Nezbývá mi než zase na chviličku odložit povídání o Americe. Byl jsem totiž požádán, abych nafotil divadelní představení partičky VOSTO5 v Baráčnické rychtě. To představení bylo tak příjemné, zábavné a milé, že jsem se rozhodl, že se s vámi o ten zážitek podělím. A budete-li mít nějakou jakoujkoiliv příležitost někdy a někde toto představení shlédnout, pak neváhejte ani minutu a běžte na něj. Je skvělé. A drobná neseriozní informace nakonec úvodu: Brno, veverku a kultůrku doplním až v pondělí večer, neb z horské chalupy se mi nedaří stahovat větší data než malá.
Jedna hospoda, jedna událost a lidé, kteří by rádi zapomněli, ale ono to bohužel nejde.
Jirka a Jirka
Kamarád ze Švýcarska.
Kratochvíle před představením. To ještě netuším, že ti dva malí karbaníci jsou též hrdiny hry.
Dokumetární divadlo VOSTO5 předvedlo svou hru podle skutečných událostí v Baráčnické rychtě. Jeviště i hlediště jedno jsou.
Svět není ani černobílý, ani barevný, ani šedivý. Je pruhovaný, protože zebry.
Příběh začíná v současnosti. Starosta (samozřejmě, že komouš) vede veřejné zasedání zastupitelstva. Jediným bodem zasedání je, jak už to tak chodívá, nedohodnout se na způsobu, jak uctít obětí dávného masakru těsně po válce. Veřejné zasedání je přesvědčivě příšerné, jak to všichni, co jsme se někdy zúčastnili, známe.
Vyšetřovatel z kriminálky má na starosti zjistit forenzními metodami a DéeNÁčkem a tak, dokázat, kdo všechno byl v mělkém hromadném hrobě nalezen. Jeho informace jsou zcela nepoužitelné, což se odpůrcům i sympatizantům pomníčku nelíbí. Nebo líbí? Těžko říct, ale vyšetřovatel je neužitečný.
Pana Dvořáka (snad jsem to nezVojtil) nesmírně irituje, že se k té tragédii všichni staví tak laxně a nechtějí to nijak vyřešit. Paní Němcová neusále vyrušuje a je okřikovaná, Všichni jsou naštvaní na novináře, který si dovolil podat trestní oznámení. Pan Dvořák sám za sebe postavil na svém pozemku prostý kříž, aby za sebe uctil památku obětí. Představenstvo obce Dobrotín mu vyhrožuje, že jeho stavbu prohlásí za černou stavbu a kříž nechá (samozřejmě že na jeho náklady) odstranit. Pan Dvořák nasraně odchází se slovy, že kříž přetře na bílo a bude z něho stavba bílá. Tak končí první obraz (Obraz z dob prezidenta Klause).
Zleva: Oficiální zákres budoucího pomníčku obětí (pakliže se dohodnou vy výšce kříže a jménech, které má kameník vytesat), zástupce krajanského spolku, který by se rád dohodl na nějakém řešení, dále jeho tlumočnice, která tlumočí tak nějak, jak se to zrovna hodí. A třetí postavu na snímku neumím identifikovat. Asi nějaká zastupitelka. Úplně nejvíc vpravo je kalíšek s kávou.

Vlevo zastupitel, který neví, jestli chce, nebo nechce pomník, uprostřed komunistický starosta Dobronína, vpravo zásadní odpůrce německého modelu. Prosazuje svůj. Menší a s ověřenými jmény obětí.
Začíná druhý obraz, obra z dob prezidenta tatíčka Masaryka.
Rok 1922. Jak je vidět, pivo přežívá všechny politické směry.
Dechovka. Skvělá a přesvědčivá. Veselí skláři.
Náčelník Sokolů, fanatický zastánce T. G. M. a skautských myšlenek.
A zase pivo. Chvílemi se mi přihodí, že jsem fakt na veselce v roce 1922. Jediné, co mě vrací do reality je Nikon v prackách. Ten tenkrát ještě nebyl.





Slavností projev starosty Dobronína u příležitosti otevření sokolovny.
Černé svědomí a jediný svědek těch černých budoucích událostí.

Vše od srdce a upřímně.
Místní statkář, samozřejmě Němec, podle toho, jak se k němu chovají ostatní, to vypadá, že je oblíbený, ale....
Sokolovna by bez jeho spozorskýho velkorysýho daru, prostě bez jeho merglí, neboli prachů určitě nevznikla.

Zpěv sudetských písní s nadšením.
Zpívají všichni. Češi, Němci...
Předseda Sokola v podání Jana Kaliny.

Nastupuje sehraný tým sokolů. Spartakiáda v malém.


Živé obrazy.
Slavnostní střih pásky.
Aj aj aj, že by Leni Riefenstahlová vstala z mrtvých a ovládala mé focení? Ale ne, za to mohou ty skvělé sokolské figury.

A schyluje se k obrazu třetímu. Válka skončila.
Revoluční gardy, stejné ksichty, stejné postavy, nové myšlenky. Rudá páska na ruce to upřesňuje.
Statečný hospodský přináší z kůlničky sádrovou bustu Hitlera a za mohutného hlaholu ji rozbíjí. Nenáviděná donedávna oslavovaná modla se mění v střepy.
Začíná šílená veselka, křepčí všichni, kořalka a dechovka.
A samozřejmě přetírání symbolů. Inu nová doba, nová hesla, nové všecko. Jen dechovka je stále táž.
A pivo jako tenkrát.


Vrátil se hrdina od Dukly ke své milé, ale pro místní to nic moc neznamená, Oni jsou hrdinové.
Dechovka a pivo jsou standardy.

Revoluční gardař. V pozadí prezident Beneš.
Drama vrcholí, chlast vítězí.
Plamenné projevy. Ve stodole za vesnicí je zavřeno 17 Němců připravených k odsunu.
Soudruh s rudou páskou na ruce začíná fanaticky lanařit ostatní, ať se jdou všichni vypořádat s tou německou sebrankou.
A lůza jde.

Dechovka popisuje jednu událost po válce, kdy v obci Dobronín na Jihlavsku místní Češi povraždili během tancovačky první poválečnou skupinu sudetských Němců, kteří byli připraveni k odsunu. Šílené je, že to není hra, to se stalo.



Scénář napsal Jiří Havelka (představení také režíruje) a Karel František Tománek, dramaturg Dejvického divadla. Autorem hudby je Jan Kalina z kapely Sto zvířat. Další informace dodám, až je zjistím. Za případné nesrovnalosti se raději alibisticky omlouvám a dozvím.li se jiné a pravdivé údaje, rád je tu poopravím. A nebo mě umlaťte lopatama ve stodole.
Ještě schovat vražedné nástroje na příští masakr.
Diváci a herci svorně.


Honza byl skvělej, hrál tři role.
Teď už jen vytřít podlahu a domů.
Je po všem, poslední piva, poslední tanec. Krásná zábava skončila. A to prosím při pondělku.