prase č. 15/2013

Minule jsem se holedbal, že vás přivedu k Opera Sydney House nebo k Sydney Opera House, to je jedno, stejně skoro všichni na světě vědí, o co jde, a tenhle barák prostě znají. Troufám si tvrdit, že je tenhle barák profláklejší než šílené stavby mého jiného oblíbeného architekta Antonia Gaudího. Ne, že měli stejný osud, ale přece jen nějaký společný prvky tu jsou. Antonio Gaudí umřel chudej pod kolama španělské šaliny, prostě smutnej příběh. Dánskýmu Jørnu Utzonovi zase házel pod nohy klacky sám premiér Novýho Jižního Walesu. A to dost neomaleně. A jak jinak se dají házekt klacky pod nohy. V podstatě to skončilo blbě. Utzon se urazil a odjel domů, premiér se nechal slyšet, ať ten blbej barák dodělají australští architekti, klidně ať to i změní oproti představám toho Dána, taková klasická politická nabubřelost, pro kterou nemusíme přece chodit až na druhou polokouli zeměkoule. Faktem je, že Utzon už se nikdy do Austrálie na svý dílo nepodíval, barák stál mnohonásobně víc, než bylo slibováno, i to je jaksi dost podobný tomu u nás v srdci Evropy. Třeba tunel Blanka, že jo. Obecně mi připadá, že veřejný zakázky, a to nejen u nás, jsou nabízeny pod cenou, protože není podstatný dodržet slovo, ale získat zakázku. A že to bude zadara, nevypadá věrohodně. Proto asi v týmu podbízečů sedí špičkoví psychologové, kteří se snaží vypočítat takzvanou zlatou nabídku, kterou vytučnělí vládcové a politici sežerou i s harpunou, pak rychle všecko podepsat, dodatečně dodat i to chybějící a statečně začít vrtat v zemi. Pak přijdou první násobný faktory > 1. Postupně, až to politici stráví a laická veřejnost oprská na sociálních sítích, přijdou další navýšeniny. Já mnohdy přemýšlím, jestli, já vím, že jsem naivní, je tam někde v tý partě, co vyhrála zakázku, někdo, kdo věří tomu, co naslibovali, jestli jako je tam nějaká čistá duše, co si fakt myslí, že to fakt postaví za tolik, kolik slíbili. Asi ne. Takže i s touhle stavbou u protinožců to bylo podobně….

Je zamlžené ráno a taky trochu chčije. Vstáváme, jdeme se nasnídat, kuchyňka je dobře vybavená, a protože staříci už ráno lépe vstávají než unavená mládež, je dost i mlíka i másla i arašídovýho. A taky je v kuchyňce docela klídek. Uvařili jsme si černej čaj a vyrazili do ulic. Ranní Sydney je nesmírně klidné město. Sem tam kolem vás proběhne nějaký šílený běžec, to je mi sympatické.

Tyhle schody jsou velkým lákadlem pro všechny běžce. Nejsou nijak dlouhý, ale mají hezký rozchod, a běžci si dají pár koleček. Je to docela srandovní. A berou to fakt vážně. Třeba ten pán, co běží zoufale dolů v té černé vestičce, tak to je vesta plná železa a běžet s takovou zátěží, no fuj, nejsem žádnej slavnej hokejista Jágr, abych si dával takovejhle hendikep. Dokonce mě ani nikdo nenutí, abych ty schody taky nezkusil (mám baťůžek s foťákama a objektivama, že jo, no ale je to jen taková okamžitá myšlénka v palici, nice se nestalo, vesele jsem si schody seběhl, pozoroval běžce a čekal na svou první dámu, až sleze taky. Napadá mě, jestli by se ty zátěžový vesty taky nedaly nějak modernizovat, jako že by nebyly tak těžký, třeba z kevlaru nebo tak.

Sydney je vystavené okolo snad největšího přírodního přístavu na světě. Já jsem na to pitomej, tohle jsem jen někde vyčetl, ale když jsme pak z některých míst Sydney čuměli na město a přístav, tak to teda možný je. Má všelijaký různý ramena a zákoutí. Hned za schodama začíná jeden z mnoha přístavů. A jak tak sem tam prší a sem tam ne, je všecko takové svěží a příjemné. Jsme natěšení jako dva malí stájoví pinčové, co nás dnes všecko čeká.

Tahle křižovatka je, řekl bych, ryze australskej model, nízký baráky, přehledná křižovatka, pumpa na rohu a někde poblíž nějaký občerstvovadlo.

A taky že jo, hned naproti pumpě je přístavní kavárna olepená spoustou krásnejch momentek, nejraději bych se tam na hodinku zastavil a všecky si je, ty dobový obrázky, prohlídnul. Kašlu na to, stejně tudy půjdem i zpátky, tak pak.

Hospůdky a kavárničky spí, jen mladí kluci nebo holky se snaží uklidit a připravit kavárnu na polední provoz, až se proberou turisti.

Rychle se tu mění pršení a slunění, je to fakt rychlý jako kefír. Než vyndáš z batohu deštník, už neprší, a naopak. Chvílemi to vypadá, že by mohlo být hezky. A taky že jo, sem tam je prostě hezky. Spíš je ale docela kosa.

Jojo, vidím chlápka na molu, musím si ho rychle vyfotit, úplně vidím ten hotovej obrázek. Normálně to nedělám, že bych si hned prohlížel, co nafotím, jen výjimečně, ale tady jsem musel, jak jsem byl natěšenej.

No a taky barevně, že jo, co kdyby, ale barva mě zas tak nebere.

Tyhle motivy můžu fotit furt dokola a jsou jakoby stejný na celým světě. Samozřejmě, že mě napadá, že by to bylo dobrý z toho udělat celou sérii, ale naštěstí mi taky dochází, že když to je tak stejný, tak by to bylo pro diváky dost utrpení. Nebojte, mí milí diváci, nebudu vás ohrožovat.

A to už tu je první mrakodrap v dohledu. Je to hezký, líbí se mi to neustálý opakování.

Buddha už je vzhůru a mává mi na pozdrav.

Docela dobrá metoda trvalýho protestu a stávkování. V Austrálii se tak moc do ulic vrčet a vztekat se na poměry nechodí, jednak proto, že v Austrálii musíte mít dost času na surfování a taky na barbecue. A to fakt zabere hodně času. V Austrálii se říká, vlna nepočká. Proto taky je zde velice často vidět, že do práce chodí lidi jen na tři dny a zbytek prosurfujou. Firmě to může být celkem u prdele, tak najme na to místo dva lidi po třech dnech a je to. A je to dobrý i pro zaměstnanost. Průser ale je, že australskej systém je nesmírně štědrej a vychází vstříc komukoliv, až Evropan čumí. A když teď někdo tady v srdci Evropy vřeští o S-kartách a systému sociálním a jak zabránit zneužívání, tak se musím smát, protože v Austrálii by do sítě snad spadla půlka naší republiky, kdyby teda chtěli, protože nepracovat, to je pro mě fakt pekelná představa. Kdybych nemohl pracovat, asi bych se uhryzal zoufalstvím a beznadějí. Jo, tak měsíc bych to vydržel, ale pak už bych musel utíkat něco dělat. No a protože Australánci rádi surfujou, tak se nechají vyfotit na velikánskej plakát a pověsí se u přístavu a pak trvale prostestujou a zároveň i surfujou. Tihle protestanti tu protestujou nejmíň 50 let.

Jo, tohle je fajn barevný. V Austrálii je zrovna zima, takže ta zelená je taková svěží, v létě už je to všecko spálený do hněda. Na lavičkách nikdo ráno nesedí, jsou mokrý a nelákavý.

Naše první dojmy jsou velmi pozitivní, město má v sobě skrytý kouzlo. Určitě to znáte, třeba Praha to má taky, jdete městem a výhledy vás češou přes voči, až se začnete usmívat. Teda, jestli jste se neusmívali už před tím.

Galerie umění je obsypaná zvenčí všelijakema sochama. Tahle mi hodně připomíná hovno*, ale nedokážu nijak zjisti, kdo je autorem a jak se dílo jmenuje. Google mě zklamal a TinEye taky. Takže buď neumím hledat, nebo to internet zatím neví. Já hovna moc rád nemám, takže obdivuju partičku běžců, co kolem hovna běží docela zblizoučka. A dýchají nosem, jak se u správně vedených běžců předpokládá.

Abych nezapomněl, náš plán je takový, že než dorazíme k té naší vysněné Opeře, tak se musíme prodrat královskou botanickou zahradou. Má první dáma by z toho asi uschla, kdybysme si zahradu neprolezli. Ale ono nám stejně nic jinýho nezbjevá, protože k Sydney Opera House se musíte proklestit tou zahradou.

A je to hezká zahrada, opět, jako skoro všecko tu v Austrálii, co je pod patronací státu, je jakoby doopravdy udržované. My na to nejsme zvyklí, za ty roky zkurvenýho komačismu je v nás zarytý to, že co je společný nebo státní, tak se musí plundrovat. A když někdo pracuje na státním, tak to klidně flinká. Mám však poslední dobou pocit, že i u nás se to začíná zlepšovat. A nejkrásnější je, že se to zlepšuje samo bez nařízení a opatření. Jakoby ti, co to zrovna dělají, přišli na to, že když to budou dělat s radostí, tak to je příjemnější, než bejt nasranej a flinkat to. Obecně totiž platí, že neusmívat se a bejt negativní je nergeticky nesrovnatelně náročnější.

Olina v botance slintá blahem, dokonce i fotí, což normálně nedělá, protože prej tvrdí, že proč by fotila, když si může jen říct: "Rouši, tohle mi vyfoť." V botance a potažmo i v Sydney fotila dost intenzivně. A já se jí nedivím. Inspirativní kus zeměkoule.

Tohle je to muzeum umění, ale o něm až v v některém z jiných pokračování. Teď si neodpustím takovou nováckou kuriozitu, něco, co je úplně pitomý a nepodstatný, ale zavání to zdánlivou výjimečností. A sice, víte, že obyvatelé Sydney, čili Sydneyňané, nemají v češtině jednoslovný označení? Prostě jsou to obyvatelé Sydney. Čili ti moji Sydneyňané je pěkná hovadina. Ale i v angličtině s tím mají trochu problém a říká se jim "Sydneysiders". Aspoň že to píšou dohromady.

Ani o této prokleté soše vám neřeknu v tomhle vydání nic. Nechám si to na jindy, protože to je příběh pro páníčka velmi ponižující. Prostě jsem blbej.

Nic ve zlým, mí milí Sydnejňané, ale tohle mi připomnělo brněnský Lužánky.

A taky mi to připomínalo film Zvětšenina od Antonioniho. Můj nejoblíbenější film.

Mně se mrakodrapy líbí a jsem zvědavej, jak se mi budou líbit v San Franciscu. Možná se jednou pojedu podívat do NY. Jen kvůli těm vysokánskejm barákům.

Ježiš, no to je ale kýč, ale Olině se to určitě líbí.

Má první dáma mi připadá docela nápadná s tou hučkou na hlavě a s brašnama kolem těla, jenže ani trošku nápadná není, tady v Austrálii není prostě nápadnej vůbec nikdo a ničím. Úžasná země. Když jsem teď od prvního dubna začal chodit v kraťasech a sandálech, přestože se dá ještě leckde sáňkovat, tak máte vidět, jak na mě čumí cizí lidi, a dokonce se někteří i ptají, jestli nemrznu a tak. To v Austrálii je všem všecko u prdele. A to se mi líbí.

Některý motivy jsou černobílý i barevně.

Tomuhle klukovi taky není zima a nikdo se ho neptá.

No a protože je v Austrálii zrovna zima v plným proudu, tak některý stromy fakt shodí listí a nekvetou. Moc jich není. To by mě zase v Austrálii, kdybych tu žil, docela chybělo, to čtvero ročních období. Bílý, zelený, barevný a hnědý. Kdoví, co by vylezlo z péra Vivaldimu, kdyby skládal tu svou profláklou skladbu tady v Austrálii.

Co by tomu řek mi Hudson, Hudson, Hudson. Australani jsou zase na rozdíl od nás Čechů docela prudérní. A to nejen na chlastání na ulici, ale i na nahatost. Takže málokdy vidíte, že... no prostě holou prdel neuvidíte ve veřejným prostoru ani omylem a chlastat kořalku jedině v papírovým pytlíku. A to dokonce i na pláži se musí člověk všelijak kroutit a převlíkat se pomocí ručníku, nebo se jít převlíct na hajzlík (to není problém, protože hajzlíci jsou tu čistý a nesmrdí) a nebo, tak to taky hodně Australanů dělá, jedou si klidně domu autem v mokrejch plavkách.

Jakási socka.

Místní Maryčka Magdonová.

Jediní, kdo tu bezostyšně kalí už od rána a nepoužívají ani papírovej pytlík, jsou tihle ptáci. Chlastají jak zjednaný, až se jim z toho zatočí zobák a při odlítnutí z výčepu padnou překvapeně na trávu a musí to zkusit znova. Jsou normálně na sráč, jak by napsal Red Hook.

Tam někde za křovím už možná číhá naše opera. A ještě dál Harbor Bridge. Tam chceme jít taky.

Tenhle magor vypadá, že to napálí přímo do břehu, ale jak se ukázalo, má to docela zmáknutý a těsně kolem stěny to dootočil.

Třeba takovej ibis se chová celkem asketicky a neužívá nepovolených látek, jenže vodu pít musí. A nikdy mě nenapadlo, že ten zobák, jak ho má zahnutej dolů k zemi mu bude činit takový problémy, aby se mohl napít z kaluže. Tenhle zrovna chlastá, i když vypadá, že ho někdo kopnul do držky. Nekopnul, ke zvířátkům se tu chovají moc hezky. Ale třeba na vybírání odpadků z odpadkáče jsou tihle ibisové vybavení skvěle. Zahnutost přesně odpovídá přístupovýmu otvoru v odpadkáči. Což asi nebude způsobený evolucí, ale spíš lidskou důmyslností, že ti návrháři vymejšleli odpadkáče přímo pro ibisy.

Tenhle roztomilej barák patří vládě, hlídá ho jeden chlápek v budce a je tu klid.

Až mrtvo.

Farmářka Roušovna a její australský mimikry.

Jiná kačena.

O týhle soše vím taky úplný hovno, ale je skvělá a veselá. Vtipná.

A tohle se mi na Austrálii taky moc líbí. Všecky ty příkazy a nařízení jsou tu nabízený takovou hezkou partnerskou formou. Poprosí tě, vysvětlí, co by se mohlo stát, no a ty si rozhodni, jak uznáš za vhodný.

Poslední ohlédnutí po botanické zahradě. Před námi je už jen mohutná a vysoká litinová brána. Za ní se nabízí výhled na ten barák snů. Celá botanická zahrada je fakt důkladně oplocená a není povoleno (ve vší slušnosti) se po zavírací době v parku zdržovat a lidi to normálně dodržujou. V některém z příštích povídání vám napráskám, jak to s tím dodržováním předpisů slušnou formou v botanické královské zahradě chodí.

A je to tady. I odsud to vypadá velmi zajímavě.

Bohužel i teď vás musím zklamat, protože dál už pokračovat v tomhle čísle nebudu, Přímo o opeře napíšu až v některém z dalších vydání. Doufám, že vás tím příliš nenaštvu, že vás tak "napínám". Ale mějte k WWWiditelnýmu praseti trochu ohledy, jsme přece neseriozní a tohle je jedna z možností, jak si zachovat rypák.

* Jen tak pro zajímavost, já jsem sice blbej a neměl jsem dostatek trpělivosti
a fištróna, ale jsou na světě i takoví, kterejm to nedalo a objevili, že to hovno u galerie
je socha Williama Tuckera - Prométheous pro Franze Kafku.
A prej normoš přes Google, takže mě nezklamal Google, ale jen mé schopnosti.
A ještě něco: Stejně si myslím, že ten můj pracovní název je realističtější.
Tím neříkám, že se mi to nelíbí.
http://sydney-city.blogspot.cz/2011/01/domain-art-gallery-art.html

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.