prase č. 49/2012

V předchozím vydání jsme vyrazili na výlet kolem poloostrova. Naše vyprávění skončilo v okamžiku, kdy jsme vyrazili z vesničky na stezku. V praseti č. 49 pokračujeme podél pobřeží. Redakce doufá, že vás to nezávazný čundrání jen tak pro nic za nic potěší a třeba i inspiruje a jednou, až si zaletíte do Irska, si také vyrazíte na tenhle příjemnej výlet. Plavky si asi ani brát nemusíte, žádná pláž po cestě není.

Pod rouškou noci se na poloostrově dějí věci. Teda asi. Protože jsme na cestě potkali opuštěný tanga. Možná že skutečnost byla míň pikantní. Ale bulvár světem vládne. Jsou to vůbec tanga?

Prošli jsme městečkem, vyběhli úzkou uličkou a před námi se objeví pěšinka. Napravo vřes, nalevo moře. A tak to zůstane po většinu našeho výletu.

Nebejt toho moře a slané vůně, je to hodně podobné i krajině na několika místech Česka. Hlavně ten vřes.

A podobný kytičky. A nejhorší je, že přemoudřelá Olina je umí a vyzná se v nich, chrlí na nás latinský názvy. Možná i kecá, a my jí to žereme, protože tomu nerozumíme.

Moře kolem Irska je poseté malými ostrůvky. Před nedávnem jsem četl srandovní knížku Okolo Irska s lednicí od Toma Hawkse. V ní jsem se dočetl, že dokonce ostrůvek Tory o velikosti tři míle na délku a půl míle na šířku (130 stálých obyvatel) má svýho vlastního krále. Ostrůvek si dlouho udržoval tradici vlastního monarchy a současným držitelem tohoto úřadu je prý Patsy Dan. Třeba to je kec, ale já téhle historce rád věřím, Irové jsou totiž dosti svérázná parta.
A před dvěma lety jsme zase jednu noc přespali na jednom z aranských ostrůvků Inishmor. Na tom slavným ostrůvku, kde se odehrávala hra irského dramatika Martina McDonagha Poručík z Inishmoru. Inishmor je tak velikej, že ho během dne celej obejdete, stačí si jen zvolit směr. Moc rádi a moc často na ten mokrej výlet vzpomínáme. Tenhle poloostrovní výlet byl podobnej.

Dana hlídá patník. Marně dumám, kvůli čemu tu ten patník je, k čemu sloužil. Asi se budu muset zeptat Oliny, protože čím dál víc mám pocit, že Olina ví všecko.

Kdybych bydlel v Dublinu, chodil bych sem ráno běhat, cesta vlakem sem trvá půl hodinky a trasa vypadá inspirativně.

Přísný strážce vřesu,

Olina je sice ještě bez medvídka, ale okolí a krajina a vůně na stezce kolem poloostrova jsou tak příjemné, že její smutek je v mezích skoro normality.

Zkroucený kořeny voní tak intenzivně, že se ani nedivím, že je tu tolik druhů whisky. I když se k výrobě whiskey takový dřevo určitě nepoužívá. Jistá trpká zemitost však společným jmenovatelem je. No, možná jen tak literárně kecám a machruju. Jen mě to tak napadlo, tak jsem to tu plácnul.

Nebo třeba tyhle patníky a voka. Že by se k tomu přivazovaly lodě je blbost a nic jinýho mě nenapadá. Asi se fakt budu té Oliny muset zeptat. Možná to je nějaká starodávná zbraň.

Někdy svítí slunko, jindy je zataženo a sem tam se rozprší.

Jo, a tohle už je ten hlavní a poslední maják na poloostrově.

Zrovna nesvítí sluníčko a v dáli jsou v oparu místní hory. V Irsku se říká, že když jsou vidět na obzoru hory, bude brzo pršet. Nejsou li hory vidět, už prší. Tohle rčení v Irsku platí tak na 138 %.

Moře je impozantní, hlavně tou čárou na obzoru. Překvapilo mě, když jsme si v Austrálii počítali, jak daleko je ten horizont. Samozřejmě, že když stojíte nohama ve vodě, je to blíž, než když stojíte, jako třeba zrovna my teď, na kopci. Je to obyčejnej goniometrickej výpočet, kterej se učí už na základce někde v páté třídě.

Tenhle obrázek jsem sem dát musel, protože můj tatínek děsně rád fotil. A velice často se mu podařilo zároveň s krajinou vyfotit si i kus prstu. A já, nafoukanej "profík", jsem se mu za to poškleboval, že už tam má zase ten svůj prst. Myslím, že mu mé pruzení trochu vadilo, ale byl statečnej a myslel si jen něco o prdeli. Takže, můj milý tatínku tam nahóře, tohle jsem neudělal schválně na tvou počest, to se mi přihodilo úplně stejně jako tobě. To jen abys věděl, že v tom už nejseš sám.

Útesy jsou nepřátelské a mořský břeh téměř nedostupný.

Z téhle strany poloostrova vede k majáku asfaltová silnička. K majáku jsme se nedostali, protože je za plotem a slušnému poutníku v návštěvě brání prostá cedule, že objekt je pro nepovolané nepřístupný. Jako správní Češi bysme se na nějakou cedulku mohli vysrat a klidně se tam jít podívat. Irové jsou velice slušní a nebyli by na nás zlí, kdyby nás odsud odháněli. Ještě by se usmívali. A to je hlavní důvod, proč tam nejdeme. Jejich vstřícná slušnost nám brání býti typickými Čechy.

No tak si ten maják aspoň vyfotím teleobjektivem.

Ano, bude pršet. Déšť tu začne zničeho nic, najednou prostě prší, stačí však jen sáhnout dozadu do boční kapsičky batohu a vyndat deštník, pak ho rozevřít. Přestává pršet, sbalit deštník, schovat do boční kapsičky. Dalších deset minut je hezky. Málokdy se nám podaří deštník skutečně využít. Nejdýl ten den pršelo asi 8 minut.

Některý domečky, teda spíš sídla, působí velmi majestátně. Všecky tyhle krásný domy ale vypadají přes den opuštěně, ne že by byly neobydlené, ale majitelé jsou nejspíš zrovna někde v továrně u pásu a děti ve škole. Přesto si myslím, že bydlet v takovýmhle domě by člověka donutilo psát knihy a sbírat literární ceny. Klidně i Nobelovky. Stejně mám pocit, že Irové mají víc Nobelovek za literaturu než jiný země.

Bydlet tu a čučet na rozeklané útesy, asi fakt začnu psát básně. Nebo se zblázním a hodím si mašli.

Myslím, že támhle naproti jsme byli při naší loňské návštěvě, ale mohu se mýlit. Mýlívám se často, tak proč ne i teď.

Tuhle fotku si přála Olina. Mě to sice tak moc nebralo, ale Olina si to prostě přála, tak jsem jí to vyfotil i na prase umístil. Olina ujíždí na motivech s cestičkama.

Na některých místech je najednou skála útesů přeříznutá, najednou kus chybí, vypadá to, jako když vám v hubě chybí zub. Tudy se pak dostávají do moře Irové se svejma lodičkama nebo surfaři. Jinudy to prostě moc nejde. Útesy jsou nepřístupné.

Na loukách se tu pasou koně a všecko tu vypadá harmonicky. Jakože se to tu takto děje stovky let.

Loučíme se s ptákama na kameni, za chviličku nás totiž pěšinka odežene od moře a vnikáme do vnitrozemí poloostrova.

Tady v rašeliništi jsem téměř utonul, šlápl jsem na trs trávy a najednou jsem byl téměř po lýtka pod vodou. Hned jsem si vzpomněl na krále Šumavy.

Sympatická architektura, společný prvky i rozmanitost.

Když se probrodíme bahniskem, objeví se před námi golfové hřiště. Nevíme, jak bychom ho obešli, vše nasvědčuje tomu, že dál nemůžeme. A chodit po golfovým hřišti v negolfovým oblečení a bez vozíku na dřeva, nebo jak se těm klacíkům na šťouchání říká, se nehodí.

Jo a taky botky nemáme správný. Kudy dál? Pár místních golfistů v botkách a kšiltovkách a vozíky se na nás mile usmívá a vysvětlují nám, že cesta skutečně vede napříč jejich hřištěm. Prý máme jít od kamene ke kamení a na konci prý už zase bude značka. Mimochodem, cesty jsou zde docela přehledně značené. Kam se sice hrabou na naše české turistické značky, ty máme fakt asi nejlepší. Ale v Irsku je značení docela dobré. Prohopsáme přes hřiště. Nikdo nás netrefil míčkem a na konci už nás vítá promáčená pěšinka značená fialovou značkou.

Procházíme kýčovitým březovým hájem tak typickým pro ruské impresionisty. Nalevo bažinné jezírko. Napravo skály. Všude břízy.

Deset vteřin prší.

Háj končí, vycházíme na mokrou louku, pěšinka se ještě chvíli motá krajinou a za chvilku se vnoříme zase do městečka.

A jsme opět na hlavním molu, které patří především rybářům a ptákům. Vybíráme si jednu z rybářských hospůdek, je tu příjemně, výlet dokonce i cítíme v nohách. Sedáme si ke starýmu stolu, hospoda je stylová, voní starým dřevem a čerstvým jídlem. Ale my už víme, že se nám huby kroutí na jedno z nejlepších místních jídel. Chowder. Rybí polívka trošku podobná naší vánoční polívce z kapra, ale chowder je plný všelijakých kousků rozmanitých ryb, krevet a mušliček. Je to vynikající a vydatná polívka, podává se s bílým pečivem podobnýmu francouzskejm bagetám. Tuhle polívku si v Irsku dáváme vždycky. A taky se na ni těšíme už doma, když si dáváme batoh na záda a míříme na letiště Václava Havla. Zaplatíme a plazíme se na nádraží.

Z výletu jsme se vrátili docela zabahnění. Měli jsme trochu obavy, že Olinu, podle zákona o přepravě znečištěných osob v hromadných dopravních prostředcích, vyhodí z vlaku, ale chovala se nenápadně, umírněně, nikoho nepoučovala a hlavně, žádnej průvodčí vlakem neprocházel. No jo, teď mi dochází, že jsme tam nikdy žádnýho průvodčího neviděli. Ani jednou. Spoléhají se jen na ty turnikety. Možná tam mají i pár revizorů, ale určitě jich bude výrazně míň na 1000 cestujících než třebas v Česku. Ale neberte tuhle informaci vážně, jde spíš o ničím nepodložený postřeh.

Před Googlem našla Olina na zemi kartáček na zuby, a protože je velký domácí vynálezec, hned vymyslela, že si tím kartáčkem vyčistíme zuby a bláto z gatí. Google je připravenej fakt na všecko. Teprve po bahenní deratizaci jsme si troufli zavolat Honzovi do práce, ale on měl zrovna nějakej busy time a vyprdl se na nás, jen nám dal klíče od bytu a my jsme šli domů.

Tuhle sochu miluju.

Liffy - tak se jmenuje tahle nádherná socha. Její jméno je stejné jako jméno řeky, která protéká Dublinem.

Příště bychom se mohli projít po Dublin Mountains. Chvilku jsem tenhle týden váhal, jestli nemám psát něco jedovatě moudrýho o nové iniciativě miliardáře a jeho nosiče kohoutů. Něco o jeho geniálním volebním systému, kterej by umožnil téhle zemi zvolit nejlepší z nejlepších, aby tahle země vzkvétala a byla nejen pro mladý, ale i pro starý a pro všecky slušný lidi a podobný žvásty utopistický, ale pak mě napadlo, že by to bylo mlácení prázdné slámy, protože tohle všecko jsou pšouky do vany s chladnoucí vodou. A taky že to patří k době. A taky že tohle pinožení je vlastní všem zemím, které jsou obývané lidma. Krásný je, že všecko tohle nám kupodivu umožňuje svoboda, která je k té špatné až žádné demokracii (alespoň podle Janečka, Hnizdila, Cílka...) jaksi zcela samozřejmě přifařená. Že dokonce o těch svých bebíčkách a frustracích můžeme klidně veřejně mluvit, dokonce i s kohoutem v podpaží a přímém přenosu v televizi. Bez téhle svobody by to nebylo možné. A Janeček by neměl miliardy a už vůbec by je nemohl použít na boj proti korupci a pro vznik růžové krásné voňavé a spravedlivé společnosti vypočítané spolehlivým vzorečkem volebního systému, vzorečkem vynalezeným geniálním matematikem (takový jakýsi vzoreček třetí mocniny štěstí). Tohle všecko by tu bez svobody nebylo. A na rybí polívku do Irska bysme si taky nezaletěli. No, konečně, vždyť naprostá většina z nás si to přece pamatuje. Tu zkurvenou dobu šťastnýho socializmu. I proto mě ta iniciativa krále králů Karla spíš sere,než že by mi byla lhostejná.

Městská knihovna, 2. patro (do 15.1.2013)
Městem posedlí / Mezinárodní výstava street artu a graffiti Ilegální umění v legálním světě.

Dům U kamenného zvonu (do 3.2.2013)
Jan Švankmajer: Obsese komplexního umělce

Galerie Rudolfinum (do 30.12.2012)
British painting today

City Tower (do 31.12.2012)
Andy Reiben - obrazy v oblacích
V nejvyšší budově v České republice, kterou je City Tower v Praze na Pankráci představuje ve výšce více jak 100 metrů nad zemí své obrazy výtvarník Andy Reiben. K výstavě v oblacích nad Prahou přizval ještě další umělce z portfolia Buyfeel.

Jízdárna Pražského hradu (do 6.1.2013)
Stanislav Kolíbal - Jiný svět
Výstava Jiný svět, kterou pořádá Správa pražského hradu ve spolupráci s Prinz Prager Gallery a White Gallery, představuje objekty, reliéfy, plastiky, kresby a akvarely významného umělce narozeného v roce 1925.

Vladimír Franz: Rozhovory
Dialog je místem, kde je možné shrnout, zobecnit, ohlédnout se k základům. Jenže Vladimír Franz nebilancuje; komentuje, nahlas uvažuje, a přitom pokračuje vpřed. A právě to je v celé knize možná to nejpodstatnější: protože text rozhovoru je ze samé své povahy "diskursivní", Franz v něm převádí svou hudební a výtvarnou tvorbu do jiného média; neznamená to, že teoretizuje, nýbrž nejčastěji vytváří diskursivní, to jest jazykem zprostředkovaný ekvivalent hudby a obrazů. Vladimír Franz: Rozhovory, doplněná barevnými reprodukcemi autorových obrazů a soupisem díla, je příkladná; znovu se snaží založit žánr, dlouhým zneužíváním degradovaný na cosi, co se blíží produktům reklamního průmyslu. Patří k těm mála, které naléhavě připomínají, že rozhovor patří v civilizované části světa k nejuznávanějším, a nikoli okrajovým žánrům. (o knize napsal Miroslav Petříček, Lidové noviny)

Americký kytarista žijící v Berlíně Kurt Rosenwinkel vydává novou desku nazvanou Star of Jupiter. Dvojalbum je plně autorskou nahrávkou stvořenou ve společnosti zcela nové kapely: Aaron Parks (piano), Ervin Revis (kontrabas) a Justin Faulkner (bicí).

„Buď sám sebou. Všichni ostatní už jsou zabraní.“ (Oscar Wilde)
Kina:
6.11. – Aero – Divoká stvoření jižních krajin (režie: Benh Zeitlin, USA, 2012, 92 min. Drama) (V zapomenuté, ale svérázné komunitě, která sídlí v bažinatém kraji u mrtvého ramene řeky, odděleném od zbytku světa rozsáhlou ochrannou hrází, žije šestiletá Hushpuppy. Maminku už dávno nemá a její milovaný otec Wink je divoch, který je neustále mimo domov, a tak je osamělá Hushpuppy odkázaná na společnost polodivé zvěře. Vnímá přírodu jako křehké spletivo živoucích, dýchajících věcí, v němž celý vesmír závisí na tom, aby do sebe všechno dokonale zapadalo. A když se po bouři zvedne stoletá voda a obklopí jejich město a tatínek naráz onemocní a divoká prehistorická zvířata obživnou a vylezou ze svých zamrzlých hrobů, Hushpuppy zjistí, že přirozený řád všeho, co jí bylo nadevše drahé, se začíná rozpadat. Malá hrdinka se zoufale snaží dát svůj svět zase do pořádku, aby zachránila svého nemocného otce i potápějící se vesnici, nejtěžším úkolem pro ni ovšem bude vůbec přežít nezastavitelnou katastrofu ohromných rozměrů.) (18:00)
7.12. – Aero – Obchod pro sebevrahy (režie: Patrice Leconte, Fr./Kan./Bel., 2012, 85 min. Hudební) (Představte si město, kde se žije tak smutně, že lidé ztratili veškerou chuť k životu. Představte si město, kde prosperuje jediný obchod - ten, který prodává jedy, provazy a další sebevražedné pomůcky. Majiteli tohoto obchodu se právě narodilo dítě, které je ztělesněním životního optimismu. Rozklad rodinné živnosti pomalu začíná...) (18:00)
6.-9.11. – Atlas – Samsara (režie: Ron Fricke, USA, 2011, 102 min. Dokumentární) (Připravte se na zážitek a zkušenost smyslů, které nemají obdobu. SAMSARA opět spojuje režiséra Rona Frickeho s producentem Markem Magidsonem, jejíchž filmařské a hudební umění bylo potvrzeno již mnohokrát oceněnými filmy BARAKA a CHRONOS. SAMSARA ve starodávném sanskrtu znamená "věčně se otáčející kolo života“ a tvůrci se v něm snaží zachytit prchavé okamžiky, které utvářejí náš život. Film, který vznikal přes pět let ve dvaceti pěti zemích nás zavádí na posvátná místa, do postižených oblastí, průmyslových zón a míst přírodních zázraků. SAMSARA, která se vzdává dialogů a popisných textů, úplně rozvrací naše očekávání tradičního dokumentu. Namísto toho podněcuje naše niterné interpretace obrazem a hudbou, které do starého chápaní přináší nové prvky.) (20:30)
3.12. – Oko – Přehlídky – AnimOko (20:00)
4.12. – Oko – Přehlídky – Shut Up and Play the Hits (20:30)
5.12. – Oko – Pásmo filmů – Večer iShorts (FAMU vs. FAMO – projekce krátkých filmů) (20:30)
7.12. – Oko – Projekce – La Scala – Lohengrin (17:00)
4.12. – Evald – Obchod pro sebevrahy (režie: Patrice Leconte, Fr./Kan./Bel., 2012, 85 min. Hudební) (Představte si město, kde se žije tak smutně, že lidé ztratili veškerou chuť k životu. Představte si město, kde prosperuje jediný obchod - ten, který prodává jedy, provazy a další sebevražedné pomůcky. Majiteli tohoto obchodu se právě narodilo dítě, které je ztělesněním životního optimismu. Rozklad rodinné živnosti pomalu začíná...) (18:30)
4.12. – Ponrepo – Pásmo filmů – Film před sto lety – rok 1913 – I. (17:30)
3.12. – Světozor – Dokumentární pondělí – LSD a Albert Hofmann (V roce 1943 objevil profesor Albert Hoffman látku, jež dokázala uživateli zcela převrátit vnímání světa. Okamžitě si uvědomil její potenciál jako prostředku k odhalení fungování lidské psychiky. Její využití jako zbraně zase zkoumala CIA a armáda. LSD však brzy unikla z laboratoří a v 60. letech se stala součástí i hybatelem amerických dějin. Droga začala žít svým vlastním divokým životem. Timothy Leary věřil, že masové užívání LSD umožní spirituální obrodu americké konzumní společnosti. Proto se stala populární především v komunitě hippies, kterou přivedla k novému systému hodnot a silným protestům proti válce ve Vietnamu. Kvůli množství negativních reakcí se však LSD na dlouhá léta ocitla na seznamu zakázaných látek. V roce 2007 švýcarská vláda povolila využití LSD k (zbytek si domyslete)
Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
3.12. – Agharta – Luboš Andršt Group (21:00)
5.12. – Agharta – František Uhlíř Team (21:00)
6.12. – Agharta – Limited Edition (21:00)
7.12. – Agharta – Emil Viklický Trio (21:00)
8.12. – Agharta – Robert Balzar Trio (21:00)
9.12. – Agharta – Adam Tvrdý trio (21:00)
4.12. – Balbínova poetická hospůdka – Bubákův strašidelný elektrikband (20:00)
3.12. – Blues sklep – Vilém Čok & By Pass (21:00)
4.12. – Blues sklep – Motion Food (21:00)
5.12. – Blues sklep – Umg Blues Jam Session (21:00)
6.12. – Blues sklep – Epoque Quartet (21:00)
7.12. – Blues sklep – Petr Kalandra Memory Band (21:00)
8.12. – Blues sklep – After 40 (21:00)
9.12. – Blues sklep – Circus Problem (21:00)
3.12. – Jazzboat – Hanelle Blue´s Band (20:30)
4.12. – Jazzboat – Jazz Revue (20:30)
5.12. – Jazzboat – Jana Koubková Trio (20:30)
6.12. – Jazzboat – Marcel Flemr Band (20:30)
7.12. – Jazzboat – Petra Ernyei Quartet (20:30)
8.12. – Jazzboat – Vít Švec Trio (20:30)
9.12. – Jazzboat – Svatobor Macák Quartet (20:30)
3.12. – Reduta – Quatro Formaggi (21:30)
4.12. – Reduta – Václav Kozel Nonet (21:30)
5.12. – Reduta – Brian Charette trio (20:00)
6.12. – Reduta – Gospel & Soul Connection (20:00)
7.12. – Reduta – Milan Svoboda Quartet (21:30)
8.12. – Reduta – Metropolitan Jazz Band (21:30)
9.12. – Reduta – Prague big band (21:30)
4.12. – Stará pekárna, Brno – Longital (20:00)
5.12. – Stará pekárna, Brno – Michaela Rabitsch Duo (20:00)
6.12. – Stará pekárna, Brno – Hoochie Coochie Band (20:00)
8.12. – Stará pekárna, Brno – Jarabáci (20:00)
3.12. – U malého Glena - Stan the Mans Bohemian Blues Band (21:30)
4.12. – U malého Glena – Roman Pokorný & Blues Box Heroes (21:30)
5.12. – U malého Glena – Jamie Marshall & Radek Hlávka (21:30)
6.12. – U malého Glena – Robert Balzar Trio (21:30)
7.12. – U malého Glena – Filip Gondolán Band (21:30)
8.12. – U malého Glena – MK Colective feat. Petra Brabencová (21:30)
Kluby - cizina:
3.12. – Blue Note Tokyo, Japonsko – David Sanborn (19:00, 21:30)
5.-9.12. – Blue Note New York, USA – David Sanborn (20:00, 22:30)
7.12. – Twins Jazz, Washington, USA – Keith Killgo (21:00, 23:00)
3.-7.12. – Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – Natalie Williams Soul Family (18:00)
Tanec a experimentální divadlo:
4.12. – Alfred ve dvoře – Domácí úkoly z pilnosti rounde 40 (Opravdu poslední vydání nekonečné hitparády tanečního divadla.) (20:00)
6.-7.12. – Alfred ve dvoře – Mraky (Rodinná archeologie.) (20:00)
4.12. – Nová scéna, hostuje Bohemia Balet – Večer současného tance (19:00)
Divadla:
5.12. – Činoherní klub – Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha (režie: Ladislav Smoček) (Příběh naprostého vzájemného neporozumění. Příběh, v němž protipólem Smrti je Touha. „Nemám v úmyslu soustředit vinu nebo obvinění na jednu konkrétní postavu, ale chci, aby to byla tragédie nepochopení a lhostejnosti vůči ostatním.“ T. Williams) (19:00)
7.12. – Činoherní klub – Nina Mitrovič: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty (režie: Martin Čičvák) (Starší muž umírá v nemocnici Milosrdných sester a rád by někomu vyprávěl svůj příběh. Inzerát. Muž. Dívka. Ti dva se setkají. Muž je na sklonku svého života. Rakovina. Dívka je na začátku, její život je ale v troskách. Bojí se příliš mnoha věcí. Ti dva se sblíží. Velmi se sblíží. Ale nevyhnutelně přichází smrt. Je to hra fragmentů, fragmentů života a lidí. Všichni ti lidé mají někde schovaná křídla, ale jsou opravdu na létání?) (19:30)
9.12. – Činoherní klub – Yasmina Reza: Bůh masakru (režie: Ondřej Sokol) (Dva manželské páry se setkají, aby vyřešily nedávný fyzický konflikt svých dětí. Komedie o živlech v lidském nitru.) (19:30)
3.12. – Divadlo ABC – Kate Atkinsonová: Ostatní světy (Hra o touze po lásce, o osamělosti a svobodě, které mohou být požehnáním stejně jako prokletím. Historička těsně na prahu středních let si splní svůj sen a koupí si starý dům. Dům s duší a s minulostí, která není zdaleka tak mrtvá, jak by se zdálo. Začátek nového života je příležitostí k účtování s matkou, nevlastní sestrou, otcem, s minulostí, tou vlastní i tou, která se skrývá v minulosti domu. Současný ženský úděl je konfrontován s historií, která ho určila. Příběh viktoriánských žen, jejichž životy ničila podřízenost, závislost a ortodoxní lpění na rodině, a které tolik bojovaly za svobodu a rovnoprávnost, se střetává s těmi, které to s rovnoprávností a svobodou přehnaly tak dokonale, že ztratily úplně schopnost žít v páru.) (19:00)
4.12. – Divadlo ABC – Leo Rosten: Pan Kaplan má třídu rád (režie: Miroslav Hanuš) (Příběh o zdolávání neuvěřitelných zákrut cizího jazyka ve třídě plné lidí, kteří už dávno překročili školní léta.) (19:00)
5.12. – Divadlo ABC – Zdeněk Jirotka: Saturnin (režie: Ondřej Havelka) (Hudební féerie na motivy slavného humoristického románu Zdeňka Jirotky vypráví o sluhovi, který způsobí v poklidném životě svého zaměstnavatele řadu překvapivých zvratů.) (19:00)
3.12. – Divadlo Bez zábradlí – Milan Kundera: Jakub a jeho pán (režie: Ivan Rajmont) )(Vtipná, hravá, moudrá komedie, jízlivá variace na Diderotův román Jakub Fatalista. Setkání dvou epoch, dvou žánrů, dvou autorů, nezapomenutelného sluhy Jakuba a jeho pána. Příběh o přátelství, lásce, zradě a také o cestě. Putování za tím, kdo jsme a co určuje naše kroky.) (19:00)
8.12. – Divadlo Bez zábradlí – Francis Veber: Blbec k večeři (režie: Jiří Menzel) (Při srážce s blbcem se může rozsvítit i tzv. "inteligentovi". Přesto si raději dvakrát rozmyslete, než někoho prohlásíte za blbce. Může se vám stát, tak jako v této bláznivé komedii, že se na váš účet bude bavit někdo jiný.) (19:00)
8.12. – Divadlo na Vinohradech – J. Lynn, A. Jay: Jistě, pane ministře (režie: Martin Stropnický) (Děj se skládá z řady epizod, které spojuje prostředí vysoké britské politiky se všemi jeho zákulisními intrikami a manévry. Situace, charaktery a vztahy jsou však natolik typické, že českému divákovi nemohou nepřipomenout komické aspekty "tolik blízké reality" české politické scény.) (19:00)
5.12. – Divadlo Ungelt – William Douglas Home: Ledňáček (režie: Ladislav Smoček) (Stylová anglická komedie o vdově, sirovi a jeho komorníkovi. Po padesáti letech se setkává slavný spisovatel se svou dávnou láskou. Je tu ale ještě jeho komorník...) (19:00)
8.12. – Divadlo Ungelt – Richard Alfieri: Šest tanečních hodin v šesti týdnech (režie: Zdeněk Dušek) (Strhující herecký duet o lidské opuštěnosti a nikdy neumírající naději.) (19:00)

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.