 |
|
|
|
 |
|
||
 |
 |
 |
|
 |
|
||
|
|
|
|
|
|
||
|
|
|
|
|
|
||
Cesta kolem majáku II.
(druhé volné pokračování o cestě kolem poloostrova Howth)
V předchozím vydání jsme vyrazili na výlet kolem poloostrova. Naše vyprávění skončilo v okamžiku, kdy jsme vyrazili z vesničky na stezku. V praseti č. 49 pokračujeme podél pobřeží. Redakce doufá, že vás to nezávazný čundrání jen tak pro nic za nic potěší a třeba i inspiruje a jednou, až si zaletíte do Irska, si také vyrazíte na tenhle příjemnej výlet. Plavky si asi ani brát nemusíte, žádná pláž po cestě není.
Příště bychom se mohli projít po Dublin Mountains. Chvilku jsem tenhle týden váhal, jestli nemám psát něco jedovatě moudrýho o nové iniciativě miliardáře a jeho nosiče kohoutů. Něco o jeho geniálním volebním systému, kterej by umožnil téhle zemi zvolit nejlepší z nejlepších, aby tahle země vzkvétala a byla nejen pro mladý, ale i pro starý a pro všecky slušný lidi a podobný žvásty utopistický, ale pak mě napadlo, že by to bylo mlácení prázdné slámy, protože tohle všecko jsou pšouky do vany s chladnoucí vodou. A taky že to patří k době. A taky že tohle pinožení je vlastní všem zemím, které jsou obývané lidma. Krásný je, že všecko tohle nám kupodivu umožňuje svoboda, která je k té špatné až žádné demokracii (alespoň podle Janečka, Hnizdila, Cílka...) jaksi zcela samozřejmě přifařená. Že dokonce o těch svých bebíčkách a frustracích můžeme klidně veřejně mluvit, dokonce i s kohoutem v podpaží a přímém přenosu v televizi. Bez téhle svobody by to nebylo možné. A Janeček by neměl miliardy a už vůbec by je nemohl použít na boj proti korupci a pro vznik růžové krásné voňavé a spravedlivé společnosti vypočítané spolehlivým vzorečkem volebního systému, vzorečkem vynalezeným geniálním matematikem (takový jakýsi vzoreček třetí mocniny štěstí). Tohle všecko by tu bez svobody nebylo. A na rybí polívku do Irska bysme si taky nezaletěli. No, konečně, vždyť naprostá většina z nás si to přece pamatuje. Tu zkurvenou dobu šťastnýho socializmu. I proto mě ta iniciativa krále králů Karla spíš sere,než že by mi byla lhostejná. |
|
|
Požadované 2, s přivřeným okem akceptovatelné 3, nepřijatelné 4. |
foto: Helča a Milan
|
Surreálný inspektor Zrzek v.p. (vlastní packou) |
|
|
|
.
|
|
OD SRPNA jsme měli v kuchyni igelitovou stěnu. Janne pomohl Jirkovi připravit podmínky pro usazení dveří, až nám je dodají.
JEŠTĚ V SOBOTU RÁNO
Dada a spol. |
2. 12. 2012 - Dr + pilní příznivci prasete
viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš
Pod rouškou noci se na poloostrově dějí věci. Teda asi. Protože jsme na cestě potkali opuštěný tanga. Možná že skutečnost byla míň pikantní. Ale bulvár světem vládne. Jsou to vůbec tanga?
Prošli jsme městečkem, vyběhli úzkou uličkou a před námi se objeví pěšinka. Napravo vřes, nalevo moře. A tak to zůstane po většinu našeho výletu.
Nebejt toho moře a slané vůně, je to hodně podobné i krajině na několika místech Česka. Hlavně ten vřes.
A podobný kytičky. A nejhorší je, že přemoudřelá Olina je umí a vyzná se v nich, chrlí na nás latinský názvy. Možná i kecá, a my jí to žereme, protože tomu nerozumíme.
Moře kolem Irska je poseté malými ostrůvky. Před nedávnem jsem četl srandovní knížku Okolo Irska s lednicí od Toma Hawkse. V ní jsem se dočetl, že dokonce ostrůvek Tory o velikosti tři míle na délku a půl míle na šířku (130 stálých obyvatel) má svýho vlastního krále. Ostrůvek si dlouho udržoval tradici vlastního monarchy a současným držitelem tohoto úřadu je prý Patsy Dan. Třeba to je kec, ale já téhle historce rád věřím, Irové jsou totiž dosti svérázná parta. 
Dana hlídá patník. Marně dumám, kvůli čemu tu ten patník je, k čemu sloužil. Asi se budu muset zeptat Oliny, protože čím dál víc mám pocit, že Olina ví všecko.
Kdybych bydlel v Dublinu, chodil bych sem ráno běhat, cesta vlakem sem trvá půl hodinky a trasa vypadá inspirativně.
Přísný strážce vřesu,
Olina je sice ještě bez medvídka, ale okolí a krajina a vůně na stezce kolem poloostrova jsou tak příjemné, že její smutek je v mezích skoro normality.
Zkroucený kořeny voní tak intenzivně, že se ani nedivím, že je tu tolik druhů whisky. I když se k výrobě whiskey takový dřevo určitě nepoužívá. Jistá trpká zemitost však společným jmenovatelem je. No, možná jen tak literárně kecám a machruju. Jen mě to tak napadlo, tak jsem to tu plácnul.
Nebo třeba tyhle patníky a voka. Že by se k tomu přivazovaly lodě je blbost a nic jinýho mě nenapadá. Asi se fakt budu té Oliny muset zeptat. Možná to je nějaká starodávná zbraň.
Někdy svítí slunko, jindy je zataženo a sem tam se rozprší.
Jo, a tohle už je ten hlavní a poslední maják na poloostrově.
Zrovna nesvítí sluníčko a v dáli jsou v oparu místní hory. V Irsku se říká, že když jsou vidět na obzoru hory, bude brzo pršet. Nejsou li hory vidět, už prší. Tohle rčení v Irsku platí tak na 138 %.
Moře je impozantní, hlavně tou čárou na obzoru. Překvapilo mě, když jsme si v Austrálii počítali, jak daleko je ten horizont. Samozřejmě, že když stojíte nohama ve vodě, je to blíž, než když stojíte, jako třeba zrovna my teď, na kopci. Je to obyčejnej goniometrickej výpočet, kterej se učí už na základce někde v páté třídě. 
Tenhle obrázek jsem sem dát musel, protože můj tatínek děsně rád fotil. A velice často se mu podařilo zároveň s krajinou vyfotit si i kus prstu. A já, nafoukanej "profík", jsem se mu za to poškleboval, že už tam má zase ten svůj prst. Myslím, že mu mé pruzení trochu vadilo, ale byl statečnej a myslel si jen něco o prdeli. Takže, můj milý tatínku tam nahóře, tohle jsem neudělal schválně na tvou počest, to se mi přihodilo úplně stejně jako tobě. To jen abys věděl, že v tom už nejseš sám.
Útesy jsou nepřátelské a mořský břeh téměř nedostupný.
Z téhle strany poloostrova vede k majáku asfaltová silnička. K majáku jsme se nedostali, protože je za plotem a slušnému poutníku v návštěvě brání prostá cedule, že objekt je pro nepovolané nepřístupný. Jako správní Češi bysme se na nějakou cedulku mohli vysrat a klidně se tam jít podívat. Irové jsou velice slušní a nebyli by na nás zlí, kdyby nás odsud odháněli. Ještě by se usmívali. A to je hlavní důvod, proč tam nejdeme. Jejich vstřícná slušnost nám brání býti typickými Čechy.
No tak si ten maják aspoň vyfotím teleobjektivem.
Ano, bude pršet. Déšť tu začne zničeho nic, najednou prostě prší, stačí však jen sáhnout dozadu do boční kapsičky batohu a vyndat deštník, pak ho rozevřít. Přestává pršet, sbalit deštník, schovat do boční kapsičky. Dalších deset minut je hezky. Málokdy se nám podaří deštník skutečně využít. Nejdýl ten den pršelo asi 8 minut.
Některý domečky, teda spíš sídla, působí velmi majestátně. Všecky tyhle krásný domy ale vypadají přes den opuštěně, ne že by byly neobydlené, ale majitelé jsou nejspíš zrovna někde v továrně u pásu a děti ve škole. Přesto si myslím, že bydlet v takovýmhle domě by člověka donutilo psát knihy a sbírat literární ceny. Klidně i Nobelovky. Stejně mám pocit, že Irové mají víc Nobelovek za literaturu než jiný země. 
Bydlet tu a čučet na rozeklané útesy, asi fakt začnu psát básně. Nebo se zblázním a hodím si mašli. 
Myslím, že támhle naproti jsme byli při naší loňské návštěvě, ale mohu se mýlit. Mýlívám se často, tak proč ne i teď.
Tuhle fotku si přála Olina. Mě to sice tak moc nebralo, ale Olina si to prostě přála, tak jsem jí to vyfotil i na prase umístil. Olina ujíždí na motivech s cestičkama.
Na některých místech je najednou skála útesů přeříznutá, najednou kus chybí, vypadá to, jako když vám v hubě chybí zub. Tudy se pak dostávají do moře Irové se svejma lodičkama nebo surfaři. Jinudy to prostě moc nejde. Útesy jsou nepřístupné.
Na loukách se tu pasou koně a všecko tu vypadá harmonicky. Jakože se to tu takto děje stovky let.
Loučíme se s ptákama na kameni, za chviličku nás totiž pěšinka odežene od moře a vnikáme do vnitrozemí poloostrova.
Tady v rašeliništi jsem téměř utonul, šlápl jsem na trs trávy a najednou jsem byl téměř po lýtka pod vodou. Hned jsem si vzpomněl na krále Šumavy. 
Sympatická architektura, společný prvky i rozmanitost.
Když se probrodíme bahniskem, objeví se před námi golfové hřiště. Nevíme, jak bychom ho obešli, vše nasvědčuje tomu, že dál nemůžeme. A chodit po golfovým hřišti v negolfovým oblečení a bez vozíku na dřeva, nebo jak se těm klacíkům na šťouchání říká, se nehodí.
Jo a taky botky nemáme správný. Kudy dál? Pár místních golfistů v botkách a kšiltovkách a vozíky se na nás mile usmívá a vysvětlují nám, že cesta skutečně vede napříč jejich hřištěm. Prý máme jít od kamene ke kamení a na konci prý už zase bude značka. Mimochodem, cesty jsou zde docela přehledně značené. Kam se sice hrabou na naše české turistické značky, ty máme fakt asi nejlepší. Ale v Irsku je značení docela dobré. Prohopsáme přes hřiště. Nikdo nás netrefil míčkem a na konci už nás vítá promáčená pěšinka značená fialovou značkou.
Procházíme kýčovitým březovým hájem tak typickým pro ruské impresionisty. Nalevo bažinné jezírko. Napravo skály. Všude břízy.
Deset vteřin prší.
Háj končí, vycházíme na mokrou louku, pěšinka se ještě chvíli motá krajinou a za chvilku se vnoříme zase do městečka.
A jsme opět na hlavním molu, které patří především rybářům a ptákům. Vybíráme si jednu z rybářských hospůdek, je tu příjemně, výlet dokonce i cítíme v nohách. Sedáme si ke starýmu stolu, hospoda je stylová, voní starým dřevem a čerstvým jídlem. Ale my už víme, že se nám huby kroutí na jedno z nejlepších místních jídel. Chowder. Rybí polívka trošku podobná naší vánoční polívce z kapra, ale chowder je plný všelijakých kousků rozmanitých ryb, krevet a mušliček. Je to vynikající a vydatná polívka, podává se s bílým pečivem podobnýmu francouzskejm bagetám. Tuhle polívku si v Irsku dáváme vždycky. A taky se na ni těšíme už doma, když si dáváme batoh na záda a míříme na letiště Václava Havla. Zaplatíme a plazíme se na nádraží.
Z výletu jsme se vrátili docela zabahnění. Měli jsme trochu obavy, že Olinu, podle zákona o přepravě znečištěných osob v hromadných dopravních prostředcích, vyhodí z vlaku, ale chovala se nenápadně, umírněně, nikoho nepoučovala a hlavně, žádnej průvodčí vlakem neprocházel. No jo, teď mi dochází, že jsme tam nikdy žádnýho průvodčího neviděli. Ani jednou. Spoléhají se jen na ty turnikety. Možná tam mají i pár revizorů, ale určitě jich bude výrazně míň na 1000 cestujících než třebas v Česku. Ale neberte tuhle informaci vážně, jde spíš o ničím nepodložený postřeh.
Před Googlem našla Olina na zemi kartáček na zuby, a protože je velký domácí vynálezec, hned vymyslela, že si tím kartáčkem vyčistíme zuby a bláto z gatí. Google je připravenej fakt na všecko. Teprve po bahenní deratizaci jsme si troufli zavolat Honzovi do práce, ale on měl zrovna nějakej busy time a vyprdl se na nás, jen nám dal klíče od bytu a my jsme šli domů.
Tuhle sochu miluju.
Liffy - tak se jmenuje tahle nádherná socha. Její jméno je stejné jako jméno řeky, která protéká Dublinem.
Městská knihovna, 2. patro (do 15.1.2013)
Dům U kamenného zvonu (do 3.2.2013)
Galerie Rudolfinum (do 30.12.2012)
City Tower (do 31.12.2012)
Jízdárna Pražského hradu (do 6.1.2013)
Vladimír Franz: Rozhovory 
