prase č. 23/2013

Oslavy narozenin. Narozenin tiskárny Tygr u Stromovky. Roztomilý nápad Jirky Žujiče oslavit výročí na parníku na Vltavě se velmi vydařil. A stáli při nás všech všichni svatí. Přestože v týdnu všelijak pršelo a počasí stálo, alespoň z pohledu na přinasrané ksichty spoluobčanů, za hovno. Já se na to dívám trochu jinak, počasí nemůže být důvod ke ztrátě úsměvu a dobré nálady, protože to by pak musel člověk furt bejt nasranej a podle mýho je nasranost taková energetická zátěž, že by se snad dala využít pro odtučňovací kúry.

Arciť již jsme skoro zde, za tři minuty se nám ukáže na jednom ze zaparkovaných parníků jméno Cecílie.

Jirka Žujič prý nemá rád fotbal, ale má radost z této šály.

Před nedávnem se ztratily vzácné fotky Marylin Monroe při cestě z Florencie do Prahy.
Jednu jsem našel na hajzlu na Florenci a jednu před nemocnicí Na Františku.

Toto je Karlův most z podhledu.

Olina, párek, okurka a Vltava.

Dana, párek a Karlův most.

Láďa Přitasil a v pozadí zlatá kaplička.

Teď možná trochu kecám, protože jak nebejvám nasranej, tak přece ani nemůžu vědět, jak moc je nasranost energeticky náročná. Jen si myslím, že je. Ani jsem ten minulej týden nebyl mockrát běhat, což mi trošku chybělo, ale ani to není důvod tvářit se nakysle. Moje sestra má 29. května narozeniny, krásně to vyšlo, a tak jsem jí koupil k narozkám jeden palubní lístek na tu oslavu. Přijela z Brna a navečer jsme vyrazili do prosluněné Prahy. Nijak jsme nespěchali, procourali jsme si nábřeží, Olina s Danou si mohly na vlastní kůži ověřit jak jsem blbej a jak se nevyznám v Praze, jak najednou nevím, kde nastoupit do lodi, kterej je most Čechův, no a vůbec. Ale zase jsem si vyfotil pár obrázků navíc. Potupně jsem pak volal kamarádce Alici, která už na parníku byla, aby poradila. A poradila. Parník Cecílie jsme našli celkem v pohodě a i se nalodili.

Bylo velmi zajímavé sledovat, kolik zajímavých a hlavně usměvavých lidí se vejde na jeden velkej parník. Bylo to až nápadné, jak málo tu bylo nasraných ksichtů. Nálada na parníku skvělá, 4 deci gambáče, ač dobrýho, za 39,- i s kelímkem, mírně moučná klobása za 60,- kam se serou s těma cenama na Austrálii, Irsko, nebo třeba nějaká Mississippi. Dali jsme si nejen to pivo, ale i klobásku. Loď vyplouvá. Je krásně, není zima nefouká, hladina olejovitě klidná.

A zatímco naše ekonomika se pomaličku pod vedením zkušených lodivodů bublá pod hladinou, chroptí a zmírá, v podpalubí se hraje o sto šest. Tedy přesněji jen o sto. Na minipódiu se tísní stádo Sto zvířat. A že jsou to pořádný postavy, to je bezpochyby. Někteří dokonce stojí s hlavou sehnutou. Kapele to šlape, dechová sekce zní jak ryzí pivo z hor. Fakt jim to krásně šlape. Atmoška příjemná. A narváno, halva nad hlavou. Mé sestře se ten dárek k narozkám moc líbí a z toho mám velkou radost. A jak si tak sedíme na horní palubě, rozhlížíme po krásách Prahy, Dana se zasní a pak pronese památnou mírně závistivou větu: "Tak takhle vy si žijete v té Praze." To mě pobavilo, zase ta Praha. Zatímco všude všichni úpí v ocelovém sevření hospodářské krize a Brnem neprotéká Vltava plná parníků. No jo, je to tak, v Praze je blaze. A to jsme zrovna u stolu seděli všichni my Brňáci. My s Olinou jsem totiž náplavky a s čitokrevnejma Pražákama máme společnýho snad jen to, že tu už žijeme dýl než v rodným Brně.

A strop je tak blízko.

V podpalubí kapela v další sadě přehluší klapot silných motorů, je zde tma jak v prdeli a mě baví focení. Baví mě fotit, když stojí světlo za hovno, když prší, když je mlha nebo krutej mráz, písečná bouře, prostě když to není normální, baví mě to víc. A ani mi není líto foťáčků.

Zpěvačka Jana.

Veselý Jirka.

KArel tvrdí (asi kvůli této fotce, že prý málokdo umí tak hezky fotit jako já.
A to prosím Karel není ani ten uprostřed, ani ten vlevo.

A zatímco loď doplula až kamsi na kraj Prahy a nenápadně se otočila na cestu zpět, tak někde ve vzduchu se začíná pomaličku šotsovat důsledné deštění. Žádný průtrže mračen, žádný bouře, ani hurikány. Normální vydatný déšť. A hle, najednou jsem zase tak trochu pod vodou.

Wilco s mojí sestrou. S tou sestrou, se kterou jsme spolu před tolika léty krasobruslili.

Ten pán co se objímá s Danou opravdu hraje na klavír....

...a s Danou se líbá.

Jirka, Olina, Dana.

Jirka je rád, že omaturoval už dávno, třeba by u Oliny z angličitny propadl.

Akce na parníku dopadla naprosto skvěle, ani kapička deště, parádní počásko, domů jsme jeli taxíkem, protože tam, kde bydlíme, tam v tý naší prdeli na kopečku, kam rozbouřené vody těžko kdy dosáhnou, takhle v noci už nic nejezdí. Kdybych šel sám, běžel bych domů po svých, ale s holkama to nejde, tak se svezeme tágem. Vydařený večer.

Vzácná chvilka - nádech pro dechovou sekci.

A máme tu mého oblíbeného, věčně nerozhodného Shakespeara: Sežrat nebo nesežrat.

Basák Wilco.

A že tam byly stropy sakra nízký...

A od čtvrtka už jen pršelo a pršelo, Danu jsem ještě vyhnal na procházku Prahou, přestože se jí nechtělo a moc mi nevěřila, že i v dešti je na světě krásně. Nakonec se vrátila, že jako jo, že prý dokonce přestalo i pršet. Večer jsme si dali víno z Moravy a slaný tyčinky z obchodu a v pátek jela zase Dana domů a já měl velikou radost, že to vyšlo a že se jí u nás líbilo.

Velká Jana varuje.

Noční grafika z parníku.

Tady odtud si to houpnul Šemík a pak si to sral n Neumětelům. Kdyby skákal tři dny po parníku,
utone v rozbouřené Vltavě a k Neumětelům nedorazí. A všecko by pak bylo jinak.

"To je skoro jako v Sydney," zasněněně prohlásila Roušovna (Olina)

Tři sestry.

A ještě foto s Jirkou Žujičem, který byl na parníku v tričku "Postelové scény"

Velký Jan Kalina a tři sestry (Válkovy)

Celý pátek chcalo, musel jsem běžet do matičky Prahy pro fotky a poslat je do Anglie. Fotky mi sice Jirka udělal o den později, což chápu, na parníku to byl záhul, ale zato ty fotky vytiskli moc hezky. Pak rychle na poštu, čekám nějakou děsnou pálku za poštovné, ale mastodont Česká pošta mě mile překvapila. Hezká paní pošťačka za přepážkou chtěla jen směšných 318 korun za doporučenej těžkej balíček plnej fotek a DVDéček. Tak ještě abych je nepřechválil a balík doručili spolehlivě a bez zbytečného prodlení. Vzpomínám na jednu štrapáci s jiným balíčkem přes Českou poštu. To bylo tak. Pořídíli jsme jako vánoční dárek vňoučátkům v Austrálii chlupatá zvířátka, ne živá, plyšová. Zabalili a přes ČP poslali. Poštovné tenkrát bylo výrazně dražší, než za ty fotky do Anglie, já vím je to dál. Jenže vňoučátka dostal pod stromeček kulový. Balík se ztratil, tak jsme dumali, jestli balík vykradli zde v Česku, nebo až někde po cestě, nakonec jsme to nějak oželeli i děti. O půl roku později jsme za nimi jeli osobně a asi tak 3 týdny před naším odletem mi přišel domů ušoupaný potrhaný a hodně popsaný balík. Ten můj balík se zvířátky. Toulal se po celé Austrálii, všelijaký razítka, poslední poznámka propiskou zněla, že taková adresa neexistuje. Hodil jsem uštvaná zvířátka do kabele a za pár dní odletěli za dětma do Austrálie. A dárek pod stromeček předali osobně. To bylo radosti. Helča pak vzala tu adresu, ten předek balíku a šla s ním na místní Evans Headskou poštu. Pak poštmistr odborným zorem přísně přes brýle zkontroloval poznámky na balíku a sdělil nám, že se balík kupodivu dostal až sem do Evans Head, ale že na adrese chybí číslo apartmánu a roto to nedorazilo. Prdel je, že apartmánů je tam celkem tři. A poštovní schránku mají společnou všechny tři apartmány, čili úřední australskej šiml vystrčil uši snad ještě větší než umí ČP. Dobře to dopadlo, tak to snad dopadne dobře i s těma fotkama do Londýna.

Eštřě poslední foto s Kaličem a honem na poslední metro.

I v sobotu prší jako o život. Nechce se mi neběžet, tak jdu v dešti. Zjišťuju, že běhat v dešti je stejně příjemné jako, když je hezky, jen je člověk mokrej. I v neděli prší. Jdu si zase zaběhat. V televizi je plno děsných zpráv, jak se vody rozlily po Čechách a jak je to, nebo bude hrozné. Podle Cílka za současný povodně si můžeme sami, protože jsme za padesát let značně otrávili pesticidama život žížalám. I naše malá uprděná Rokytka, nad kterou se ofrňujou i místní žáby se změnila v Mississippi a nám znova došlo, jak veliké štěstí jsme měli s tím výletem na parníku v té milé společnosti.

Tudy neproběhnu, Rokytka se stala Mississippkou.

Hráz rybníka u nás je v pohodě, ještě jsou tu rezervy.

Touhle pěšinkou se ještě běžet dá.

Ale tahle část, má oblíbená, ta už je jen na ploutve a šnorchla.

Z fotbalovýho hřiště se stal bazén pro vodní pólo. Při focení tohoto obrázku jsem šlápl do úplně
rozmoklýho hovna. A botky měly zrovna takovej blbej dezén. To bylo šťourání. Fuj.

Zděný plot zámecké zahrady vzal za své.

Naše Mississippi.

Ráda bych vás upozornila na zítřejší akci v Místodržitelském paláci!
V pondělí 3.6. v 18.00 bude zahájena vernisáž výstavy výsledků fotografické soutěže FRAME (http://fotoframe.net), kterou organizuje už několik let Ondřej Žižka. Soutěž má každoročně pestrou kvalitní porotu a mapuje tak současnou tvorbu nejen českých, ale i polských, maďarských a slovenských autorů. Zároveň na vernisáži bude doprovázet trio Všehomíra pomiluje. Jedná se o hudební projekt Pavla Žemly (baskytara), který nejen zajímavě aranžuje známé i méně známe písně, ale skládá i vlastní. Dále se na projektu podílím nejen já zpěvem, ale také Radim Hanousek na saxofon.
Přijďte! ...g...

HASIČI PRŮZKUMNÍCI PRACUJÍ ÚSPĚŠNĚ

na svém rozvoji. Energie jim přibývá a nám ani né.

Když hlídám Kiaru, odpolední spánek už se nekoná a je to znát. Akce „furt ve střehu“ tak trvá bez přestávky skoro celý den. Ale je to síla.
Dámy se snaží o komunikaci a zjistily, že můžou jezdit i spolu.

Havárie je vlastně docela zábava. Zuzanka naznala, že ke hře asi patří lehnout na zem.

Kiaru zase bavilo, že Zuzanka už umí docela slušně utíkat a dá se honit na odrážedle. Obě z toho měly radovanec.

Jenom jestli to s tím utíkáním trochu nepřeháníme...

Vincenta to ale zjevně zajímá a už se těší, až se přidá.

KDYŽ VZNIKNE STRÉCOVSKÁ SITUACE
platí pravidlo, že to je taková situace, která je už při svém vzniku natolik komplikovaná a složitá, že musí zůstat taková, jaká je.
V úterý, 21. května odpoledne, před jedním z řady absolventských představení (vím to přesně, bylo to sedmé z deseti) a taky před akcí Glyptotéka, jsem doma na chvíli zavřela oči, abych byla večer čerstvá.
Zazvonil mobil, stréc Libor Mrňa: „Hola, čtvrtek 30. května se blíží, asi by bylo dobrý si přijít prohlídnout ten sál, kde budete hrát“. Letím ke kalendáři a mezitím se ptám: „Prosím Tě, připomeň mi o co jde, měla jsem teď opravdu blázinec“. „No přece ALISI, otevření laboratoří, slavnostní zahájení, hardart atd.“
Pořád nic, nezabírám, v kalendáři taky nic. Přiznávám se, že jsem si to napsala asi někam jinam, omlouvám se a slibuju, že okamžitě vše napravím, obtelefonuju muzikanty, seženu noty.
Už si vybavuju, že někdy začátkem března u nás byli na návštěvě i s Pepou Lazarem a něco jsme domlouvali, já si dělala poznámky na papír a na kalendář zřejmě nedošlo. Slíbili jsme hardart a P. D. Q. Bacha s kvartetem, kterého občas oprášíme a rádi si zahrajeme.
Jenomže přišly chřipky, výlet do Německa pro Petru s Jonem, mezitím další nemoci, příprava absolventských představení, smršť událostí. A papír mezitím zůstal nejspíš někde zavátý pod vrstvami nových informací, not a dalších akcí.
A co teď? Přede mnou absolventská představení do konce týdne, příprava Naděždina akordu na zahájení glyptotéky, první volný den mám až v neděli. Ale jednám.
Nejdřív s Jirkou, ten je v Praze na služební cestě – na otázku, jak je na tom příští týden, slyším odpověď, že je až do středy v Bratislavě. Na termín čtvrtek dopoledne se moc netváří. Zatím.
Sonduju dál – další na řadě jsou Eva s Jarou, Lucie je bohužel ve Francii. Jara nevypadá, že by vůbec měl čas zkoušet, Eva hlásí, že bude v Praze. Strécovská situace nabývá na objemu.
Začínám tedy shánět muzikanty – Nostalgia quartet. Průser, všichni mají ve čtvrtek generálku s filharmonií ve Vaňkovce.
Mezitím píšu Beránkovi sms, jestli má partituru P. D. Q. Bacha pro kvarteto a zdali by nezapůjčil.
Odpověď je neočekávaná a já mám pocit, že to je konec – Honza se omlouvá, ale všechny noty dal do sběru, nechal si jen Bulise. To už začíná být situace skoro infarktová, nemám lidi ani noty.
Jirka z Prahy radí zkusit duo Emila Machaina s kolegou – hrají perfektně na hrnce a situaci by mohli zachránit. Hned píšu strécovi Emiliovi, coby otci výše zmíněného, jestli by chlapci mohli.
Slibuje, že v pátek ráno bude vědět výsledek, mladej už spí.
V pátek ráno se dozvídám, že mladej má rovněž generálku s filharmonií. Ale k tomu několik nápadů, například, že by třeba mohl fungovat Indigo kvartet..
Okamžitě píšu Martině Himerové a líčím situaci. Slibuje zjistit možnosti.
O strécovské situaci průběžně informuji stréca Mrňu, stréc Lazar (momentálně rovněž v Praze) začíná podléhat depresi. Ujišťuji oba stréce, že to zvládnem.
Mezitím jsem oslovila svoje studenty druháky, napadlo mě, že máme na repertoáru Mozartův kánon a taky Zalyžařivšího si lyžaře (zhudebnila jsem kdysi jazykolam pro 4hlas). Kdyby Indigo zahrálo cca 4 skladby a mezitím my s vokály, do kterých vkomponuju hardart, mohlo by to být zajímavé.
Než vypukne v sobotu zahájení Kristkovy glyptotéky, už vím, že studenti můžou.
Jirka slibuje, že si vezme ve čtvrtek volno.
Účast potvrzuje i Indigo kvartet!
Po návratu z glyptotéky začínám psát partituru pro smyčcové kvarteto a hardart ke kánonu.
V neděli pokračuju, v pondělí dokončím a posílám mailem Martině, ať se na to podívá, jestli je to hratelné. Schváleno. Ale nemají čas moc zkoušet, druhý houslista jim vypadl, sehnali náhradníka a musí zkoušet repertoár s náhradníkem.
Studenti dostávají mailem stejné noty jako Martina a naštěstí jsou schopní si to v elektronické podobě aspoň přehrát pro představu.
V úterý píšu part pro hardart k Lyžařovi, odpoledne velká akce děda Miloše: křest knížky vzpomínek babičky Fanušky na Ravensbrück u Barviče, hrajeme k tomu se čtvrťáky Skácela. Večer chystám hardart.

Ve středu odpoledne po zápočtech tisknu noty, Jirka volá, že přijede večer.
Připravuju všechno, co se dá, vymýšlím sólistu na Štrausovu rouru – oslovím děda Miloše, chopil se toho s nadšením!
Večer zkoušíme s Jirkou obě skladby až do půlnoci, vylepšujeme hardart, rozdělujeme si zvuky. Ve čtvrtek ráno vstáváme, znovu zkoušíme a v 8:45 odjíždíme do Ústavu přístrojové techniky AV ČR.
A pak už všechno klape.

V přednáškovém sále se připravují mladí budoucí vědci k produkci na lidské varhany (původní nápad Jiří Stivín, zdokonalení pan Klement, zařízení laskavě zapůjčil k produkci a pánové to ještě krásně dotáhli).

My chystáme hardart, zkoušíme se studenty Lyžaře.

Indigo kvartet přichází na čas, stejně jako MUDr. Klement v odění hodném sólisty. Přináší si dokonce ozdobného večerního motýlka a bíle rukavičky!

Kánon procházíme pouze jednou v přidělené zkušební a zároveň odkládací místnosti, zdá se, že nebude problém.

A nebyl. Všechno dopadlo dobře. Jen teď nevím, jaká to vlastně byla situace. Rozhodně nezůstala taková, jaká byla při svém vzniku.
Možná strécovská rozvinutá. Téma pro vědecké výzkum, ten je teď ve školství nejpodporovanější.
Fota ze slavnostní akce dodal stréc Juránek. Děkujeme!

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.