ŠTĚDROVEČERNÍ VÝLET

se vydařil. Rozhodli jsme se totiž, že se naložíme do Svatého Štěpána Jarce a Jarkovi k Ježíšku.
Byli jsme s Jerkou a Pavlem tři – dvě zobcové flétny a jedna kytara. V autě spacáky, bečka piva, salát, ryby a nějaké další dobroty. Mošt, chleba pro Jarku a malá meruňkovica pro Jarka.Nad Štěpánem jsme zastavili a v autě nacvičili zpaměti Nesem vám noviny.
Pak jsme se ohlásili mobilem a provedli přání tak, že jsme zahráli koledu s cílem zjistit, jestli jsou vůbec doma. Byli, poslechli si, naštěstí se moc nevyptávali, jen Jarka ze srandy říká: „A nestojíte náhodou zase před oknem?“ S čistým svědomím jsem odpověděla, že ne a nelhala jsem, stáli jsme přece nad tratí...
Pak jsme sjeli dolů a zaparkovali kus dál za jejich domem. S nástroji jsem se postavili za plot a hráli. Po chvíli Pavel hlásí: „Bacha, pohnula se záclona!“ Hráli jsme asi třikrát dokola tu stejnou píseň, ale furt nic. Záclona se sice hýbala, ale nikdo nevycházel. Jirka už to chtěl vzdát, ale nakonec jsme zvolili znovu použití mobilu.
Když zjistili, že opravdu hrajeme na ulici, hned byli venku – no a pak už to jelo.

Rozdělili se s námi o smaženého kapra a salát, my jsme hráli, pejsci štěkali a Nevrlkovi měli radovanec.

Pak nám objasnili, proč nevycházeli, přestože se vlnila záclona. Mysleli si, že to jsou zase skauti, kteří ten den roznášeli betlémské světlo. Už u nich byli a Jarka myslela, že jdou znovu – byli prý tři, jeden velkej a dva malí... Akorát jí bylo divný, že slyší nějaký hraní.

Druhý den jsme chodili po příbuzných, Jarka vždycky ohlásila, kam půjdeme, dirigovala nás, kdy máme začít hrát a tak. Všude nabízeli slivovici, což Jarek statečně stíhal a my velice opatrně, protože jinak by se po nějaké hodině nedalo zahrát už vůbec nic. Vítali nás zjevně rádi a říkali, že to už dlouho nezažili, aby někdo přišel koledovat živě.

Pobyli jsme až do 26. 12., kdy má vlastně svátek celý Svatý Štěpán! Do té doby jsem pro naše cestovní trio upravila 10 koled, repertoáru bylo skoro na půl hodiny...
Pavel fotil a proto není nikde vidět.
Na závěr jsme zašli zahrát ještě i Lubošovi do hospody, kde zrovna seděl i kamarád, známý s Hansem a možná i s páníčkem z loňské cesty vlakem na Jardovy a Jarčiny šedesátiny. Poprosil nás, jestli bychom nezašli zahrát i jeho babičce, která měla ten den přesně 100 roků. Prosbu jsme splnili a byl z toho další zážitek, ten jsme si fotili ale jen do hlavy. Babička byla úžasná, sice nemohla chodit, ale myslelo jí to a zpívalo, síla veliká to byla.
No a pak jsme se loučili a Jarek nás dojal, protože prohlásil, že to byly jeho nejkrásnější vánoce.