Den se dnem se sešel a nastal čas se zase na nějakou dobu ukázat v České kotlině. Naše bydlení v Evans Head, které nám sloužilo přes 3 roky, bylo potřeba vyprázdnit. Ke svému překvapení jsem zjistila, že jsme zvládli za tu dobu nahordeřit tolik nepotřebných předmětů, že by se to líbilo Olině, a že mi u toho zůstal i rozum stát. Rozhodli jsme se letět poněkud obskurní leteckou společností - China Southern. Důvod? Umožňují dvojitou váhu zavazadel - 2 krát 23 kg na osobu. To máme cirka 180 kilo mrtvé váhy a to zní docela lákavě. Plníme batohy předměty užitečnými i neužitečnými - nejlépe připravený cestovatel je Boris. Ten má sbaleno už půl roku dopředu, dostal kufřík a do něho si vyskládal své království. Občas si večer kufr vytáhl z pod postele a svoje předměty si v něm trošku přerovnal. Posunul medvídky a uschlé motýly o 2 cm, kufr zase zavřel a strčil pod postel. Toho by náhlý rychlý odjezd nepřekvapil. Vyrážíme v pondělí do Brisbane - letíme v úterý brzo ráno, tak raději jedem o den dřív, abychom nemuseli řešit náhlé komplikace po cestě. Kamarád Paul nás veze, jakýmsi zázrakem se mu daří narvat všechny batohy do auta - sice jsme v autě zaskládaní až po hlavu, ale těch pár hodin do Brisbane se to dá vydržet. V Brisbane si děti užívají poslední dávku sluníčka - blbnou v hotelovém bazénu. Sluneční tečka za naším pobytem v téhle krásně, prosluněné zemi. Druhý den ráno se ještě chlapci zvládnout polít na letišti horkou čokoládou, aby si aspoň trošku té Australské dobroty vzali s sebou. Batohy jsou proclené, jen malá chyba na kráse - prý mi je nepošlou až do Prahy, ale jenom do Paříže. Prý si je mám tam v Evropě vyzvednout a znovu proclít. Trochu mě polévá horko, Pařížské letiště Charles De Gaulle je tak obrovské a nepřehledné, že i kdybych se snažila sebevíc, nebude v mých silách se třemi dětmi 8 batohů přemístit. Tak prý ať si to zkusím zařídit při našem mezipřistání v Číně. Let do Guangzhou je vcelku zábavný - dostáváme se do turbulencí, které trvají skoro hodinu a půl a během této doby letuška poskakuje po letadle a rozdává blio-pytlíky. Z každé strany se ozývají hrdelní dávící zvuky a letadlo se rázem mění na poblijónský rajón. Při výstupu míjíme babičku s vnučkou, babička je poblitá od pasu až ke kotníkům a smrdí chuděra jak bezdomovec. Pak se snažíme zařídit přelepení batohů a malý Číňánek v brýličkách to opravdu zařídil - sice mu to trvalo 2 hodiny, ale batohy, jak se zdá, poletí až do Prahy. Přečkáváme zbývajících 7 hodin čekáním a frčíme dál. Cesta z Číny do Paříže je nudně stejná, jen naštěstí nejsou žádné turbulence. Po 13 hodinách sedáme na evropskou půdu - je 8 ráno, tma, lezavo a prší…. Poslední kousíček - hodina a půl a jsme v Praze! Po pěti letech. Štracháme se k výstupu, čekáme na kufry. A stále čekáme. A stále čekáme. Na karuselu unaveně krouží 2 kufry a jeden batoh, půl letadla stále marně čeká na kufry…. To už nám začíná docházet, že se možná nedočkáme. Kufry se někde zatoulaly. A tak místo kufrů po 2 hodinách a trochu úředničiny pokládáme na vozíky spící kluky a jdeme se přivítat s rodinou. Na letišti nás čeká Milan, babička Olinka a dědeček Dušan. Sdílíme si první dojmy při kafi a štrůdlu - Bobík se probral z mrákot - Boris stále spí. Boris totiž během cesty skoro nespal, protože musel stihnout shlédnout 8 celovečerních filmů. Dostal se téměř do kómatu a teď ho nic neprobudí. Nakonec spal 18 hodin v kuse a všechno srovnal.

Poslední teplý rachtání. V bazénku v hotýlku blízko letiště v Brisbane.

Poslední posezení s hodným Paulem, kterej nás odvez z Evans Head do Brisbane.

Sedíme s čínským letadle, s sebou vezeme 8 kufrů a bude se blít.

Cesta bude dlouhá.

Boris se těší, že bude mít hodně času na sjíždění filmů,

Čekání v Číně.

Čekáme na Letišti Václava Havla. Trvá to dlouho, protože všecky kufry se ztratily.

V objednávárně taxíků obsluhuje bílej pes.

Konečně se objevuje Helča s Beou. Každá si veze na vozejku zmrtvělýho kluka, protože všecky kufry jsou v čudu.

To je radosti po roce a půl, co jsme se vňoučátkama neviděli. Loni jsme totiž nejeli za nimi do Austrálie, ale za Honzíkem do San Francisca.

A kluci spí. Bobík se nakonec probere a je roztomilej. Borise neprobudilo vůbec nic. Akorát se pak druhej den ptal Helči, jestli se přivítal s babičkou a dědečkem, že si nic nepamatuje.

Šípkovej Borísek.

Bea s babičkou.

Bobík si přečte Tajmsy, sní kroasána a jede do Kladna. Proč by si nečetl, vždyť právě dokončil první třídu v Austrálii.

Helča se rozhodla, že hned první víkend stráví v hnízdě rodičovském, všichni se šíleně těšíme, Počasí na restart v jiných zeměpisných délkách a šířkách je ideální.

Děti jsou hladové jak malí čerti. Olina upekla perník. Všem chutná.

Bibišta je konfrontovaná se svým strejdánkem Honzou - tím z Ameriky. Shodou okolností je na té fotce taky dvanáctiletý, stejně jako právě teď Bea.

Největší radost mají kluci z malé dílničky v Jirkově pokoji, hned si vezmou tavné pistolky, ořechy, cín na pájení, sykovky, lupu a elektrickou frézu a začnou kutit. Během víkendu vypotřebovali několik metrů cínu s kalafunou, přepálili očko na pájce a spotřebovali všechny tyčky tavnýho polyetylénu, kterej jsem v poličce měl. Dohromady to dělalo tak dva metry. Roztomilí škůdcové.

Pak Olina vyndává své poklady. Celou dobu, co tu nebyli pro děti a Helču pletla ty svoje fusakle. Těch teda je.

A taky hadříky z různých darů po povodni, co dostala babička Kuttmanová zároveň se sedačkou. Tuhle sukni Helča ohodnotila tak, že je to nejoblíbenější model v Austrálii, že Australani jsou úplně bez vkusu.

Helča je ale hodně přísná a moc si toho nevybere.

První Bobíkův výtvor, ořech v polyetylénu, a s půl metrem cínu.

Mezi hadříky jsme objevili i motorkářskou bundu.

Jirka se hrozně bojí, že ho Olina opaří pečeným kuřetem. Děti žerou jak buldoci.

Odpoledne jdeme za Alenou Vackovou na návštěvu. Helča po pěti letech.

Samozřejmě, že je mlha a lezavo. Myslíme si, že to bude dětem vadit, protože v Austrálii je zrovna takové vedřisko, ale nevadí jim to.

U Aleny se s Bobíkem kamarádil Ralf.

Moc mu voněly Bobíkový nohy.

I Tonda s Alenou nabízí nějaké starší šatstvo, ale Helča si nic nevybrala. Jen Olina mikinu. Kdybychom si vybrali víc, dal by nám Tonda po tátovi i nějakou vrtačku. Našli jich nejmíň deset.

Už je tma, Bobík usnul a Boris usne za chvilku taky, tak musíme honem domů. Bobíka neseme v náruč a probudí se neomylně až poslední schod před dveřma.

Boris si dal vanu, kterou neměl už hodně dlouho, protože doma v Evans Head měli jen sprchovej kout.