prase č. 28/2013

Ani nevím, jak je možný, že to tak rychle uteklo, a co všechno se za poslední týdny semlelo a změnilo a najednou už za necelej týden letíme za Honzíkem do SF. To, že se odlet závratně rychle přiblížil, je poznat i v obýváku, kde se uprostřed válí Olinina stěhovací almara, které říká cestovní kufr, a už začíná balit. Olina se balívá s velkým předstihem, ale jak pomaličku moudří (neboli stárne), tak už na to začíná kašlat, takže se balí už jen týden před odletem. Olinina máma už bydlí, bláto z baráčku vyhnané, Olinin tatínek ogratulovanej, to se nám podařilo ještě před odjezdem. Já ještě dvakrát do hospody, a taky odevzdat data a vrátit půjčený knížky a taky si musím v pátek nabalit. Jo vlastně ještě ten řidičák mezinárodní....

No ale hlavně, a mělo by to tu zaznít hned zpočátku, Nejméně tři, ale spíš 4 až 5 vydání WWWiditelných prasat bude vycházet lehce chaoticky. A nebude to jen kvůli časovýmu posunu. Hlavním důvodem bude prasečí neserióznost. Ale nebojte, mí věrní čtenáři, nevyseru se na vás a budu pilně psát a taky mám v záloze pár pokračování z Nepálu od Honzy K.

Musím do Prahy pro mezinárodní řidičák. V Americe je prý nutný. Jenže mě pěkně vypekli, úředníci lenošní. Olina mi hrozila, že tam bude děsně moc lidí, ale opak byl pravdou, nebyla tam ani noha. Fakt ani noha. Pusto a prázdno. Zavedli letní provoz a já jsem jel do Prahy zbytečně. Ale neva, v Praze je krásně.

Je vedro, tak chodí holky v kraťasech a v krátkejch sukních. Někdy je to i moc hezký.

Koho by napadlo, že před několika dny tu řádila rozbouřená Vltava a všude samej pytel s pískem, zábrany, a taky nenechavý pracky, který chtěly ty zábrany rozebírat a dát do sběrných surovin.

Český hajzly jsou za peníze, zkoumám to již nějakej čas. Ale tyhle hajzly byly určitě pořádně propláchnuté při posledních povodních.

Romantika jak z východněmeckýho filmu. Vyfoť si svou blondýnu.

Paprsky Medy Mládkové.

Někdo posral římsu. Když už jsem byl tak neúspěšný s tím mezinárodním řidičákem, tak jsem si řekl, že si půjdu sednout někam do parku, a budu si číst papírovou knížku a nic nedělat. Připadalo mi to jako scifi. Večer jsme měli sraz v hospodě Wigwam a času bylo víc než dost.

Miluju nástěnné motivy.

Já sice taky, ale nějak to nevyšlo a to, co se teď děje z hradu, je dost trapný a nemám z toho dobrej pocit.

Památník obětem komunismu je krásné sousoší, nakonec jsem seděl na lavičce poblíž obětí a četl si Philipa Rotha Odkaz. Krásná kniha a papírová a pučená a už i vrácená.

Víno růžové, hodinky bíle, rukavice černé - pravý zdravý spánek.

Kam se vrtnu, tam se to hemží komoušskejma proprietama. A to jsem netušil, že těch narudlejch zrníček budu mít přes víkend víc než zdrávo.

Šárka hulí Lucky strike a má růžový zapalovač.

Alice hulí Philip Morrisky a zapalovač má černej.

V hospodě to bylo příjemné, jenže jsme se tam zdrželi tak dlouho, že už mi nic nejelo domů, což se mi tak trošku, pro tu mou úchylku v běhání, hodilo do krámku. Šárka si objednala taxíka, Alice s Víťou to nemají daleko a mě čekalo asi tak 18 kiláčků. Běželo se mi dobře, těch pár míst, který jsou temný a bejvá tam bláto, jsem zvládl s přehledem tentokrát a ve dvě třicet jsem už ležel posteli a usínal s debilním úsměvem na tváři.

V pátek mě čekala cesta na chalupu. Dana si mě objednala, že jí teče do pokoje a vůbec, že je celá chalupa úplně v prdeli a že taky tam nechce být sama, ať přijedu dřív a tak. Tentokrát se mi to nejen nehodilo časově, nějak se mi na chalupu nechtělo. Zavánělo to prací. A já jsem antichalupář, jakých najdete fakt málo. Jedu z Černýho Mostu autobusem. A busík nikde. Půl hodiny po slibovaným odjezdu nikdo nic nevěděl. Dispečer vyhuli asi tak 6 cigaret, ale informaci nedal, a asi ani nezískal. Divná práce dispečera. Být na sesli a nic nevědět. Brouzdám se hnusným Černým Mostem a po očku pozoruju nástupiště. Nakonec dorazil nějaký pán a šel říct, že se autobus posral a že vyjede v 5 odpoledne. Šel jsem si dát pivo. A rozbolela mě záda. No co, v práci na střeše mě to zastavit nesmí, to by mi Dana pěkně vynadala.

Tenhle odporný kousek Černýho Mostu mi připomněl obraz od od Francesca Goyi - Poprava povstalců v Madridu. Vlastně mi ani ta blbá hodina a něco nevadí. Řidič pak jede jako prase a v Hradci není čas na čůrání. Ale nebejt toho čekání na začátku, tak to ujel za krásný tři hodiny.

Dana je srandovní, našla v chalupě mezi spoustou všelijakých zbytečností a hovadin i tenhle domeček. Přivezla ho sem před léty Helča, ale ta je v Austrálii a její děti by si domečkem už nehrály. No takže to vyhodí. Vyhozené to bylo do neděle. Nikdo ho nesebral a v neděli rozhodla Dana, že je škoda takovej hnusnej domeček vyhazovat, že si s ním určitě budou hrát holky od Martina. V týhle chalupě něco vyhodit, je téměř nemožné.

Chystám se na opravu střechy, záda bolí a ještě ke všem peripetiím vypadne z hnízda se stromu nějakej blbej pták a motá se mi popleteně pod nohama. Hrozí mu, že na něho šlápnu.

Ale když se ho chystám zachránit a odnést někam jinam, je nasranej a vypadá, že mě sežere.

Vše, co k práci potřebuju, jsem kupodivu našel. To je taky jedna záhada toho našeho bermudskýho domečku. Stále se ztrácí předměty, které potřebujete, ale do cesty se pletou ty, které by se měly vyhodit. Nedaří se.

Další ostudou je, že přestože jsme dost horolezecká rodina, tak tu není jediné lano, jediná karabina. Nic. A protože nějakou šňůru pro práci na střeše potřebuju, musel jsem si najít zpráchnivělou volejbalovou síť, rozřezat ji a udělat si nějaký nedůvěryhodný šňůrky.

Podařilo se mi rozsekat jednu skříň dřív, než si kdokoliv z nás stihl rozmyslet, že to je škoda. I ty dvě židle byly ke spálení, ale nakonec se obě vrátily ke stolu. Ach jo, vyhodit je tak těžké.

To, kvůli čemu jsem přijel, že nám teče do chalupy, se mi podařilo vyřešit a mám z toho docela radost. Zaprděnej chalupář.

I Zdenča se rozhodla pro romantické chování. Sedí v okně a háčkuje dečku.

Kýčovita duha.

Večer jdeme do hospody na pivo, zasloužíme si ho, dřeli jsme jako hovada. Záda mě bolí, ale pořád jsem nesehnutý a nezkroucený.

A pivo ryzí z hor je moc dobré. Kromě dobrýho piva jsem si ze Severní Moravy přivezl plnou hlavu nespokojených brblů severomoravských, jak je tahle doba nejhorší ze všeho, co tu kdy bylo, a jak bylo za komoušů daleko, daleko líp. Tahle demence fňukalů mi čím dál víc vadí a já jsem se naučil odcházet klidně i v půlce věty, že mě tyhle blbý žvásty nebaví a děkuju za každou vteřinu žití v týhle zkurvený době a že jsou doby toho ultrastupidního a nedůstojnýho režimu v hajzlu. A nevěřím nikomu, že se měl líp. Věřím jen tomu, že je každej takovej fňukal hloupej, protože neumí ani počítat, ani si nic nepamatuje. Jo a taky se začínám učit, že je to vlastně dobře, že takhle lidi kňučí a brblají, že se tím sami trestají a můj problém to vlastně není. Stačí jen odejít v půlce věty.

Dana si píše papírky s úkolama. Vypadá to děsivě a já musím hlídat, aby škrtala položky, které jsem už splnil, a aby nedopisovala nové úkoly. Nejsem přece chalupář. Je pravda, že některým úkolům vůbec nerozumím. Ani po vysvětelní. Třeba udělat kulatý stůl byl úkol nakonec docela jednoduchý. Máme v pokoji jeden krásný velký stůl, pamatuju si ho ještě jako malej kluk. A ten byl kulatý, jen v období mrtvých kaprů a hořících vánočních stromků se roztáhl do takové divné elipsy. Pro Danu to už bylo moc dlouho nekulaté, tak jsem měl za úkol ten stůl zase zkulatit. Naštěstí stačilo v přesile několika lidí Danu přesvědčit, že kulatej stůl je nepraktickej a škaredej a že dost často tu bejvá hromada lidí.

Miloš se mě ptá, proč fotím takový pičoviny. Můj argument, že to je přece krásný výsek světa, nebere. Není to krásný a hotovo. Tak pravil Miloš.

Galeje končí, smím jet domů. V zádech mě bolí úplně šíleně, ale pořád nesehnutej. Jedu domů vlakem. Svítí sluníčko a vlaky, kupodivu a navzdory všem severomoravským fňukalům, jedou přesně a nejsou špinavé. Průvodčí usměvaví a na hajzlech teče voda.

Na nádraží v Ostružné je papírový zámek.

A papírové letadlo. Jak to tak odhaduju, přednosta Ostružné holuby nepěstuje.

V areálu nádražíčka je spousta zákazových cedulek. Na zákazy si naše srandovní zemička potrpí.

Tenhle znak je hodně české specifikum. Hledal jsem ho na některých místech světa. Tam, kde jsem je objevil, jsem výskal radostí, ale pak jsem zesmutněl, neboť co když znak zanesli do oněch míst čeští zvěrstvozvěsti? Například v Sýrii jsem nenašel ani jedinou. Chtěl jsem to napravit, tak jsem si koupil křídu v papírnictví, vyhlídl krásný tmavý plot, přivstal si, abych nebyl dopaden, a šel ji namalovat. Vyrušil mě Syřan, který něco podobného klacíkem čmáral do prachu chodníku. Došlo mi, že kadí. Oni to tak často dělávají, jakože jen dřepí a čekají. Odejdou, hovno po nich zůstane. Pak už se mi moc nechtělo malovat na plot plotovku.

Nádražní hajzly jsou s naprostou samozřejmostí zamknuté a chráněné proti užívání. Odměnou za tenhle patový stav jsou prochcané stěny. Nechápu tuhle technologii. A to, že jsme prasata, je vlastně tak trochu vzpoura proti zamčenejm a hnusnejm hajzlům. V Austrálii ani v Irsku na zdi nečůrám.

V Zábřehu se objevila socha slavného cestovatele Eskymo Welzla. Výtečná socha. Za chviličku mi jede rychlík do Kolína. Záda bolí, nechci stát v chodbičce, tak se odvážně vsunu do kupé plného starších dam, které jely z lázní Luhačovice. Probíraly své neduhy, někdy i docela otevřeně, například dáma v černém se prý po jakémsi prameni posrala jak jetel. (Tedy říkala ona). V Kolíně vystoupily. I já. Přesedám do přistaveného čisťounkého a klimatizovaného panťáčku. (Tak kurva, kde je ta zkurvená doba, o které tak plakaly moravské duše?) Záda bolí. Napadá mě, že to bude hlavně tím, že jsem si nebyl v Ostružné ani jednou zaběhat. Lístek mám jen do Klánovic, protože dál mi platí tak předražená opencard, kvůli který taky každej naříká. Průvodčí se mě ptá, jestli v Klánovicích vystupuju, a já, že jo. Vystoupil jsem už v Úvalech a domů jsem běžel lesem. Záda jakoby zázrakem přestala bolet a mně se běželo tím voňavým lesem tak krásně. v Klánovicích jsem si dal pivo a běžel dál. A je po bolesti. Jo a Helča dnes uběhla taky svůj první maraton v životě. Měla zdaleka nejlepší rodinný čas. Uběhla ho za 4:15. A zažila to, o čem jsme se kdysi dávno bavili, že někde po třicátým kiláku se člověku postaví do cesty skleněná zeď a nechce se vám běžet dál. Zmizí motivace a tak, a že hned za rohem číhá druhej dech a pak už se dá zase běžet dál. Tak vítej, Helčo, mezi námi leváky, co jsme maraton už běželi a uběželi.

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.