prase č. 09/2013

Poslední povídání i Dublin Mountains a taky poslední povídání o čundru po okolí Dublinu v roce 2012. A protože Honza se Stáňou po třech letech v Irsku zvedli kotvy a přestěhovali se do Kalifornie pracovat a žít, tak už asi na delší dobu tohle povídání je poslední irské. V létě se chystáme za Honzou do Kalifornie a já si kvůli tomu kazím představy tím, že si pouštím na Prima ZOOM dokumenty o vzteklých kalifornských chřestýších a s láskou vzpomínám na bezpečné palouky australské, protože v červenci tam je "zima" a jedovatí hadi jsou zalezlí a čekají, až s Olinou odjedeme a pak teprve se začínají vyplazovat.
Minulé povídání jsme zakončili někde v okamžiku, kdy jsem vstoupili do nejvýše postavené hospody (ono se správně má psát položené, což mi ale připadne hodně blbé, protože hospoda prostě neleží, ona fakt stojí) v Irsku. Byli jsem nádherně vyhladovělí, Míšánek se Zajochem už krkali hlady a polili oči a Dana poslední tři kilometry vyhrožovala, že omdlí. A protože jsem cestou potkali kostel, ve kterým se odehrávala nějaká irská svatba, tak jsme si představovali, že ta hospoda bude prostě zabetonovaná a zamluvená pro svatbu a my, obyčejní smrtelníci nedostanem ani žbrďol vody a budeme se plazit s jazykama u pohorek zpátky do Dublinu a jestli se nám to podaří přežít, tak si dáme něco až doma.

Ale dopadlo to nádherně. Vejdete do hospody, děsnej frmol a pobíhání, pinglí kluci a pinglí holky poletujou v nějaký jednotným oblečku po place, hospoda je šíleně komplikovaná, všude jsou na zdech cedulky a předměty vysoce neužitečné. Všechny stoly plné, ale v tom zmatku a nepřehlednu se nám podaří jeden volnej stůl najít, tak si hned sedáme a kecáme, holky samozřejmě hned šly čůrat a plyšáci se rozutíkali po plechovkách ( o tom jsme psali v jednom z předchozích vydání). Vybíráme si jídla a vůbec to není prdel, protože jídel je tam hodně, navíc vás ovlivňujou ostatní žrouti v hospodě. Na talíři všecko vypadá zběsile dobře, ale vy nevíte, co to zrovna ti vlevo od vás žerou. A nebo ti za váma, na každým stole nějako dobrota a v jídelňáčku jen slova a slova. Některý jídla se dají odhadnout, třeba ryby, nebo ústřice, jiný se odhadnout nedají, ale je jasný, že to je třeba skopový podle popisu stravy na lístečku. Dumáme do hloubky, diskutujeme a strategicky vymejšlíme, co si kdo dá a aby to bylo tak, že to bude chutnat všem všechno. Protože jsme se rozhodli, že z tý nenažranosti si všichni dáme něco jinýho a vzájemně si to z talíře ožereme a ochutnáme.

Tohle bylo skopový a já už si ani nepamatuju, jestli jsem si ho vybral já, nebo někdo jinej, jen je zrovna před mou mlsnou hubou. Všechna 4 jídla byla delikatesní. Ani v nápojích jsme se nesešli. Já jsem si konzervativní dal guinessa, protože ho mám moc rád. A Dana si dala nějaký pivo trochu podobný plzní, Olina nějaký zkvašený cosi z jablek, Honza zase jiný pivo. A taky jsem si to vzájemně ochutnali.

A samozřejmě, že obýdek jsme zakončili skvělejma ústřicema. Ty tu mají v Irsku fakt vynikající. Ale ústřice nejí Dana, protože, když si dá do huby ústřici, chce se jí hned blít, jen tvrdí, že ne a hned to musí vyplivnout. To, že Dana nemiluje ústřice nás baví, protože jich je pak víc pro nás.

Zadní stěna, kde fakt už další část hospody doopravdicky končí je otapetovaná vynikající fotkou starýho Dublinu, kdy tam ještě jezdily šaliny. Ta fotka se mi moc líbí a fotím si ji ze všech možných úhlů, což je naprostá hovadina, protože je to jen plakát na zdi, tak ty úhly nejsou k ničemu.

Každičkej výklenek v té komplikované hospodě je naplněnej blbinama a starejma krabicema od falešnýho kafe a od pracích prášků a šňupacich tabáčků...

Starý smaltovaný reklamy se kamarádí s vyšisovanejma závěsama a plesnivejma stropama od zatejkání. Opravit se to nedá, protože prostě není čas, furt se musí žrát a žrát. Hospoda jede jak o život.

Ta stará fotka mě dráždí. Nevím proč, ale mám pocit, že dřív, hodně dřív se muselo fotit daleko líp než teď, ale zároveň vím, že je to naprostá hovadina, že se fotí furt stejně, je to jen jakási nostalgie. Taková flanelová košile mezi moderními chytrými tričky, Buřinky místo KAMAčepic. Jo, právě proto je potřeba fotit fotit a furt to někde skladovat a štosovat a pouštět do světa a zahlcovat tím fejsbůk a pikasu. Aby, až tu nebudeme, aby ti noví fotografové zase trpěli, že tenkrát (2012) to se to fotilo, kurňa...

Třeba vůbec nevím, co rodinného bylo v týhle pixličce, co to nabízí ten vyžranej upocenej zhýralej mnich. Ale je to rodinné balení. Čili jako hodně toho je, nebo co.

Míšánek si čichnul ke staré krabičce a málem to s ním jeblo o zem.

Guiness je výborné pivo, hořké a málo bublinkové a dlouho ho cítím na patře, což mě baví.

Kýč jak bič. Porcelán ovládá svět.

Je po jídle, holky tráví a plyšáci jsou zvědaví, co bude dál. Chystá se hudební vystoupení a plyšáčci budou tančit, i když ne zrovna u tyče.

I páni tráví.

Povedený Milan Chladil a nepovedený Karel Kryl bez knírku začne hrát irskou odrhovačku a já jsem rád, že nemám holínky a že nemusím tudíž do kola a tančit s nějakou zrzavou Irkou a dupat nohama.

Letáček zve na nějakou veselou taškařici. Kdybych tu pár měsíců žil, určitě bych šel a fotil.

Duet s kostlivcem.

A moje oblíbené téma - hajzly. Nevím, jak to dělají, ale většina hajzlů nejen v Austrálii, ale i tady nesmrdí a nejsou nijak zvlášť hnusný. Na to, že tu je od dopoledne provoz jako na Ruzyni, když nesněží, je i tenhle hajzl skoro čistej (já vím, říkám skoro), ale skoro nesmrdí, i když teda zrovna chcát na ty kostičky jakési chemikálie mě moc neba. Nikde na světě, ale asi to je nějaká móda, nebo norma, co já vím. Na některejch hajzlech v Česku jsou ještě takové mřížky, aby hajzli kuřáci na hajzlech neodhazovali vajgly do mušlí. Teda voni je vodhazujou, ale zůstanou na mřížce a pak se z toho dají líp vybírat. Tak některý tyhle síťky jsou udělaný jako fotbalová branka. Asi, aby si kluci zkoušeli zaměřování a aby si při hraní nevšimli, že ten hajzl prostě šíleně smrdí, přestože to je v hospodě, kde stojí pivo 37 korun, takže by sakra nějaká ta korunka na udržování hajzlů zbýt mohla. Český hajzly jsou hnusný. S výjimkou hajzlů na Hradčanské v metru v Praze, kde dostanete i ubrousek na prkýnko a taky to tam nesmrdí, jenže to stojí prachy. To je totiž další zajímavost, u nás je většina hajzlů za peníze a ještě smrdí. V hospodách je to zadarmo, to jo. Zatím. určitě někoho brzo napadne, že když to smrdí zadarmo, proč by to nemohlo smrdě i za peníze i v té hospodě.

Co vidí myška alkoholik v deliriu?

Reklama.

A už dost vychvalování blbýho irskýho hajzlu a rychle ven.

Před hospodou jsou zaparkovaný krásný auta a sluníčko dělá pěkný světlo. Všecko je prostě v krásným akordu a dobrý jídlo se zrovna usádluje v těle.

Je to trochu jak s těma starejma fotkama, starý auta v sobě mají taky cosi nesmírně kouzelnýho.

Poslední ohlídnutí na milou hospůdku. Je docela možný, že se sem už nikdy nepodíváme.

Stará bedfordka je taky sympatická.

Konve na mlíko.

Rozbitý zrcátko.

Poblíž je školka, takže, retardéry, semafory, značky na silnici i na sloupech a pro jistotu i kamery. Bezpečí především.

Poslední odpolední výhledy na nedaleký kopce.

Tři popelnice, tři stíny stromů, třikrát si na čelo poklepat...

Před obědem tu byla ještě svatba, teď je klid.

Vitráže kreslí na starou omítku.

Klídek po obřadu.

Nevíme, kdy nám jede autobus do Dublinu. Víme, že jízdní řád je stržený, Víme, že Honzovi chytrý telefon odmítá poradit. Víme, že to je skoro tři kiláčky a tak jdeme tak trochu naslepo. Poslední dvě zatáčky, protože už víme, že jede skoro teď, jsme si vzali poklusem. Kdy dobíháme na křižovatku, zrovna se tu mrcasí nějakej autobus, je náš a my dobíháme na zastávku zároveň s ním. Musíme mít přesně, protože tenhle autobus má takovou průhlednou krabičku plnou drobnejch eur a ty to tam jen tak hodíš, asi by se dalo podvádět, napadá hned Čecha, ale moc se nejspíš nepodvádí.

Je to rozhrkanej double decker, nahoře nikdo nesedí, těch pár lidiček je dole. Jsem docela ucaprtaní, ale byl to nádhernej výlet plnej nezapomenutelnejch zážitků. A aby bylo jasný, jak jsou nezapomenutelný, tak Honzovi se cosi ztratilo a spadlo na zem v tom autobuse a já už nevím, co to bylo. Inu, nezapomenutelné zážitky. Autobusák s náma mlátí zleva doprava, jede jako blázen a je to docela sranda. Dana se jde podívat nahoru, protože tam nikdy nebyla.

Vystupujeme na okraji Dublinu a zbytek dojedeme vláčkem. Zeleným.

I tu v Irsku jsou zákazový cedulky takový jakoby roztomilý, žádná velká arogance.

Rodinka si vyjela za pakupkami.

Abatyše stojí tiše a něco, zase jsem zapomněl co, si hned zapíše.

Počmáranej kluk. Přijíždí vláček plnej fotbalových fanoušků. Půlka má žlutý šály, druhá zelený, všichni sedí jako pecky, nehulákají a nerozbíjí. Divná věc.

Míšánek toho už má plný tlapky a těší se do pelíšku.

Z Honzovýho okna je vidět na krásnej objekt staré plynárny, kterej byl označenej za památku, kterou je třeba chránit, tak z ní udělali bytovej komplex. Byty to jsou dokolečka dokola, v Irsku si moc nehrajou na záclony, tak je po ránu vidět rozespalý držky s holejma pupkama, jak se drbou v rozcuchané palici, jak neučesaný ženský v župánkách hledají slepě vrátka od koupelen. Ale nebojte, takhle je vidět jen do pokojů a ložnic, hajzly s koupelnama vidět zvenčí nejsou. Teda aspoň si to myslím.

Kromě téhle atrakce bydlící je z Honzovýho okna vidět i na dostihovej chrtí stadion, kde se před zraky několika desítek nadšenců prohání chrti za iluzí zasmrádlý kůže ze zajíce. Není to žádné trýznění, ti psi i na tu dálku z Honzovýho vokna vypadají, že z toho mají radost, že můžou rychle běžet dokolečka dokola. Je večer a umělý osvětlení moc světla pro focení neposkytuje, přesto mi ti pejsci připadají hezcí. A to se mi chrti nikdy nelíbili.

Poslední večer v Dublinu. Stáňa s Honzou plánujou svou dovolenou v Jižní Americe. Odjíždí před vánoci a vrací se až koncem ledna. Ale ten čas je taková kurva proradná, že už jsou dávno z Argentiny doma, už jsou i pár týdnů odstěhovaní z Dublinu a žijou v Kalifornii. A já teprve píšu o výletě v Dublinu.

Honza byl na jakémsi koncertě v Londýně a tam si pod vlivem tý muziky a a taky jen tak pro radost koupil tuhle krabici plnou cédéček s muzikou Milesa Davisa. Je jich tam možná 120 těch CD. To udělal kluk moc dobře, rád totiž Milesa poslouchám.

A to už je úplně poslední fotka z Irska, protože za pár minut se necháme laxně prošacovat personálem dublinskýho letiště, Olina si neodpustí opravit límeček jednomu mladému studentovi, kterého upravovala už při cestě do Dublinu. Měl totiž smůlu, že letěl tím samým letadlem jako my a to tam i zpět. A Olina má některé obsese nepřekonatelné, třeba když má někdo nakřivo límeček. Nebo když není spodek deky rovnoběžný s podlahou a podobný kraviny. A možná, že se dočkáme nějakýho fejetonku z Jižní Ameriky od tentokrát už americkýho Honzíka, protože už v Dublinu není. A že to s fejetonem myslí vážně, svědčí i to, že si koupil Maca, protože práce s fotkama (haha) na linuxu je utrpení.

Staroměstská radnice (do 24. 2. 2013)
Nikola Čulík Život a dílo

Cafe Galerie Černá labuť (do 08.03.2013)
Falstaff, dvaadvacátý důstojník a pátá květinářka
Kostýmní návrhy Josefa Jelínka.

Ateliér Josefa Sudka (do 28.02.2013)
TOMÁŠ POSPĚCH : ZÁTIŠÍ RELOADED
Výstava fotografií ze současné tvorby autora

Centrum současného umění DOX (do- 06.05.2013)
Krzysztof Wodiczko: Out/ Inside
Autor proslul svými velkoformátovými videoprojekcemi na architektonických fasádách a monumentech.

Czech Photo Gallery (do 24.02.2013)
Nikon Kalendář 2013
Výstava 50ti semifinálových fotografií ze soutěže Nikon Kalendář 2013 na téma nestárnoucí okamžiky.

Miloš Hons: Boj o českou moderní hudbu (1860-1900)
U počátků české moderní hudby stály dvě velké osobnosti, Bedřich Smetana dílem skladatelským a Otakar Hostinský činností vědeckou a kritickou. Ve Smetanově operní tvorbě, navazující na Wagnerovu koncepci dramatického díla, spatřoval Hostinský pokrok, za jehož prosazení bylo nutno bojovat. Jiné tvůrčí poetiky považoval za nepokrokový a tedy méně významný umělecký projev.
Hostinského mylnou záměnu pokroku s vývojem převzali jeho žáci v čele se Zdeňkem Nejedlým, Otakarem Zichem, Vladimírem Helfertem a Josefem Bartošem. Jako přední hudební vědci a kritici prosazovali v době bojů o Dvořáka jednostranně pojatou pokrokovou linii české hudby, kterou viděli v tvorbě Smetanově a jeho pokračovatelů, Fibicha, Foerstera a Ostrčila.

Po řadě let účinkování v jiných kapelách přichází mladý houslista Etienne „Timbo“ Mehrstein s první sólovou nahrávkou nazvanou Mare Tchavenge (v romštině: pro naše děti). Album značí novou etapu jeho kariéry. Těží z nejlepší tradice django-reinhardtovské klasiky, staví však ponejvíce na autorských skladbách členů romského ansámblu, s lehkou převahou leadera-houslisty.
Obsazení: Timbo Mehrstein – housle, kompozice, Geisela Reinhardt – sólo kytara, Mario Fantauzzi – akordeon, Popots Winterstein – rytmická kytara, Benji Winterstein – rytmická kytara, Jean-Gérard Loescher – kontrabas. Hosté: Nathanaël Briegel – sólo kytara, Sébastien Felix – sólo kytara.

„Když nevíš, kam jdeš, dovede tě tam každá cesta.“ (George Harrison)
Kina:
3.3. – Aero – Ve stínu (režie: David Ondříček, ČR/SR/Pol., 2012, 106 min. Drama) (V bývalém Československu 50. let se odehrává napínavý kriminální příběh, který ve svém důsledku zasáhne do osobních osudů aktérů i jejich blízkých. Kapitán Hakl (Ivan Trojan) vyšetřuje krádež v klenotnictví. Z běžné vloupačky se ale vlivem zákulisních intrik tajné policie začíná stávat politická kauza. Z nařízení Státní bezpečnosti přebírá Haklovo vyšetřování major Zenke (Sebastian Koch), policejní specialista z NDR, pod jehož vedením se vyšetřování ubírá jiným směrem, než Haklovi napovídá instinkt zkušeného kriminalisty. Na vlastní pěst pokračuje ve vyšetřování. Může jediný spravedlivý obstát v boji s dobře propojenou sítí komunistické policie? Protivník je silný a Hakl se brzy přesvědčuje, že věřit nelze nikomu a ničemu. Každý má svůj stín minulosti, své slabé místo, které dokáže z obětí udělat viníky a z viníků hrdiny.) (18:00)
25.5. – Oko – Přehlídka – AppParade 10 (20:30)
27.2. – Oko – Pásmo filmů – Večer iShorts: Oscarové kraťasy hrané (Projekce krátkých filmů.) (20:30)
28.2. – Oko – Pásmo filmů – Večer iShorts: Oscarové kraťasy animované (Projekce krátkých filmů.) (20:30)
1.3. – Oko – Divoká stvoření jižních krajin (režie: Benh Zeitlin, USA, 2012, 92 min. Drama) (V zapomenuté, ale svérázné komunitě, která sídlí v bažinatém kraji u mrtvého ramene řeky, odděleném od zbytku světa rozsáhlou ochrannou hrází, žije šestiletá Hushpuppy. Maminku už dávno nemá a její milovaný otec Wink je divoch, který je neustále mimo domov, a tak je osamělá Hushpuppy odkázaná na společnost polodivé zvěře. Vnímá přírodu jako křehké spletivo živoucích, dýchajících věcí, v němž celý vesmír závisí na tom, aby do sebe všechno dokonale zapadalo. A když se po bouři zvedne stoletá voda a obklopí jejich město a tatínek naráz onemocní a divoká prehistorická zvířata obživnou a vylezou ze svých zamrzlých hrobů, Hushpuppy zjistí, že přirozený řád všeho, co jí bylo nadevše drahé, se začíná rozpadat. Malá hrdinka se zoufale snaží dát svůj svět zase do pořádku, aby zachránila svého nemocného otce i potápějící se vesnici, nejtěžším úkolem pro ni ovšem bude vůbec přežít nezastavitelnou katastrofu ohromných rozměrů.) (18:30)
2.3. – Oko – Sedm psychopatů (režie: Martin McDonagh, USA/VB, 2012, 109 min. Komedie) (Scenárista Marty se zoufale snaží dokončit svůj nejnovější scénář, ale chybí mu inspirace. Tu se rozhodne hledat u svých dvou kamarádů: poněkud výstředního a většinou nezaměstnaného herce Billyho a silně nábožensky založeného Hanse, který má za sebou poměrně působivou kriminální minulost. Tihle dva se příležitostně živí krádežemi psů, které po vypsání odměny vrací jejich zazobaným páníčkům. Proti tomuhle výnosnému byznysu má velké výhrady Billyho okouzlující přítelkyně Angela. Její obavy se mají brzy potvrdit…) (12:00)
1.3. – Kino 35 – Oui, šéfe (režie: Daniel Cohen, Fr./Šp., 2012, 84 min. Komedie) (Třicátník Jacky Bonnot je talentovaný kuchař a ctitel velkého kuchařského umění. Sní o úspěchu a o tom, že si jednoho dne otevře vlastní restauraci. Finanční situace jej nutí přijímat podřadné práce, které si však není schopen udržet. Život se mu změní ve chvíli, kdy mu cestu zkříží slavný šéfkuchař Alexandre Lagarde. Zavedenou pozici Alexandra Lagarde totiž ohrožuje finanční skupina vlastnící síť jeho restaurací…) (11:00, 18:30)
25.2. – Kino Světozor – Kytlice, Zimmer Frei (režie: Rozálie Kohoutová, 2012, 63 min. Dokument) (Dokumentární film inspirovaný stylem art brut o tom, jak různé může být dětství v jedné sudetské vesnici. Luděk Farkáš, místní blázen a malíř a režisérka filmu hledají zapomenutý německý poklad ve vesnici jménem Kytlice. Zatímco Luďkovým snem je prodat co nejvíce obrazů, aby si vydělal na cestu k moři, Rozálie se chce od malička dozvědět, kdo kdysi žil v jejich víkendové chalupě a jestli opravdu nechal na půdě poklad.) (20:45)
Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
25.2. – Agharta – Limited Edition (21:00)
26.2. – Agharta – AghaRTA Edition (21:00)
27.2. – Agharta – Petra Ernyei Quartet (21:00)
28.2. – Agharta – Petr Kroutil Band (21:00)
1.3. – Agharta – Karel Růžička Quartet (21:00)
2.3. – Agharta – Noční Optika (21:00)
3.2. – Agharta – Matej Benko Quintet (21:00)
25.-26.2. – Balbínova poetická hospůdka – Blue Effect & Radim Hladík (20:00)
2.3. – Balbínova poetická hospůdka – Shannon (20:00)
25.2. – Jazz Dock – Bardolino (19:00)
25.2. – Jazz Dock – Emil Viklický Trio feat. Miroslav Hloucal (22:00)
27.2. – Jazz Dock – Steve Walsh Band (22:00)
28.2. – Jazz Dock – Ondřej Štveráček Quintet (22:00)
3.3. – Jazz Dock – Roman Pokorný & Feeling the Spirit (22:00)
25.2. – Jazzboat – Hanelle Blue´s Band (20:30)
26.2. – Jazzboat – Vít Švec Trio (20:30)
27.2. – Jazzboat – Jana Koubková Trio (20:30)
28.2. – Jazzboat – Jakub Zomer Trio (20:30)
1.3. – Jazzboat – Jazz Revue (20:30)
26.-27.2. – Reduta – Czech jazz contest 2013 (21:30)
28.2. – Reduta – Old Timers Jazz Band (20:30)
2.3. – Reduta – Ruchadze Band, Amsterdam Beyond (21:30)
3.3. – Reduta – Will Bernard Trio (21:30)
25.2. – Stará Pekárna, Brno – Divadlo Fyziky ÚDiF (20:00)
26.2. – Stará Pekárna, Brno – Ženeva Dubská a ochestr Reného Šindelky (20:00)
25.2. – U malého Glena - Stan the Mans Bohemian Blues Band (21:30)
26.2. – U malého Glena – Roman Pokorný & Feeling the Spirit (21:30)
27.2. – U malého Glena – Najponk Trio (21:30)
28.2. – U malého Glena – Justin Lavash (21:30)
1.3. – U malého Glena – St. Johny & Sinners (21:30)
2.3. – U malého Glena – Los quemados (21:30)
Kluby - cizina:
26.2.-3.3. – Blue Note New York, USA – Bill Evans (20:00, 22:30)
27.2. – Twins Jazz, Washington, USA – Herb Spice and Cinnamon Stix (20:00, 22:00)
27.2.-2.3. – Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – Arturo Sandoval (18:00)
Tanec a experimentální divadlo:
26.2. – Alfred ve dvoře – Prales (Ohniskem zájmu Handa Gote je mimolidský svět a jeho reflexe ve scénickém umění.) (20:00)
26.2. – Alfred ve dvoře – What she does (Sledování filmu nás většinou staví do vnímavé, ale pasivní role: sledujeme příběh a jsme mu otevřeni, ale naše pocity, reakce a interpretace dej filmu nemohou v žádném případě ovlivnit.) (21:30)
28.2. – Alfred ve dvoře – Koupelny: part I. mýdlo (Tak trochu jiná soupopera – představení za zavřenými dveřmi koupelny.) (18:00)
25.2. – Divadlo Ponec – MAYA: LV-426 (Abstraktně ztvárněný svět dvou postav v sevření strojovosti, mechaniky a chladu.) (22:00)
27. – Divadlo Ponec – 2men2mahler (Palle Granhøj je mezinárodně proslulý svou schopností dosáhnout nečekaných a dosud nevídaných forem skrze tzv. Obstrukční techniku tanečního výrazu. V Men & Mahler se zaměřil na syrovou maskulinní sílu. Mahlerova hudba, teskná a poetická, tvoří kontrast k osmi svalnatým mužným tělům, svázaným gumovým lanem a tísnícím se na Euro paletách. Ti před zraky diváků předvádí archetypální maskulinní rituály, zatímco zpěvačka s klidem biologa pozorujícího zvěř sleduje jejich hru/souboj a nechává z celého srdce rozeznít pompézní píseň, jejíž melodie vám zlomí srdce.) (20:00)
27. – Divadlo Ponec – 2men2mahler (18:00)
Multižánrové festivaly:
do 28.2. – Malá inventura, festival nového divadla, Praha (info: http://www.malainventura.cz)
Divadla:
27.2. – Činoherní klub – Martin McDonagh: Pan Polštář (režie: Ondřej Sokol) (Děj se odehrává v jakési totalitní zemi, v městečku, které se v originále jmenuje Kamenice Kruté pohádky, krutý policejní výslech, kruté dějství. Krutý příběh pro otrlé.) (19:30)
3.3. – Činoherní klub – Yasmina Reza: Bůh masakru (režie: Ondřej Sokol) (Dva manželské páry se setkají, aby vyřešily nedávný fyzický konflikt svých dětí. Komedie o živlech v lidském nitru.) (19:30)
25.2. – Divadlo ABC – Leo Rosten: Pan Kaplan má třídu rád (režie: Miroslav Hanuš) (Příběh o zdolávání neuvěřitelných zákrut cizího jazyka ve třídě plné lidí, kteří už dávno překročili školní léta.) (19:00)
26.2. – Divadlo ABC – Zdeněk Jirotka: Saturnin (režie: Ondřej Havelka) (Hudební féerie na motivy slavného humoristického románu Zdeňka Jirotky vypráví o sluhovi, který způsobí v poklidném životě svého zaměstnavatele řadu překvapivých zvratů.) (19:00)
27.2. – Divadlo ABC – Kate Atkinsonová: Ostatní světy (Hra o touze po lásce, o osamělosti a svobodě, které mohou být požehnáním stejně jako prokletím. Historička těsně na prahu středních let si splní svůj sen a koupí si starý dům. Dům s duší a s minulostí, která není zdaleka tak mrtvá, jak by se zdálo. Začátek nového života je příležitostí k účtování s matkou, nevlastní sestrou, otcem, s minulostí, tou vlastní i tou, která se skrývá v minulosti domu. Současný ženský úděl je konfrontován s historií, která ho určila. Příběh viktoriánských žen, jejichž životy ničila podřízenost, závislost a ortodoxní lpění na rodině, a které tolik bojovaly za svobodu a rovnoprávnost, se střetává s těmi, které to s rovnoprávností a svobodou přehnaly tak dokonale, že ztratily úplně schopnost žít v páru.) (19:00)
2.3. – Divadlo Bez zábradlí – Bernard Slade: Další roky ve stejnou dobu (režie: Jiří Menzel) (Volné pokračování úspěšné sexkomedie Každý rok ve stejnou dobu.) (19:00)
3.3. – Divadlo Bez zábradlí – Milan Kundera: Jakub a jeho pán (režie: Ivan Rajmont) )(Vtipná, hravá, moudrá komedie, jízlivá variace na Diderotův román Jakub Fatalista. Setkání dvou epoch, dvou žánrů, dvou autorů, nezapomenutelného sluhy Jakuba a jeho pána. Příběh o přátelství, lásce, zradě a také o cestě. Putování za tím, kdo jsme a co určuje naše kroky.) (19:00)
26.2. – Divadlo Na zábradlí – Jiří Havelka: Ubu se baví (režie: Jiří Havelka) (Ekolog, lékař, byznysmen, muslimka, matka se synem, tajemná dívka a dva páry rozjařených turistů plus palubní personál pod vedením kapitána letadla. Budete s nimi cestovat na křídlech bezpečí a v teple, dostanete najíst, napít i humor. Ubavíte se v přátelské atmosféře plné dobré nálady.) (19:00)
28.3. – Divadlo Pod Palmovkou – Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha (režie: Emil Horváth) (Strhující drama vášní a tužeb, které se dotýká i těch nejskrytějších oblastí lidských duší. Jak titul napovídá, je především hrou o touze, která někdy udržuje člověka „nad hladinou“, ale jindy vede k pouhému poblouznění. V jižanském prostředí, kde jsou podle představ autora všechny lidské vášně přirozenou součástí života, se odehrává drama několika postav, které jsou okolnostmi nuceny k sobě i přes propastné rozdíly hledat cestu. Jádrem hry je střet mezi vyhraněně mužským a vyhraněně ženským světem: Stanley, který na vše reaguje svou tělesností, je nucen se pokoušet o soužití s přecitlivělou, stárnoucí a alkoholu propadající jižanskou kráskou Blanche.) (19:00)
28.2. – Divadlo Ungelt – Edward Albee: Hra o manželství (režie: Ladislav Smoček) (O nelítostném manželském ringu, s Chantal Poullain a Jiřím Schmitzerem. Hra o manželství proslulého amerického autora Edwarda Albeeho.) (19:00)

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.