prase č. 25/2013

Studna ve Vraným je zatím zcela mimo provoz.

Ratanovej stoleček umytej a oběd na zahradě ale už možný je. K jídlu byla sekaná, kterou Olina napekla doma a do Vranýho zavlekla.

Na neděli jsem měl v kalendáříčku zaškrtnutý, že poběžím maraton. Ne nějakej ofiko, na to mě neužije, protože bych se moc snažil a soupeřil a třeba bych to ani neuběhl. Tenhle stařeckej soukromej jsem si vysnil už dřív a dnešní neděle byla dlouhodobě ideální. Předpovědci počasí slibovali sluníčko a pohodu. Nejen to počasí, ale i to, že náš Honza, bejvalej irskej, ale teď už od února sanfranciskej totiž taky běžel maraton. A vycházelo nám to tak, že já doběhnu a on vyrazí. Teoreticky. S tím běháním se to má asi tak. Kdysi ve dvaceti mi opravil pan docent Bozděch polámaný koleno a pronesl neprozřetelně pro mě památnou větu: Operace dopadla dobře, budete normálně chodit.

V lese se běhá moc dobře.

Což bylo pro mě, tehdy vrcholovýho sportovce docela nepřijatelné a tak jsem byl asi rok hodnej a pak začal poprvé ve svým životě běhat. Do té doby mě běhání více než sralo. Fakt běh a já, to bylo šílený. Nerad. A po té operaci se něco stalo a mě to začalo bavit. To mi pak vydrželo až do pětatřiceti, pak jsem se z té blbé závislosti vymanil. A začal jsem znova až v pětapadesáti, protože se mi začalo ozývat zase to spravované koleno a po zkušenostech z mlada jsem si říkal, že běh je jediný správný způsob, jak si zase nohu spravit. Pan docent už byl dávno po smrti, k jinejm doktorům nechodím (stejně bych nešel ani k němu) a kdybych jim svý koleno ukázal, řekli by mi, že to je v mým věku normální a osteoporóza a tak. No tak jsem začal znova běhat. Běhám pomalu a hnusně a blbě, ale noze to moc pomáhá, když mě bolí noha, běžím, protože při běhu mě to bolí míň nebo vůbec. A styl jsem celý podřídil možnostem kloubu.

Uběhnout dvacku, to dokáže každej, to není nic zásadního, ale stále se mi v hlavě motala taková stupidní myšlenka, dát si maratonek jako starej, těšil jsem se na to, že se mi to podaří jednou zrealizovat. A samo se vyvrbilo. Zase šlo o rodinnou akci, Honza v Americe a Helča v Austrálii se přihlásili na místní maratony, Honzovi ty vycházelo na jejich neděli, a Heleně asi o tejden později. Takže jsem to navlíkl taky na neděli, na tu mou českou zaprděnou. Všechno by to mohlo vyjít tak, že jen co doběhnu, Honza vyběhne. Původně jsem chtěl běžet v sobotu a v neděli si lízat rány, ale povodně s tím zamávaly, vyplavená tchyně potřebuje každou chvíli nějakou pomoc, třeba spravit zavlhlýho notebooka, zkontrolovat zásuvky, udělat generálku sekačky na trávu a další hovadinky. Na to padla sobota. Taková rozcvička před maratonem.

Není to tak dramatické, jako na obrázku.

Opouštím jeden okres a vbíhám do druhýho.

Na svůj maratonek jsem se důkladně připravil. Tím myslím to, že jsem si koupil v interšpáru gumový medvídky a pro jistotu ještě tyčinku margot, na kterou jsem teda ani trošku neměl chuť, ale kdyby mě přepadla nějaké krize, mohla by se sladká tyčka hodit. Na energetické přípravky si moc nepotrpím, protože nepotřebuju vítězit, jen sám nad sebou a to se mi stejně nikdy nepodaří, Vždycky sám se sebou prohraju, protože se dobře znám. Pak jsem si taky pěkně natrasoval celý běh, měl jsem dvě možnosti, uběhnout těch 42, nebo o maličko dál asi 45, ale hezčí cestičkou. Skoro jsem si byl jistý, že to bude ta delší, ale to jsem měl v hlavě zasuté jen já a nikdo to nevěděl.

Nikdo nikde, ani na silnicích žádný auta, prostě takovej krásně opuštěnej maratonek.

Olina ráno zase jela do Vraného odpovodňovávat, já jsem se chviličku mrcasil po bytě, ale pak jsem taky vyrazil. Bylo krásně, svěže a hlavně těch prvních 15 kiláčků bylo lesem a loukama, paráda. Poslouchal jsem si knížku Skleněný pokoj, což mi někdy pomáhalo nemyslet na běžení. Jakmile se vám z hlavy to běžení vytratí, je to ten nejkrásnější pohyb. Překvápko je pak jen to, kolik kiláčků člověk v téhle euforii uběhne.

Tahle vesnice měla nejhezčí název.

Pokus o změnu z 3D na 2D úplně nevyšel.

Pak jsem chvíli běžel i po asfaltce, ale žádnej provoz, docela příjemná trasa, jenže se mi vypnul chytrej telefon a bylo po čtení i po navigaci. A tak jsem udělal svou první chybu a místo naplánované trasy jsem si přidal ještě vesničku Břežany II, Slunko už docela žhnulo a já jako obvykle, to mi zase Olina vynadá, jsem se nenamazal ochranným krémem a nevzal si čepičku.

Do téhle vesnice jsem vůbec nechtěl, ale nelituju, naskočilo mi tím pádem pár kiláčků navíc, ale mně to neva. Na konci vesnice sedí chlapík v teplákách a povídá mi: "Jakej jste ročník". Když jsem mu to řekl, zakroutil hlavou a dodal: "Tak proč chodíte v kraťasech? Já jsem ročník 1939 a chodím v teplákách." Srandovní bylo, že mě napadlo, že je jedinej, kterej to moje běžení skoro správně popsal, on neřekl, proč běžím v kraťasech, on že proč chodím... Tohodle teplákovýho pána bych mohl chtít za trenéra.

Půlka je už dávno za mnou a je mi krásně, trošku mám žízeň trošku hlad, nesnídal jsem, ale mám přece medvídky. Gumový medvídky, nejlepší jídlo na dlouhý běhy a čundry po horách. Je krásný, že jsem na to běžení sám a s nikým se nemusím dělit. Medvídci jsou totiž komodita, kdy solidarita jde většinou stranou.

To jsem si myslel, že vyjde líp. Když slimák zabloudí, může to být katastrofa. Asi si budu muset zaplatit nějakej kurz, kterak fotit slimáky včetně trajektorie.

Skoro ideální střed.

Když jsem běžel jako mládě svůj první maraton, kecal mi do toho táta, sportovní doktor, jak na 28 kiláku je krize a že to je jen hlavou a takový ty kecy moudrý, tenkrát mi to docela vadilo, protože on sám nikdy maraton neběžel, ale jak byl ten doktor a sportovci mu prozrazovali pocity, dovedl se s nimi ztotožnit a v příbězích dobře zúročit. A když mě ta krize fakt pak chytla a já si sedl na patník a nechtělo se mi udělat už ani jeden krok, vzpomněl jsem si na ty jeho kecy, a proti své vůli jsem se z patníku zvedl a běžel dál a doběhl. Ale tenhle stařeckej maraton byl jakoby bez krize, nic se nedělo, trochu mě bolely nohy, začínal jsem cítit šlapky, měl jsem trochu žízeň a trochu hlad, celkově mi něco chybělo. Dal jsem si prvních pár medvídků a loka vody. Měl jsem s sebou jen půllitrovou flašku vody z vodovodu a do ní rozpuštěný magnézium, kdyby mě začaly zlobit křeče. Nezačaly, a tak jsem skoro všechno to pití dovlekl zase domů.

Dobíhám do Limuz, jsem zde podruhé v životě. Kdysi před léty jsme se tu stavovali u kamaráda Boháče. Stejně si nepamatuju, kde tu svou chaloupku má, ale napadla mě taková dobře zákeřná myšlenka, stavím se v hospodě a dám si vychlazený pivo. Výbornej nápad, pivo bylo přesně to, co mi asi chybělo. Chvíli se mi skoro nechtělo běžet, ale to se poddalo během tři sta metrů. Tahle část je asfaltová, nohy mě trochu víc pálí a já s láskou vzpomínám na to měkoučké běžení lesem. A taky se sem tam objevuje auto, který kolem mě projede, což mě nebaví. Dám si tři medvídky a napadne mě, že změním trasu a poběžím směr úvalský les a doběhnu to lesem. Bude to sice trošku dál ale lesem, což je lepší. V lese se mi podaří překonat vzdálenost 45 km a domů to je už jen dva kiláčky.

V Limuzích má chalupu kamarád, byli jsme tu kdysi dávno. A mají tu skvělé maratonské pivo.

A pak se to stalo. Když jsem totiž kdysi za mlada byl na vojně, tak jsem ze zoufalství té atmošky a blbejch lampasáků a vojáků vyběhl na dlouhou trasu, natrasoval jsem si maraton, jenže jsem někde udělal chybu a kolem rybníka bylo hodně slepejch ramen, takže z maratonu bylo 50 kiláků. Tohle jsem už nikdy neběžel. A teď v tom lese se najednou v mé blbé hlavě zrodil nápad, že bych si mohl dát taky pade, jako tenkrát. Zdravý rozum zalezl s několika sprostými nereprodukovatelnými výrazy někam za brzlík a v s tím blbým nápadem mě nechal napospas. V lese to znám za ty roky dost dobře, zabočím doprava a běžím jinudy, pak přes trať a domů. Celkem to bylo 51 kiláčků za 6 hodin a 6 minut. Já vím, nic moc, žádnej maratonskej čas, ale mě to stačí, protože mě to baví. Ten jeden kilásek navíc, to byla už jen taková debilní, téměř orgastická hovadina, jakože mám na dosah překonání svýho rekordu, běžel jsem skoro stejně rychle, jako bych šel, ale všecky ty samčí přiblbé pudy mi nahrávaly. To dáš, vole, a Meresjev z knížky Příběh opravdovýho člověka a samý takový kraviny. To jediné, co mě na tom posledním kilometru bavilo bylo, že jde o úplnou hovadinu, která mi bude vzadu v hlavě dělat teplíčko, i když vepředu v hlavě to bude potlačený přirozenou jedovatostí a ironií, že jako aby ses z toho Rouši neposral. Já vím, mami, promiň.

Většina vesniček je plná svěží zeleně a vymlácených silnic a zanedbaných stavení, ale vůbec to nmení odpudivé.

I v Hradešíně mám kamarády, jenže se tam nestavím, pozvali by mě dál, chtěli nakrmit a napojit,
a z běhání by bylo hovno.

Jsem spálenej jak koblížek, všechno mě bolí, na patě se mi udělal velkoplošnej puchejř, kterej jsem si hned prostřihl, protože rybičkou proříznout nešel. Vody jako z rybníka. A pak už volá Olina, že jestli jí přijdu naproti k vlaku, vyrážím dost pozdě, takže mi nezbývá než trošku běžet. Peklo, skoro jsem se rozbrečel, ale po pár desítkách metrů se to zlomilo.

Dokonce i zde v Škvorci mám nějaké známé.

A ani všecky medvídky jsem nesežral. Deset mi jich zbylo pro Olinu, ona je taky ráda, a jednoho červenýho pro Jirku. Večer hlásí Honza, že svůj první maraton v životě taky uběhl. Za 4:32. Na nohách má hromadu puchejřů a vodřený bradavky z trika. Tak ještě Helča a rodinný štafetový maraton bude za námi. Vodřený bradavky z trika při maratonu, to vím od Helči, to byla pro mě novinka. Říká se tomu bloody eleven - krvavá jedenáctka, protože maratonec si odře o triko bradavky, začne mu téct krev a na triku se udělají dvě červené čárky, taková krvavá jedenáctka to je. Mně se to nikdy nestalo. Ale při tomhle běhu. Možná za to může tričko z bambusu, nebo mám bradavky z PVC, nevím. A nebo to bylo tím, že jsem měl baťůžek na zádech. Nevím, jak by se jmenovalo to, co se mi stalo tehdá dávno na vojně, když jsem běžel těch 50 km, takjsem měl stupidní vojenský trenky a děsně jsem si, až do krve odřel vnitřní strany stehen. Bylo to nepříjemný a bolelo to, ale protože nebyl široko daleko nikdo nikde, tak jsem si opstražitě sundal trenky a běžel nahatej. Bylo to hodně divný, takovej nenormální pocit. Konečně celá vojna byla nenormální, tak co. Furt jsem se rozhlížel kolem a dával bacha, jeslti někdo někde nečumí, když se přede mnou objevila vesnice, zase jsem si ty zelený trenky oblíkl a doběhl na základnu. Mé vojenské bloody eleven na stehnech.

Poslední žánrový roztlemný obrázek z nedělního maratonu.

S překvapením musím konstatovat, že na rozdíl od Honzy, kterej vyrážel na trasu v 5:30 a celej maraton si uběhl v příjemným chládku, tak mně počasí přálo daleko víc a celou trasu jsem běžel na docela silným sluníčku. A vedro. A pak prej žhavá Kalifornie. Pálí mě pleš a nemůžu se na ní ani poškrábat.

Nožičky moje, díky, že jste nedržkovaly a celkem v pohodě uběhly 51 kilometrů. Nikdy v životě
jste toho víc neuběhly. Ale slíbit vám, že už to nikdy neudělám, to nemůžu, protože tahle neděle byla příjemná. A ještě pár drobností, není to za peníze, ale. Ponožky z bambusu jsou skvělá pomůcka. A měl jsem i dobrej model botek. Mírně minimalistický New balance, jsou sice do terénu, ale i na asfaltu byly příjemný. Akorát když prudce zatočím, tak na asfaltu a na schodech divně pískají.

Těsně po doběhu. 51 km + tři patra. Mám šíleně usolený čelo a hlavně připečený od sluníčka.

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.