Je to sice o tejden později, ale to, myslím, nevadí, protože tohle je jednoznačně mimo čas.
Minulý týden jsme byli v Brně. Jiřinka od Olininýho táty měla narozky. Jak vtipně poznamenal Olinin táta, byly to její 18tiny, i když sám není na mláďátka. Jen zaměnit číslice.
Takže Brno ve velké sestavě. Byla tam Helča, která se vrátila z Austrálie a bydlí s rodinou v Orlických horách, protože Milan tam trénuje lyžaře a my z Prahy. Jirka se omluvil, že má kšeft a Honza se automaticky omlouvá pro vzdálenostní hendikep. Přece jen je to z toho San Francisca trochu z ruky.
Akce by se mohla stát lehce adrenalinová, protože Brno nezklamalo a vymyslelo unikát. Preventisté. Je to nová brněnská šalinářská funkce. Tramvaják řídí šalinu, průvodčí byl zrušenej už dávno, revizoři jsou tu odnepaměti. A pak babky u okýnka DP, který ti prodají šalinkartu nebo blbě poradí. Revizoři jsou vybíráni z řad divně neomalených lidí. Je radostné sledovat jejich snahu zvítězit nad černými pasažéry. Jezdí na zátahy ve dvojicích, jeden se prozradí a odchytává vytypované čerňáky, ten druhej se tváří lehce vyděšeně. V okamžiku, kdy první vystoupí a celá šalina si oddychne, nastoupí druhej a v druhým kole vysbírá další pokuty. Vždycky mě udivovalo, proč mě již léta ignorují. Od té doby, co jsem si koupil šalinkartu (taky jsem totiž programově jezdil načerno docela dost dlouho), už mě nikdo z nich ani jednou nezkontroloval. Segregace. Brno je průkopníkem v nové dopravní pozici. Preventisté jsou prý (zatím jsem žádnýho neviděl) ve svítivě žlutých vestičkách - strážci pořádků a vůní v brněnským MHD. Tedy jinými slovy, jen na nich záleží, kdo bude z dopravy vyloučen. Pravda, obecně to není složité, dlouhodobýho bezdomáče nejde přehlídnout ani přečuchnout. V létě jde o hovno, ale v zimě, kdy je nebohejm bezdomáčům zima, to byla jediná oáza teplíčka pro vyděděnce. Ale magistráty měst s MHD se rozhodly proti tomuhle "zlořádu" bojovat. Preventista takovýho člověka nepustí do šaliny. Čili, musí si být jistej, že jde o bezdomáče. Jde-li však o to, aby takovej člověk nebyl vpuštěn, protože nemá lístek, pak dobrý, ale preventista tak připraví o práci a výdělek revizory. Jedinej, kdo na tom tratit nebude je řidič šaliny, protože už to není jeho věc, aby cestující dodržovali přepravní řád. Další průser je, že když se nebudu preventistovi líbit, ač s dírkou na triku, nebo se sandály v době, kdy sněží, mám smůlu. Ale snad mi pomůže, když budu mít v omrzlé tlapce nachystanou platnou, ač ještě neoznačenou jízdenku. Možná by se dala tahle divná preventivní funkce nějak integrovat do MHD, že by na tom byli všichni dobře. Před nastoupením kontrola dokladů, pak označit a nastupují revizoři a kdyby všichni zklamali, mohl by řidič nejet dál a požadovat po ostatních cestujících, aby mě vyhodili z šaliny, jinak dál nepojede.
Ale o to tu nejde, moje obavy byly liché a žádnýho preventistu jsem neviděl ani koutkem oka. Cesta do Brna proběhla v pohodě, jen dálnice v kombinaci s tlumiči autobusu mě přivedla k myšlence vymyslet nějaký VR systém pro elektronické čtečky. Neměl by to být problém, u foťáků už to funguje drahně let. To by se to pak krásně četlo.
V Brně u Dany už bylo plno. Helča se svejma australskejma drakama umí zaplnit prostor zcela stoprocentně. Velice ochotně a ráda všechny zasvětila do odvšivovacího procesu. Ukazovala všem, jak vypadá veš a jak hnida, jak s ní zápasit, jak ji zabít, vyvrhnout a zužitkovat. Všichni místňáci z toho byli bez sebe a trošku to vypadalo, že je to i zajímá. Ale pak jsme se dozvěděli, že byli spíš vyděšení. Helča se chovala umravněně a ulovené parazity odkládala po ubití na porcelánový talířek, takže o nic nešlo. Jo, kdybyste to nevěděli, tak mrtvé vši a hnidy je nejlépe spláchnout od záchodu. Ale vyprávějte tohle Čechům, kteří už tyto doby zapomněli. V Austrálii jsou totiž vši celkem běžná záležitost a nikdo z toho nedělá vědu, což je dobře. A nenamlouvejme si, u i nás v Česku je vší nepředstavitelně mnoho. Třeba v parlamentu.

V sobotu ráno se jednotlivé sekce rozdělily. Australská sekce jela předávat vši za Tomem, přidala se i Dana. Pražská sekce jela přímo za dědou a Jiřinkou s tím, že na oběd se obě sekce setkají u dědy.

U Jiřinky a u dědy to bylo jako obvykle nebezpečné, daleko nebezpečnější než vši, protože Jiřinka se snaží každého svého hosta umlátit žrádlem. Pražská sekce už k snídani dostala 3 obrovské housky plné šunky, salámu, majonézy, vajíčka, máslo a kdo ví čeho. Talířů tam bylo samozřejmě i pro australskou sekci, která měla dorazit až k obědu. Když Jiřinka zjistila, že jsme přišli sami dva, jen Olina a já, ihned zaútočila se slovy "Pro koho myslíte, že jsem to připravovala, teď to budete muset sníst všechno." Já jsem v nečekaném okamžiku zbaběle zaměnil svůj talíř za dědův a jednu půlku rohlíku přesunul na australskou sekci. Tím jsem docílil přijatelné množství potravin - 2 velkoformátové housky. Jedl jsem je pomalu, abych nedal Jiřince příležitost, aby mi přidala. Jiřinka však tvrdila, že mi to nechutná, protože jím pomalu, a ať si prý přidám. Zachránila nás nakonec Olina, která Jiřince nabídla, že se to přece dá zabalit na cestu, že australská sekce bude ráda. A Jiřinka kapitulovala. Snídani jsme přežili bez vyboulenin na bocích. Jenže za chvíli už se objevila i australská sekce a Jiřinka nás všechny začala zavalovat různými sladkostmi, děda, aby nezůstal pozadu, běžel do svého kumbálku a přinesl čokoládové pralinky a pral je do nás pod tlakem. Nejhorší ovšem bylo, že z kuchyně se linula úžasná vůně oběda.

K obědu Jiřinka připravila naprosto fantastickou svíčkovou a domácí knedlíky, které Boris a Bobík milují, a když jsme u nich byli v Austrálii, tak říkávali Olině: "Babičko, udělej prosím-tě kendlíčky." Ještě jsme ani nestačili vydechnout po poslední pralince a už byla na stole hromada talířů s výbornou hovězí polévkou s domácími nudlemi a vzápětí už na stůl přistávaly obrovské talíře se svíčkovou. Boris svou lásku ke knedlíkům prokazoval tím, že chtěl hned knedlíků pět, Helča mu je zredukovala na dva, on si uhádal 3, Olina mu chtěla dát 2, ale Jiřinka mu naservírovala 3. Pak si ještě 2 přidal, takže jich nakonec bylo přece jenom 5. Prasečímu redaktorovi se podařilo v tom mumraji uhádat pouze 2 knedlíky běžné velikosti. Nicméně, talíře ještě nestačily ani oschnout a Jiřinka se zákeřně ptala: "Děcka, kdo si dá zmrzlinu?" Chtělo se nám omdlít a svorně jsme všichni řekli, že nikdo. Sice nás to od zmrzliny nezachránilo, neb Jiřinka za čtvrt hodiny zaútočila znova a pár zmrzlin prosadila. Když ty příšerné Lukulské hody skončily a bylo sklizeno se stolu, Jiřinka pouze konstatovala: "To jsem si myslela, že ten ubrus pokydajó vic." Australská sekce se rafinovaně vypařila vyhnat svíčkovou na lezeckou stěnu, zatímco sekce pražská shlédla biatlon a navečer utekla také.

To hlavní teprve přichází. Denisa zo Žiliny totiž vymyslela, a teď už se blížíme k vysvětlení podivného názvu tohoto prasete - Kilián po 40ti letech - že v neděli ráno se půjdeme zabruslit na místní stadion, tedy pardon, kluziště, což mě inspirovalo k tomu, že bych z toho mohl vytvořit malý videoklip, když už máme to Youtube.

Sourozenci Roušovi skončili se závodní krasobruslařskou kariérou před 40ti lety a v podstatě se nikdy nepokusili si spolu zabruslit. Proste to ignorovali. Všichni jsme byli zvědaví, jak to po takových 40ti letech může vypadat...

Je neděle ráno, Dana začíná hledat výmluvy, proč nemůže jít na zimní stadion bruslit, například, že se do svých více než 40 let starých krasbruslí nevejde, a že si nic nepamatuje, že ju všechno bolí, a že nemá ráda, když je tam moc lidí. Přemluvit Danu k jednomu tanečku bylo nakonec nejsložitější. Na kluziště jsme dorazili mezi prvními. Kompletní sestava. Teda pardon, kromě Denisy zo Žiliny, která to všechno spískala. Všichni se obuli do svých bruslí a zaplavili kluziště. I paní učitelka Olina, která jezdila opatrně podle mantinelu, aby sebou neliskla. Chvíli jsme se jen tak motali dokolečka dokola, s obdivem sledovali, jak sebou Bobík mlátí o led tak zuřivě, až z něho skákaly slzy. V podstatě se dá říct, že byl na ledě poprvé. Boris již před pěti lety párkrát bruslil, takže mu to docela šlo, a princezna Bea před Austrálii dokonce krasobruslila a tvářila se nezúčastněně. Nastal ten správný okamžik. Dal jsem svůj foťák Honzovi - kamarádovi od Lindy - do ruky, aby nám tu exhibici natočil. Přesto, že jsme pociťovali zaslouženou nejistotu v končetinách, tak ten připitomnělý taneček s názvem Kilián jsme vysekli napoprvé. Už jsem se těšil, až to doma horkou jehlou nastříhám a umístím na Youtube. Vždyť přece exhibice je svým způsobem přece jenom exhibicionismus. Pokoušel jsem se sice ještě Danu přemluvit k Evropskému valčíku, ten je taky jednoduchá a kroky se mi z hlavy samy vynořily, ale Dana se nedala. Umlátila mě argumentem, že nemůže jezdit pozpátku, protože se jí točí hlava a bylo vymalováno. Tak snad za deset let znova. To bude náš zlatý Evropský valčík. Nebo po kolika letech je vlastně ta zlatá svatba?

Boris s Bobíkem trénujou omalovánky.

Helča učí Honzu jak na vši.

Znáte ten vtip s molem? Vejde pán do drogérie a chce nějaký prostředek proti molům. Prodavač mu nabízí speciální pilulky a koktá: "Toto toho momola ta takto oopapatrně vevemete do prprstů, ootevřete mumu pupusinku a ooopatrně mmmu vvvloložíte tutu pipilulku do pupusy. A on popotom uumře." Zákazník prohlásí: "A když už toho mola takhle držím v prstech, tak ho klidně můžu i rozmáčknout ne, a bude po něm." Prodavač radostně odvětí: "A a a a a nenenebobo ttttaatak."

Sourozenci Roušovi si prohlíží brusle.

Jestli si myslíte, že ty pánské krasobrusle vypadají po 40ti letech moc nově, tak je to pravda. Jsou nové. Páníček si je koupil k padesátinám, ale moc na nich nebruslil. Skoro vůbec. Dvakrát na rybníku v Počernicích. A taky ho v nich bolí nohy.

Zázrak. Když jsme šli za dědou, objevil jsem v Lužánkách první veřejný hajzlík zdarma v České Republice. Já vím, v Austrálii, Americe a Irsku je to normální, ale tady je to opravdu unikátní. Je možné, že šlo jen o klamavou reklamu, neověřoval jsem to.

U dědy a Jiřinky skoro ticho před obědem.

Děda je šťastný, že vidí svá pravnoučátka po 5ti letech.

V pozadí Jiřinka připravuje zákeřně popravu jídlem. Zatímco Boris a Bobík se zkoumají své druhé zuby.

Boris dojedl 5 kendlíčků. Není mu do skoku ani do řeči.

Děda s Bobíkem.

Děda chlapce naprosto ohromil maňáskama ještě víc než pralinkama.

Boris se snaží ožrat kozlem sněhuláka.

Dámy.

Boris, sněhulák a kozel.

Aranžovaný stylizovaný dvojportrét.

Bobík se svými plyšáčky.

Lednímu medvědu matonku. Hrachu jeho družce.

Lion není k udržení. Lije to do sebe horem honem.

Krátkozraký méďa.

Krátkozraký Boris.

Krátkozraká Bea.

Krátkozrací sourozenci.

Krátkozrací všeci.

V předvečer Kiliánu.

Dana se rozcvičuje na nečisto doma, aby ji nikdo neviděl.

Nemusí se bát, je to v ní jak v koze.

Marfuša se chystá na lední plochu. I ten obal na brusle, co má Dana přes rameno, má dobrých padesát let.

Jestli nám máma najde v autě brusle, tak jdem bruslit taky.

Skupina zahraničních rozhodčích hodnotí výkon sourozenců Roušových. Nadšený vlažný potlesk.

Borise bruslení vyloženě baví, i když to není z výrazu tváře patrné.

A teď Bobík. Bobík asi tak po hodině a půl beznadějného mlácení sebou o led přišel na to, co to je bruslení. Normálně se naučil bruslit za hodinu a půl, málem jsme ho z kluziště nemohli dostat.

Náš nový bruslař Bobík.

Esterka od Denisy zo Žiliny dorazila s Denisou zo Žiliny a s Tomem až po exhibici. Zaspali. Ale jenom díky jim se tohle všechno událo. Tak díky.

Princezna krasobruslařka první.

Sourozenci Roušovi poslední.

Dana (60) dokonce hravě vysekne i kozáčka. A dokonce se i normálně postaví na nohy.

Mezigenerační negenetické předávání informací.

To je ten primitivní taneček zvaný Kilián. Je to ten nejjednodušší tanec pro taneční páry. Myslím, ale nevím to jistě, že už se tak ani nejmenuje, že ho přejmenovali na Čtrnáctikrok, což je název docela pitomý, jestli to je pravda. Pravda je pouze to, že původní Kilián má přesně 14 velmi jednoduchých kroků, které, jak se zdá, nejde zapomenout ani po těch 40 letech.

Bobík zachráněn dědou.

Paní učitelka Roušové se nebezpečně vzdálila od bezpečného mantinelu.

Ale už se zase chytla. Na okraji bruslařské společnosti je prostě bezpečněji.

Je to všechno prdel.

Sourozenci Roušovi, jak je vidí Linda přes třístovku objektiv.

Helča má pánské kanady a vypadá to, že ji Bobík zachraňuje.

Bobík spadl a Boris ho přeskakuje.

Bobík zuří a ještě neví, jak se bruslí.

A to je vše, za deset let to zkusíme znova. A možná i dřív, bylo to bezva.

 

Na tomto praseti se podíleli:
Helča, Linda, Honza a já