Nojo, no, takže abych to dokončil. Hlavně proto, že jsem to slíbil. V tom minulým žvanění jsme byli v Julinčině údolí, v tomhle jedeme do Neratova. Ale ještě před tím si jdeme zalyžovat na Říčky. Byl jsem tam kdysi dávno, fakt dávno, tak jsem byl mile překvapenej, jak se to středisko zmodernizovalo. V podstatě je to podobný, když budu hodně při zdi, jakýmukoliv jinýmu středisku v Dolomitech, Rakousku, nebo Francii. A to dření se při zdi je nutný, protože třeba v těch Dolomitech je ve středisku stovky všelijakejch sjezdovek, samý chajdy s gulášovou polívkou, vysoko v horách a všude kolem ostrý skály. Tady je celkem prd. Technickej sníh, jedna čtyřková sedačka, velký parkoviště, prodejna čepic a tři sjezdovky. Jedna jakoby černá, druhá červená a třetí modrá. To je vše. I hazjlíky tu mají zadara. Zato však cena za lanovky je bastardní, ale proč ne. Koupili jsme si vždycky za skoro tři kila na dvě hodiny a jezdili jsme nahoru a dolu. Nejhezčí na tom bylo to, jak jsme se s Olinou shodli, že ty dvě hodiny bohatě stačí. Ani nás nestihly začít bolet nohy. A sjezdovky jsou to uprděně krátký. Ne, neberte to tak, že na Říčky flušu. Je to tam fajn. A když jsme si ještě po dvou hodinách lyžování dali v bufáči u Karla bombardíno, tak to na pár vteřin fakt najednou vypadalo jako v těch Dolomitech. Průzorem přes sklinku ajrkoňaku vohřátýho v mikrovlnce a s lyžákama s odepnutou horní přaskou to bylo fakt mikrověrohodný.
Odpoledne jsme se věnovali dětem, úkolům a takovej těm správnejm rodinnejm činnostem a další den jsme si to zopakovali. Dana sice se už vzbouřila a s dobře připravenejma výmluvama se rozhodla nejít lyžovat ani na minutu, natožpak na dvě hodiny. Jo bylo to fajn a bohatě to stačilo.
Den před odjezdem jsme si vymysleli výlet, na který nás navedl nezávisle Jirka Klement a Dada, každej jinou cestou. Prý máme navštívit kostel v Neratově, prej to je fakt prda. Z posledního lyžování začala chcípat Helča, která padla za vlast a vypadala fakt nemocně. Tak jsme šli sami ve třech. Olina, Dana a já. Našli jsme si rozhrkanýho místního busíka s nedůvěryhodným řidičem. Stará doba na nás dejchala z oškubaných sedátek. Motor hlučnej a topení smrdělo naftou jako za komančů. Osazenstvo autobusu bylo jak z nějaké Hrabalojc povídky. Silnička úzká, krajina krásná, fotil bych jak blázen, ale hrkavka z "karosy" mi v tom úspěšně bránila. A tak si mi pěkně plnila krabička nevyfocených fotek pro výstavu v Rudolfinu, ale o týhle výstavě snad někdy jindy, jestli někdy. Řidič jede na můj vkus dost ostře a rychle. Nijak zvlášť z toho dobrej pocit nemám, a nejsem sám, i Olina se drží tak, že mohla mlejt kafe nadrobno. Naše pocity nebyly plané. V jedné, snad v té nejvíc nepřehledné zatáčce, do které ten náš šofér vlítnul jak splašený saranče, se se stejnou rychlostí vetřel v protisměru náklaďák plnej stromů. Pěknej průser. Oba brzdí jako vzteklí, my jedeme rovně přímo do škarpy a náklaďák zase ke skále. Je to hlučné, všude teče adrenalin. Držím se jak klíště, až to narazí, abych si nevyšrouboval zas nějaký zuby. Dopadlo to dobře, pár centimetrů od konce silnice jsme zastavili a když se ohlídnu, vidím dva nejdelší kmeny z toho naloženýho náklaďáku. Taky stojí. Stojíme a nic se neděje. Babky v autobuse jsou celé rozhozené a začaly nadávat: No viděla ste toho blbce? Jel jako hovado, to jsme teda měli štěstí." Myslela řidiče náklaďáku, náš šofér byl přece geroj, protože to ubrzdil. A to již přichází klidným krokem řidič od náklaďáku k nám, náš řidič otvírá okýnka, babka to komentuje: "Jde se nám, blbec jeden omluvit, ještěže aspoň tak." Ale jaké je její překvapení, řidiči se navzájem vesele pozdraví, poptají se po zdraví, podají si ruce, autobusák mu pak ještě prozradí, že na to je zvyklej, že se minulej tejden taky málem vyboural. No fakt ulítlý. První, co mě napadlo, vzpomínka na mou první Sýrii, kdy jsme jeli dálkovým autobusem z Damašku do Deir Ez Zoru přes Palmyru. Náš řidič to pálil na plný pecky a rozhodl se předjet motorku tříkolku plnou ovcí, manželek a dětí. Jel jako prase a celou dobu po levé straně. Proti nám náklaďák. Oba jeli, jakože takhle to je správně, přímo proti sobě. Málem jsem tenkrát strachem chcípl. Na poslední chvíli to strhl ten náš doprava a to tak blbě, že jsme pravou polovinou sjeli z dálnice do písku. Vířilo to za námi tak, že to možná udusilo tu rozmnoženou rodinku na tříkolce. Autobus se chvěl, motory řvaly, po dlouhých stovkách metrů se podařilo řidiči dostat se zpět na asfalt. Všem nám spadl kámen ze srdce. A víte, co se stalo? Tomu debilnímu řidiči celej autobus zatleskal a vyjadřoval mu obdiv, vyprávěli si o něm bohatýrské storky ještě určitě několik let. Jen já a můj kamarád jsme místo tleskání nahlas z huby vypustili: "Ty vole, to je čurák." Ale nikdo nám nerozuměl. Možná si ostatní mysleli, že se tak česky vyjadřuje obdiv.
Ten náš příběh orlickej taky dopadl dobře a hodnocení jsem použil stejné jako v Sýrii, jen potichu. Přece jen je to v Česku a babky by poznaly, že ho neobdivujeme. V autobuse to švitoří, vždyť k radosti je důvod velikej. Za chvilku nás vyhodí v Neratově. Takhle nějak vypadá konec světa.

Tomuhle se říká černá. Ale jo, jeden kousek je trošku prudší.

Dana si sice žádnou čepicu nekoupí, ale fotku chce.

Olině se líbí nejvíc tahle čepice, ale taky si ji nekoupí.

V bufetu o Karla je přebožkováno.

Za pomoci bombardín se snažíme implementovat Itálii.

Je sice pravda, že v Dolomitech Olina po třech bombardínech chtěla v lyžákách značky Kastinger tančit na kulatým stole a zabránilo jí v tom jen to, že stůl byl moc vysoký. Tady se chovala umravněně. Ale bombardína byla jen dvě.

Ráno otevřu oči, slunce mi namalovalo na zeď obraz.

Chystáme pro děti svačinky. Jó, v Austrálii to byl oběd. Protože v Austrálii žádné školní jídelny nejsou.

Stojíme na zastávce autobusu a čekáme na našeho nájemného vraha v rouše řidiče.

V Neratově nás řidič vyklopil celé a nezraněné, jen trošku roztřesené. Jdeme si koupit hořickou trubičku. A hned vedle osvěžovače vzduchu AirWick, to logo dobře znám, jsem objevil dobovou fotku obchůdku.

Zas tak moc se to nezměnilo. Kromě nové dlažby a registrační pokladny.

Na kopci se tyčí ten vychvalovanej kostel. Jsme zvědaví.

Vchod do kostela je maskován vlnitým plechem.

Prostor úžasný, světlo nádherné. Jsme ohromeni. Velkorysá rekonstrukce.

Nedaří se nám zjisti nic o architektovi, který se na tom podílel, ale prachy na to přihodila, a to v míře nemalé, ta Čechy nenáviděná Evropská unie. Myslím si, že nebejt EU, tak toho vznikne v Česku daleko míň.

A z velké výšky hřmí slova varovná.

Kazatelna je v úctyhodné výšce. Kazatel nesmí mít závrať, jinak nebude hřmít a dštít.

Tahle fotka vznikla zcela omylem. Fakt, prostě jsem si nechtěně přepnul na objektivu čudlík a zmáčkl. A pak jsem najednou zase začal mít pocit, že to není tak blbá fotka a že ji tu nechám.

Zvon je úplně dole a zazvonit by si mohl kdokoliv.

A malej betlémek.

A plastika mezi svícny. Je to harmonickej prostor.

A práce ještě jako na kostele.

Jiné jeviště.

Výhledy k horizontu jsou podobné těm v Jeseníkách. Vlastně jsou si tyhle hory moc podobné.

Je mlžno, svěže, vlhko a nevíme, kudy se dát.

Pochopil jsem, že tenhle sloupek je pro pány, ale protože jsem vystudovaný přes elektřinu tomu nevěřím a mířím vedle. Co kdyby to probíjelo. Jau.

Šipka k patníku.

Našli jsme si dobrej výlet, asi to v létě provedeme. Vemem děti, spacáčky a vařič a půjdeme z Orlickejch do Jeseníku k nám na chalupu. Ono by se to dalo za den, ale nebudem se hnát, tak si to dáme jako víkendovej pochod. Je to asi 56 kilometrů pěknou krajinou.

Neratov je stylovej

Sleva 30 %.

Krásné využití starého vagonu. Taková příležitostná šukárna.

I s návodem.

Ale jak ho sem dostali, když sem nevedou koleje ani silnice?

Rozvod elektřiny je nevyhovující, ale pro ty účely...

Hroch je prý zvíře značně nebezpečné. Říká Jirka.

No, skoro jako ty Jeseníky.

Po cestě domů za Helčou jdeme krásným lesem.

Já barevný focení moc neprožívám, ale sem tam se mi to vymkne.

Jeden z křížů byl napaden šmejdama a rozbitej. Stejně by mě zajímalo, co se to odehrává v hlavě pitomcům, co musí ničit věci.

Tahle ještě stojí. Vzpomínám na jeden fejeton, kdy jsem psal o posledním zastavení Kristkovy podyjské glyptotéky. Jedna věta tam tak trošku sahala do svědomí, že sochu někdo asi brzo šlohne, protože je kovová a sběrny a tak. Autorem jsem byl požádán, abych tu větu z fejetonu odmáznul, protože se bál, že by to někoho mohlo inspirovat. Proč ne, klidně jsem tu větu dal do pryč, a nebral to jako cenzuru. Ale světe stůj pevně, za rok tu sochu, i bez mého návodu, někdo ukradl. Dodneška slovenská policie nevyšetřila vůbec nic. Dílo špatně vyčíslitelné hodnoty zmizelo ze soutoku Moravy a Dyje v krásným místě, kde se kamarádsky dotýkají tři země. Česko, Slovensko a Rakousko. Sekule se jmenuje to místo. Ze sochy tam zbyl jen sokl. Někteří lidi jsou hajzlové.

Tajemný les.

A to už jsme poblíž vojenskýho bunkru, výletního to místa pro spousty militantů. My ani přímo k bunkru nejdeme. Olinu tlačí pohorka a cesta je zledovatělá. Holky si nechtěly polámat hnátí a mě se tam taky nechce. Bunkr Hanička.

A další neponičenej.

Ještě pár kiláčků po loukách a cestách plných bláta a budeme zas u Helči.

Takhle to dopadne, když sochu rozbolí zub moudrosti.

Večer Olina s Beou probírají konstrukci obecnýho trojúhelníka. Beu matika moc baví. ale stejně je divná, protože Beu baví i dějepis.

No a ráno poslední snídaně, zabalit a jdeme na vláček. Jedeme domů. Dana do Brna a my do Prahy. Kousek cesty máme společný. Bylo to tu fajn a brzy zase na shlednanou. Jedem malým hlučným motoráčkem a náš mašinfýra se jmenuje Hvízdavej Dan a jezdí tuhle trasu už 13 let.