prase č. 10/2013

Teď mi došlo, že jsem loni nějak zasklil Tour de Zavadil, který jsem virtuálně odflinkli, zato však s nesmírným rádiusem provedli na opačným konci světa. Ta naše cesta za vňoučátkama byla letos docela hektická a byl v ní i několikadenní výlet do Sydney, takže nasadit prdele na sicy a projet se po Austrálii se nám zrovna moc nepodařilo, ale zato jsme se na tu naši etapu pořádně připravili:

Hned po příjezdu do Evans Head nás přivítal malej stréc Bobík a samozřejmě, že na velocipédu a těžkó hlavó napřed. Tradice je v dobrých prdelkách.

Pro kolo je rovnováha důležitá. Boris chodí si po zábradlí jako po široké silnici.

Hlídací zvířátko všech australskejch stréců a tetin.

My jsme se totiž rozhodli, že vezmeme závodnický trička a pojedeme s nima do Sydney a provětráme je kolem Opera house a proslavíme ten slavné velocipédové závod i u slavné operní boudy. Samotnej fejeton o týhle budově bude až někdy jindy.

Vzájemně jsme se ofotili. Byla docela kosa a každou chvíli pršelo. Dokonce i mně byla párkrát zima.

Strécu Rudo Zavadile, doufám, že se na to shora koukáš, tvoje myšlénky prosákly i do betónu Opery Sydney House. Kdybys tu byl o chviličku dýl, určitě bys s některou ze svých kapel nutně skončil i v tomhle potrhlým svatostánku hudby.

Jakmile si nás všiml místní hudební Aboridžinec (asi málo origoš, protože prodával cédéčka), tak si strčil do huby troubu a zahrál na počest zakladatele toho slavného velocipédového závodu, stréca Rudy Zavadila strécovskou znělku, kterou tak rád nejvyšší stréc Ruda Zavadil hrávával na startu každýho ročníku. Pamětníci pamatujou a pro nové čtenáře sem jednou prdnu nějakou fotku, jak stréc Ruda hraje znělku.

Slavnej Harbour bridge. Je hned vedle opery a my jsme tam vzali naše těla a kola jsem si hravě domysleli. Trika jsem měli v pořádku, tak by nám ten závod měl být uznanej. I o tomhle mostě příště napíšeme víc. Hlavně jak to tam mají zmáknutý, aby to měli skokani složitý.

Tetina má svý triko skovaný pod goretexovou bundou, protože byla docela kosa.

I já, jinak docela otužilej, jsem měl těch triček pod závodním dresem víc.

Dokonce jsme měli i záložní dres, kdyby byl někdo v místním pelotonu upocenej.

Jestli si myslíte, že to je triko z roku 2010, tak to sice pravda je, ale čtete to blbě, protože tam je jasně napsané Tour de Zavadil 2012 - Sydney.

Sydney je plné cyklistů, ale daleko víc cyklistů uvidíte v Brisbane, tam to fakt frčí.

V půlce sydneyské etapy jsme se s první dámou stavili na nějakejch špagetách a odpočinuli si od té zběsilé "jízdy" vzhůru hlavou dolů.

Druhá etapa v Sydney se odehrávala na poloostrově Manly. Tam je nejlepší dojet lodí, i o této části Sydney až někdy jindy, teď je to jen taková rychlá etapa cyklistická s mnoha přísliby. Tohle barevně vyparáděný kolo mě přímo ohromilo.

V Austrálii je naprostá většina kol zrzavá. Všude tu totiž podél pobřeží je slanej agresivní vzduch a nic tu nevydrží. A to se můžete snažit jak chcete. Stejně nad váma ta rez zvítězí.

Ale je jich tu všude fakt hromada. A možná se tu kola kradou daleko daleko míň než u nás. I když kdo ví. U nás se tak děsně krade, že cyklisti neriskujou a raději si kola nosi s sebou do kanců a domů a málokdy nechají svý kolo bez dozoru. Zatímco v Austrálii na to prdí, protože se tam krade o hodně míň a tady nastává takový statistický oříšek. I v Česku i v Austrálii se ztrácí zhruba stejný počet kol. (Samozřejmě že z těch volně dostupných)

Tohle kolo by se mi nejspíš líbilo. Je tam k dispozici i růžovej mixér. Tohle kolo je z nějaké sydneyské nebo možná brisbanské galerie. To si už přesně nepamatuju.

Malá pučená tetina Allegra, nejmladší dcela od Soni. Vyznává strécovskou myšlenku s lehkostí až záviděníhodnou. Ale musí být růžová.

A zde již začíná etapa brisbanská. Zde je oproti Sydney ještě daleko víc běžců, cyklistů a kolečkovejch bruslařů. V Brisbane se kola točí pořád. Tady by se plnily pětiletky, kdyby tu vládli komouši.

Předloni byla kola v Brisbane opatřená jinou reklamou, tahle je barevně symptatičtější.

Vložíš opencartu a kolo se ti osvobodí, až tě to přestane bavit, zase ho někam jebneš do stojanu a na kartě se objeví další záznam. My však opencartu nemáme, tak jezdíme přišroubovaní.

Vzhůru dolů téžkó hlavó napřed. Krásná tahle etapa byla.

Olinu se mi nepodařilo předjet. Měla v pelotónu výhodnější pozici a stojany byly zabetonované velmi dobře.

Snažil jsem se, seč síly mi stačily.

Ale marná snaha, Roušovna byla stále o svý prsa přede mnou.

Poslední rovinka v mírné zatáčce a má první dáma je zase první.

Tak snad příště.

Asi Evropan.

Vodorovná značení perfektní a přehledná.

I mrtví policajti - verze bicykl tu byli. (To měkké i je tu schválně, až jde o neživé policajty) - Cykloretardéry.

A když budete hodně dobře trénovat, tak vás čeká Tour de France. Jenže my, skalní TourdeZavadilisti, my na Tour de France kašlem.

Některé značky mi moc jasné nebyly.

Tohle je dodatková etapa, kruhová.

V Austrálii je na každým rohu nějaký překvápko, vejdete do domu koberců, čekáte přinejmenším masové kuličky z koně a hle, uprostřed krámu je velocipéd zavalený perskými a marockými koberci.

Tenhle velocipéd byl napůl dřevěnej. Místní vietnamský obchodní si na něm vozil do krámku čerstvej blbej bílej chleba. A v Austrálii nemají chleba moc dobrej.

A zase ta kola a kola a kokakola

V Alstonvillu zase na konci vesnice na začátku lesa byla malá sbírka všelijakých kol a kruhových vehiklů. Ani to nebyl zamknuté, ani to nikdo nehlídal, jen tak to tam bylo a bylo to krásné. A ani to nikdo nekradl a neodvážel do sběrných surovin. ?ožná v Austrálii ani sběrný suroviny nevedou. A proto se tam šrot nekrade.

Růžovej kruhovej sen z Alstonville.

To, co mám pod prdelí, to vím celkem jistě, motorku z PVC, ale nemůžu si vzpomenout, co je to to růžové kolem krku. Helča tvrdí, že to je nějaká medaile.