prase č. 43/2013

Nebojte se, povídání o San Franciscu tu je, ale až v druhé části fejetonu, v té první musím zmínit takovou potrhlou a velmi příjemnou akci. Skoro rok jsme se s kamarádkou Zuzkou domlouvali na tom, že za nimi jednou přiběhnu na králíka k obědu. Kdysi před rokem, možná ještě dýl jsem tam už byl, ale na kole. To si už nepamatuju, co uvařila k obědu, ale bylo to moc dobrý. A její Honza mi ukázal přístroj z Merkuru stavebnice, který po zapnutí sám sebe zase nasraně vypne. Tak tohle jsem nezapomněl, jen to, co bylo k obědu.

Několik měsíců jsme plánovali, kdy by se to mohlo hodit, kdy nám oběma vyjde správně v těch našich kalendářích ten jeden jedinej den. Buď jsem byl v Americe, nebo měla Zuzka nějakou pracovní akci přes víkend. Nebo jsem jel do Brna a nebo byla jiná akce. Ať jsme dělali, co dělali, Přiběhnout jen tak na králíka se nedařilo. Nakonec se přece jenom jedna sobota vyloupla. Tahle.

Doběhnout do Lysé není zas žádnej nezvládnutelnej výkon, něco přes 30 kiláčků. To je reálné. A podle televize má být hezky. Těším se na ten samotný běh. Těším se na králíka.

Je sobota ráno a já vybíhám z domova. Moje trasa měla mít 32 - 35 kilometrů, jenže den před tím jsem se na internetu dočetl, že ten přechod, ta lávka přes jez na Labi v Čelákovicích je uzavřený. Na kole by mi to nevadilo, ale po vlastních to není žádná sranda. A Labe zase těch možností, jak se dostat na druhou stranu nemá. Nechci riskovat nemilé překvápko a raději narychlo volím jinou trasu, směrem na Český Brod a pak přes ten bílej obloukovej most. Trasa je tedy o pár kiláčků delší.

Běžím chvílemi pěšinkama, chvílemi mezi poli, ale určitě ne jako zajíc, spíš jak postřelený prase, ale nic mě nebolí, běží se mi krásně, až se tomu divím. Dokonce musím přiznat, že to po té silnici je pohodlnější, není tam mazlavé bláto a kaluže, což mi v lese někdy komplikovalo cestu necestu.

Mlha je zajímavá, sem tam si ji musím vyfotit. Provází mě skoro celou cestu až ke králíkovi. Mlha je svině. Mlha si udržuje svůj náskok a nedoženeš ji. Nechá po sobě jakousi mokrou stopu, která rozbrečí brejle, tak si je musím asi tak desetkrát pucovat. Jinak bych neviděl ani tu mlhu.

Ani vám nevím, kde to je vyfocený, ale jak je vidět, když se chce, tak to jde.

Tohle jsem nevěděl.

Geometrie podzimních polí.

Chvílemi toho fakt moc vidět není, ale běží se mi pořád dobře. Dokonce to vypadá, že to stihnu v době, kterou jsem si určil.

Některé kousky musím běžet po silnici, ale i tohle je docela příjemné. Moc aut tu zatím nejezdí.

Kolem pole plného kedluben. Přemýšlím, jestli mám dostatečnou motivaci neběžet a žrát, ale nemám, tak běžím dál.

Ani bych se nedivil, kdyby se odněkud vynořil pes baskervilskej a kousnul mě do prdele.

Za chvilku se objeví cedule "Lysá na Labem". Nohy mě nebolí a těším se na králíka.

http://nataliri.wronski.cz/kralik-braillon
Excelentní jídlo. Moc jsem si pochutnal. Kromě toho mě docela překvapilo, že mi nic nebylo, nohy mě nebolely, cejtil jsem se takovej spokojeně uběhanej a nezdevastovanej. Po cestě jsem v příšerným Coopu koupil dvě piva v plechovce, ale ke králíkovi nakonec bylo bílé víno. Polívka z králíka, jako předkrm pečená řepa s balkánským sýrem, výtečné kafe, který připravoval Honza a k tomu sladkej koláč s pečenejma hruškama. Parádní sobota. A ty blbé Babišovy noviny, které jsem si v Coopu ukradl u pokladny jsem u Zuzky zapomněl, což mi ani trošku nevadilo. Ale čas už se nachýlil a já potřebuju stihnout ještě Olinu, která jede od své mámy z druhé strany Prahy od jiné řeky. Zatímco já jsem u Labe, Olina je u Vltavy. Zuzka mě hodila na nádraží svým červeným autem po dědovi. Jedu vlakem do Zelenče a protože jsem nějakej nenažranej s tím běháním, tak si dám ještě 9 kiláčků k nám do Běchovic. V batohu mám od Zuzky kus králíka v krabičce, aby si i Olina mohla pochutnat na té dobrotě. Králík byl hodnej a z krabičky nevyskočil. A tak jsme měli díky Zuzce vyřešenej oběd i v neděli. Tenhle víkend nás živila Zuzka. Díky, kámo.

Jsem už blízko domova a pořád mě nohy nebolí. Je mi to divný. ale večer se to už spravilo a postupně se mi po svalech rozlezla taková žvejkačkovitá únava, která mě utvrdila v tom, že nejsem žádnej suprman a těch 38 + 9 +1 km je na mě docela dost a v noci si ani nějak neumím najít pořádnou polohu, jak mě bolí pokaždé jinej sval. Ráno jsem celej ztuhlej, ale pak běžím přes pole pro mliko k snídani a nějak mě ta postmortální ztuhlost přejde.

Nohy jsou podivně submisivní lidskej orgán, nechají si toho docela dost líbit. 38 km + králík s dijonskou omáčkou + 9 km + 1 km = a vůbec neprotestovaly. Zatímco bambusové ponožky od mé sestry Dany se rozšklubaly už při těch prvních 38 km.

Minule jsme se ve fejetonku o Americe doškobrtali k molu, kde se nastupuje do lodí směrem k nesvobodě. Na molu je poměrně dost lidí, stojí poslušně ve frontě, nikdo nepředbíhá. To se mi tu docela líbí, že jako nemá nikdo zjevnou touhu ochcat systém nebo danou situaci. Kromě toho stejně většina těch lidí jsou cizinci a tůristi, stejně jako jsem my cizinci i tůristi. ale my jsme navíc spořiví, protože se nám za 30 dolarů na Alcatraz jet nechce. Ale nic nám nebrání v tom, abychom si prohlídli hezkej modýlek a názornej. Největší plakáty a prostor tu zabírají slavní zločinci, kteří pobývali jistou část svého života na tom ostrůvku poblíž města SF.

Papundeklové modely strážců a jejich manželek a dokonce i dětí, kteří tam bydleli jako jedna velká rodinka i s těma zločincema.

Alcapone se tu rekreoval asi 4 a půl roku. Slavný zabiják George „Machine Gun“ tu trávil dokonce 17 let dovolené.

Prach a koule, pravděpodobně byly na obranu proti zločincům. Jen nevím, jestli to bylo na ostrově, nebo spíš na molu tady.

Ostrov mi připomíná nějakou velikánskou loď. Jako věznice fungovala pevnost až do roku 1964. Od té doby je jen turistickou atrakcí.

Olina přemýšlí o tom, jestli by mohla v Alcatrazu dělat učitelku angličtiny. Spíš by to ale mohlo být naopak, mohl by ji učit pouliční gang angličtinu nějakej místní chovanec. Olina je totiž vyloženě studijní týpek.

Podle některých starých pověstí byl ostrov Alcatraz vyžívanej už dávno předávno k tomu, k čemu byl pak používanej v době moderní. Posílali tam do vyhnanství Indiány, kteří se vzepřeli kmenovým zákonům. Prostě rebelové.

Ale co nás stále nesmírně překvapuje, jak to, že se nikomu z té věznice nepodařilo prchnout. Z knížek jsem vždyky nabejval dojmu, že je to někde hrooozně moc opuštěný místo, samí žraloci, takovej trochu Motýlek, alke teď tu stojíme na molu, na tři plivnutí před náma je ostrov podobnej velké lodi a z tohoto ostrůvku, kde je nadohled město, fakt jen pár hodin plavání. Pevnina je necelé dva kiláčky. A nikomu se to nepodařilo? To je pro nás to největší překvápko, když vidíme na vlastní oči proprvé tuhle věznici.

Někdy kolem roku 1850 se San Francisco stalo vyhlášenu destinací pro zlatokopy všeho druhu, z původní 500 obyvatel to najednou vyskočilo na 35 tisíc a v té době se stalo SF nejbohatším městem světa. A proto se rozhodli místní politici, že by to chtělo nějakou pevnost na ochranu města. A Aby to bylo legální, byl ostrov Alcatraz vyhlášen prezidentským výnosem z roku 1850 územím pro veřejné účely.

Jsem rád, že tu ten modýlek mají, už tam jet nemusím, dovedu si to snadno představit.

Centrální třípatrová citadela se strážní věží.

Velikej komín, který pravděpodobně patřil teplárně a elektrárně, aby byl ostrov s věznicí energeticky nezávislý. Ale je docela možný, že to není komín, ale jeden z nejstaších dodnes fungujících majáků.

Jdeme pryč, Alcatraz necháváme za zády. A blížíme se k molu číslo 39.

Kukabaru znám jen z Austrálie. Taky si na Austrálii hned vzpomenu a nemůžeme se najednou dočkat, až dorazí Helča, která má z Austrálie přiletět týden po nás. To už budeme část SF znát docela důvěrně a to včetně Golden Gate mostu.