Nové změny na praseti jsou sice pranepatrné, chtěl jsem použít modernější prvky,ale prase se vzepřelo a chrochtalo cosi o tom, ať jdu se všema těma změnama do prdele, že už patnáct let to pytlíkujem takhle blbě, a ž nemá zájem o zásadní změny, tak mi prase dovolilo, a připusťme, že na to po těch letech má tak trošku i právo, že jako ikonky sekcí změníme, ale jen tak nepatrně, to ostatní ať neměním, že je prase už staré a na novej chlív by si těžko zvykalo. Jen tak pro zajímavost v loňském roce se objevilo na praseti 4375 fotek. To je překvapivě vysoký číslo. A potvrzuje, že WWWiditelné prase je především obrázkovej časopis. Redakce děkuje všem přispěvatelům. A to především Honzovi Kurkovi za skvělé cestopisné črty plné fotek, obdivuhodně pilnou brněnskou sekci pod vedením Dady a taky fotky od Pavla Klementa a Jerky Klementa. A taky "Zámečku Lubo" za veverčáka a další příspěvky a trošku rodinného pochválení Helči za fotky dětí z Austrálie. Helča toho sice loni tak moc nenapsala, ale to neva. Od letoška bude zase v česku, tak by z ní mohlo vypadnout víc. A jednoho sprďana, americkej Honza napsal loni úplnej prd a přitom viděl tolik zemí, míst a zažil tolik zajímavostí a nafotil tolik krásnejch fotek, ale zatím si je syslí. Vyčítat mu to nemůžu, ale napsat o tom můžu. Třeba z něho nakonec taky něco vypadne.

Vánoce jsme si užívali na chaloupce v Ostružné. Byli jsem tentokrát ve velmi komorní sestavě. Tři dámičky a pes. Jo a taky já. Sníh nebyl skoro žádnej. Vánoce na blátě, ale stejně to tam bylo skvělý, protože dobrá atmoška a krásný výlety i na místa, kde jsme, ač už tam jezdím 60 let, ještě nebyli. V tomhle praseti předhodím jen pár fotek s popiskama o té akci vánoční. V příštím čísle bych chtěl pustit do světa příspěvek pilného Honzy Kurky..

Do Ostružné jsem s Olinou dorazili první. Pršelo,bylo hnusně, ale nám to nevadilo, Martin tu byl před námi a chalupa byla pěkně vyhřátá. Tak jsem sežrali kus štědrovečerního kapra, Olina vyndala jehlice a začala plést fusekle pro vňoučátka a já jsem si četl. Krásnej večer.

Druhej den dorazí Dana, ale až po obědě, tak jdeme na krátkej výlet do Branné. Jen tak v mlze na pivo. A na trubičky.

Počasí je jako ilustrace pro knížku finského spisovatele Aarto Paasillina Autobus sebevrahů. Tady to umí počasí vzít pořádně za pačesy.

Prvním zajímavým místem je místní hřbitov. To by byly horory. Jen někde sehnat psa z Baskervilu a budeme vyrábět bobky ve velkém.

Branná vypadá velmi upraveně a je vidět, že se dost snaží. Když jsme tu byli před skoro 40 lety - měli jsme tu s Olinou svatbu, vypadalo to tu vyloženě uboze a hnusně. ale taková už byla doba. Komouši na všechno srali, museli své síly napřít proti nepřátelům socializmu, takže nějakej zámek, nebo nedej bože kostel, ať to třebas chcípne a zplesniví a rozpadne se to. I to, jak dne vypadá naprostá většina obcí v Česku, dokazuje, že je to nesrovnatelně lepší než to kdy za komančů bylo. Ať si říká kdo chce, co chce.

Hned vedle ve fořtovně jsem tenkrát měli tu svatbu.

I když je teprve kolem 4 odpoledne, začíná být tma. Navzdory tomu, že se začínají dny nezadržitelně prodlužovat.

Dvě dámičky a dvě lampičky. V hospodě na náměstíčku začali prodávat vlastní pivo, už ne Holbu, ale nějakýho Demiána, či co. Polotmavé a nefiltrované. Já jsem si dal 15° a bylo skvělý. Dana si dala 11° a taky dobrý a Olina si dala svařák. Technologie vaření piva poskočila tak daleko, že už není problém, aby každá hospoda vyráběla svoje pivo. Pár nerezovejch válců, trocha trubek, procesorem řízená technologie a to je asi tak všecko.

Přivezl jsem Pepovi až z Prahy velkou černobílou fotku. Když jsem ji zabalil, zjistil jsem, že je zabalená do Helenky. Tímhle jednoduchým trikem se mi podařilo povýšit jednu fotku ze svatby až na národní kultůrní památku.

Večer zase Olina plete a já si čtu. Na další den jsme naplánovali výlet do Lesního baru. Už pár let to funguje a my jsem tam ještě nikdy nebyli. Teda Olina a já, Dana už tam byla s Mirkou a prej je to hezký. Tak uvidíme. V sobotu má dorazit ještě Zdenča s psíkem. Víc nás už letos nebude.

Když jdeme lesem k lesnímu baru, provází nás všude prskavé cedulky, kde nám udělují různé rozkazy a příkazy. Naše zem si na tohle potrpí. A to nejen z ofiko míst, ale i běžní občané si rádi cedulkujou a příkazujou.

Cestou k báru nás bubláním doprovází potůček.

Lesní bar je takový nečeský nápad. Je to samoobsluha. NA cedulce si najdeš, kolik co stojí, a spočítáš si celkovou sumu a tu pak hodíš do plechové pokladničky na sloupu. Samozřejmě, že se najdou nepoctivci, kteří toho bezostyšně zneužívají. Ale světe div se, bar nekrachuje a spíš prosperuje. Je to pro mě velkým zadostiučiněním, protože jsem v Americe děsně té Americe záviděl, že tohle tam funguje jaksi jakoby samozřejmě, ne, že by to bylo ve městech, ale třeba v Yosemitech takhle fungujou skoro všechny kempy. Nikdo tě nekontroluje, jen na nástěnce je napsáno kolik máš hodit do schránky. No je to fakt trochu jako z Marsu, ale funguje to. A tenhle bar taky. A kolik tu byl lidí. Nejen, že to nikdo neplundruje, ale dokonce tu funguje i jakási solidarita, protože LEsní bar vyhlásil veřejnou sbírku na umělou nohu pro kluka, kterej místo, aby šel na pracák, tak šel jen tak pomáhat lesákům do lesa těžit dříví a nešťastnou náhodou a nepozorností mu lano od vrátku amputovalo nohu. Veřejná sbírka byla na chytrou porotézu. Za necelej rok byly peníze pohromadě a kluk má novou nohu. Mně by se líbilo, kdyby takových míst bylo po Česku hodně, Stejně tak by se mi líbilo, kdyby byly v Česku hajzly na nádražích a ve městech zadarmo a nesmrděly. A taky by se mi líbilo, kdyby Češi nepodléhali stupidním plytkým slibům populistů, kdyby politici přestali vypouštět z tlam prázdné fráze a byli konkrétní, kdyby.... Já vím, je toho najednou nějak moc. Tak dobře, stačí mi víc fungujících lesních barů. Jo a ty hajzly, ty bych taky bral.

Jdeme se podívat na vyhlídku a po cestě narazíme na indiánské típí. Nebo týpí?

Mlha jako v Japonsku.

Tohle jsem si vyfotil barevně, abych to nezapomněl, to barevný focení.

Měli jsme chuť na pivo, ale penziony zavřený. V celé Horní Lipové jsou penziony otevřené jen pro ubytované, ale zrovna tady v tomhle penzionu, Olina zazvonila drze na zvonek, otevřel človíček, který nás pozval dál, že pivo nám rád dá, pak nám v krátkosti prozradil, jak to je s tím jeho penzionem, dal pivo. a dovolil nám se porozhlídnout kolem. Fakt krásnej a výtečně upravenej penzion.

Veškeré teplo v hospodě mají na svědomí tyhle krásný americký kamna Harding. Pan majitel nám řekl jejich historii, která byla sice poutavá, ale já ji zapomněl.

Pan majitel a provozovatel penzionu U ospalého heligonu. V hlavě mi šrotuje databáze ksichtů. Je to někdo, koho jsem určitě viděl kdysi dávno v Brně. Potvrzuje se pak, že jo, že to bylo někde buď v Divadle na provázku, nebo při nějaké vernisáži. Jména a čísla si nepamatuju, ale obličeje zapomínat neumím.

Pak přinesl pan majitel i vzorky cukroví, ale Dana nám nedovolila, abysme to sežrali a odnesla to zase od nás pryč. Ach jo, to je teror.

Tyhle růže jsou prý pohádkové a kupujou si je v Hornbachu nebo v Lídlu? Pohádkové prý proto, že když se se ženou pohádají, tak po tý hádce jí koupí na usmířenou růži. Prý si ale jeho žena ty kytky kupuje většinou sama.

A už taky víme, odkud pochází "bejt na šrot".

Boží muka.

Černobílý Bílý potok. Zdravíme tě pane Nebele.

Je, nebo není Jesus?

Je.

Dana jede domů vláčkem dvě zastávky z Bílýho potoka do Ostružné. Sedadlo č. 38. Dana má IN 50, takže to má levnější, ale my s Olinou musíme zaplatit víc. Je v tom ale děsnej bordel a nikdo, ani paní výpravčí, co nám prodávala lístky, tomu nerozumí. Je to prý jakési regionální jízdné, které je nepatrně výhodnější než všelijaké ty slevy a hromadné jízdné. Prodala nám ty lístky asi napotřetí, než to bylo správně.

No a protože mám těch obrázků víc, a už mninule mi Zdena vynadala, že jsem kdysi dal daleko míň fotek z výletu, než viděla na mým foťáku, tak to musím to rozdělit na dva díly. Zde končí díl první.