Ani se rok s rokem nesešel a nás opět přepadla touha courat napříč Krkonošemi. Samozřejmě ve staré klasické sestavě. Ostrý start byl na Černém mostě ve 12:00 přes Vrchlabí do Strážného. A pak se dohrabat na chatu Nové Klínovky. To byla skupina A v počtu 8 ks tůristů.

Na fotce ten krpál vypadá jako prd.

Fotka pro reklamu. Takhle hnusně se tvářím ne kvůli bambusovýmu triku, ale kvůli Černé sjezdovce.

Jsem vysílen a v půlce.

Začíná být šero, už jsem docela vysoko, tam dole mě před chvilkou vyhodil autobus.

Už nemůžu mít ani brejle, protože jsou mokré a zamlžené mým vlastním potem.

A už jsem na Klínovkách, jsem spasenej.

Čeká mě tu vřelé přivítání, večeře a hruškovice.

Sladká Blanka a nebo Blanka sládka?

Ale celkem nás bylo devět. Já jsem nemohl jet s nimi v poledne, protože jsem měl něco na práci. Našel jsem si autobus, který mě vyplivl kolem půl osmé ve Špindlerově mlýně. Kromě této změny jsem měl ještě jeden speciální úkol. Dostal jsem totiž k šedesátinám od kamarádky bambusové triko a slíbil jsem, že ho tvrdě otestuju, abych dokázal, jestli ty dobré vlastnosti bambusovýho prádla jsou pravda nebo klasická mlha, jak už to tak u reklam chodí. To tričko jsem otestoval hned, jak jsem ho dostal, ale Krkonoše nabízely skvělou laboratoř na poctivý test.

Je ráno, mlhy se válí po loukách, jdeme na Sněžku. Horu našeho pána prezidenta.

Prosím jednu sladkou frankfurtskou kulajdu...

Minerva taky nesmrdí.

Kvasnicovej kaštan.

Ludva se nás pokouší vyfotit ve skupině, ale nedaří se mu, rozprcháváme se mu jako ovce bez psa. Kromě toho Ludva rozvíjel při pochodu zajímavou vědeckou úvahu o Ludolfově čísle. Ludva si prostě myslí, že se s tím zjišťováním tohohle čísla moc serou. Stačí přece vzít nějakou trubku a vomotat ji krejčovským metrem a hned je průměr jasnej a z toho už se v pohodě to Pí dá dovypočítat a ne nějakej pitomej počet (n) trojúhelníčků a počítat jim ty strany a sečítat, že pta jejich metoda vede k nepřesnostem, zatímco jeho metoda je zcela jasně přesnější a srozumitelnější a že by se to vlastně mělo správně jmenovat Ludvovo číslo.

Táňka a já zase domejšlíme, jak to vypadá v hospodě v dětským koutečku, jestli tam jsou malinkatý stolečky a malinkatý půllitříčky a jestli si objednávají malý velký pivečko a nebo malý malý pivečko a jestli tam jsou i malinkatý popelníčky a malinkatý cigaretky v malinkatejch krabičkách a úplně prťavý frťánky kořaličky. Ale nakonec se tam podívat nejdeme, aby nás skutečnost neotrávila.

Jedna echtovní krakonošovská.

Ten první test proběhl minulý týden, kdy jsem si triko oblíkl na tělo v pátek ráno, celý den jsem v něm chodil, večer jsem v něm šel běhat, triko úplně propocené za deset minut uschnulo a tak jsem v něm, jako prase šel spát. Ráno jsem si v něm zaběhl asi 13 kiláčků a nesundal ho, proto jsem se nemohl ani vysprchovat, pot na mně i na triku do čtvrt hodiny uschl. Samotný pot je prý zdravý, daleko zdravější, než si mazat tělo magnéziem, ale tomu já nerozumím, jsou to jen tupě nabyté informace, se kterými nemíním ani polemizovat, ani nic jiného. To, že jsem ani druhý den v triku nesmrděl mě nadchlo a tak jsem si šel zaběhat ještě jednou večer před spaním a pak jako obrovské prase, až uschnulo, jsem v něm šel do postele a spal až do rána, ráno běh a navečer ještě malé kolečko. No fakt děsný prase, Divím se, že mě Olina nevykázala z bytu, ale ona je to holka velmi tolerantní a tak mě nechala experimentovat. Taky byla v neděli donucená si ke mně čuchnout a ohodnotit smrad. Její krutý verdikt zněl: "Je to divný, ale nesmrdíš." Tak jsem se vysprchoval a triko Olina vyprala. V ruce. Za týden tě čeká pořádná zkouška, řekl jsem trikovi a hodil ho do skříně.

Vypadá to podezřele, co to asi je?

Lůkaut

Čerti jezdí na červenou.

Sněžka je v oblacích.

Olina se rozmejšlela, jestli si nemá taky koupit nějakej malinkatej dobrej baťůžek, jako mám teď od ní já, ale pak zjistila, že ona musí do hor jezdil se 40litrovým, protože stále sbírá nějaké svršky a předměty a vozí je domů. Tuhle vlněnou šálu našla oběšenou na zakrslé borovici. Pak si ještě vzala ručník opuštěnej a malou dětskou fusakličku. S malým baťůžkem by byla nahraná.

Sněžka se k nám pomalu přibližuje.

Před touto zatěžkávací zkouškou jsem si koupil (teda přesněji, koupila mi ho podle mýho výběru Olina k narozkám) běhací baťůžek OSPREY, takže jsem byl celej natěšenej, jak se mi v tom triku a s novým lehounkým baťůžkem poběží za partičkou na Klínovky. A letos poprvé jsem nejel do Krkonoš v sandálech, ale v lehoučkých bosobotkách značky ULTIMA8. Všecko bylo poprvé, vybíhám směr Svatý Petr. Měl jsem původně několik verzí, jak se na Klínovky dostanu. Buď vyběhnu sjezdovku Stoh a pak doleva po vrstevníci, oběhnout horu Stoh a pak Klínovky. Nebo doprava a pak na Klínovky.  Jenže pak jsem si vymyslel děsnou kravinu, řekl jsem si, že bych mohl zkusit vyběhnout odspoda nahoru celou Černou sjezdovku.

Tady v téhle boudě se smíte vyscat za dvacku, nebo za euro nebo za dva zlotý, za odměnu ty hajzly docela smrdí.

Vyhopsal jsem na Sněžku a chtěl stihnout koupit mé skupině trpaslíčků pivo, ale byla tam děsná fronta a slečna výčepní byla děsně pomalá. Ale dvě piva mě stála poctivých 134 korun. Za to bych se směl ve žluté chajdě vyčůrat 6x a ještě by mi zbylo 14 korun na ucrnknutí do trenek.

Jsme nejvejš, jako to v Česku vůbec jde. 1603 mnm. Možná by to měl Ludva přeměřit krejčovským metrem, když už je v tom počítání.

Objevil jsem zajímavý způsob, jak se dá nosit malý děcko.

Hladová zeď sněžkovská

Nad něčím se pozastavujou, ale já nevím nad čím.

Běží se mi hezky a za pár minut jsem pod spodním bubnem Černé. Koukám nahoru a lehce se mi sevře hrdélko, tohle jsem teda nečekal. Nechci o tom moc přemejšlet, tak běžím kolmo nahoru, první buben, rovinka  a pak ten hang. Zjišťuju, že mám nějaké krátké lýtkové šlachy a že achilovky taky nic moc, a plíce taky na hovno, ale běžím. Pomalu a namáhavě, je to šílený, když "vybíhám" na krásnou skrorovinku nad hangem, padám do trávy a sena jako podťatý, nemoha popadouti dechu. Jsem totálně mokrej. Úplně všude, triko je orosené potem a leskne se, teče ze mě čůrkem, musím si sundat brejle, není přes ně vidět, jak jsou mokré a zapařené a kloužou mi po ksichtě. Stejně je lepší nevidět. Asi jsem brunátnej a musím vypadat zbědovaně. Nedívám se ani na hodinky, ani nikam, jen se snažím klusat a střídat to s rychlejší chůzí, všecko mě bolí a leje ze mě ještě víc, ani tomu nemůžu uvěřit, že ze mě leje ještě víc než nejvíc.  V půlce jsem si vzpomněl, že bych, kvůli té reklamě na triko mohl udělat nějakej obrázek samospouští. Kromě toho je to velmi dobrá výmluva, jak na chvíli neběžet. Vždyť když takhle poběžím, padnu nahoře jak mršina a nedostanu se na chatu. Vzpomněl jsem si na zlatou radu křováckých běžců, že má člověk běhat tak, aby dokázal kdykoliv doběhnout i domů a taky starejch indiánu Tarahumarů, že běh je spojenej s úsměvem na obličeji. To už mi moc nejde, tak zvolním. Když fotím tu prudkou sjezdovku, dopadá to úplně stejně,  jako každá 2D fotka prudkýho kopce, vypadá prostě blbě a neprudce, kulhavě běžím a jdu, leje ze mě a najednou jsem nahoře. Mám z toho velikánskou radost. Triko je zcela jako žvanec.

Sbohem Sněžko, zase někdy příště.

Zavilý Nikonista Ludva fotí Canonem, ale pásek je Nikoní. Rozhodl se rivaly spřátelit.

Trpaslíci míří na základnu.

Okolo Luční boudy je hodně nevyužitýho prostoru, tady by se dalo nasekat ještě chalup, a klidně i nějakýho Lidla.

Čuchám si kriticky k podpaží. Nesmrdím. Je to fakt zázrak. Vytahuju z novýho baťůžku plechovkové pivo Braník, a otvírám ho. Pivo je podle mýho ten nejlepší iontový nápoj, jaký jsem kdy vyzkoušel. Pivo vybouchne a pocáká mi bambusový triko, hlavu, brejle, kraťasy i bosobotky. Kurňa, dyť v tý pixle bylo jen půl litru. Po výbuchu mi v plechovce zbyl akorát ten jeden hluboký lok, který mě vrátil zpátky do usměvava a vyrážím po normální krásné cestě do srandovního kopce, je mi do smíchu, když si uvědomím, jak je ten kopeček proti Černé nijakej. Začíná se šeřit, slunko je zapadlý za kopečkama. Přibíhám k Boudě Na Pláni. Štěká tam v příšeří na mě bílý pes a já se kupodivu nebojím. Pes mně náruživě olizuje lejtka, asi mu ten mokrej člověk chutná. Má příjemnej jazyk. Běžím dál, lesem a po kamenech, pak klečí a poslední stoupák a já vidím všecky Klínovky světa. Hurá, mám to za sebou. Triko je zepředu napůl oschlé, jak jsem běžel a mírně foukal větřík, na zádech pod batohem je mokré. Čuchám k sobě. NESMRDÍM. Olina mi po telefonu radila, kde tu chajdu najdu. Její rada, že to je poslední chalupa vpravo je míněna dobře, ale jak poznám, že je to poslední vpravo, když nevím, jestli za ní není ještě nějaká další. Ale jsem skoro na místě, už mě nic nezastaví. Schválně přidávám, aby mě mohli obdivovat, kdyby se náhodou dívali, ale bylo to na prd, nikdo mě nevítá, nikdo neobdivuje, kukejte na mě, jak JÁ tu běžím.  Jen prašivá kočička skočí do trávy a vlevo ze tmy zabečí ovečka. Vidím boudu, zastavuju, čuchám si k sobě a nesmrdím. Všichni mojí kamarádi sedí v hospodě a usmívají se u piva. Velké vítání, nutím Olinu, aby si ke svýmu Roušovi čuchla, potvrzuje, že fakt nesmrdím. Vyprávím nadšeně o tom triku z bambusu nenadšeně a na některých je vidět, že začínají možná i o koupi takovýho trika uvažovat. Přináší mi večeři, kterou pro mě schovávali. Je to dobrý guláš a kulajda. Dám si pár piv, pak Ála zločinně objednává rundu panáků hruškovice, prý na její narozky. Takže já taky budu kupovat hruškovicu, ale prý raději až zítra. Je pozdě večer, jdeme spát. Já prase samozřejmě v bambusovým triku a nevysprchovanej.

No uznejte, nebyl by tu krásnej Lídl?

Já už z toho bambusu blbnu a vidím ho všude.

Na Bufetu u piva. Ludva zrovna trucuje, protože nechápe místní princip placení a objednávání poživatin a kapalin.

Spálil jsme si pleš a čelo, ale triko nesmrdí.

A ruku taky

Dej si Majzla.

Ráno nesmrdím. Čeká nás výstup na Sněžku. Dohromady asi 18 kiláčků. Ráno výtečná snídaně, vyrážíme. Sem tam si fotím a pak je vesele jako psík dobíhám, v bosobotkách cítím každej kamínek. První pivo na bufetu, kvasnicovej kaštan výbornej model. Na žluté polské chalupě pod Sněžkou chtějí za vyčůrání dvacku, nebo euro či dva zloté. Vydřiduši. A kromě toho se z hajzlu line smrad. Vzpomínám s nostalgií na zadarmový hajzlíky voňavý v Austrálii. A všude, i v pralese. Kašlu na placené čůrání a jdu zadarmo počůrat vůkol rudý vřes. Vyrážíme na vršek Sněžky. Chvilku běžím, chvilku jdu, snažím se být nahoře co nejdřív. Chci své kamarády přivítat dvěma půllitrama piva, Jsem nahoře docela brzo, ale fronta na pivo je velká a tak se mi to nepodaří, oknem vidím přicházet Blanku. Beru piva a nesu je partičce. 2 piva za 134 korun. Ale pivo si dává jen Olina, ostatní mlsají ledňáčky. Vyfotím panoráma a pár pitomých obrázků. Ta naše krajina je tak krásná. Jdeme druhou cestou dolů. Na Luční boudě si kupujeme nějaké jídlo a pak vyrážíme dál. Další zastávka je na Bufetu. Další 11° kaštani. Na světě je krásně a já stále nesmrdím.

A zase ta kořalka. Olina z bezpečnostních důvodů přešla na čerta.

Je tu sakra veselo.

Tam jak jsou otevřený okna, tam je náš trpasličí základnový pokojíček pro devět lidí. Tudyma v noci nejspíš proskakoval do pokoje kamzík a ušpinil podlahu okolo Blančiny postýlky.

Skupinový portrét před nedělním odchodem z chalupy.

To jsem já, stínový fotograf, v bambusovým triku od Dany J.

Laškovné upozornění.

Olina ukazuje k domovu.

Výtečná večeře, pivíčka a kupuju rundu narozeninový kořalky, Jmenuje se to hruškovice s molitanovou kostkou. Tím molitanem je kostka čerstvé hrušky na párátku. Je to docela dobré pití, Olina ale po včerejšku raději mění sortiment a nechá si namíchat svýho oblíbenýho čerta. Jeden díl rumu a jeden griotky. Kecáme děsný kraviny. Hlavním hrdinou večera je v našich povídánkách jistý Branko Mičuda a Čutor Ochčityč, ale to je jiná historka, o té se tu nebudu rozepisovat. Jsme rozjaření, v hospůdce se se nehulí, což je moc fajn. Rozjásaní jdeme spát do našeho společného pokoje, kde spíme všichni pohromadě. Je to skoro zázrak, jak tolik lidí ve společným prostoru nedělá dusno z toho kdo jak chrápe nebo prdí. Olina s Blankou se starají o Ladysovy nohy a mažou ho biomentem, kterej zase smrdí Ále, a pak se ještě v noci potmě trošku diskutuje o kamzíkovi, který by mohl v noci vskočit do našeho pokojíčku i když bydlíme v prvním patře. Jdu spát ve svém černém bambusové tričku a pořád nesmrdím, ani výšlap na Sněžku ho nedostal. Usínám jako špalek, abych ráno zjistil, že nesmrdím.

Když jsem fotil tyhle mužiky, napadlo mě, že by měl gendrovky vystartovat do boje, aby byly i nějaké ženiky, aby bylo spravedlivě na světě.

Blížíme se k Svatýmu Petru.

Kde celé léto na cedulkách lžou.

Touhle sjezdovkou Stoh jsem chtěl běžet původně, ale dostala mě nakonec Černá.

Je neděle, snídaně stejná jako v sobotu. Dávám si dvě nezdravá vajíčka natvrdo, tzv. na železobeton, jdou dobře loupat, takže jsou možná míň čerstvá, ale u vajec to neva. A ten dobroučkej jogurt. Zaplatíme za naše večerní radovánky a vyrážíme na náš poslední čundr. Stále nesmrdím a tak jsem se rozhodl, že mi ochrnul nos a čivy. Jenže i ostatní, které svým smradovým testem obtěžuju potvrzují nesmrad. Je to divnej matroš. A je příjemnej na těle. I baťůžek je skvělej a bosobotky taky. Jen bosobotky po třech dnech nošení vykazují jistý stupeň smradu, ale u nich se to jaksi předpokládá, a nebo, že bych si sehnal i boty z bambusu? Ne, budou možná stačit jen ponožky z toho divnýho bambusu. V půlce cesty je tělocvíčná vsuvka, musím svým souputníkům ukázat, jak se cvičí tibeťánci. Je nádhernej den, slunce pere jako kráva, mám spálené ruce, čelo a krk. A nesmrdím.

Vpravo je stín slavných plagiátorů soch.

V popředí dívka z pískovce, v pozadí pozadí.

Rošťák

Přicházíme přes Svatýho Petra do Špindlu a když vidím nalevo svou Černou, skoro se mi roztřepou nohy z té páteční dřiny. Asi to už nikdy nepoběžím. No, možná, že kecám. ale to je o mně známo. V poslední hospodě si dáváme oběd a řezané pivo. Slunce pere jako divé, ale nesmrdím. Přijíždí autobus, nasedáme, je v  něm docela teplo. Olina si stěžuje na sebe, že smrdí jako tchoř, ale já stále nesmrdím. Ani doma v neděli večer, sundávám to tři dny trápené triko a hážu něžně do koupelny.

Nedělní pohled na páteční trýznění

Něco asfaltové erotiky

Dva plaziči jazyků

Odpočinkový kámen.

Poslední oběd 7 trpaslíků.

Sněhurka si dala vepřo knedlo zelo.

Hledám nějakou, aspoň drobnou vadu na kráse, dyť jsem přece Čech, musím na tom nějakou veš najít. Ale nedaří se mi.  Ale pak na to přijdu, v tom tričku si musíte dávat bacha na pandy, aby vám ho nesežrali, Pandové totiž žerou jen bambus.

A pak ještě jednu nevýhodu, Kdybych přešel na trička z bambusu, stačí mi jen dvě a k tomu není třeba ani žádné skříně na šaty, místo hader bych si tam mohl naskládat knížky. Což je vlastně výhoda pro mě a smutek pro IKEU.

Jo a takové vysprchování po třech dnech testování, to je velká paráda.

Tak gůd báj, Krkonoše, za rok zas.

A od koho mám to tričko?

www.afekt.cz