V jednom z minulých vydání jsem se už o náš irskej výlet otřel. Ale hlavním hrdinou toho povídání byl irskej medvídek, kterej se stal pro Olinu hlavním hrdinou jejího života po návratu z Irska. Povídá si s ním, plete mu svetříky i čepičky, zdraví se s ním dřív než se mnou. A to i přesto, že jsem s Olinou nejméně o 37 let dýl než její novej medvídek za 14,99 Euro. Ten její medvídek byl sice drahej, ale já jsem byl za ty roky určitě dražší. Už jen to, co všecko jsem za ty desítky let sežral. A abych nebyl nespravedlivej, i mně Olina upletla tři páry fuseklí. A na medvídka nežárlím, taky ho mám rád, ale moc si s ním zatím nepovídám.

Když jsme přilítli do Dublinu, zakufrovali jsme u autobusů, takže jsme mohli objevit další malebná zákoutíčka sympatického Dublinu.

Dublin je fakt roztomilej, skoro nikdy tu nenarazíte na dvoje stejný vchodový dveře vedle sebe. Skoro jako by to bylo nařízení dublinskejch radních. Ale spíš to tak nebude, protože radní většinou nemívají dobré nápady. Tedy v Praze a Brně to platí skoro na plnej úvazek.

V Dublinu se hodně jezdí na kole. Kolo je tu prostředek tak rozšířený, že na ně narazíte úplně všude. Většinou jsou přizámkovaný obyčejným zámkem, žádné složitosti, ani nápadně robustní zámky. Kola většinou nejsou žádnej luxus, ale i tak je sympatické, že se tu kradou výrazně méně než třeba v Praze. No, přesněji, v Praze se o to ani nikdo nepokouší, protože nedůvěřiví Češi prostě předpokládají, že by jim to kolo někdo určitě čornul. A já k nim taky patřím, k těm nedůvěřivcům. Proto jsem rád, že jsem všude začal běhat, to je podle mýho nejlepší metoda, jak zabránit krádeži kola.

Tady u téhle hospůdky jsme měli správně vystoupit, kdybychom jeli správným autobusem. Letos poprvé jsme v téhle hospodě nebyli. Loni tu Dana poprvé zkoušela pozřít ústřici, ale nedokázala ji dostat dál než do huby. Pak ji rychle vyplivla a předváděla chvíli takové ty blicí tanečky, ale zvládla to statečně a nikdo nás z té hospody nevyhodil.

Tenhle domeček vidíme každej rok, letos je krásně obrostlej

A naše malebná ulička s malejma domečkama. Dublin je charakteristickej malejma domečkama.

Červené retrofáro. Mám nutkavý pocit, že i loni, zhruba ve stejnou dobu, kolem mě tohle auto projelo. Měl bych propadnout fóbii, že o nás vědí a jdou po nás. Ale nejde mi to.

Tohle luxusní bydlení bylo postavené ze staré plynárny. Z Honzovýho bytu je tenhle objekt vidět z nadhledu. Byty jsou tu do zatáčky a protože Dubliňané si příliš na záclony nepotrpí, bývá do bytů vidět. Byty jsou na obě strany celé prosklené a páchat zde nepravosti je asi dost komplikované. Když jsme kolem tohoto objektu šli v sobotu ráno, viděli jsme pár lidí v pyžamu, rozestlaný postele a chlápka, co žral bagetu v trenkách. Teda on byl v trenkách a bagetu žral holou.

"Jako u nás, jako u nás.." , radoval by se pan Hanťa z povídek Bohumila Hrabala.

Téhle malé holčičce jsme pracovně říkali cibulenka, protože byla nabalená jako pumpa v zimě. No, proč ne, i u nás jsou některý lidi nabalení, až se divím, že se můžou hejbat. Ale tady v Irsku jsou obyvatelé hodně otužilí. Velice často tu vidíte chlápky v košili s krátkým rukávem v dešti a větru. A netváří se, že by mu byla zima. A to samý platí i pro děti. Jedna paní z Česka, která tu již pár let bydlí, vyhání své malé děti v holínkách a mikinkách ven před barák v jakémkoliv počasí a nijak zvlášť teple je neoblíká ani mokré nepřevlíká. Když tu pak byla na návštěvě její maminka, málem z toho onemocněla. Prý, proč je , nebožátka, vyhání ven do deště. Ale dcera jí odvětila, že kdyby je vyháněla, jen když neprší, nechodili by ven skoro nikdy. V Irsku často prší. Třeba i mnohokrát za den. Ale jen na pár minut. Proto jsem si tuhle holčičku vyfotil, takhle nadívaný děti prostě nemůžou být místní.

Z Honzovýho balkonu je taky vidět tenhle krásnej fotbalovej stadion, ale prý se tam pořádá kdeco, nejen fotbal.

Přicházíme jako lupiči k Honzovým dveřím.

Cestování do Irska je taková malá radost, trvá to dokonce kratší dobu než na chalupu v horách. Za těch pár hodin letu ani nestihnete mít hlad ani žízeň. Do Dublinu jede několik autobusů, cena je 8 Euro. V autobuse funguje wifi, takže se dá spousta věcí za těch dvacet minut jízdy do města vyřídit a vyřešit. A teď začnu hned tím ránem, co jsme se rozhodli podívat se na slavnej maják na poloostrově Howth.

Tenhle plakát mě zaujal, je tak krásně otrhanej, že to je snad schválně, kromě toho mi připomíná jeden obraz a já už se několik týdnů trápím tím, jaký že obraz mi ten plakát připomíná.

Hned první večer nás Honza vzal do pravé irské hospody, sešli jsme se tam i se Stáňou a dali si pár dobrejch piv. Olině utekl malej medvídek ( tom se dočtete zde), ale to pivo bylo fakt výborný. Já jsem si dal jakési 7%. Bylo silné jako noha u prdele.

Miluju irský hospody. Miluju je kdekoliv na světě. Irská hospoda trpí jakýmsi géniem loci. A kromě toho voní dřevěnou podlahou, dřevěnejma stolama a vládne v těch hospodách družný duch.

Ale co je vůbec ze všeho nejlepší, že v žádné hospodě ani kavárně v Irsku se nehulí. To je tak fantastická vlastnost! Je to dokonce lepší než pivo Guiness. A to mám Guinessa hodně rád. V té hospodě vás nebudou pálit oči ani po celým večeru a hadry vám nesmrdí. Kdyby to bylo na mně, tak bych kouření v českejch hospodách klidně zakázal násilím. A to nejsem násilník, ani nejsem zarputilý bojovník proti kouření. Jenže to, že si můžete sednout v Irsku (v Austrálii taky) do jakékoliv hospody nebo baru a není tam nahuleno, je tak sympatické. Uááá, já po tomhle moc toužím.

I interiéry jsou si něčím podobné, zdi jsou plné všelijakých veselých obrázků. Hodně často s irskou tématikou. Prostě irská hospoda má velmi charakteristické rysy.

Dana zkouší podruhé v životě a po jednom roce, jestli se nezměnil její vztah k ústřicím. Moc sice ne, ale jistý pokrok tu je. Už nepředstírá ty srandovní dávící reflexy. Ale nesežrala ji. Olině a mně ústřice chutnají moc. A Honza je do nich úplnej blázen.

A stoly jsou tu podrápané vzkazy a zamilovanými srdíčkovými informacemi. Irská hospoda, to je srdeční záležitost.

Noční Dublin je plný života, tepe to tu, všude se to hemží lidičkama, kteří se nemračí. A to je další věc, kterou bych chtěl nějak zavést v naší zemi. Mám někdy pocit, že u nás v našem milém a hrdém Česku je snad někým nařízeno bejt nasranej. Teda alespoň se tak tvářit. Mohli bysme tu nasranost vyvážet do celýho světa, ale já bych se přikláněl importovat ten opak k nám. Odkudkoliv. Klidně i z Irska.

Jen pro pořádek, i v Irsku se trochu krade. Irové tvrdí, že hodně, ale to vědí hovno o poměrech třeba u nás.

Dublin je velice milé a estetické město.

Do téhle dvojstátní hospůdky si jdeme dát nějaké dobroty. Objednal jsem si zde nějaké pálivé jídlo, ale ani za boha si nevzpomenu, jak se to jmenovalo. Jen vím, že toho bylo docela hodně, a že jsem se poněkud přežral. Opět jsme si dali každej něco jinýho a pak si trochu lezli do talířů.

No a vždycky, když letíme za Honzou, tak je to těsně před Halloweenem. Všude se objevujou děsný potvory a strašidla a čarodějnice, fakt to tu dost prožívají. Je toho plné Irsko.

Holka z kanálu neskutečná.

Holka z ulice skutečná. I na této slečně je vidět, že to s teplým oblečením nepřehánějí. Punčocháče nemá. Je navostro. Teda jako bez punčocháčů, samozřejmě. Další podrobnosti nevím.

Všude je spousta pouličních muzikantů, chovají se akusticky střízlivě a přijatelně, dodržujou doslechovou vzdálenost. Tenhle hrál na dudy, takže v jeho blízkosti moc jiných muzikantů nebylo.

Velocipéd značky Black shadow.

Jede se tam zeleným vlakem, něco podobnýho, jako u nás jezdí pantografy. Irové však svoje vlaky mají daleko víc zautomatizovaný. Každej vchod má jakejsi bankomat na jízdenky, koupíte si, co potřebujete, je to hodně přehledný a rychlý. A nebo si můžete pořídit takovou jakoby opencard, je to taková kreditka, kam si přesunete pár euro a pak s ní můžete jezdit vlakama a autobusama, možná i lodí, to nevím, ale přiložíte ji jen ke čtečce, brána pekelná se otevře a vy si jedete kam chcete, na konci jízdy zase dáte openkartu k čtečce a příslušný peníz se vám odečte. Když na to zapomenete, tak vám to napočítá prachy až na nejvzdálenější místo toho nástupního místa. Je to celkem jednoduché a musíte si to ohlídat. Což pro našeho Honzíka zase tak jednoduché není, často zapomene odhlásit svou jízdu přiložením a pak ho pár zastávek stojí daleko víc, než by ho to stálo bez karty.

Je pátek ráno, před chvílí jsme posnídali na půdě Google, bylo to moc dobré a výživné a rozmanité. Firma se o svý lidi stará příkladně. Dost často tohle stačí k tomu, aby firmu zaměstnanci zbytečně neopouštěli. Vyrážíme na náš první celodeňáček.

Google si potrpí na skleněné budovy. A sluší mu to.

Olina s Danou čekají na zelenej vláček, kterej nás odveze na konečnou.

Vlaky jsou čisté, celkem pohodlné a jezdí docela včas. Nepřehání to jako Švýcaři či Japonci, ale je to dostatečně spolehlivý prostředek.

Už si nepamatuju přesně, co chtěla Dana tímhle tanečkem vyjádřit. Tanec vždycky přece něco vyjadřuje. Možná tohle je tanec radosti nad tím, že nemusí ústřice.

Za pár minut vyrážíme k majáku.

Naše krásné první irské ráno začíná snídaní, ale nebojte se, nic nikdo nevařil, nic neklohnil, šli jsme se najíst do Google jídelny. Skvělý servis, služba jako řemen, voňavý jídla, nepřeberné možnosti, zelenina, maso, vajíčka, pečivo, pitíčka, prostě na co si vzpomenete. I výbornej bílej jogurt, kterej mám tak rád. Po opulentní snídani a voňavé kávě jsme se rozloučili s Honzou a Stáňou a vyrazili na vláček. Projíždí těsně kolem googláckej skleněnejch sympatickejch baráčků. Automat nám sežere peníze a kupodivu vydá lístky. Jsou zpáteční, musíme si je chránit. Pak ten lístek narveš do tlamky závoře, ona ho vyplivne ven a otevře se škvíra. Na nástupištích je přehledno, čisto a dvojjazyčně. Papírový jízdní řády jsou nepoškozené a pro jistotu to jistí i světelný tablo. Kromě toho jezdí vlaky na čas. Ale bylo by nefér, kdybych neprozradil, že i na českejch kolejích se všecko výrazně zlepšilo, čistota a hlavně dodržování jízdního řádu se stalo jakousi tichou nenápadnou samozřejmostí. Vzpomínám na nekonečný minuty nejistoty, kdy žádnej vlak na čas nepřijel a nikdo se neobtěžoval hlásit zpoždění. Hlášení zpoždění přišlo většinou až po dvacetiminutovým zpoždění a ještě bylo nahlášeno tak rafinovaně, že člověk nevěděl, kdy to vlastně přijede. Fakt hnusná služba. Bezohledná vůči cestujícím. A pak najednou po roce 1989 se to začalo nenápadně, jak plíživá kontrarevoluce, všude rozlejzat a vlaky začaly jezdit čím dál častěji na čas a dokonce se před nedávnem pochlapili i ti u megafonů a hlásí klidně i tříminutový zpoždění (jednou jsem to slyšel) Ale pětiminutový jsou již běžnou drážní skutečností. Po českodrážních kolejích se prohání vesele barevné rychlovlaky, všude v expresech dávají kafe a je tam wifi. No abych to zkrátil, na český koleje se přilípnul klasickej kapitalistickej zlej princip a cestující si rychle zvykli. Možná i proto se častěji a častěji ozývaly hlasy nespokojenců a volání po starých pořádcích. A zrovna těm českejm dráhám jsem moc nevěřil, že by byly schopný jakýchkoliv metamorfóz. K mým oblíbeným českým mastodontům patřil ještě Telecom, Česká pošta, ČEZ a Dopravní podnik. No a vida, většina z nich se překonvertovala. Nenápadně a bez velkých třesků. Ať žijou zlé zápaďácké podmínky.

Vystupujeme v Howthu.

Hned u nádraží je kavárna U krvavýhu potůčku, ale my tam nejdeme. Howth je polostrov s několika majáky.

Je samozřejmý, že je to ideální místo pro rybolov a všecko s tím spojené. Hned první ulička je plná rybích obchůdků a hospůdek.

Sem jsem moc chtěl, do téhle opičí hospody, ale holky byly neúprosně proti, že prej žádná hospoda, že se jde na výlet, že musíme obejít celej poloostrov.

Ani do téhle hospody mě nepustily, a přitom jsem si myslel, že jsem tomu námořníkovi trošku podobnej, že bych na chvíli mohl za bráchou. No nic.

Velké hnízdiště malých lodí.

Je sice docela kosa a fičí vítr, ale už se těšíme na ten výlet kolem pobřeží.

Nakoukli jsme do pěti obchůdků s rybama. Všecko čerstvé, položené na ledu, a přesto ryby, tak je to tu voňavé, nesmrdí to rybama, voní to tu mořem. A těch druhů.

Howth

Práce rybářů je docela drsná, většinou vyjíždí potmě a v dešti a moře se houpá, pak rozhodit sítě, nudit se a dřít. Zatáhnout sítě a rychle do přístavu. Bejt tu co nejdřív, kdo dřív přijde, je na tom vždycky líp. Vyložit a pak se pustit do opravy sítí a další nezbytný práce. Tihle chlapíci rozřezávali karboflexkou ocelové sítě, které se trochu zašmodrchaly. V sítích vždycky uvízne ještě kdejaká krásná ryba, ale těma se oni moc nezabývají, už je vyloženo a brzo ráno je potřeba vyrazit znova na moře. Jen když je bouře a moře divoké, tak si to někteří rozmyslí a zůstanou doma u rumu. Ale i na tomhle klukovi je vidět, že základem je usmívat se.

Tahle lodička je stará 52 let.

Je vyloženo. I na lodích se dávají vylovené ryby do ledu. Vyplatí se to a proto taky v těch obchůdkách a na nábřeží ryby nesmrdí. Jen čistý moře.

Rejnoci tygří. Tahle ryba je báječná, ale rejnoci moc masa na sobě nemají. Vzpomínám s nostalgií na toho obrovskýho rejnoka, co jsme ulovili v Jemenu (blízko ománských hranic) harpunou. Bojoval jako lev, byl velikej jak kolo od náklaďáku. A protože jsme byli velcí začátečníci a byl to náš první rejnok, tak jsme se těšili, kolik masa z něho bude, jak dlouho nebudeme chodit nakupovat. Ale ta potvora v sobě má jen samou chrupavku, která je téměř nepoživatelná (alespoň ten náš černej velkej to tak měl). Trochu masa jsme z něho pak vydolovali. Stačilo to akorát tak na jeden velikánskej kastrol rejnočího rizota. Ale maso výborný. Vynikající. Možná i proto není tenhle rejnok zrovna levná ryba. A možná je v tomhle malým rejnokovi poživatelných kousků víc, když je malinkej.

Modrá.

Červená.

Stavili jsme se v turistickým centru. Takové malé a nenápadné. Několik kanceláří, pár stínových postaviček skloněných nad počítačema a jinak ospalý klid. Olina si krade prospekty, já drze fotím malůvky na zdi pověšené. Cejtím z toho Hemingwaye. Ani nevím proč. Asi já - stařec a moře.

S tím musím souhlasit. A jsem rád, že jsem tu byl a viděl to.

Holky si hrajou na mořský báby.

Jeden ze 4 majáků. Prý jsou stále funkční.

A druhej ze čtyř majáků.

Přijela další loď plná rybiček.

Irsko má svou základní barvu zelenou. A zcela zaslouženě.

I na Howthu jsou domečky jak pro panenky, ale bydlí tu normální lidi, žádní trpaslíčci z pohádky.

A tohle není soudkovitou vadou objektivu, tenhle domeček je fakt do zatáčky.

Některé domy jsou honosné a určitě i hodně drahé. Přesto nejsou přehnaně veliké. I tyto domy skrývají jistou komorní umírněnost.

Další majáček.

V Irsku jsou k vidění i sloni, ale musíte být ostražití, jsou totiž plaší a skrývají se za sklem.

Výlet kolem poloostrova začíná.

Sousedská nevraživost.

SPZ elektrickýho vedení.

Jako v nějaké pohádce bratří Grimmů.

Strmé útesy. A ta vůně moře a vřesu...

Tady naše pouť na týden končí. V Příštím čísle byste si s náma mohli projít zbytek té trasy kolem poloostrova a... Ale to až příště. Jen bacha na věhlasnou neserióznost tohoto obskurního plátku.