Schválně, ke které partě patříte? K těm, co posílají, nebo k těm, co neposílají na konci roku péefka. Jestli je neposíláte, tak tenhle fejeton o vás není, je o těch druhých.  O těch, co se rok co rok snaží oblažit své známé nějakým hooodně zajímavým grafickým výkřikem. Je to formát jednoznačný. Hlavně proto, že tam vždycky je nějakej přací nápis. A kupodivu vždy velmi pozitivní. A to bez ohledu na to, co si o sobě ti obdarovaní a posílači myslí. Je to takovej udržovací rituál. Je to celosvětové hnutí. Dá se rozdělit na soukro a ofiko. Ve firmách se koncem roku rozjede hysterická kampaň, jaké pf vymyslet, předhání se všichni v nápadech a nebo ve vzdychání, ach jo, co zase vymyslet. Mezi firmami se to hemží nápady, bývá to spojený i s posíláním věcných dárečků. Někdy dokonce i flaškou vína. Kurýři v době předvánoční se můžou zhroutit z přemíry dodávek sem a tam po celé republice. Databáze kontaktů jsou rok co rok resuscitované o nové kontakty. Málokdy si troufne jedna firma vyřadit druhou ze svýho seznamu, to se nemusí vyplatit. Rok co rok narůstá počet zásilek s výtvory pod jednotným označením PF. To samotné vymejšlení rozděluje péefáře do tří základních skupin.

Jeli jsme se před silvestrovským běsněním schovat do pastoušky na horách. Přijel jsem první, protože Olina byla po nemoci a nechtěla přijet do vymrzlé chalupy. O den později dorazila Dana se svým Zajochem, kterej byl zklamanej, že Olinin méďa ještě nepřijel, a ze smutku se zrubal do bezvědomí jakousi vínovicí.

Po první pěšině jdou ti, co posílají prověřený kýč předpřipravený odborníky na přísně definovaný prefabrikát. Patří mezi ně i ti, kdož zajdou do první trafiky a vyberou hotovou pohlednici, posypanou plastickým sněhem, opatřenou třebas i zlatým pokrouceným nápisem. Stačí jen napsat adresu a dovnitř opsat to, co je zvenčí. Obálku, známku a hodit do schránky.

Blíží se úplněk, těším, se jak se krásně nenažeru, jak budu hladovej a jak si půjdu zaběhat.

Procházka večerní obcí je příjemná. Taky proto, že na nás čeká u silnice hospoda a pivo Šerák, které bývalo kdysi docela hnusné, ale už pěkných pár let je to pivo dobré.

Konečně úplněk. Podle drbů z médií šlo o nějakej asi největší úplněk v roce. Ale protože, jak jsme posléze zjistili, o dráze měsíce a i o dalších souvislostech víme celkem hovno, jen si to tak přečteme, pokýváme hlavou a věříme, že je to nějakej největší úplněk v uplynulém roce. (Jsme přece ještě v roce 2012). O dva dny později jsme se k tématu úplňku a novu a přílivu a odlivu vrátili znova s Jirkou a Olinou. Probírali jsme to velmi důkladně a nemohli jsem se na mnoha věcech shodnout. Najednou jsme zjistili, že o té naší jediné přirozené planetě víme prd. Zkoušeli jsme na to přijít jen tak vlastníma silama, ale ani to nepomohlo. Nakonec musel vypomoci všemocný internet. Teprve při zkoumání jedné krásné animace jsme prozřeli a už víme, jak to je. (To je ale fodně nafoukaný tvrzení.) Dokonce i to, jak je možné, že někdy je vidět měsíc i slunce na jednom obzoru a v jednom čase. Také jsme zjistili, že nás učitelé na základce pěkně mystifikovali a že o měsíci učí už roky blbě. A jsem hluboce přesvědčený, že dodnes učí učitelé žáky o měsíci kraviny a sami vědí taky hovnajs.

Horní Ostružná.

Další partička hledá krásno kolem sebe a nutí ho ostatním. Většinou jde o zasněžené krajiny. Stromy pod haldou sněhu, rozlehlé širokoúhlým objektivem vyfocené krajiny pod sněhem, nejlépe proti sluníčku a s krystalky světel ve střechýlech neboli rampouších. Také kytičky právě rozkvetlé a v neposlední pak řadě malé sladké čerstvě narozené dětičky. A když není v rodině zrovna nějaké to dítko, tak rodinné foto zapletené do barevné stuhy.

Je milé, že je vila pojmenovaná vilou, aspoň nikoho nenapadne, že by to mohl být třeba panelák nebo tovární hala. Pořádek dělá přátele.

V pozadí Obří skály.

Třetí cesta je určena lidem s "nápady". Lidem tvořivým. Ti zarputile dumají, čím překvapí. Tahle sorta má na rozdíl od předchozích péefkářů nepředstavitelné možnosti. Zákruty v mozku a záblesky geniality je honí od čerta k ďáblu. Tato parta má ještě další společný prvek - většinou o svém budoucím pf začíná přemýšlet hned po posledním odeslání právě vytvořenýho pf. Je to skoro pravidlem. Jak divocí lovci kolem sebe zírají, vyhledávají motivy, přemýšlí o kompozici, ale postupně, protože přece jen to je skoro rok do budoucna, postupně jejich nadšení umírá a umírá, až se rozloží na nenápadné šimrání v podvěsku mozkovým. I to ale utichne a vydrží být hibernované až do posledního týdne v prosinci. Pak nastává nová panika a tvorba pod tlakem. Některým tlak vyhovuje. Tenhle fenomén popisuje již Bohumil Hrabal ve své povídce Bambini di Praga, kde drogista svého pomocníka nasírá různými nápady (kupte si medvídka mývala), které pomocníka dostanou do vzteku a stresu a on pak intenzívněji míchá chemikálie v kádi.

Ale sněhu tu moc není, to je jen takovej zkreslující záběr.

Někdy se stane, že hledání je úspěšné a péefkaři se podaří vymyslet pf dostatečně včas, třeba hned v lednu nebo v únoru, ale i tohle pf je v podstatě ztraceno v časové díře, radost z objeveného vydrží pár dní, ti nejpracovitější ho dotáhnou i do zdárného konce a někam na počítači uloží. Do vánoc pak na pf nemusí ani pomyslet. A na vánoce, v posledním týdnu nastává další běsnění, co vymyslet pro letošní přání. A nebo naopak, nevymýšlí, protože ví, že už si ho vymyslel. Dokonce ho i najde, jenže už je vyčichlé a jakési pitomé a stejně pak musí vymyslet jiné, taky sice pitomé, ale ne vyčichlé.
Výhodou PF na poslední chvíli je, že není čas ho ohodnotit objektivně, čas tvůrce přibouchá těžkým kladivem k monitoru a donutí ho výtvor odeslat.

Jdeme na výlet. Cestou nás zdraví palice pankáčů a já si představuju, že kdyby byl naším prezidentem profesor Franz, že by to mohlo být hezké, kdyby visel ve školách, a možná by se líbil i dětem. Kromě toho, teď tam zrovna profesor jeden je, takže by šlo jen o záměnu profesora za profesora. Ostatní kandidáti žádní profesoři nejsou.

Ti z první pěšinky už s úsměvem na rtech rozeslali karamelkový slaďoučký stromeček se sněhem a zlatou hvězdičkou, betlémeček s beheránkem bohožihím (jak se zpívá v koledách) a další úkol před Štědrým dnem je splněn. Stačí jen dokoupit kapra a poslední dárečky.

Jdeme lesem mimo cestu. Přeje si to Jirka. Chce totiž najít nějakou vyšisovanou lebku jelena nebo třebas i srny. Už jich našel několik. Má v hlavě takovej projekt. Je to projekt šílenej, prozradil mi ho a já jsem se rozhodl, že vám ho zatím neprozradím. I když mi to Jirka výslovně nezakázal.

Ti z druhé pěšinky už jsou taky v cíli, vytiskli či jinak třebas do vkusnýho rámečku umístili růžové novorozeně, čerstvý přírustek v rodině a ozdobným, téměř přes kudrdlinky nepřečtitelným písmem, avšak s dobře odhadnutelným sdělením popřáli vše nejlepší. Jejich úkol je taky splněn. Tvůrců PF druhého typu je čím dál víc, jsou v naprosté převaze. Na svědomí to mají lehce dostupné digitální foťáky a foťáky v telefonech a k tomu různé zadarmové programy, jakým je naprosto geniální Malování ve Windows. Těmto péefkovým kutilům vychází vstříc i hromady onlajnovejch aplikací, které samy od sebe vaši fotku počmárají zlatem a sněhovými vločkami a podstrčí stromeček a nečitelnými klikyháky doplní text, jaký je libo.

Zbloudilci třetích cest dumají a vymejšlí, na poslední chvíli něco zplichtí a pak s jakýmsi pocitem zadostiučinění a velmi hluboce v nitru ukrytým "jsem fakt dobrej" to rozešlou taky. Tahle divná sorta vymejšlečů každoročních péefek však touží po reakci, nemusí to být přímo uznání, ale raději ať je, když to byla taková dřina. Samozřejmě, že naprostá většina obdarovaných nijak zvlášť nereaguje a nepochválí, prostě nic. Ale tak už to mezi péefkaři chodí.

Patřím k těm, kteří už desítky let podstupují tu třetí cestičku výše popsanou. Někdy z nápadu mám smíšené pocity, ale kupodivu se někomu líbí. Někdy mám vyloženě blbej pocit nudy, šedi a náznaku té karamelky z první cestičky (samozřejmě, že s výjimkou toho zakroucenýho skriptovýho písma, to bych si musel dát za rohem tajně po tlamě), ale bohužel z vlastní dílny, takže ještě horší, než si nějaký stromeček najít na internetu. No a někdy mám pocit, že to bylo to pravý vořechový a čekám odpovídající reakce. Kupodivu se to taky sem tam líbí a troufám si srovnávat, že je skoro stejný počet kladných reakcí, jako u toho nepovedenýho.

Dlouhý autoportrét

No a pak někdy se všecko poskládá do toho "galaktickýho rovníku", kdy všecky ty energie, jak o tom rádi blábolí vědmy, věštci a jasnovidci, se dostanou do roviny a ono se mi to podaří. Tady bych rád upřesnil, že jde ryze o mé soukromé hodnocení, bez ohledu na publikum, já sám pro sebe vím, že tohle se mi podařilo, a jsem na to patřičně a opět tajně a soukromě pyšnej. Ani reakce, byť by byla převážně negativní, to neovlivní, pro mě je povedený.

Model pro letošní rok  mě po dlouhé době bavil převelice. Abych poodhalil roušku ze své tvůrčí dílny, tak musím prozradit, že to letošní pf má tak trochu na svědomí jeden ultrablbej pořad v televizi, na kterej Olina zarytě čučívá, a dokonce si kvůli tomu i jídlo s obědem nosí do obýváku, aby jí neuniklo ani slovíčko. Rady kozlíka šikuly, nebo vlastně Receptář príma nápadů s Přemkem Podlahou.

Začíná diskuze na téma Měsíc a Země. Je to daleko složitější, než jsme tušili. Během 30 minut nám ze znalostí nezbylo vůbec nic. No ostuda jak trám. Lítá si kolem nás, čumíme na něho na obloze, já kvůli němu jednou za 4 tejdny nežeru a nic o něm nevím. Dohadujeme se důsledně a z našich znalostí nezůstal kámen na kameni.

Olina si je některými "pravdami naprosto jistá, přestože při vědecké debatě štrikuje ponožky. Snaží se přesvědčit Jirku o jakémsi bludu, ale Jirka se nedá. Olina je totiž taky učitelka, takže to má v popisu práce, přesvědčovat studenty. Přesvědčovat a nepochybovat. Po dvou dnech jsme na internetu objevili pěknou animaci, tedy přesněji Jirka to našel. Čuměli jsme na to několikrát a furt dokola a pak Olina pronesla: "No jo, do prdele, tak voni nás to na tý základce vlastně učili úplně blbě. To je pěknej podraz," a Jirkovi se omluvila. Pak se přiznala i Dana, já i Zdena. Každý z nás jsme jiný ročník, ale napříč staletími nás učitelé podváděli. Všichni nám lhali. Je to prostě jinak. Úplně jinak.

Zatímco Olina se na ten inkriminovanej pořad dívala z domova, tak já jsem v tu dobu byl na návštěvě Brna a jedním očkem a půl uchem jsem pořad sledoval taky, protože se na něho čučela i má sestra, která se po Olině někdy opičí a čučí. Přemek ve slušivým svetříku tam zpovídal nějakýho kutílka, který vyrábí již dlouhé roky betlémky. Jak používá polystyrén a montážní pěnu a žhavým drátek kutá jeskyňku a jak kupuje falešnou trávu v železničním modelářství. Bylo to fakt příšerný a já jsem si začal představovat, jak se jednou zblázním a vykutím si svůj první betlém v životě a jak z překližky budu vyřezávat téměř dvourozměrný zvířátka a Jéžíška a tak. No pak už to vzalo správnou faleš a já jsem se těšil domů, jak si tenhle celej blbej nápad udělám v počítači v 3D programu a ve fotošopu. Bavil jsem se u tvoření betlémka přímo tříkrálovsky. A tak vzniklo jedno přáníčko, který mě naplnilo potěšením z tvorby.

Staré křeslo, kde rádi dumáme. I můj tatínek tu často dumával. Tátovo dumání se projevovalo často docela hlasitě. Vždycky ho to pak probudilo, protože měl lehké spaní. Hned po probuzení nám řekl: "Ale já nikdy nechrápu." Od té doby vím, že dumání může být i slyšet. Já v tomhle křesle taky rád dumám. A nejsem sám, kdekdo si tu zadumá svých dvacet.

Když jsem ho měl téměř hotové, přišel na návštěvu kamarád soused, a tak jsem se mu hned chlubil s tím novým návrhem. Nechtěl si to asi u mě rozházet, tak jen neutrálně pronesl, že asi dobrý, ale on že tomu nerozumí. Zeptal jsem se ho, proč by tomu měl rozumět, že přece k tomu,  jestli se mi něco líbí nebo nelíbí, nepotřebuju oplývat žádnými vědomostmi, žádnými školami, ani ničím výjimečným. Tak pak řekl nepřesvědčivé, že jo, že to je docela dobrej nápad. A já jsem mu řekl, že si myslím, že tohle pf je dobrý hlavně proto, že se vůbec nebude líbit jeho ženě. A von na to, proč by se jí to nemělo líbit, a já, že si to jen myslím, že to nevím s jistotou. Jen takový tušeníčko.

Jednoho krásného dne jsem se rozhodl, že si půjdu zaběhat. Mohl jsem jít sice na běžkách na Paprsek, ale na Paprsek chodí v tomhle čase sněhové bídy každej. A skoro půlku cesty s běžkama v ruce? Kašlu na to.

Běžet si jen tak namrzlou krajinou je nádherné. Hlavně to, jak jsem sám, nikdo nikde, povídám si sám se sebou, to je takovej fenomén, kterej mě docela baví. Oba já si spolu ve vzácné shodě povídají, vzájemně se baví a jsou veselí. Samozřejmě, že když běžíme kolem někoho živého, předstíráme, že máme jen jedno tělo, a nijak nápadní nejsme.

Běžím do kopce, kopce mně nejdou. Funím jako prase a cejtím nohy. Kromě toho je terén nádherně zmrzlej a dobrodružně to klouže. Zatím jsem ani jednou neupadl. Ale s pádem počítám, takže jsem ostražitý. Běžím oklikou (inverze k nábližce) do Branné.

PF realizované a rozeslané. Mile mě potěšilo, kolik lidí na to reagovalo kladně až pobaveně, dokonce i několik výkřiků nadšenýho obdivu. Beru to s rezervou, ale jsem potěšenej. Těch pobavených reakcí bylo letos výrazně víc než jiné roky.

Branná byla vždycky zanedbaná obec, taková socialisticky ušmudlaná, ale velmi mile mě překvapila. Malebný kousek Česka. Stojí za návštěvu. Podstatné budovy opravené a udržované. Fotogenické.

I ta zbytková zanedbanost v sobě skrývá severní kouzlo. Jsem nadšenej a hodně si tu fotím. Hlavním důvodem, proč jsem to po cestě zpět vzal přes Brannou, byla Danina poznámka, že v Branné je vyhlášená cukrárna a dělají tam vynikající trubičky. Mně je celkem sladké ukradené, ale říkal jsem si, že by to mohlo být hezký gesto, kdybych holkám z Branné ty trubičky přivezl. Teda spíš správně přiběhl.

Sem tam na vás dýchne něco socialistickýho, ale nehrozí-li návrat, (já pevně věřím, že nehrozí, i kdyby nedej bože usedl na prezidentskou sesli někdo tak pokroucenej jako Fischer) jsou tyhle záběry až poeticky odpudivé. Kromě toho je to všecko viděno optikou někoho, kdo ten zkurvenej socialismus prožil na vlastní kůži, tak ve všem vidím náznaky.

Pak jsem musel ke kamarádovi s polívkou. Jeho žena totiž rybí polívku nevaří, protože to nežere a je jí to protivný, hlavně ty voči kapří v tý bublající vodě. A tak máme již léta dohodu, že oni ze svýho kapra přinesou hlavu a vnitřnosti a Olina z těch našich a jejich kapřích hlav a vnitřností uvaří fantastickou rybí polívku. A já pak vemu kastrůlek se dvěma porcičkama té skvělé polívky a přinesu ho kamarádovi. A on si polívčičky na štědrej den sní. Sám, jeho žena to přece nežere.

Cukrárna má zavřeno, ale z vedlejších dveří se škvírama line vůně čerstvých trubiček. Třeba mi je prodají. Zazvoním na zvoneček, objeví se holka v bílým oblečku, voní trubičkama. Chci 4 a zabalit minimalisticky. Nabízí mi jich pět, protože na ně má pěknou krabičku a když jich bude pět, neumlátí se mezi sebou na drobky. Cena mě šokuje. Pět plněných trubiček stojí asi 35 korun. Doporučuju, zajeďte si tam. Já jsem sice ani jednu tu trubku neochutnal, jen vím, jak voní, ale holky říkaly, že jsou skvělé.

Radnice.

Vyloženě francouzský motiv. Kolikrát už jsem tu byl a vždycky mi tenhle záběr unikal.

K této budově máme s Olinou citový vztah, přesně před 37 lety a dvěma měsíci jsme se tu vzali. Byla to svatba tak ojedinělá, že oddávající koktal a nevěděl, co se během svatebního obřadu má dít a říkat. Ale protože ani my jsme to nevěděli, neb to byla naše první a jediná svatba, bylo to celkem jedno. Téhle budově se říká fořtovna, a když jsme se brali, zrovna byla trochu v rekonstrukci, tak teď už je to skoro zrenovované. Svatba byla fakt srandovní. Třeba tam za pár let oslavíme i tu stříbrnou.

Odevzdávám kastrůlek, jeho žena mi nabídne a kafe a pustí se do mě. Nádherně mě sprdne za ten nápad s letošním modelem pf. Že to je něco příšernýho, že jsem se snad zbláznil, že jsem ve vleku svýho pitomýho extravagantního synka, (Ta by se divila, kdyby shlédla Jirkův poslední experimentální film Lov na Boghora (trailer zde), co divila, tohle by možná ani nepřežila.) že jsem se jím určitě inspiroval, že fakt je to to nejhorší, co kdy ode mě viděla. Usmíval jsem se a v jednom z jejích nádechů říkám tomu kamarádovi: "Vidíš, je to tady, já jsem ti to říkal," a on se pousmál. Jeho žena pokračovala v litanii, že pár mejch péefek se jí líbilo, třeba ty s krajinkou, nebo jak stojíme celá rodina u maringotky. Nezůstala na mně nit suchá. Moc jsem se u té kruté kritiky pobavil. A s radou, ať si uvědomím, kolik je mi roků, že bych měl jít do sebe a nesnažit se napodobovat svýho synka, jsem zase odešel. Doma jsem to prásknul Olině. péefko žije svým životem a kupodivu katalyzuje reakce, to jsem rád.

Když jsem pak běžel z Branné z kopce, sněžilo a led na cestě přestal být vidět. Takže se to stejně stát muselo, uklouzla mi při došlapu noha a já chvíli jel jak za starých časů. Jakýsi zamrzlý kámen mi ale plynulý skluz pokazí a já vyletěl z dráhy. Nic dramatickýho, obyčejnej držkopád. Ve vzduchu jsem si na poslední chvíli odpustil kotoul, protože mi došlo, že v baťůžku kromě nikona - ten by to asi přežil - mám krabičku s kremrolema. Přece to nerozflákám, a tak jsem si chvíli užíval skluz po tlamě. Jak říkám, nic napínavýho to nebylo, spíš takové uprděně zábavné. Běžím dál.

Autobusová zastávka tu už dávno nefunguje, ale zůstala z dřívějška i s boudičkou na čekání.

Ale nebyla v tom sama ta má známá. Ještě jednu, ne tak sáhodlouhou a emočně rozhořčenou, ale z podobného sáčku reakci jsem si užil. Poslané pf jiným mým známým způsobilo, že když to ten můj známej viděl na obrazovce monitoru, zakroutí prý jen nechápavě hlavou (psala v doprovodném mailu jeho přítelkyně) a že prý vzkazuje: "…estli by nebylo lepší si raději honit kokota!"
A to je konec úvahy o fenoménu péefek.

Tenhle šáša se stal mým životním vzorem. Visí tu za čepici už pěknou řádku let. Sněží na něho, prší mu za krk, pak fučí ledový vítr, bačkůrky rozedrané. Dokonce i hudební strojek v břichu se mu odmlčel a musel být vyoperován. Přesto se stále na okolní svět směje a já ho podezírám, že to myslí vážně. Tu veselost. Slíbil jsem si, že budu jako on.

Po operaci strojku se nám ho podařilo repasovat, zatím jsme ho do útrob nevrátili, ale sem tam si šáší písničku zahrajeme. Aby byla dobře slyšet, musíte strojek jedním kulatým rohem opřít o okenní tabulku.

Když jsem si pohrával na chalupě u kamen s textem tohoto fejetonku, vymyslel na FB Miloš Čermák z Reflexu aktivitu, pošli svoje PF. Někde na FB je ten nápad ke shlédnutí. Bylo tam asi 200 péefek. Všelijakejch. Já jsem si dal novoroční předsevzetí, že ani letos nebudu vymejšlet příští pf v předstihu. Myslím, že tohle předsevzetí se mi podaří splnit stejně jako každý rok.

V Ostružné je krásně a při troše zvídavosti zde přijdete i na to, že vás před 50 léty učitelé ohledně planetky Země Měsíce podrazili a naučili vás prd. Polehčující okolností by mohlo být snad to, že tak činili z nevědomosti.

(obrázky s textem nijak nesouvisí).