 |
|
|
|
 |
|
||
 |
 |
 |
|
 |
|
||
|
|
|
|
|
|
||
|
|
|
|
|
|
||
A zase ta zlatá loď
(další drby o Brně)
Původně jsem byl fakt jasně se sebou domluvenej, že napíšu něco o Dublinu, o tom sympatickým hlavním městě zelného ostrova, a taky jsem se na to těšil. Ale znáte to, tuhle něco, támhle něco a byla sobota ráno a já jsem jel do Brna pohlídat trošku maminku a zase v neděli zpátky. Brnkačka, říkalo si to mé optimistické já ve mně ukryté, ale to realistické, to dymbulí páničkovské jen šklíbalo tlamou, že jako, však uvidíš, ty optimisto! Páníčkovo líný já zvítězilo na celé čáře. Ještě když jsem ráno vybíhal na autobus do Brna, vypadalo to pohodově, budu mít nějakou hodinku a napíšu si kus na Daniným noťásku, uklidňoval jsem se.
Cestu autobusem jsem skoro celou prospal, to umíme, páníček i já, naprosto skvěle. Jak jsem byl rozespalý, vyskočil jsem do slunného Brna rovnejma nohama. To, že tu na nás číhá na každý zebře téměř smrtelný nebezpečí, jsem úplně zapomněl. Na prvním přechodu ještě na autobusovým nádraží mě málem sejmula stříbrná oktávka, řidič ani nezabrzdil a fičel si to dál. Dokonce ještě stihl poklepat si na hlavu, co to sem přijelo za hovada z lontu. Asi. Přede mnou byl hned druhý přechod, tam jsem do silnice vkročil, ale již dostatečně ostražitě. Řidič, který se opatrně řítil nezměněnou rychlostí, na přechodu chápavě a opatrně pohnul volantem a omyškoval mě a ani mrkem oka nedal najevo, že je něco nesprávně. Byl jsem mu docela vděčnej, že mě jen omyškoval a ne vymiškoval. To by asi bolelo. Třetí přechod jsem zvládl jako velkej kluk. Na čtvrtém přechodu stála parta Japonců. Půlka byla na jedné straně silnice, druhá na druhé a mezi nimi projíždělo auto za autem. Ti naivkové jen kroutili hlavama. Cítil jsem se skoro jako nadčlověk. Já na rozdíl od nich vím, že to je zlatou lodí. Už jsem o tomhle fenoménu psal několikrát, ale stále mě to překvapuje. Podle statistik tu však není o moc víc zraněnejch nebo dokonce mrtvejch chodců než v jakémkoliv jiném českém městě. Takže něco v tom být musí.
Zpočátku, kdy se přednost chodců na přechodech v téhle zemi zaváděla, bylo Brno něco jako divokej západ. Tenkrát jsme s Olinou objevili, že daleko bezpečnější přecházení silnic v Brně je mimo přechod pro chodce, protože to šoféry nasíralo, byli ve střehu i často brzdili, prostě takový bezpečný adrenalin. Já vím, že to je špatně, řidič taky, a tak jsme oba ve střehu. Zatímco na přechodu pro chodce to bylo dost děsný. Časem se to zlepšilo. Párkrát jsem jel i jako spolujezdec autem s nějakým Brňákem, a tak jsem mohl tu dramatickou situaci sledovat i z jinýho úhlu, vůbec to nebylo tak dramatické jako z chodníku. Řidiči, nejspíš aby nezdržovali plynulý provoz, jezdí po přechodech naprosto plynule, zbytečně nebrzdí, nemachrujou a nepředstírají falešnou servilní úslužnost. Vidí váhavýho chodce, vejde? nevejde? Řidič ví, že nevejde, a když, tak cukne. A když vejde, řidič to ubrzdí. Je to pravda rychlé a takové chlapské, ale z pohledu chodce nic moc.
Mým prvním úkolem bylo hodit do schránky Olininýho otce dopis s receptem na marmeládu z červené cibule. Olina ho posílala poštou už před měsícem, ale pošťáci ho vrátili s poznámkou, že nikdo takovej na té adrese nebydlí. Olina trochu prskala, dokonce si chtěla stěžovat České poště na Českou poštu, ale pak si vzpomněla, jak to dopadlo s plyšákama, které jsme posílali loni pod stromeček vňoučátkům až do Austrálie, a jak se nám balíček z té daleké země vrátil po půl roce popsaný poznámkami, že takoví na dané adrese vůbec nebydlí. Australská pošta to nakonec vysvětlila nám osobně, když jsme se na to šli poptat, že jo, že to je v pohodě, protože jsme na balík nenapsali číslo bytu. Hezké vysvětlení, ale zrovna v tomhle případě to bylo ujetý, protože naše vňoučátka bydlí v domku, kde jsou tři byty, a pro všechny tři byty existuje jen jediná poštovní schránka, a když přijde nějaký balík, pošťák dá balík na schránku a ten se tam povaluje tak dlouho, až si ho příslušný adresát vezme. Přestože je to schránka hned u chodníku, žádný z chodců se balíku nedotkne, i když je dráždí několik dní. Poctiví Australánci. (Jenom mou mikinu od Magdy mi ukradli z prádelní šňůry! Příště to budu sušit na poštovní schránce.) Naše pošty se začínají asi chovat stejně. Ale pak mě napadlo, že to bude spíš tím, že stará parta doručovatelů pomaličku odchází do důchodu a mladí noví počťáci, odkojení počítačema už neumí pořádně číst rukou napsané adresy, tak se dopisy vrací. Tedy kromě lákavých dopisů s nabídkami firmy Beck a Reader's Digest výběr. Ty jsou psané počítačem, tam to je v pohodě. No a tak jsem si zahrál na pošťáka sám a dopis jsem osobně přivezl. Od nádraží jsem běžel až za dědou, nebyl doma, tak mi otevřeli hodní sousedi a já mu dopis hodil do schránky.
Utíkám dál. Za maminkou na Kociánku. Venku krásně voní tlející listí, slunko vykukuje, já nepotřebuju přes přechody, a když křižuju silnici, zásadně mimo přechod. Pak lesem a už jsem u maminky. Má radost, ale je skoupá na slovo, nechce mi udělit lekci surrealizmu. Ještě že jsou na naší politické scéně takoví moudří exoti, jakým je například Roman Pekárek z kolínskýho ODS, nebo jak se to jmenuje, aspoň se můžeme pobavit. Já vím, je to trochu tristní, ale nevím, proč bych si měl tou bídou ještě kazit náladu.
Večer se u Dany pořádá milé setkání s milou společností, Dana připravila dobroty, kecáme, a psát prase se mi ani nedaří, ani nechce. Jdu spát.
Ráno vyrážíme s Danou na malej vejlet mezi draky. K obědu si s Danou dáváme skvělé svatomartinské šunkofleky a pak zase utíkám za mámou, povídám jí kraviny a ukazuju obrázky dětí. Mamince se to líbí a za odměnu sní celej hrnek bramborové kaše, sestřičky mi za to děkují, jako bych udělal něco záslužnýho. Akorát že čas se hodně nachýlil a já pak musím utíkat několik zastávek, abych stihl žluťáska do Prahy. Stihl jsem to v pohodě. Přechodům pro chodce jsem se vyhýbal jak čert kříži. Dvě minuty před odjezdem si sedám do autobusu. A to je všecko. Tak že by už konečně příště vyšlo to Irsko?
|
|
|
|
foto: Helča a Milan
|
Surreálný inspektor Zrzek v.p. (vlastní packou) |
|
|
|
|
|
TENTOKRÁT MĚ KOSÍ únava. Při pohledu do KAMu mě vůbec nic neláká. Bude to asi tím, že máme za měsíc premiéru muzikálu Steel Pier a teprve ve čtvrtek přišly poštou noty z New Yorku. 338 stran klavírního výtahu – s tím by si poradil asi nejlíp Jára Cimrman. A místo původně nasmlouvaných not pro malý orchestr nám velkoryse poslali obsazení pro 30členný orchestr, to abychom si mohli pěkně počíst, co všechno se tam může hrát. A tak mám těžkó hlavu. Napřed. Aspoň jsme stihli na otočku zkontrolovat Bučovice. Otrhala jsem poslední jablka a Jerka položil žlab, aby se voda, až povalí z nové střechy mohla rozhodnout, že poteče do podzemní nádrže..
Ještě chybí zatáčka, aby tam opravdu trefila
Kdyby někdo náhodou poslouchal rádio Devín, tak v úterý jedu do Bratislavy Dada a spol. |
11. 11. 2012 - Dr + pilní příznivci prasete
viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš
Kamarádka z Maroka se na FB pustila do projektu H.A.X.N.A. a od toho okamžiku furt někde vidím nějaký nohy odtržený od celku, od reality. Ta kámoška to má zmáknutý, a než aby se dovolovala u cizích, fotí jen svoje nohy.
Chtěl jsem té mé kamarádce vyfotit ještě kus billboardu s touhle nádhernou haxnou, ale k tomu ještě taky svou nohu, jakože se teda opičím a jakože sranda. Jenže mi v tom zabránilo, že tak vysoko jsem nohu nezvedl. Když jsem se o to pokoušel, udiveně mě sledovala babka v černým hubertusu a s bílým psíkem. Možná i kroutila hlavou.
V Brně buďte ostražití, jinak vás někdo přejede. Hlavně se vyhýbejte přechodům pro chodce.
Sukýnka výhledu do budoucna.
Brněnská výzdoba v růžové.
Ví o mně, jdou po mně. Brněnský šofér mě nekompromisně pronásleduje a já mám co dělat, abych prchnul.
Tohle je jen Vídeňák, toho se bát nemusíte, ten vám dá přednost na přechodu pro chodce i v Brně.
Dobíhám na Kociánku k mamince.
U stréca Adámka ve vinárně je živo, zrovna tu probíhá ochutnávačka mladých vín. Ochutnal jsem jen jedno, ale bylo vynikající. Jen nevím, co to bylo a od koho, jsem na to prostě blbej. Ale za trest jsem musel několika mladým ochutnávačům vysvětlit rozdíl mezi Axelpauzenem, Lutzem a Rittbergerem. Naštěstí se nezajímali o Salchowa. A pak už jsem zase utíkal dál. U Dany má bejt mejdan a nechci přijít pozdě.
Olina mi poručila, že jí mám vyfotit Daninýho Zajocha, až bude mít oblečenej novej svetřík.
Tohle je typicky brněnská kolej. Odněkud nikam.
V Brně je hodně zajímavostí, třeba tu mají hoodně divný ptáky.
Celej Medlaňák byl plnej drakařů.
Draci všech druhů.
A pak Dana zatoužila poslat zajíčka mezi draky. Vzala ho za ušiska a vyhodila do výšky. Když letěl nahoru, vypadal celkem spokojeně.
Ale při dopadu byl vyloženě nasranej. A já se mu nedivím. Redakční fotoaparát ho zastihl 20 centimetrů před nasráním.
Prý i letět hlavou dolů je docela fajn, ale ty dopady, to bylo děsný. A taky si prý mohl klidně ušpinit novej svetřík, což by ho fakt naštvalo.
Zajíček je zákeřný a při jednom letu se rozhodl přepadnout jednoho z drakařů.
Naštěstí se do pána netrefil a dopadlo to bez konfliktu.
Brno ve znamení draků.
Ani ten kulatej zákaz v Brně není kulatej. Všecko je tu jinak.
A je tu bordel. V Praze taky. Ale zrovna tohle místo bývalo docela čisté. Je to blízko technologickýho parku a pod mostem tu dlouhodobě bydleli dva bezdomáči. Velmi kultivovaní. Měli zařízenej nepokojíček, na prkýnku naskládané knížky, na mostě k zábradlí měli přidělanou pokladničku na milodary a za odměnu celé to místo udržovali čisté. Bordel tu byl minimální, ale pak se někomu znelíbila tahle dvojice vyděděnců a z místa je vyhnali. Od té doby je tu děsnej bordel. Bezdomáči se odstěhovali blíž k hřišti a udělali si křovinatý pokojíček za plotem. Škoda, pod mostem byli užitečnější.
Margita zhubnula...
Maminka má palec jako hráč flamenca. Udělila mi tentokrát jen jedinou malou surrealistickou lekcičku. Vyprávěla mi, že byla před chvílí v kinokavárně. Ptal jsem se jí, co tam dělala, jak se tam dostala, kdo byl s ní... taková hra na jakopříběhy. Maminka se na mě podívala mírně úkosem a přiznala se, že tam byla jen tak trošku v té kinokavárně. Ptal jsem se, jak může být v kinokavárně jen tak trošku. Přeměřila si mě pobaveným pohledem a jasně a srozumitelně mi odpověděla: "Musíš se na to dívat empiricky."
Nad výhledy na Brno na Kociánce dohlíží trubač.
Utíkám od maminky, je už skoro tma, za chvíli mi jede autobus do Brna a je to ještě dost daleko, ale západ slunka si musím vyfotit, i kdyby mi měl ten žlutej busík ujet.
Chytrá lékárna pro blbé pacienty.
Je tma a za dvě minuty odjíždím zpět do Prahy.
Než jsem se vrátil zpátky domů, Olina stihla pro medvídka i pro zajíčka uštrykovat ještě jeden fešáckej svetr.
Czech photo gallery (do 25.11.2012)
Dům U kamenného zvonu (do 3.2.2013)
Ambit kláštera sv. Jiří na Pražském hradě (do 30.11.2012)
Galerie Rudolfinum (do 30.12.2012)
Literární kavárně Knihkupectví Academia, Václavské náměstí 34 (do 30.11.2012)
City Tower (do 31.12.2012)
Jízdárna Pražského hradu (do 6.1.2013)
Jaroslav Vacek: Mýtus Věčného Žida 
Mistr arabské loutny Rabih Abou-Khalil vydává po dvou letech nové album nazvané Hungry People. Abou-Khalil vyrůstal v neklidném, ale kosmopolitním prostředí Bejrútu 60. a 70. let. Do Mnichova se přistěhoval v roce 1978. Setkání s odlišnou kulturou a jinými hudebníky odstartovalo jeho zájem o jazz a improvizovanou hudbu a dalo základ jeho pozdějším spolupracím napříč žánry. V Německu sice studoval hru na klasickou flétnu, jeho hlavním hudebním nástrojem je ale oud, bezpražcová krátkokrká loutna. Khalil ji virtuózně ovládá a používá techniky běžné při hře na jazzovou kytaru. Vedle mistrného zvládnutí tradičního arabského hudebního nástroje a jeho využití ve fúzi s jazzovou improvizací a evropskou hudební tradicí spočívá hlavní Abou-Khalilův význam v jeho kompozicích.
