No tak sakra, co teď s tím? O víkendu jsem byli s těma roztomilejma Austračátkama. Takže téma je jasné, jenže ono to je zase hodně zašmodrchaný. Víkend byl akční a veselej a skvělej, jen že najednou nemám prostor to pořádně do hloubky a co nejlíp zpracovat, Místo toho se tu plácám s několika kšeftama naráz, který bych normálně udělal levou zadní na rychlým počítač, ale mně se nechtělo se připravovat ani o chviličku z Helčou a třiBéčkama. S nima je taková sranda, torpéda. A proto mi nezbývá, než jen tak nastínit, co všecko tu možná na pokračování bude příště a přespříště.
Dal jsem si před nedávnem svoji oblíbenou 15denní restartovací hladovku o teplé vodě. Skončila mi v pondělí večer a jak jsem tak pomaličku začal zase nutit tělu to jalový nic neříkající obtěžující jídlo, tak jsem to řešil svojí oblíbenou vločkovou polívkou, namočený vločky přes noc, ráno doplnit hodně vody a hodinu vařit v kastrólu, tuhle řídkou věc pak nutit tělu pár dní a postupně přejí na to, na co tělo samo ukazuje. Je to jednoduchý, protože, tělo po restartu je celkem nezkažený a některý věci odmítá velmi zarputile. Třeba sladký věci jsou skoro odporné. A tak se jim vyhýbám. Je mi prostě několik měsíců bez cukru nesrovnatelně líp, než s nimi. Maso jo, to rád, zeleninu a ovoce taky. Přílohy nic moc, skoro vůbec. Čokoláda až někdy před vánocích Takovej zjedodušenej jídelníček. V pátek jsem už měl pocit, že jsem zase zpět, že už jsem jako frajer, kterej se umí vrátit do restartního normálu za 5 dní, ale nebylo tomu tak, v pátek ráno jsem si tu svou řídkou ovesnou kaši nedal. Říkám jí pelíšek pro jídlo. Jak je to klouzavý a soplovatý, tak to obaluje továrnu na bobky a jiným jídlům se tam pak docela dobře daří. A bez pelíškoviny jsme si dal zbytek tvrdýho sejra a pranepatrné sousto sekané, co přinesla Olina den před tím z Prahy. Za chvilku mi začalo v břichu škrondat a rachtat A bylo to dobrodružný a já si představoval, jak se v autobuse při třesení po české rovné dálnici ani bez ostudy nedostanu do Hradce, kde má být čtvrthodinka na hajzlík. Obával jsem se zbytečně, škrundalo mi v něm ale na nic víc se ten můj organizmus nezmohli. Díky kámo.
U Helči jsme byli něco málo po osmé, celou cestu jsem myslel jen na dvě věci: nezapomenout v busíku obrovskou stavebnici Lego pro kluky a neposrat se. Zvládl jsem jen jednu, neposral jsem se , ale stavebnici jsem v autobuse zapomněl. Fakt na posrání. Naštěstí je Rokytnice konečná pa řidič tam stál, Lego zachráněno. Když jsem ho vynášel ven, oba kluci pištěli jak malý ovečky a nemohli se dočkat, až to doma rozbalí. Kluci totiž mají narozky stejnej den a sice na můj svátek. Kumulované datum. A jen pro zajímavost. Kluci jsou od sebe tři roky a velmi velkou náhodou se podařilo, že se oba narodili na velikonoce, dokonce na velikonoční pondělí, oba devátého na pondělí velikonoční.
Doma jim ani nechutnala večeře, teda jo, chutnala, bylo totiž masíčko z mladýho bejčka, vynikající. ale já jsem si raději před tím masem nechal do Helči udělat pelíškovou kašičku. Kluci měli tak šťastnej výraz v ksichtíkách, až to bylo dojemný. Lego je docela složitý a je tak příšerně moc kostiček, co k sobě pasujou. Lego je geniální stavebnice.
To, že je tohle prase tak neobvykle krátké má na svědomí má nechutná pracovitost. Věnoval jsem se přízemně kšeftům za peníze a prase odsouval.
No a příště to bude taky trochu složitější, protože jsou velikonoce, kde by se mělo uskutečnit vzácné a z našeho rodinného pohledu neuvěřitelné rodinné setkání. Měli bychom se všichni sejít v Ostružné. Honzík totiž byl na expedici na Špicberkách, kde ho nesežral medvěd a nic mu neumrzlo. Prý se rozpadl jen displej jeho novýho foťáku. A už se živej zdravej vrátil do Evropy, v pondělí letí do Prahy a v pátek do Ostružné. Sejdeme se tam celá rodina. Nemůžu se už dočkat. Takhle celá rodinka jsme se sešli před třemi nebo možná čtyřmi lety v Austrálii u Helči, O tom jsem tu na praseti taky psali. Já se už nemůžu dočkat.

Hned první večer na Bibi zahrála na jejich nové elektrické piáno, co má zvuk jako doopravdický.

Lego pro všecky děti dohromady, rozdělili si úkoly, dokonce se při tom ani nepohádali. A to prosím nemají ani tiskovýho mluvčího, ani Babiše na ministerstvu.

Ráno vyrážíme na celodeňáček. V nedalekých Bartošovicích je jarmark, tak se tam chceme podívat. A děti tuší, že by z toho mohlo něco kápnout. Čekáme na autobus, jsem tu moc brzo. Lidí poměrně dost, protože jarmark tu není každý den, a tenhle je prý docela vyhlášený. Čas zabíjíme všelijak. Já si fotím podivuhodné zákoutí za brašnářstvím, kluci blbnou na rampě a Bibi si povídá s babičkou.

Za brašnářstvím je obrazů.

Přijíždí pidiautobus a sám od sebe už je plný. přesto se tam všichni vejdeme. Bobík dělá rád umělý ksichty a rád mluví sprostě. Hlavně slova s písmenem R.

Ksichty dělají i babka s Helčou. Mezigenerační tlemení. Řidičem autobusu je paní řidička.

Vystupujeme před Bartošovicema a jdeme krajinou na jarmark.

Bartošovice jsou roztomilé a malé.

Zatím je zavřeno, jsme tu brzy, ale kromě zimy už začíná být cítit klobáska.

Vstup zakázán není.

Cizí auto na cizím pískovišti.

Skupinové foto.

Dnes už na to musím hoditi bobek, sotva vidím. Stejně budu muset prase doplnit brněnskou sekcí a kulturou, ale to až v pondělí večer. Dřív se k tomu nedostanu. Takže nevylučuju, že sem ještě něco nepřidám.