Já se na to vykašlu. Už zase prase hlásí odchod dobrýho člověka. A furt tomu není konec. Já vím, tohle se děje pořád a nikde není žádnej seznam kdy a proč. Prostě se tyhle věci dějou. Jenže já si na to pořád nemůžu zvyknout. Nechci bejt z žádnýho odchodu smutnej. Nechci z toho dělat tragédii a chci se na to dívat jako indiáni, že vlastně by člověk kvůli takovejm věcem smutnej bejt neměl. Tak jo, nejsem smutnej (ale trochu kecám).

Tonda si odejde a nikdo na to není připravenej, myšlenky poletujou jak motejlové a vzpomínky potrhané se na chvilku zatřepou, udělají v hlavě bordel a zase zmizí.
S Tondou jsme se seznámili velice brzo po tom, co jsme si tu postavili panelák a Helča začala chodit do místní školy. No, vlastně to bylo o něco později, až na tuhle školu po roce 1989 nastoupila i Olina jako učitelka angličtiny. A tak se stali Tonda s Olinou kolegové.
No a protože Tonda je družnej, má rád společnost, zábavu a věci kolem jídla, a zábavy u nich na zahradě jsou pro to jako stvořené, museli jsme se seznámit.

Tonda byl vždycky prostorově i akusticky nepřehlédnutelnej, nepřeslechnutelnej. Když zařval, bylo to slyšet přes hory a doly.

Všecko, co bylo spojené s jídlem, Tonda zbožňoval. Nikdy jsem neviděl nikoho tak zamilovanýho do syrovýho masa na dřevěným prkně. Ostrým nožem maso krájel, v očích pocit návštěvníka ráje. Tonda byl skvělej kuchař.

Veselá kopa a nebezpečnej ve svých nápadech, jak si z někoho udělat srandu. Miloval společnost a pokud možno velikou. A proto se u nich odehrávaly každoroční slavnosti na konec školního roku. Spojeno samozřejmě s delikatesama a hudbou. Zábava se vždy protáhla hluboko do noci.

Marta měla svatbu a oslavovalo se ve školní jídelně, to bylo často Tondovo teritorium. Výborná kuchyně, teda jako cimra s vařičema a hrncema, aby se dalo nějaké jídlo uklohnit. Vzpomínám na jinou veselou zábavu, když v jídelně Tonda slavil padesátiny. Všude samé dobroty, pečené selátko, Tonda se snažil a posháněl. Spousta lidí. Jeho žena Alena si vzala slovo a pronesla slavnou větu: Jezte, pijte, oslavujte, to všechno já, a rozmáchla ruce po mísách a dobrotách.

Tonda miloval společnosti, ale i televizi. A protože už jako hodně dospělej hůř slyšel, konečně byl to přece učitel a učitelé musí mít problémy se sluchem, jinak by tu profesi ani nemohli dělat, poslouchal televizi hodně nahlas. Když jsem někdy běžel kolem jejich domečku a stavil se jen tak naslepo, narazil jsem na Tondu, jak pololeží u televize, která děsně nahlas vyřvávala, a on sledoval nějakej sport. Miloval sport. Teda v televizi. I když mi malej Tonda vyprávěl na té rozlučkové párty, že táta dokonce běhával i jizerskou padesátku. A mně to ani nepřekvapilo.

Jo, žrádlo, to je ta největší slast. Tonda nepřipravoval jen čerstvá jídla, on strašně rád zavařoval. Jeho věhlasné okurky mi dělají sliny i teď, když o nich píšu. Jo, teď jsem si vzpomněl, nakládával houby, ale něco tak dobrýho jste možná ani nikdy nejedli.

Já asi ani moc na žrádlo nejsem, ale u Tondy to nešlo. Nějak uměl člověka zblbnout. Když pak později kvůli své cukrovce byl ochuzen o radost žrát všecko, tak mu zbylo to samotné kuchtění a stále měl ten blaženej výraz při úpravě a přípravě jídla. Když jsem se nachomejtl v okamžiku, kdy něco zrovna dodělal, dovařil, dotvořil, vítal mě radostně slovy. Rouši, to je dobře, žes přišel. Udělal jsem úžasnou huspeninu, pojď si sednou, já ti kousek nachystám. A hned začal kolem mě poskakovat, na talíř mi nakrájel šíleně voňavou huspeninu, nakrájel úhledný kolečka cibule, vyndal odněkud ocet, pocintal, vyndal čerstvej chleba, a ukrojil tři krajíce. Mohl jsem na něm oči nechat, jak u toho vypadal šťastně. A pak jen řekl: "Žer, Rouši, žer, já to nesmím a doma to nikdo nežere." A běda, kdybych něco nechal. A pak, až jsem měl dojezeno, vykřikl: "Ale já jsem ti k tomu zapomněl nakrájet moje nové, čerstvě udělané nakládané okurky, ty musíš ochutnat!" a chtěl mě zabít další várkou huspeniny.

Všecko, co bylo nějak spojené s jídlem, miloval. Třeba i příbory umejval a utíral s láskou, protože jsou nástrojem k jídlu potřebným.

Chodit za Vackama na nečekané přepady byla moc fajn činnost.

Tonda míval na hlavě tři poslední šedivý a dlouhý vlasy. Přesně uprostřed pleše. Všechny je měl pojmenované. Ale pamatuju si jen jednoho vlasa. To bylo totiž tak. Tonda vyučoval na místní základce biologii a pozemky, nebo jak se to jmenovalo. A většina žáků ho milovala. Protože byl veselej, byla s ním sranda. A jeden z žáčků najednou čumí na Tondovu hlavu a volá překvapeně, co to tam máte a von jim vysvětlil, že to je ten a ten a Ferda (to je to jediný jméno, které si z těch tří bráchů pamatuju).

A pak, v jiné hodině, to už byl Ferda a jeho dva bráškové profláklí po celé škole, najednou volá žáček do ztichlé třídy: "Jé, pane učiteli, stojí vám Ferda."

Tonda miloval zábavu. Hrávával s Olinou a malým Tondou mariáš a byl šťastnej.

No a tady jsme spolu, snad jediná fotka společná.

Tonda byl děsně pracovitej a taky kutil. Uměl skoro všecko, ale nejraději pracoval se dřevem. S jakýmkoliv dřevem. Pozorovat Tondu, když vyráběl krmítka pro ptáčky, to byla skoro stejná radost jako huspenina. Teda to trochu kecám. Ale vypadal u toho spokojeně.

Jedna z rodinnýho albíčka, Když si Tonda Alenu bral.

Taky rád nakupoval. Najednou se sebral a odjel do Makra, kde bloudil uličkami se zbožím. Uměl vždycky výhodně nakoupit a z levných nákupů měl velikou radost. Byl jsem s ním asi třikrát v obchoďáku a obdivoval jsem, že ho to baví. Mě totiž obchoďáci doslova ničí.

Jedna velmi vydařených historek bylo mejdlo na konci školního roku. Sešla se tam celá ta školní partička a pili, zpívali a veselili se. I Roušovna. Věděl jsem, že je v dobrých rukou, tak jsem si v klidu dělal doma svoje. Pak zazvonil telefon. Podroušený Olinin hlas se mi snažil cosi sdělit. Vyrozuměl jsem, že se mě ptá, že až to u Tondy rozpustí, jestli bych pro ni nepřijel autem, to jsme ho ještě měli (to auto). A já že jo, jestli už mám jet, ale ona zamumlala, že ne, že mi pak zavolá. Tenhle veselý hovor se pak opakoval hodinu co hodinu čím dál podroušenějším hlasem. Ale už jsem tušil, co mi Olina asi říká, tak jsem dycky jen řekl, že jo, ať pak teda zavolá. Nakonec zavolal Tonda a vesele mi říkal: "Hele Rouši, přijeď si pro Olinu, trochu se ti ožrala." Tak jsem jel. Vypadala hodně zřízeně. Do schodů šla v hlubokém záklonu a až do rána seděla v obýváku s lavórkem mezi koleny a úpěla.
Ráno nastal poslední den školy a málem i Olinin. Hlava ji bolela jako střep. Rozdávalo se vysvědčení a děti byly nastoupený na sluníčku před učitelským sborem a Olina chcípala. Kdyby byla třídní a musela by předat výzo, určitě by spoustu svých žáků svým kořalím dechem zabila. A Tondovi se to zase líbilo a rád o tom pak vyprávěl.

Dědeček hříbeček sleduje.

Ale Tonda mi taky jednou skoro zachránil život. Když jsem před mnoha již lety jel z práce domů na kole, podařilo se mi, že mě sejmulo nějaké auto. Jak se to stalo, nevím, dodnes je to pro mě černá skříňka, kterou jsem nikdy nenašel. Instinkt zraněnýho zvířátka mě ale nenechat uhynout a já jsem se dopotácel z místa nehody i s kolem za Tondou a Alenou, protože bydleli nejblíž. S dírou v hlavě a od krve si mě Tonda naložil do auta a odvezl kamsi za švadlenkama do nemocnice, kde mi tu díru sešili. A zavolal Olině, ať si mě převezme. Takže Tondo znova, já už nevím pokolikáté, ti děkuju, že ses o mě postaral, i když jsem ti trochu zasral auto vlastní krví.

Jednou jsme byli s Vackovejma na nějakém týdenním výletě v Jizerkách, nebo v Krkonoších, to už nevím přesně. Jen vím, že to pořádala Tondova a tenkrát ještě i Olinina škola. A protože jsme byli i s naším pejskem a v ubytovně pejsci bydlet nesměli, bydlela s ním Olina v nějakém domečku na privátu poblíž. A pak dva pokoje pro zbytky rodin. Tonda s Alenou s sebou měli malýho Tondu a my s Olinou Honzu a Jirku. Jsou zhruba stejnýho věku. Tonda se vleze mezi Honzu a Jirku věkem. Když se rozdělovaly pokoje, tak najednou Tonda pronesl slavnou větu: "Hele Rouši, já musím po obědě spinkat a malej Tonda by mě rušil, vem si ho na pokoj ty, tobě to vadit nebude. A tak jsem bydlel na pokoji se třema děsnejma grázlíkama, kteří hulákali, dělali bordel, mlátili se polštářema, mezi nohy si přivazovali peřiny s tím, že jsou to pleny, a říkali jim plenenky. Zzatím co se ti tři banditi snažili zničit ubytovnu, velkej Tonda po obědě spinkal.

Tonda byl ohromnej houbař, jakmile začaly houby rašit, vyrážel autem do lesa a vozil stovky hub, které pak hodiny a hodiny přepečlivě pucoval a krájel a zavařoval. A byl u toho šťastnej.

Takovou košili jsem jako malej měl taky, říkalo se jí švédská košile, ale vůbec nevím proč.

Kolegové a osa zla.

Tonda měl pietní kouteček hned u své milované školy. Učitel školy vedle učitele národů.

Tu smutnou zprávu jsem hned zatepla prásknul i Heleně a Honzovi a Jirkovi, protože to byl i jejich učitel. Měli ho moc rádi. A taky se za Vackama rádi stavovali.

Tonda byl hodně oblíbenej učitel.

Milada s Olinou. I Miladini oba kluci chodili do stejné školy a Vacka jako učitele zažili. Tonda je nezapomenutelnej.

Helča mi napsala, že mi napíše pár vzpomínek na pana učitele Vacka. Na Tondu.

Tondovy věhlasné okurky nás provázely i na jeho posledním rozlučkovým mejdanu. K dispozici byl ročník 2013 a 2012. Tonda nebyl troškař, většinou zavařoval tak dvě stovky sklenic. Jejich sklep je plnej zavařenin, okurek, hub a dalších dobrůtek.

Helča vzpomíná: Tonda mě učil na druhém stupni základky. Jak stárnu, tak se mi spousta zážitků ze střední školy ukládá do šuplíčku, ke kterým nemám tak jednoduchý přístup. Paměť buď předstírá lenost nebo amnesii, nebo prostě pro zachování rovnováhy některé zážitky ustupují do pozadí, aby daly přednost zážitkům novějším. Když si však vzpomenu na Tondu, hned se mi vybaví spousta drobných veselých příhod, ve kterých hraje Tonda podstatnou roli.
Jeden z nezapomenutelných zážitků je moment, kdy Tonda procvičoval hod předmětem do dálky na cíl. Byli jsme třída plná užvaněných děcek, a častokrát se stalo, že jsme napomenutí učitele buď nevnímali, nebo ignorovali, nebo tak nějak oboje. Tonda, aby nemusel vstávat ze židle, situaci řešil po svém. Vzal cokoliv, co mu přišlo pod ruku, a mrštil tím směrem k ukecanému provokatéru. Občas to byla křída, občas houba na tabuli, občas třeba i jen zmuchlaný papír. Často se netrefil, ale předmět, který prosviští těsně vedle žákova ucha, většinou docílil kýženého výsledku – ticha. Jednou jsem měla to štěstí, že se Tonda trefil. Byla to houba na tabuli a byla krásně nacucaná bílou křídovou vodou. Rozplácla se mi na ksichtě jako sněhová koule a po obličeji mi tekly čůrky bílé vody. Celá třída se chechtala, Tonda taky, a pak řekl: Helčo, promiň, já se vlastně ani trefit nechtěl. Byl to opravdivý gentleman.

Tondova vnučka Karolína je malej divokej čertík.

Tondův kamarád, kterej vypadá trošku jako jeho bratr.

Tak dědo, na věčný zdraví. A měj se tam krásně.

Malej Tonda se tak stal Tondou velkým, ale já si ho nechám v mobilu pod heslem "Malej Tonda"

A Helča vzpomíná dál: Jindy zase, když jsme měli pozemky, tak nás posadil do záhonku a říkal: Tak tady mi vytrhejte ten plevel. Nesměle a potichu jsme se zeptali, co že je plevel, a co že není, ale to už Tonda neslyšel, protože v pařeništi ošušňával rajčátka. Už nevím, kdo to se mnou v tom záhonku seděl, ale vím, že já jsem raději hledala čtyřlístky, a onen další člověk vytrhával ze záhonku všechno zelené, co mu přišlo pod ruku. Když to Tonda objevil, zježily se mu vlasy hrůzou, obličej mu zpopelavěl, a přes celou zahradu zařval: „Ježiš Marjá, to byly ředkvičky a kedlubničky, ty se prosím tě nikdy nehlaš na hnojárnu.“

Minuta ticha za Tondu.

Věrní Tondovi kamarádi z dob pořádání letních dětskej táborů mu přišli zahrát jeho milovaný písničky. A pěkně se při tom rozparádili.

Helča vzpomíná potřetí: Když jsem základku skončila a stala se ze mě velká holka, co chodí na střední, tak jsem občas Tondu vídávala v okruhu svých žáčků, když jsem občas chodívala za Olinou – toho času též učitelkou na té samé základce. Vždycky se na mě strašně krásně usmál a ptal se, jak se mám a co je novýho. Tykali jsme si a to mi všichni žáci ze základky hrozně záviděli a já jsem si připadala hrozně dospěle a důležitě.

Teď mi vytanula na mysli ještě jedna typická Tondovina. Často si někam založil brejle a nemohl je najít. To se pak ozval jeho hromový, na stovky metrů dunící hlas: "Alenoooooo! Kam jsem si dal brejle????!!!"

A jedna vzpomínka od Jirky: Jirka vypadal jako malej zmatenej andílek, když začal chodit do školy. A protože do stejné školy chodil i jeho brácha Honza, stávalo se, že si je sem tam někdo spletl. Přestože byli od sebe dva roky, vypadali, že jsou dvojčata. A jak se tak jednou Jirka poflakoval mezi školou a školní družinou, vystartoval na něho Tonda halasně: "A ty seš čí!!!" Jirka se celej polekal a špitl: "Olinin." A to mu už pak zůstalo. Tonda mu už jinak neřekl. I když už je Jirka velkej. Tonda vlastně přesně nevěděl, jestli je Jirka Jirka nebo Honza, ale věděl s jistotou, že Jirka je Olinin.

"Holky a kluci" hráli neúnavně až skoro do dvou hodin v noci, Tondovi se to určitě moc líbilo. Běžel jsem ztemnělou krajinou domů a vzpomínal na všecky krásný historky spojený s kamarádem Tondou.

Tondo, ty lumpe, takový překvápko jsi nám všem připravil. Ale jo, co naděláme, stejně se tam jednou zase sejdem a pokecáme a tak. Ale víš co? Kvůli tomu tvýmu odchodu z tohoto do tamtoho světa jsi mě donutil prohrabat se archivem, ne všecky fotky s tebou jsem našel. Spousty z nich ještě číhají na nějakou náhodu, až vyplavou. A tak jediné, co mě na tom tvém odchodu smutně potěšilo, dá-li se to tak říct, že jsem našel tuhle nádhernou fotku, kterou doteď nikdo nikdy neviděl, a přitom ty jsi na ní celej ty. Se vším všudy. Tuhle fotku budu mít hooodně moc rád. Měj se tam hezky a shovívavě. A zkusím ti tu slíbit, že nebudu smutnej.

Poslední slovo dostane Helča: "Tondo, díky za krásné zážitky, přeju ti příjemnou plavbu jinými světy."

To je ten koníček Oli. Nikdy nebyl osedlanej, nikdy neměl v hubě železný
udidlo a nikdy neměl podkovy, takovej přirodní koníček.

foto:Helča