Poslední díl už není o konkrétním výletu či místě. Je to spíš o náhledu na Vietnam a Vietnamce před zájezdem a po něm z pozice Čecha, který se setkává s Vietnamci v Čechách po několik desetiletí a teď se s nimi mohl také setkat u nich doma. Netřeba to vnímat nějak příliš filosoficky nebo vážně, ale o to snad ani nejde.

Začnu hodně v minulosti. Jako mnozí kluci jsem sbíral poštovní známky. Tolik mě to nebralo, ale měl jsem album velikosti A5 a chodil si čas od času do Narpy pro obálku se sestavou známek předem blíže neurčitelnou, protože do ní bylo vidět jen částečně přes průhledný celofánový střed. Tak se kdokoli mohl těšit, že omylem do obálky přimíchali modrého i červeného Mauritia nebo ten dvouplošník přezdívaný Jenny natištěný vzhůru nohama (poslední známá aukční cena sestavy čtyř těchto známek je asi 61,6 milionu korun). Zřejmě k takovému omylu nedošlo, pokud ano, poklad nadále dřímá v albu neobjeven. Určité naděje vkládám do hrocha na 80 centavos známce Companhia de Mocambique či jednocentové známky britského protektorátu State of North Borneo s tapírem. Kromě jiného tam mám také Lenina maďarského, čínského, bulharského, několik rumunských a CCCP. Pamatuji se, že jsem měl dilema, jakou specializaci zvolit - nakonec to byla zvířata, protože jich bylo ve sbírce nejvíc a jsou rozhodně zábavnější než známky typu „Lenin“. Z Vietnamu je v albu známek šest, z toho jedni sloni. Jestli se nepletu, o poloze Vietnamu jsem tehdy měl představu jen mlhavou.

 

Vsuvka pro ty, kterým při čtení vyhládlo: Na cestách jsme nikde neměli problém se stravováním. Neprávem opomíjenými, ale nakonec objevenými byly tyto čímsi s vejcem plněné knedlíky v krabičce. Opomíjení bylo důsledkem právě toho, že byly hygienicky skryté do krabiček, což se zde obvykle s potravinami nečiní.

 

Jak jsem již psal, dominantním dopravním prostředkem jsou motocykly. Na první dojem se nás v Hanoji chtěli zbavit přejetím, ale byla to jen paranoia. Co jinde dělají a převážejí v autech, tady se odehrává na motorkách. Nejzajímavějšími komoditami jsou děti (občas i se svojí dětskou sedačkou), zvířata (psi, slepice) a obecné náklady - v extrémních případech celá hostinská živnost – poslední fotka ve skupině. Míjeli jsme tuto nevšední, k sobě zády obrácenou dvojici v blízkosti rušné křižovatky řízené policistou. Když se přiblížila pojízdná jídelna, raději se decentně otočil, aby jí nemusel vidět.

Ve střední části země se nacházejí Mramorové hory. Hory je poněkud nadnesené pojmenování, navíc místní umělce nenapadlo nic lepšího, než je co možná nejvíce odtěžit a vyrobit sochy. Teď už je další těžba snad naštěstí zakázaná. Pokud bude někdo hledat pojmenování pro tento styl, navrhoval bych „škodašutrismus“. Po technické stránce možná výsledky obdivuhodné, ale doma ani na zahradě bych nenašel místo, kde bych něco podobného chtěl mít. Je ale pravda, že místo reklamy zde byla umístěna velká tabule se jmény lidí, kteří si zde něco koupili a zeměmi, kam sochy putovaly. Bylo na ní i několik kontraktů na Slovensko. Mezi fotografie se připletla chráněná vyšívací dílna, při vší úctě pro výsledky platí totéž, co pro sochy.

Domnívám se, že si my Češi asi jako dědictví z minulé doby s sebou neseme jakési rozdvojení ve vztahu k cizincům, jak u nás doma, tak za hranicemi. K jedněm neprávem vzhlížíme, jiné neprávem podceňujeme. Každý si podle sebe dosadí, ke kterým první, a které to druhé. Doufám, že nyní už je situace v myslích lidí jiná, ale výlety „na západ“ s několika západními markami zašitými někam do podšívky nebo schovanými do pasty na zuby musely nějakou stopu v hlavě zanechat. I když jsme v roce 1983 přijeli s geologickým průzkumem pracovat do Iráku a místní úředníci s knírkem v pískových uniformách (někteří opravdu k nerozeznání od Saddáma) se k nám chovali jako k těm nejposlednějším z posledních přesto, že naše technika a dovednosti v oboru několikrát přečnívaly ty jejich (jinak by si nás nezvali), my jsme jim to hlavně zpočátku často zbytečně žrali.

Na druhou stranu důkazy nemám, ale dokážu si představit, že v některých all inclusive turistických destinacích u teplých moří nám narostou křídla a mnohé přepadne, nazval bych to, misionářský komplex (prosím nezaměňovat s misionářskou polohou). Ti divoši jsou tu přeci kvůli nám a my přinášíme civilizaci (ale ten hotelový ručník se bude hodit holce do výbavy). Také když k nám přijeli první Vietnamci za prací, tak to byli pro nás přinejlepším rákosníci a specialisté pro boj ve vysoké trávě, kteří buď prkno neunesou pro malý počet nebo se k němu nevejdou pro jeho malou délku. Zatímco náš postoj se v tomto případě mnohdy příliš nezměnil, pracovití Vietnamci postupně vytěsňují české obchodníky z kamenných obchodů na hlavních třídách měst a vietnamští školáci často mluví češtinou lépe než domorodci. Že se s tím občas sveze nějaká ta pěstírna konopí, příliš mnoho pruhů na teplákách nebo pašovačka cigaret do příhraničních tržnic, je možné považovat třeba i za přemíru snažení.

Co si budeme namlouvat, ten podivný stav není jen věcí prostých občanů, ale sahá i do pater nejvyšších a souvisí i s prezentací České republiky navenek. Tak počiny dvou našich posledních prezidentů, kterými se celosvětově proslavili, bylo odklonění vzácného chilského pera do kapsy u saka a hradní viróza, při níž hrozilo zmnožení korunovačních klenotů. V průběhu předsednictví EU se naše země vyznamenala pádem vlády a nejdražším ozvučením jednacího sálu. Když si namátkou připomenu jen několik jmen europoslanců, přestávám se divit již zcela: Ransdorf, Falbr, Špidla, Remek, ti dva od IZIPu, Železný, Bobošíková, atd. Na druhou stranu Kavan, který nasekal spoustu průšvihů nejen v Čechách, to dotáhl na předsedu Valného shromáždění OSN. A vždyť i Dzurinda si natloukl o zem v opilosti. Ve spoustě parlamentů se i perou. Možná tedy, že na to nahlížím špatně a mám nějaké zbytečně přehnané požadavky.

Teď z opačné strany. Člověk by si myslel, že styky Česko-Slovenska s Vietnamem jsou díky přítomnosti mnoha Vietnamců v Česku a na Slovensku intenzivní a jejich míra obeznámenosti s naší vlastí vysoká, ale není tomu tak. Jen ve městě Hoi An jeden obchodník se starým porcelánem – ne jako starým ve smyslu vzácným, ale ve smyslu second hand, i když možná trochu vzácným – věděl o Česku překvapivě i aktuální podrobnosti a nepletl si ho s Československem (jako mnozí Francouzi).

Vietnam je sice zemí draka, na což jsme se snažili poukazovat v některých předchozích dílech, ale stejně významné postavení zde má tygr, jak je zřejmé z naše tygří galerie. Kde nebyl tygr sám, zanechal otisky svých tlap. Obzvláště vyvedení jsou tygr elegán (třetí odzadu, spatřený v Hanoji před mostem k pagodě u jezera Navráceného meče) a tygr strojeně veselý (druhý odzadu). Poslední v řadě je plyšový tygr na mojí výletní peněžence, od kterého si slibuji ostrahu finanční hotovosti v cizí měně. Příliš spokojen s tímto příliš dobrácky vyhlížejícím strážcem tedy nejsem. V kurzech se nevyzná a v záležitostech výdajové stránky rozpočtu je příliš benevolentní.

 

To je úplný konec vietnamského cestování a vyprávění. Závěr je ten, že moje vnímání Vietnamu a Vietnamců, které bylo vždy spíš pozitivní, tento výlet určitě nezhoršil.

Teď opravdu nevím, buď rychle někam odjedeme nebo budu muset už konečně nějak uchopit ten krátký, ale hutný zájezd do Izraele na podzim roku 2010, čemuž jsem se až dosud z řady důvodů úspěšně vyhýbal. Anebo taky ne.