prase č. 39/2013

No tak konečně se nestalo nic, co by mě odradilo od napsání první regulérního povídání o Americe po návratu z Ameriky. Ale nechce se mi to psát jako deníček, tedy den po dni, i když by to mohlo být jednodušší, protože mám od Helči nafocenej její cestovní deníček. I já jsem si psal spousty vtipných poznámek do svého nového kindlíka paperwhite, ale pak, někdy v půlce čundru jsem si všechny poznámky zcela nekompromisně jediným divným dotykem na obrazovce. Nějakej bod G kindlíkovej. A tak všecky mé vtipné dvojsmyslné a rádobyvtipné poznámky odešly do nulovýho ráje. Kupodivu jsem z toho nebyl ani zpruzelej, jen bych rád věděl, jak jsem to dokázal. Von totiž kindl zase není stavěnej na poznámky, ale proč ho nevyužít, když vám vydrží nabitej i tři tejdny někde v přírodě. Já jsem se dnes rozhodl, že napíšu první povídání takové trochu napříč tím naším výletem po zemi neomezených možností. Je fakt, že Amerika je kolosální a ohromná a ohromí. Já jsem sem nikdy tak moc jezdit nechtěl, protože je přece tolik zemí, který bych si rád navštívil, očuchal, pofotil. Třeba za všechny Vietnam. Jen tak s foťákem a spacákem na měsíc na dva na tři. Ale nakonec jsem do té Ameriky jel a byl jsem nejen nadšen, hlavně jsem byl ohromenej. Je tu fakt všechno, vysoký hory a krutá Aljaška, vedro i vlhko, zima i sucho, všechno. Bezdomáči a spousta jazzu, mraky obrazů v galeriích. Zhruba takové pocity z té Ameriky mám, Myšlenky mi poskakujou z pocitu a obrázků, míchá se mi to v hlavě do zajímavýho guláše a já to nechci nijak rozplítat, chtěl bych to stejně chaoticky dostat z palice ven. Fakt v Americe se dá najít všecko. A to dokonce i na přání. Tak si třeba představte, že jedete na týden do Yosemit a protože Honza je nad věcí, tak žádný bukování, který si zase Amici rádi podstoupí, neprováděl. Ono se to dá sice objednat přes internet, ale protože Honza pracuje pro Google, tak tyhle věci s chutí ignoroval. Auto jsme si zamluvili taky asi tak dva dny před odjezdem, přesto všechno tak nějak normálně funguje. A když jsme dojeli do prvního kempu, pravda pár jich po cestě bylo plnejch, tak jsme našli jedno volné místo, jakoby pro nás bylo zabukovaný přes internet, náhoda, ale ta se nás pakl držela až do konce pobytu. Každý den jsme stanovali v jiným kempu a každý den se pro nás našlo to jedno jediné místečko v celým táboře. Dokonce jednou, po asi 15 mílích krutýho kličkování mezi dírama na silnici jsme dorazili do takovýho kempíku bez vody a bez jedinýho místa. Jedni z ubytovanejch nám nabídli, že když nic nenajdeme, tak nám pučí kousek místa svýho stanoviště, ale v tom zpoza rohu vyjíždí mladý pár v autě a nabízí nám, že si můžeme vzít jejich plac, protože oni se najednou rozhodli, že tu už nebudou a jedou domů. Dali jsme jim za ten parkovací lístek deset dolarů a šli si postavit stan. Na jiném tábořišti jsem zase našli místo sice obsazené, ale až od druhého dne, protože ti, co tu bydleli před hodinou odjeli pryč, vyplavila je bouře, měli všecko mokrý a chtěli domů. Celý týden byl takovej čarodějně zázračnej.

A tak třeba uprostřed bílýho domu je spousta motejlů, cedulky prosí návštěvníky, aby dávali bacha na nohy a nezašlápli vzácný motejly. Snažíme je nezašlápnout i vyfotit, ale toho na mě asi moc, protože najednou mi jeden vlítne do huby a je po něm. Motejlové nejsou dobrý žrádlo a Amici by měli změnit nápis na ceduli, že při chůzi bacha na nohy, ale při focení by měli mít všichni zavřenou držku.

V místním sanfranciským central parku se najednou objeví dvě potrhlé holky a předstírají, že jsou fotografky a mně vytane na mysli nádhernej film od Antonioniho. I toho tu tedy lze lehce zakletýho do dvou holek mezi kytkama najít.

I rady jsou jak z pohádkovýho světa. Fakt se tu dá najít všecko.

Jo a jezdit na kole je tu velmi oblíbené. Jenže trošku se tu kola kradou, tak si každej pořizuje nějakou starou pitomou zrzavou plečku, kterou nikdo nechce. A po těch starejch plečkách je taková poptávka a neviditelná ruka trhu tu funguje, začínají bejt starý vodrbaný kola docela drahá komodita. (Teď jsem si trošku zafixloval a zakecal, ale byl to takovej výhled do budoucna, až začne ruka viditelně tlačit).

Spousty starejch krásnejch auťáků ze zlatejch šedesátejch.

I jednoho medvěda tu najdete. S těma medvědama je to tak, že třebas v Yosemitech jich prý je hodně, ale žádný nebyly vidět, Olina tu byla již podruhé, prý je tenkrát ve stanu slyšela, a málem se z toho podělala strachy, dokonce i mámu donutila, aby se šla umýt do potoka protože se jí natřela nějakým krémem, ale neviděla žádnýho. A letos, letos to prostě bylo jaksi jiný. Medvědi byli.

A nebo celý San Francisco se často halí do mlhy, ale s takovou razancí a rychlostí, že si jen tak sedíte na zídce na místě zvaném Twin Peaks a SF vidíte skoro normálně...

A za deset vteřin vám zmizí z očí. Je ztracené v mlze.

Nebo tady, se zase najednou ztratila jedna celá kytara. Ale nikomu to nevadí. Určitě se zase někde najde.

Potravinovej řetězec je taky bermudskej několikaúhleník. Něco se ztratí a nic.

Mrtví mrtví.

I mrtví živí.

Najdete tu staré šaliny a nové odpadkáče.

A nebo si jen tak vzpomenete na Olbrama Zoubka a najednou se tu před vámi vyloupne socha, jakoby mu z aťasu vyskočila. A co když to je OZ?

A nebo nevkusně pitomé plakáty? Těch tu je taky hodně. Je to země velkorysá.

I bezdomáčů a divných existencí tu najdete kolik se vám zlíbí.

Zelený kolo, červený a modrá lodička a v dáli v mlze slavný šedivý Alcatraz.

Ptáka, co rád kečup.

Ale ne mě, loupe po mně zlejma očima. Skoro se mu chci omluvit, že jsem si troufl ho vyfotit.

Je libo Gándího? Proč ne, stačí si zajít k přístavišti a von tu na vás vesele mává.

Bouli, no bouli jako od cepu.

Pokleslej vkus tu taky najdete na každým možným rožku. Fakt je to země, kde je všecko, čili bohatá.

I staré a funkční kolo tu je zaparkované.

Korejská kuchařka si dává šlofíka. Jak jsem tak sledoval šrumec, ostatní její kolegové kmitali jak barevní v tý kuchyni jakési místní hospody.

A nebo trošku z Harryho Pottera?

V Americe najdete hodně prdelatejch lidí, tyhle patří k té slabé části, té,která si ještě neříká prdelatá.

Je tu fakt úplně všechno, člověk má problém vymyslet si, co tu najít.

Nebo uprostřed parku je v kovu jakýsi komoušský senátor, co sliboval dělníkům ráj na zemi. Ale na zemi ráje nejsou. To jen u nás za komoušů byl RaJ na zemi. Poslanec a bejvalej premiér Paroubek tam dělal Archanděla Gabriela přes peníze. Mimochodem nepřipomíná vám tenhle kovovej chlápek muže na Hradě?

I blbého panáčka z Alzasoftu tu klidně objevíte. Amerika mě začíná bavit.

Béčková holka s bindou ubrostřed těla.

A tady to začalo být trošku programové. Protože v takové sestavě se nesetkáváme často, Honza v Americe, Helča v Austrálii, my v Pařezinách a Jirka v Podolí, tak jsme se chtěli vyfotit co nejčastěji pospolu, prostě taková skupinovka klasická. Postrádal jsem nějakej malej stativ - samozřejmě, že doma přesně takovej kevlarovej, lehounkej a malinkej mám. Vždycky jsem musel foťák nějak podložit, naštelovat a vyfotit nás dálkáčem.

Dva blázniví fotografové jeden z A. a druhej z A. Před borovicí jsou si prostě všichni rovni.

Je tu hodně druhů piv a některý jsou i docela dobrý.

Opravdoví medvědi nikde. Zatím.

Ale spící mrtvé zvířátko jo.

Ztracené vodopády jsme našli úplně v pohodě. Jak říkám, najdete tu kdeco.

Ztracené vodopády.

Sekvojím oheň moc neublíží, jen někdy ztratí vnitřek.

Kličkující silnice. A žlutá čára. Ta se mi moc líbila. Ta žlutá čára má velmi praktickou funkci. Říká, že od ní doprava je to vaše strana. Takhle to zní připitoměle, ale vemte si, že velice často se ta jakoby dálnice změní v nedálnici, žlutá čára je uprostřed mezi pruhy, a nebo jedním směrem vede jedna silnice, v protisměru je to druhou silnicí a mezi oběma je třeba kousek pole nebo lesa, nebo cokoliv jinýho, a dokonce ani na sebe vzájemně nevidíte, pak se najednou objeví ta žlutá čára úplně nalevo a vy víte, že oba pruhy jsou vaše a jedním směrem. To samé je na té druhé silnici. A když jedete 500 kiláků a pořád se to mění, tak to žlutý vás vždycky uvede do reality. Prostě od žluté doprava je to vaše. Nesmírně praktická pomůcka.

A pak se to stalo, když jsme šli k nejobjemnějšímu objektu na celé planetě, sekvoji jménem Generál Shermann, tak se tu zničeho nic objevil náš první živej divokej ne v kleci medvěd v životě. Američani jsou fakt zvláštní, oni vědí, že medvědi sem patří a nemá nikdo právo je odtud vyhánět, takže ranger jen mával rukama volal na návštěvníky, že jako bacha, prochází tudy medvěd. V různejch manuálech vás instruují, co a jak máte dělat, jak se chovat. A pak vás ještě nakonec jednou poprosí, ať tato pravidla dodržujete, aby to tu nemuseli pro lidi zavřít. Zajímavej přístup. Tak tohle je náš první medvěd.

Další složitá skupinovka, kurňa ten stativ by se hodil. Napadá mě, že bych si tu nějakej opuštěnej mohl najít. Olina má svou oblíbenou větev, kterou mi v autě ubližovala.

Tyhle sekvoje jsou malinkatý.

Téhle sekvoji se říká komín. Je úplně dutá a mrtvá.

Stejně jako v Austrálii jsou tu hajzlíci zadarmo, ale mnohdy jsou v docela dezolátním stavu a někdy i smrdí. Inu, není to žádná Austrálie. Jenže u nás hajzly taky smrdí, a ještě jsou za šílený prachy a sedí tu hajzlbáby a hajzldědkové a nic proti tom a pro vás nedělají, jen si luští sudoku a tváří se kysele. Teda jako u nás. V Americe jsou hajzly zadara a nikdo je nehlídá s tužkou a křížovkou v ruce. A i v hospodě si můžeš zajít na hajzlík a nic si neobjednat. Jediné, co se u nás za ty roky svobody posunulo oproti dobám komouškým je to, že skoro na každým hajzlu je k dispozici hajzlpapír. Za komančů býval hajzlpapír jen na vlastním hajzlu. Akorát jste se museli hodně snažit, protože několikrát do roka byl zoufalý nedostatek hajzlpapírů po celé socialistické republice. Zdá se, že spousta z nás už na doby bez hajzlpapírů zapomněla a ráda by si tu dobu zopakovala. Do prdele, to nás čekají časy.

Najdete tu celé pralesy větrnejch elektráren a celá pole slunečních panelů. Možná mají s tou fotovoltaikou a větrovoltaikou stejné problémy jak u nás. Možná pouští velké větráky, aby se vrtule točily. No prostě jako u nás.

Jak z blbýho americkýho nezavislýho filmu.

Našli jsme tu stádo bolderovskejch kamenů. Je to pro boldering vyhlášená oblast. Poblíž města Bishop. Bishop, nejteplejší město Ameriky, je mekka horolezců.

A to je náš druhej medvěd. Prý se jmenuje Rosie a lidi jí moc nevadí, chodívá na tohle tábořiště již dlouho a sem tam přivede i medvíďata, jenže, jak to máme vědět, Na tomhle tábořišti jsme našli místo k přespání jen čirou náhodou, ale i ta se počítá.

Když jsem fotil tohodle ptáka, tak slunce pralo jako blázen a Olina mně trošku spílala, že zase nemám nic na hlavě, že jsem si nevzal žádnou čepici ani klobouk, tak jsem si ho tu našel asi za pět minut, visel na stromě a čekal na mě. Jen tak, prostě tam na mě čekal, stejně jako na nás každý večer čekalo místo v tábořišti. Zdá se, že fakt platí moudro: Kdo nehledá, nenajde.

Dva plný kanystry plný pylu, to se pak blbě lítá.

Olina si vždycky našla nějakou větev, aby se jí líp chodilo. A když se ta větev osvědčila, tak si ji pak vozila v autě a každou chvíli mě s ní omylem bodla do nohy a pak se mi omlouvala slovy: "Aby ses neposral, dyť se skoro nic nestalo." A měla pravdu. Jenže pak se seznámila s nějakým smradlavým doktorem s Washingtonu a slíbila mu, že ho svezeme do městečka a ten klacek zavazel, tak aby ho klackem nezranila, vyhodila ho. Klacek. Na další výlet byla bez hole. A smutně říkala, co teď, žádnou hůlku nemám a nenajdu. Zrovna jsme snídali u krásnýho jezera a já jsem se šel projít po lese s foťákem. Po cestě jsem pro Olinu našel krásnou vycházkovou hůl i s poutkem. Neuvěřitelná náhoda, ale nám to připadalo, že je to normální, ani jsme nebyli moc překvapení. Pak jsme stejné hole objevili v galerii Ansela Adamse, slavného yosemitského fotografa. Každá ta hůlka stála neuvěřitelných 39 dolarů. KDyž Olina viděla, kolik ta hůlka, co jsem jí v lese našel, stojí, chtěla si ji odvézt jako trofej do Praahy, ale nevešla se nám do žádnýho zavazadla. Zůstala v Americe na Cole street opřená o zeď.

Tady jsme se museli nechat vyfotit staříkem, co ukázal Olině cestu vzhůru, ale o tom jindy, ten stativ by se sakra hodil. Hora se jemnuje poeticky Odpočívadlo mraků. A pak jsem zase jindy zjistil, že nemám žádnou láhev na vodu a je docela vedro. A Helča mi z hajzlu dámského přinesla krásnou kovovou sofitikovanou a určitě hodně drahou a zcela funkční flašku na vodu. Dávala mi ji se slovy: "Tady máš dědečku pitomej, flašku k narozeninám." No zázračnej čas to byl. Jen ten stativ ne a ne najít.

No a proč to všechno o těch nalezených předmětech píšu? protože když jsme se vrátili z Ameriky a já šel podél Vltavy, našel jsem tam na břehu ten stativ. Starej a hnusnej, ale zcela funkční. Myslím si, že šlo jen o časové zpoždění, kdybychom byli v Americe o 14 dní dýl, našel bych si ten stativ tam.

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.