prase č. 13/2013

Já vím, je to takový profláknutý téma, jen málokdo o tomhle baráku neví vůbec nic, ale taky málokdo o něm ví všecko. Tím samozřejmě nechci inzerovat, že já JÁ jo. Naopak, přestože jsem si na ten barák šáhnul holou rukou a ofotil si ho ze všech možnejch stran, co čas a prostor dovolil, tak o opeře vím stále stejný hovno. Zkusím jen popsat pocity a převyprávět pár vykradených údajů z článků těch, kteří jsou a nebo si myslí, že jsou, fundovaní.

V našem hostýlku je vesel kuchyňka a tři dny tu budeme jíst hranatej chleba, mazat si ho burákovým máslem a vařit si k tomu pytlíkovej čaj.

Picasso se na nás šklebí ze zdi nad sporákem. Je to jen ofsetovej odflinknutej plakát na laciným papíře, ale Picasso to umí natolik, že ani to člověku neva a rád se koukne i na plakát. Obraz se v origošu jsmenuje Portrét Dory Maarové a je myslím z roku 1937.

Všecko to začalo tak, že jsme si s Olinou udělali takovej krátkej třídenní výlet do Sydney při naší poslední návštěvě Austrálie loni v létě, nebo přesněji v zimě. No to je jedno, nechci to komplikovat. Původně jsme si vymysleli, že až poletíme za Helčou, tak přes Sydney. Tam si pocouráme, pak si pučíme auto a pomaličku pojedeme po pobřeží oceánu za Helčou a vňoučátkama a přespávat budeme v tom půjčeným autě, ale nakonec opět zvítězila touha bejt co nejdřív u dětiček a tak jsem letěli zase jen do Brisbane, kde si nás vyzvedla Helča a odvezla si nás domů.

Naše první procházka po Sydney. V Austrálii to mají docela vymakaný. Teda alespoň co se chlastu týče. Přísně vyžadujou ochranu děcek před chlastem. Komplikujou jim přístup ke kořalce vínu i pivu. Kdo není plnoletej, nesmí si chlast koupit vůbec, a děti dokonce ani nesmí do kšeftu s chlastem. Kšefty chlastové jsou specializované. K prodeji chlastu nje potřeba speciální licence. Není zrovna jednoduché ji získat, dokonce to prý je i docela drahá záležitost. A tak posusta prodavačů raději na prodej chlastu sere, protože by se jim to prostě nevyplatilo. No a ty obchody, co s chlastem obchodujou jsou označený BWS a tam si plnoletej může koupit co chce. Když si chce rodič s malým děckem koupit chlast, musí potomka nechat před obchodem a dovnitř jít sám, což může být ve větších městech riskantní, děti neposlušný a provoz aut a tak. Maminka ožralkyně musí i kočárek s miminkem nechat venku, protože do BWS smí jen plnoletí. A policajti jsou na to docela vostrý. My, co jsem blbí z Česka a netušili jsme, jsme byli několikrát upozorněni, že vnouče do kšeftu prostě nesmí a dokonce i když stojí blízko dveří, tak to je špatně. Ne, že by v Austrálii nebyli opilci, nebo že jich je málo. Ale je fakt, že získat kořalku je pro děcka výrazně složitější, než u nás.

Slavnej až přímo věhlasnej Kings Cross. Jedno z prvních míst při zakládání města Sydney. Jméno si získalo po králi Edwardovi i když původně se tahle čtvrť jmenovala Qeens Cross podle královny Viktorie, ale proč to přejmenovali, to nevím. Mně se na tomhle místě líbila nejvíc směrovka, kterou jsem si ale nevyfotil a na ní bylo napasáno Woolloomooloo Hill, což je asi taky nějaká čtvrť v Sydney, ten abodžinskej název mě dostal. Taková akustická krása. Kings Cross je proslulý napříč věkem. Zde se načerno začalo obchdovat s chlastem, žili a žijí zde umělci, Je to místo, kde se zakládal australskej organizovanej zločin. Je to místo, kde je sposta bordelů, hotelů, batůžkářskejch hostýlků. Tohle místo tepe. Kurvy se tu promenujou, teplí kluci v růžových botičkách krutí zadkama. No prostě Kings Cross.

Luxusní hotely, levný hostýlky a spousta vykřičenejch domů. To všechno najdete na King Cross.

Jenže bejt tolikrát v Austrálii a nevidět Sydney by byl skoro zločin. Tak jsme si pár dní utrhli a zaletěli si do Sydney letadýlkem. Srandovní je, že letadlo, autobus i vlak vyjdou zhruba nastejno, akorát letadlem tam jste z nejbližšího místního letiště v Ballině za hodinku. Je to jen asi 900 kiláčků. No a v neposlední řadě nás to vyšlo přece jen trošku levněji, než si tam půjčit to auto a jet obráceně. Kromě toho je tam ještě pár takových skvělých vychytávek, který vám pobyt v tom sympatický městě zpříjemní.

Růžový auta, růžový sny, růžový botky, růžový trička kluků, růžový všecko. V roce 1978 se na Kins Cross prý odehrávaly velký demonstrace a nepokoje za práva gayů a lesbiček.

Těšíme se na to, co nás čeká zítra.

V Sydney to tepe celou noc.

Bordýlek na bordýlku.

Třeba to, že když přiletíte na vnitrostátní letiště a máte zabukovanej hostýlek, tak si vás zadara vyzvedne mikrobusík, takovej taxík pro 10 lidí a odveze vás až před hostýlek. Je to sice spojený s takovou drobnou šíleností, že si musíte pokecat s rodilým Australanem nebo někým, kdo prostě mluví australsky a ještě ten telefon. Mě to samozřejmě moc nevadilo, protože jsem sebou měl svou první dámu, která se na ten hovor docela těšila, aby si ozkoušela, že těch pár vejletů do Austrálie jí už spravilo ucho i tlamku a ona se dokáže bez problému domluvit. Je paradoxní, že ona je učitelkou angličtiny, má z toho státnici i to studovala, ale Australani jsou fakt docela jiní. Měli jsem počkat na definovaným místě, že si nás tam vyzvedne do dvaceti minut nějakej šofér taxíka. Kupodivu i tohle fungovalo úplně normálně. Do dvaceti minut přišel chlapík s vysílačkou, nabral ještě pár dalších cestovatelů a odvlekl nás do podloubí, kde jsem čekali na velkýho taxíka. Ten nás rozvozil po Sydney po všemožných hostýlcích. Ten náš vypadal roztomile lacině a ubohoučce, zato byl cenově skoro přítulnej. Byl večer, venku nebylo nijaký vedro a tak trošku i pršelo.

Hele, Šejkspíre, ty se mi motáš pod nohy skoro všude a skoro vždycky.

Obecně se i bedekrech tvrdí, že na Kings Cross by měl bejt člověk trošku osražitej. Teda hlavně kvůli zfetovanejm týpkům, protože dokážou bejt agresivní. Ani se Olině nedivím, že byla lehce napjatá a nervozní, ale dopadlo to dobře, nikdo nám neublížil, nikdo nás neokradl a ducha tohle místečko světa má. To určitě.

K dispozici tu je opravdu skoro všecko. Ve dne i v noci.

Sydney v tom studeným oparu vysílalo pozitivní vlny, jak by řekl moderní ezoterici. Přeložím, Sydney je sympatický město bez ohledu na okolnosti. Náš pokojíček byl temnej, postele dvoupatrový a železný, na jedné se povaloval cizinec se jménem, které sice bylo celkem běžné, ale stejně jsme si ho nemohli zapamatovat. Na druhé posteli byly hadříky nějaké voňavé slečny. Pokoj páchnul plesnivinou a okno mířilo do depkoidního dvorka. Lednice nefungovala, rozpustila se do koberce. Rozhodli jsme se, že se půjdem před zaslouženým spánkem ještě trošku projít. Olina měla strach, že se ztratíme, ale to se nám nepodařilo. Prošli jsme se po King Cross, a já cítil, že tohle město se mi líbí a vždycky líbit bude. Po cestě jsme si koupili flaškový pivo na dobrou noc. Jo takový pivo v Austrálii, to je něco. Třetinka stojí okolo 5 dolarů a koupit si ho můžete jen v obchodě s označením BWS, neboli pivo-víno- chlast. Šli jsme spát. Postele kovově vrzaly, vzduch byl vydejchanej, krásná slečna, dorazila z města chvilku se povalovala v posteli, převlíkla se do luxusního, navlíkla kurví kozačky a vyrazila do velkoměstské tmy. Bylo dobrodružné si představovat, co všechno tohle může znamenat. Já vím, třeba byla jen celou noc na recepci nějakýho jinýho hostýlku, ale ty lechtivý představy jsou přece jen bulvárně šťavnatější.

Jeden sympatičtější hotýlek vedle druhýho.

Zasněně se zastavujeme na konci ulice a čumíme na sydneyský mrakodrapy a těšíme se, až zítra po snídani vyrazíme na vysněný výlet po velkoměstě, kde žije dvakrát víc lidí než v Praze. Do města, který má prý jeden z nejkrásnějších přístavů světa. No to jsme teda zvědaví.

V dálce se na nás šklebí Harbour Bridge a pod ním se nám zdá, že vidíme ploutve té slavné sydneyské Opera House. Samozřejmě to nemůžeme s jistotou vědět, protože jsem tu nikdy nebyli a je noc a tma, ale jak se pak ráno ukázalo, nemýlili jsme se, byl to fakt kousek toho zajímavýho baráku.

Když jsme se plížili temnou uličkou do hostýlku, narazili jsme na takové nádherné auto.

A tohleto už je náš levnej a sympaticky neútulnej hostýlek.

Ráno snídaně a vyrážíme směr Opera Sydney House. Ale zážitků a fotek je hodně a cesta k šupinaté budově vede přes spoustu zajímavých míst a proto: POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ. (Já vím, čekal jste něco o hezkým baráku a nic, ale věřte mi, WWWiditelný prase je extrémně neseriózní týdeník a já už nevím, jak si zachovat tvář a pověst. Ale přes veškerou deklarovanou neserióznost se o tom baráku v příštích vydáních dozvíte.

Zítra po těchto schodech půjdeme k Opera House.

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.