Já vím, je to už skoro trapný, jak se mi nedaří vás dostat na ten vysněnej Golden Gate Bridge. Ono je to ode mě tak trochu vyscanost, to oddalování, Já ty fejetonky píšu přesně podle fotek v archivu. A podle dnešních fotek už to vypadá docela nadějně.
To nejhorší, co mě potkalo před pár hodinama, že jsem si zlikvidoval celé jedno prase a zrovna to složitý ze slovenskofinské svatby. Nějakým zázračným trikem jsem přepsal ze servru sem a tam soubor, ani nechápu, jak se mi to vůbec podařilo. A tak jsem ho ztratil i na počítači i na serveru. No co, celej večer jsem vyráběl jedno náhradní svatební prase. Jedna akce a dvě prasata. Ale hledat rozdíly je nemožné, protože to první je v háji.

Minule jsme byli v SF na suši s Honzou a Stáňou, další den jdeme sami s Olinou zcela cíleně jen na ten GGB. A aby nám to už fakt vyšlo, našli jsme si autobus, kterej nás dovezl až k moři. Když se zvedne mlha, je most vidět a není daleko.

Vyrážíme z domova hned u parkovacích hodin doprava a pak doleva.

Zastávka autobusu je u krásné zdi.

Možná to jsem já?

Do busíka nastupuje nepřehlídnutelnej černoch. Vypadá jako umělec, možná básník, možná malíř. ale pak si vyndává z kapsy zapraných džín pytlík kapesníčků a čte si básničky na obalu. Hovno básník.

Čínská babka vyndává chytrej telefon a ňuňá nesrozumitelně.

Ten nápadný černoch má přes sebe úžasnou deku a kovbojský boty. Ta deka je umolousaná a smrdí, ale boty má vzorně vyleštěný.

Tohle je moje fotografická láska. Fotím rád cadillacy. Když jsem byl malej, tak třeba sedmák, tak někdo mluvil a kadilaku a já jsem vůbec netušil, že jde o auto, jen jsem si říkal, jestli fakt ten pán kadí zadkem lak. Až později mi bylo vysvětleno, že to je auto, stejně jako třeba mercedes. Já jsem v té době znal jediné cizí auto a tím byl Hillmann. Stával v naší ulici v Brně u Lužánek a já jsem se na něho chodil každej den dívat. Měl tolik páček okolo volantu, že jsem z toho oněměl. Tenkrát poprvé jsem toužil po autě a přál si, že až budu velikej, tak tohodle hillmanna si koupím.

Kadilak zaparkovaný poblíž moře je beznadějně ztracený. Časem zrezne,

A zbyde jen chromovanej nápis.

Jachtí hnízdiště.

A je tu hodně pejsků.

Vyhrazeno pro holuby.

Přestože tu fučí a je docela zrovna i chladno, lavičky bejvají obsazený.

Fáro místního gynekologa.

Jdeme totiž ulicí, kde bydlí bohatí Sanfrancičané.

I na barácích to je vidět.

Jojo, je tu, ten můj vysněný červený most.

Vidět most v plný technický nádheře prý není tak časté. Většinou ho halí mlha ze zálivu. Ono obecně v SF často mlžno a často i větrno.

Je tu jen jedna zákeřnost na té naší pouti k mostu. vlevo je již z dálky vidět něco historickýho, ba přímo antickýho. Víme prdlačky, co to je, ale chceme to prozkoumat.

Tři zvědavé dámy očumují svalnaté pány.

Co to je za stavbu? Američani zrovna nemají nějakou starou minulost k dispozici. Nejdál to je někam k westrnovejm městečkům a Indiáni moc nestavěli. Dole u Mexika už asi jo a v Jižní Americe taky. V Severní Americe toho moc není. A tohle taky není nic starýho, prý to tu postavili v rámci nějaké mezinárodní výstavy a pak to tu nechali. Nechce se mi zrovna hledat, jak se to jmenuje a jak to je doopravdy. Lovím zrnka, která mi uvízla v hlavě. Možná že to jsou všecko kecy y je to úplně jinak. jen to, že to není nic starýho, je pravda.

Vyfotil jsem si tu Olinu, vypadá určitě mladšeji, než tahle stavba "antická".

A Olina mě.

Mám pocit, že jsem tohle jezírko viděl v nějakým americkým filmu. Sešli se tu dva páni a sdělovali si nějaké tajemství.

A taky jsme se nechali kýmsi vyfotit dohromady.

Tohle jsem musel barevně, protože černobíle takový motiv nedovedu.

Na pláží stojí jako jónský sloup obrovskej prostorově nepřehlídnutelnej černoch a pouští draka. Drak je vysoko a on ho ovládá jen dvěma očkama navlíknutejma na prstech ruky. Zrovna jsem před nedávnem dočetl knihu od Khaleda Hosseiniho Lovec draků, teda ona byla ve slovenštině a jmenovala se Majster šarkanov. A tenhle mohutnej chlapík měl něco podobnýho, o čem se psalo v té krásné knížce.

Je tu hodně oblíbená činnost venčit za prachy pejsky. Není neobvyklé, když něžná dívenka vede na devíti vodítkách deset psů. A každej jinej. Prachy jdou na ruku a často to dělají studenti, aby měli na pivo při studiích.

Přicházíme ještě blíž k mostu a tu se na louce objeví obrovská skulptura, Vytvořena z mohutných kusů traverz. Konstrukce je velmi promyšlená, těžiště a rovnováha je hlavní součástí. Chlápek se jmenuje Marc di Suvero. Dílo se jmenuje Figolu.

A pak mi udělá Olina jeden parádní portrét u GGB.

Domeček jak v blbým anerickým filmu.

Tohle dílo pojmenoval "Will" a je z roku 1994. Těch krásným robustních soch tu bylo celé pole.

I hangár tu je poblíž. a v něm schovaná stará letadla, kterými drze a odvážně riskantně podlétali most.

Kaluž pro čtyři ptáky., to je zase název mé skulptury.

Poslední zatáčka?

A za ní je ještě takovej bufet. Protože máme už hlad jako vlci, rozhodujeme se, že si sem zajdeme na sendvič. Jsme přece v Americe a sendvič je jedno z národních jídel. To druhý je hambáč.

V bufetu je to celkem jednoduché, ale stejně to zvojtíme. Když se na tebe dostane řada, řekneš si, co chceš, dáš kartu, oni ti ji vrátí a pak se zeptají na jméno. Mysleli jsme si, že to je kvůli nějaké identifikaci karty, tak chtěla Olina nějakej papír podepsat, pak prozradila, že Roušová, ale nakonec jsme se dohodli na tom, že objednávku je potřeba pojmenovat, aby až bude hotová, mohli to jednoduché jméno vyvolat a my si pro ten sendvič dojdem. Takže chtít po servírce aby volala Roušová je krutý. Zmenšíme to na Olga. A skutečně, za chvilku už se ozývá bufetem OLGA!!!

Kafe je docela hnusný a Starbucks, sendvič dobrej s tuňákem. Na poličkách je stovky knížek o tom vysněným mostě, a o San Franciscu. A trička s mostem a malí mostci z bakelitu a ve skle. Klasika. Stejně jako u nás Katův most. A nebo matrjošky a rusácký čepice na Karlově Mostě.

Jojó, most je na dosah.

Je v mlze, ale to mi neva, spíš je to tajemný. Ale dovolte mi zase to utnout. Těsně před prvním schodem k mostu. To si nechám na příště. Na někdy příště.