![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
||
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
Opera v Sydney
(část první)
Já vím, je to takový profláknutý téma, jen málokdo o tomhle baráku neví vůbec nic, ale taky málokdo o něm ví všecko. Tím samozřejmě nechci inzerovat, že já JÁ jo. Naopak, přestože jsem si na ten barák šáhnul holou rukou a ofotil si ho ze všech možnejch stran, co čas a prostor dovolil, tak o opeře vím stále stejný hovno. Zkusím jen popsat pocity a převyprávět pár vykradených údajů z článků těch, kteří jsou a nebo si myslí, že jsou, fundovaní.
Všecko to začalo tak, že jsme si s Olinou udělali takovej krátkej třídenní výlet do Sydney při naší poslední návštěvě Austrálie loni v létě, nebo přesněji v zimě. No to je jedno, nechci to komplikovat. Původně jsme si vymysleli, že až poletíme za Helčou, tak přes Sydney. Tam si pocouráme, pak si pučíme auto a pomaličku pojedeme po pobřeží oceánu za Helčou a vňoučátkama a přespávat budeme v tom půjčeným autě, ale nakonec opět zvítězila touha bejt co nejdřív u dětiček a tak jsem letěli zase jen do Brisbane, kde si nás vyzvedla Helča a odvezla si nás domů.
Jenže bejt tolikrát v Austrálii a nevidět Sydney by byl skoro zločin. Tak jsme si pár dní utrhli a zaletěli si do Sydney letadýlkem. Srandovní je, že letadlo, autobus i vlak vyjdou zhruba nastejno, akorát letadlem tam jste z nejbližšího místního letiště v Ballině za hodinku. Je to jen asi 900 kiláčků. No a v neposlední řadě nás to vyšlo přece jen trošku levněji, než si tam půjčit to auto a jet obráceně. Kromě toho je tam ještě pár takových skvělých vychytávek, který vám pobyt v tom sympatický městě zpříjemní.
Třeba to, že když přiletíte na vnitrostátní letiště a máte zabukovanej hostýlek, tak si vás zadara vyzvedne mikrobusík, takovej taxík pro 10 lidí a odveze vás až před hostýlek. Je to sice spojený s takovou drobnou šíleností, že si musíte pokecat s rodilým Australanem nebo někým, kdo prostě mluví australsky a ještě ten telefon. Mě to samozřejmě moc nevadilo, protože jsem sebou měl svou první dámu, která se na ten hovor docela těšila, aby si ozkoušela, že těch pár vejletů do Austrálie jí už spravilo ucho i tlamku a ona se dokáže bez problému domluvit. Je paradoxní, že ona je učitelkou angličtiny, má z toho státnici i to studovala, ale Australani jsou fakt docela jiní. Měli jsem počkat na definovaným místě, že si nás tam vyzvedne do dvaceti minut nějakej šofér taxíka. Kupodivu i tohle fungovalo úplně normálně. Do dvaceti minut přišel chlapík s vysílačkou, nabral ještě pár dalších cestovatelů a odvlekl nás do podloubí, kde jsem čekali na velkýho taxíka. Ten nás rozvozil po Sydney po všemožných hostýlcích. Ten náš vypadal roztomile lacině a ubohoučce, zato byl cenově skoro přítulnej. Byl večer, venku nebylo nijaký vedro a tak trošku i pršelo.
Sydney v tom studeným oparu vysílalo pozitivní vlny, jak by řekl moderní ezoterici. Přeložím, Sydney je sympatický město bez ohledu na okolnosti. Náš pokojíček byl temnej, postele dvoupatrový a železný, na jedné se povaloval cizinec se jménem, které sice bylo celkem běžné, ale stejně jsme si ho nemohli zapamatovat. Na druhé posteli byly hadříky nějaké voňavé slečny. Pokoj páchnul plesnivinou a okno mířilo do depkoidního dvorka. Lednice nefungovala, rozpustila se do koberce. Rozhodli jsme se, že se půjdem před zaslouženým spánkem ještě trošku projít. Olina měla strach, že se ztratíme, ale to se nám nepodařilo. Prošli jsme se po King Cross, a já cítil, že tohle město se mi líbí a vždycky líbit bude. Po cestě jsme si koupili flaškový pivo na dobrou noc. Jo takový pivo v Austrálii, to je něco. Třetinka stojí okolo 5 dolarů a koupit si ho můžete jen v obchodě s označením BWS, neboli pivo-víno- chlast. Šli jsme spát. Postele kovově vrzaly, vzduch byl vydejchanej, krásná slečna, dorazila z města chvilku se povalovala v posteli, převlíkla se do luxusního, navlíkla kurví kozačky a vyrazila do velkoměstské tmy. Bylo dobrodružné si představovat, co všechno tohle může znamenat. Já vím, třeba byla jen celou noc na recepci nějakýho jinýho hostýlku, ale ty lechtivý představy jsou přece jen bulvárně šťavnatější.
Ráno snídaně a vyrážíme směr Opera Sydney House. Ale zážitků a fotek je hodně a cesta k šupinaté budově vede přes spoustu zajímavých míst a proto: POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ. (Já vím, čekal jste něco o hezkým baráku a nic, ale věřte mi, WWWiditelný prase je extrémně neseriózní týdeník a já už nevím, jak si zachovat tvář a pověst. Ale přes veškerou deklarovanou neserióznost se o tom baráku v příštích vydáních dozvíte.
|
|
|
|
foto Helča a Milan |
Mamninka mi sdělila nové tajemství: "Duši, v noci jsem se propadla o patro níž, ale dopadla jsem dobře, byla tam veliká otep pudru." |
|
![]() MICHAL UREŠ „Pod průhledem“ Výstava fotografií z aktuální tvorby autora |
![]() Krzysztof Wodiczko: Out/ Inside Autor proslul svými velkoformátovými videoprojekcemi na architektonických fasádách a monumentech. |
![]() Gerti Deutsch – Fotografie 1935–1965 15.01. - 30.04.2013, Praha 1, RKF, Jungmannovo náměstí 18 |
![]() Kniha vrchního rabína britského Commonwealthu, sira Jonathana Sackse – O svobodě a náboženství obsahuje třicet šest zamyšlení, ve kterých se rabín Sacks zabývá problémy současnosti na pozadí starozákonních textů a naopak vysvětluje biblické texty na příkladech z dnešního světa. Tato kniha dále rozšiřuje a prohlubuje texty Příběhů Tóry. Právě její autor dr. Jan Divecký volně přeložil a uspořádal výběr z cyklu pravidelných úvah nad tématy týdenních oddílů čtení Tóry, nazvaného Covenant & Conversation. Z názvů kapitol vybíráme: Násilí ve jménu náboženství • Víra a odvaha • Babylonský příběh • Dlouhá cesta ke svobodě • Judaismus a islám • Modlitby praotců • Esav s lidskou tváří • Vyvolení a ti druzí • Morální dilema • Tváří v tvář vlastnímu osudu • Revoluce času • Efraim a Menaše. |
![]() |
|
Srdečně zvu,
Jiří Netík, sochař
00420 603 973 798
www.sweb.cz/netik-art
http://jirinetik-sculptures.blogspot.com/
SKORO TŘI DNY VE STŘEHU mě docela vyčerpaly. Byli jsme na výletě v Tišnově a navštívili Baju, jenže jsme zapomněli foťák. Dnes k nám přišli na návštěvu Petr a Katka poprvé s Vincentem, co mu Kiara říká brášek a taky děd Miloš. Dělali jsme s Jirkou bramborový placky, co se jim v Račicích říkalo hertepláky a nejvíc chutnaly asi Jonovi. Na návštěvu se dostavila i Lenka, Lukáš a Zuzanka z přízemí. Hasiči průzkumníci se rojili a byli téměř nezachytitelní, když už jsem je vyfotila, byli často rozmazaní. Jen Vincent klidně spal, občas kontrolně pootevřel oko a Petře to s ním slušelo. Uvědomila jsem si, že se vlastně poprvé setkaly se 4 generace Klementů. |
Dada a spol.
www.quakvarteto.cz
24. 3. 2013 - Dr + pilní příznivci prasete
viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš