Maminka na tom byla poslední dny dost špatně, ale stále se držela, telefonovali jsme si s Danou, já jsem zrovna budoval o víkendu novou starou zeď u tchyně ve Vraným. V neděli jsme si s Danou dohodli, že přijedu na otočku do Brna. Co když se maminka nechce s tímhle bolavým a útrpným pro ni světem rozloučit jen proto, že neviděla ještě mě. Jo, zní to duchařsky, ale… Vstávám v pondělí ráno ve 4 a jedu žluťáskem do Brna. Běžím na Kociánku, kde už je Dana a sedí u mámy. Máma nevnímá, teda, myslíme si to. Vystřídáme se. Dana si jde odpočinout, přečíst jednu kapitolu z knihy Tibetská kniha života a smrti. Sedím u maminky, držíme se za ruce, maminka ztěžka dýchá a bublá to v ní. Pomoci ji nijak nemůžu. A tak ji hladím po tváři a držím za ruce. Má je teplé a pak zaostří pohled, mluvit sice nemůže, ale já najednou vím, že mě vnímá, sleduje mě svejma přísnejma očima. Ne, nejsou to oči přísné, jen to tak vypadá, protože má takový ostrý pohled. Sleduje mě pozorně a já za chvíli mám dojem, že mě snad i poslouchá. Povídám jí o tátovi, kterej na ni už roky čeká tam na druhý straně té divné řeky, přes kterou jezdí lodička pádlovaná Cháronem. O tetičce Milotové a maminčině mamince Karličce. O všech těch, kteří ji předběhli a už na ni čekají. Mlel jsem pátý přes devátý. Pak jsem měl dokonce pocit, že se na desetinu vteřiny, snad s vypětím všech svých zbývajících sil, usmála. Její dech se zase o trošku zkrátil. Přišla zase Dana a tak jsme tam spolu u maminky seděli, držel jsem jí za ruku a pak jen tak odešla. Trápení nechala v posteli pod dekou a sama ulítla otevřeným oknem tam jinam. A jo, je to tak dobře, i když smutný. Ona fakt čekala na mě, a kdybych z Prahy nepřijel, trápila by se další dny v marným čekání na svý poslední přání, který už ani nedokázala vyslovit. Ještě, když na tom nebyla tak blbě, tak říkala Daně, že by nás tu chtěla mít všechny tři. Ona to už všechno věděla. Jsem rád, že se jí poslední přání splnilo. A že na odcházení nebyla sama. Žádný odchod ale není definitivní.

Naše maminka se svou maminkou Karličkou, když jí bylo tak 17.

To je děda Josef s bábou husovickou, ten kluk je náš táta, kterej si pak vezme za ženu naši maminku. Nikdo z těch na obrázku už není mezi živými. Sestra tatínka je teta Milotová. Tehdá ještě Roušová.

MUDr. Jarmila Milotová a Doc. MUDr. Jiří Rouš, CSc. Prehistorické foto. Těch doktorů v rodině je nějak moc, nemyslíte?

Táta na služebce v Praze. To jsem asi ještě nebyl na světě. A možná že jo, v archivu mám velkej bordel, což mi ani trošku nevadí.

Sourozenci Roušovi v Lužánkách. To jsme asi byli s maminkou na procházce. Na tuhle fotku si trošku vzpomínám. Byl tam jakýsi divný pán, měl cvičenýho psa a chtěl si nás vyfotit s panáčkujícím hafanem. Ale přiznám se, že nevěřím psům, co chodí po zadních. A na fotce to je vidět.

Náš první první máj. Tatínek chodit musel, říkal. A já jsem tomu později nevěřil a pak jsem jednou udělal stejnou hovadinu taky, že jsem kvůli breku svého na smrt nemocného šéfa, kterýho jsem měl docela rád, slíbil účast na mém druhém prvním máji. MYslel jsem si, že jako aby ho nepopotahovali za podřízené. Došel jsem s dětmi na seřadiště, děti si vzájemně téměř vypíchly oči mávátkem, které jim někdo vrazil do praciček. Rozbrečely se, a tak jsme šli zase domů. Čárku za účast jsem tak jako tak nezískal, ale soukromý škraloup na mým protirežimním chování to zanechalo dodneška. A tomu mýmu šéfovi to nakonec bylo úplně u prdele. Měl svejch starostí dost se svou nemocí a dobře věděl, že na něho sahá líp, než jeho nadřízení soudruzi. Dobře mi tak. Proradnýmu parchantovi.

Tenhle medailonek nemůže být jen o mamince, protože tátu tu už taky pěkně dlouho nemáme, ale on si dovolil odejít tak brzo, že to ještě žádnej internet nebyl a žádný WWWiditelný prase neexistovalo, prostě o tátovi jsem na praseti napsal málo, takže tohle je taková společná vzpomínka na oba. Táta byl známý svým nekompromisním přístupem ke spánku. Po obědě musel spát, i kdyby na chleba nebylo, a proto měl obrovské privilegium i u sebe v práci. Byl sportovním doktorem na tělovýchovným lékařství. A měl i svou pracovnu, takovej zasklenej vytrčenej balkon, pokud si dobře vzpomínám. A po obědě sebou švihnul na gauč a dvacet minut spal. A kupodivu si netroufal ho vzbudit ani žádnej nadřízenej. Traduje se historka, že přišel ředitel nemocnice a tátova sekretářka řediteli řekla, že musí počkat, protože pan docent zrovna spí. A von počkal. Já nechci pátrat po věrohodnosti této historky, ale vzpomínám si, jak usínal i za volantem, přestože vezl na palubě svoje děti, tak bych tomu byl ochotnej uvěřit. A když jsme jeli autem všichni, bývalo to často peklo. Táta začal za volantem usínat, poznalo se to podle vrásek kolem očí, jakoby se začal bezdůvodně usmívat. A moje máma okamžitě přišla na to, že je zle, a začala na tátu mluvit, jenže to nepomáhalo, tak řekla vždycky něco, co tátu spolehlivě nasralo, a bylo po spánku, pak se spolu půlhodiny hádali a nám dětem se to nelíbilo. Jenže jsme netušili, že máma nám tím chránila kejhák. Třeba při cestě z Brna do Ostružné stačila tátu nasrat 3x až 4x a dojeli jsme v bezpečí. Na tohle byla máma velkej expert.

Tohle jsou vzácný fotky, protože dokazujou, že i naše maminka lyžovala. V téhle době tu žádné šlepry a lanovky nikde nebyly, všude se chodilo pěšky, vázání bylo univerzální. Jmenovalo se myslím Kandahár. Mělo horní a dolní tah. Takže na chůzi se to zaháklo na horní háčky, pro sjezdování ještě i na spodní. Něco jako dnešní skialpové Silvretty nebo tak.

Maminka se všema svejma kuřátkama. Ať bylo jakkoliv vedro, stejně máma dohlížela tvrdě na to, abychom měli čepici a svetry a šály. My jsme bývali splavení jak koně, ale v jejím dohledu se žádné čepice ani svetry sundat nesměly. Tohle byl maminčin fenomén a pro nás peklo. Táta byl přesný opak, tvrdil, že člověk se musí otužovat, nutil nás do sprchování studenou vodou a nejraději by nás na svah vyhnal jen v tričku, ale máma nedovolila, a tak jsme se pařili.

S těma čepicema se musíme ještě k něčemu dodatečně přiznat. Máma to měla tak, že dokud na kalendáři nebude květen, tak musíme do školy s čepicí. Bylo jedno, že kvetl zlatej déšť. Když jsme odcházeli do školy, máma koukala z okna, jestli máme na hlavě čepice, na to tvrdě dohlížela, ne proto, abychom vypadali u školy jako imbecilové, ale proto, abychom byli zdraví, protože venku ještě není květen. My, děti, jsme přesně věděli, od kterýho keře v Lužánkách už na nás máma nedohlídne a tam jsem si čepice všichni tři svorně sundali. Schovali v aktovečkách a šli do školy. Já jsem si pak čepici schovával do křoví, až mi ji tam někdo ukradl a já měl doma průser. Ty čepice, mami, to bylo fakt děsný.

Hned u chaloupky, kterou měla máma tak ráda a kde jsme trávili veškerý volný čas a také víkendy a vánoce a všechny prázdniny, byl kopeček, na kterém jsme se všichni naučili lyžovat. Přestože byla maminka šíleně úzkostlivá a skoro nic by nám nejraději nedovolila, tak s náma někdy jezdila i na saních, což dodneška nechápu, protože kopec končil v potoce.

Maminka jako starostlivá kvočna stále dohlížela na dostatečné odění a na naši bezpečnost.

Dana lyžař.

Já lyžař. A Alena lezec.

Máma kouká, určitě je hrůzou bez sebe, že Alena dojede až do potoka a uplave do Branné. Neměla s námi chvíli klidu.

Další historickej snímek, to dole vpravo je fakt moje maminka a lyžuje. Na tohle si totiž moc nepamatuju. Jen z fotek a z povídání. Ale čepici, tu si pamatuju dodneška. Dokonce mi z toho zůstal do stáři slušnej zásek a nenosil jsem čepici za trest až do -20°C a vymlouval se, že mě z čepice kouše hlava a přehřívám se. Teď už tak nemachruju, možná to je tím, kolik mi zbylo vlasů, nebo kdoví čím, ale když jdu běžet a je -5°C, tak si klidně vezmu čelenku. Máš z toho radost, mami?

A když bylo léto, tak jsme stále chodili na výlety. Pořád. A turistickou obuví byly pionýrky. Maminčiny pionýrky jsou ta třetí a čtvrtá zprava.

Když pan doktor tatínek pořídil své první auto, myslím, že stálo asi 28 000 Kčs a bylo na pořadník, začali jsme jezdit i po okolí chalupy. Naše oblíbené místečko byl zatopený lom v Žulové. Ono to bylo ve Vápenné, ale my jsem dycky říkali, že v Žulové. To už jsme všichni byli velcí sportovci a maminka se stále strachovala, když jsme skákali po hlavě ze skály do vody. Ale musela to vydržet, protože táta byl přesnej opak. Teda navenek. Jo vy nevíte, co to je pořadník? No za dob krásnýho života v socialismu, tzv. totáče, totiž auta byla jen v omezeném množství. Kdo měl prachy na auto, musel si ho objednat a čekat, až ho jediná továrna na auta vyrobí. V žádance se napsala i barva auta. Na některé podpultové barvy se pak čekalo o něco dýl, než na běžné soc. barvy. Taková metalíza myslím ani v nabídce nikdy nebyla. A těch 28 000 Kčs představovalo tenkrát asi 24 měsíčních doktorských platů. Teda samozřejmě, kdyby na špórování padl celý ten plat, tedy bez jídla a nájmu a oblečení a tak, prostě celej plat. Jen pro brblaly: Dnes na nový auto potřebuje doktor meducíny asi tak čtyři měsíční platy (samozřejmě zase celý). Jo a barvu si může vybrat jakou chce. A když trošku přihodí pár měsíčních gáží, tak to může být i hezký auto s náhonem na všecky kola. A hned. Dokonce na to ani ty prachy nepotřebuje mít, stačí leasing, slovo za komančů zcela neznámé.

Výlety nás sice moc nebavily, ale když o tom zpětně přemýšlím, nechápu proč. Byly vlastně skvělý. Chodili jsme celá rodina, někdy s náma šel i děda Josef. To byl velkej chodec (asi to mám trochu po něm). Rázoval si to po horách a nikdo mu nestačil bez ohledu na věk. Vzpomínám si na dobu, kdy už máma měla problémy s kyčlema a dědovi bylo skoro 80, jak pracoval v lese na brigádě, značkoval revíry a denně nachodil přes 20 kilometrů, a ne po pěšinách a na zádech vlekl pixlu s barvou a štětce. Vrátil se z jedné té šichty, dal si nohy do lavoru s teplou vodou, zapálil si ten den určitě už nejmíň čtyřicátou cigaretu a řekl své snaše, která pokulhávala po kuchyni: "Řeknu ti, Líba, už to není ono, nohy mně přestávají sloužit, dnes jsem ušel jen 28 kilometrů a bolí mě jak čert." I to je relativita.

V létě bylo kolem chalupy spousta dětí. My Roušovi a Milotovi, to je dohromady pět, ale taky hromada děcek z vesnice. Máma to neviděla zrovna ráda, protože cizí dítě by mohlo mít nějakou nemoc a nakazit ty její děti. Hodně tím trpívala a bývala z toho až nepříčetná. Snažila se nás uchránit před nemocema i nepovolenými prostředky. Ale stejně to moc nepomáhalo.

Vzadu stojí malej sudeťák Stiller a nebo je to malej Juhaňák? Jak si to mám pamatovat.

Bába husovická, tchýně naší maminky, drží v náruči malýho Martínka a Alena se pošklebuje.

Já jsem lovec Pampalíni, roky jsem sbíral a lovil motejly, Dana má přes rameno nějakou sukýnku z šatů, Alena příšernýho medvídka. Máma opět kontroluje, že je všecko bezpečné, když za námi stojí ten Juhaňák.

Slavné foto: Zleva MUDr. Ivan Milota, Ing. Dušan Rouš a Dana Roušová-rehabilitační pracovnice.

Tuhle fotku si vymyslel táta. Vyfotil největšího a nejmenšího chodícího obyvatele ostružňácké chalupy. Ten velkej byl strejda Milota, ta malá je Alena Roušová.

No a tady je to naše slavný auto na pořadník. Oktávka v barvě renata béž. Nikdy nebylo garážovaný, v té době se začalo fest solit v zimě a po 13 letech nám to auto táta dal jako svatební dar a koupil si ultramoderní škodovku stovku oranžovou. Tahle oktávka s křidýlkama, když nám ji táta velkoryse věnoval, nás odvezla jednou do Ostružně a zpět a pak ještě někam a přestala úplně jezdit. Tátu to štvalo, že on to auto měl 13 let, a jen co se ho dotknu já, tak je v prdeli (já vím mami, omlouvám se za to sprostý slovo). Ale nebyli jsme s Olinou zrovna moc na auta, tak jsme to auto vyměnili za dvě kola. Jednoho závodního favorita z trubek Reynolds a jedno obyčejný pro Olinu. Prý ta oktávka jezdí dodneška. Má ji nějaký nadšenec a zúčastňuje se s ní všelijakých historických jízd.

Sourozenci Roušovi. To je jedna z věcí, který dodneška nepochopím. Na to, jak se o nás máma stále bála, tak nás dala na sport, kterej nám nějaké ty úrazy přinesl a zkazil nám celé dětství i mládí. Máma se rozhodla, že z nás budou krasobruslaři. Ze všech tří. Ale dopadlo to tak, že Alena skončila brzy, a Dana se mnou bohužel vydržela dlouho. My jsme vůbec nic neuměli a padali jsme tam na tom ledě jako hrušky a nějaká trenérka, když to viděla, tak zvolala: "Proboha, chyťte se vzájemně, nebo se tu umlátíte." No a když jsme se s Danou chytli za ruce, přestali jsme padat. A tak vznikl slavný taneční pár sourozenců Roušových. Snad jediný pár na světě, který neuměl samostatně bruslit a museli jsme se furt držet pohromadě. To ale není to podstatný, spíš, kde se v mamince vzala ta krutost a kvůli ní jsme chodívali na tréninky v 5 ráno a ve 12 v noci a někdy i v poledne nebo odpoledne, nikdy jsme si nehráli, protože jsme byli na stadionu, kde přes léto byla mlha a smrděl všude chlor. A to tak dbala o naše bezpečí.

A o pár let později jsme se prošmodrchali, skrz čpavou páru a stovky hodin nespánku až nanějaký ten stupínek vítězů, zničil jsem si při tom koleno (do dneška mě zlobí) a nechodil ani moc s holkama do kina. A za tyhle naše úspěchy vlastně může jen zarputilost naší maminky.

Bába husovicka umejvá hovna z plínky. A teď k tomu sprostýmu slovu. Kdykoliv jsem cokoliv jako dospělý napsal, nebo řekl, a bylo v tom sprostý slovo, tak se má máma ozvala a řekla: "Ale Duši!" Taková výčitka. A to jí vydrželo do posledních dní, co tu byla s námi. Kupodivu třeba její vnoučátka už sprostě mluvit mohla. Prý jen já nesmím. No jo, no. Ale proč? To mi nevysvětlila. Vždycky jen řekla: "Duši, ty ne."

Výlety po okolí v sobě skrývaly i jistá nebezpečí, třeba zmije, a tak bývala maminka nejen na nervy, ale i ve střehu, a kdyby nějakou takovou potvoru, třeba užovku, nebo přežranou žížalu zahlídla, umlátila by ji klackem, aby neuštkla její děti. Uprostřed obrázku je maminčina sestra Renata.

Dušan, Dana, Renata, máma, Alena.

To s náma šla na výlet i bába husovická, to už je sakra let.

Typická idylka po obědě na chalupě. Všichni se válí, táta samozřejmě spí, máma se opaluje, já se snažím chytit noviny a Ivan přemýšlí o tom, že se stane doktorem.

Pracovat s tátou bejvalo docela peklo, protože všecko, co jsem udělal, bylo blbě. Jenže ono to bylo docela rozumný, neměl jsem čas stát se nafoukaným. A pochybování o sobě si myslím není k zahození.

Táta, sportovní doktor, z nás chtěl mít cvičený opičáky. Všichni jsme dělali všechny možný sporty. Jedním z těch dlouhodobějších byla i gymnastika. Pamatuju si dobře, když mě táta v šesti letech přivedl do tělocvičny k trenérovi Levčišinovi, kterej když tu tenkou rachitídu uviděl, zděšeně zvolal: "Jéžiš, toho ne, toho byl přetrhnul." A táta mu uraženě říkal, ať se nebojí, že vydržím, že si to má zkusit, a on se mnou sekl o zem a řekl, tak dobře. A zůstali jsme u gymnastiky skoro deset let. Všichni tři.

V pozadí za stojící Danou je barák, kde bydlel soudruh předseda Místního národního výboru. Jeho vnuk šel v jeho politických šlépějích a stal se v ČSSD slavným kakaovým králem.

Stojky umíme všichni tři.

Metání kozelců, to byl tátův sen. A máma mu v tom nezabránila.

Dana vždycky chtěla pejska, ale táta byl proti. Tak si ho pořídila tajně, byl plnej blech a prozradil se kňučením. Od té doby s ním chodili ven všichni, včetně odpůrce táty. Jmenoval se příkladně Blek (teda jako Black).

Zde už je pěkně prorezlý, ale ještě stále mi ho táta nedal, to až o pár let později. A bylo to fakt tak rezatý auto, že kdy jednou Olina dupla na podlahu, vykopla s tou podlahou na silnici i ten gumovej kobereček.

Dana s Blackem.

Máma milovala sluníčko a vůbec jí nevadilo, že je nebezpečný. Další paradox. I nás na slunce stále vyháněla, měla pocit, že nebudeme-li několik hodin denně na čerstvým vzduchu, budeme nemocní. Ale pak jsme třeba byli několik hodin denně v mlze a chlórových výparech na zimním stadionu. Ale to bylo prý něco jinýho. Když jednu z fotek naší mámy zamlada viděl můj kamarád, pronesl, že je podobná Meryl Streepové. A od té doby jsem mámě říkal Meryl Streepová pro chudý.

Máma už začíná používat pomůcky na chůzi. Zpočátku jen všelijaký klacky, pak hole, ale stejně skončila s berlema, pak s chodítkem a nakonec na vozejku. Ten vozejk měl hezkej název. Jmenoval se Jazz.

Radost ze sekání dřeva mám po tátovi. A náš Jirka tvrdí, že ho to taky baví.

Na chatě Jiří na Šeráku.

Máma se lísá k tátovi, což tak často zase nedělali.

Ale táta z toho byl na nervy.

Máma a její věrná kámoška Marta Kotulánová. Holky měly svatbu ve stejnej den.

Než odešel táta do věčnejch lovišť, stačil si užít jen několika ze svých vnoučátek. Na výletě s Tomáškem.

Tomášek a Helča ve společném výběhu.

Máma zbožňovala všecky svoje děti, všecky svoje vnoučátka a všecky svoje pravnoučátka.

Jen aby se proboha nepřevrátil.

Vnoučátka Tomík, Helča, Linda.

Babička vypráví pohádku a má strach, aby se jí vnoučátka nerozprchla po louce, protože babička už potřebuje berli a chodí se jí blbě. Proto musí vyprávět hodně poutavě, jinak jí utečou a ona je nechytí.

To neměl být jen takový průřez jedním životem, jen chaotické vzpomínky a vzácný obrázky z děravýho archívu. Samozřejmě by tu mohly být fotky s pravnoučátkama a oslavy a tak, ale to by to prase bylo pětikilometrový a nikdo by to nevydržel číst.

U maminky v "Bystrcu". Tahle fotka už je tak pěkně stará. Když jsme za maminkou přijeli a všichni se sešli, vždycky měla už upečený dobrý kuře a rejžu. Tohle jídlo uměla dobře a ráda ho pro nás chystala. Pak taky dělávala pro vnoučátka tzv. unikum, ale co to bylo, o tom až někdy jindy. Samozřejmě, že bych mohl vrabčit archiv, až by nestačilo místo. Fotky z maminčiných nezapomenutelných narozenin, protože na Silvestra, fotky z Křižánek na rodinných setkáních... No bylo by toho hodně. Toto je jen takový výběr, dejme tomu, tak trochu méně profláknutý.

Děkujeme ti, maminko, za všechno a za všechny. A tobě, tati, taky.