prase č. 23/2014

Teda já ani nevím, jestli se to u holek smí říkat nebo nesmí, ale snad mi bude jako rodinnému kronikáři prominuto, že nemlžím a netajím. Moje sestra o víkendu oslavila šedesátku. No zní to takhle napsaný docela divoce, jakože ty časáky, co jsou plný holek s bílejma zubama a postavou podle předpisu, co jsou před kamerou jako doma, holek, který jsou vzorem pro spoustu mladejch jelimanek, který se snaží, jak to jde, aby vypadaly stejně, ale nejde to, a tak si nosí špeky kolem břicha v krátkým triku a do džín se rvou hodinu před odchodem z domova, holky, který celej den nemůžou nadechnout, jak jsou do oblečení narvaný, ale i holek, kterejm se to daří, ale za děsnou cenu, a holek, co pak, až už jsou dámy a později báby, do toho narvou děsný prachy, aby vypadaly jako devatenáctky, a taky konverzace s nimi je komplikovaní, protože nevím, co se smí říkat a co ne.
Tak teda nic z toho moje sestra není. Je v tomhle normální a časákama se neinspiruje. Teda, alespoň si to myslím. A to je na ní sympatický.
Je to ta moje sestra, se kterou jsem měl spojený svý dětství tak, že si to pamatuju dodneška docela ostře. Mám ještě jednu sestru, ale ta je ještě mladší, takže to je zase trošku jiný příběh. S tou svou starší mladší sestrou jsem totiž probruslil svoje i její dětství. Maminka, která nás měla ráda láskou až opičí a bránila nás před cizími vlivy a nebezpečenstvím tak, až to bylo hrozný, nás kupodivu na to krasobruslení namontovala a vůbec nás pak už před vrcholovým sportem neochránila. A když jsme chodili třikrát denně na tréninky a ten první byl před školou, a ten třetí o půlnoci po hokejistech, tak to nás nechránila. Ale klidně mě chránila před rajčaty až do plnoletosti a před zmrzlinou a před houbama a před cizíma dětma, který měly nudli u nosu. Ta naše maminka měla svět podle sebe a čím jsem starší, tím míň mu rozumím a snažím se být diametrálně odlišný. Což zase je asi velký plus a za to mamince děkuju.
Ale už na začátku tohoto rodinného fejetonu bych rád podotknul, že jak jsme starší a starší, tak se naše sourozenecké pohledy na dětství a mládí začínají hluboce rozcházet. Kdyby mezi náma nepanoval vysoký stupeň tolerance, museli bysme se do krve pohádat a nemluvit spolu. Třeba to s tou zmrzlinou si Dana (60) pamatuje, že nás chránil táta, protože byl doktor. A nebo, že na nás táta nebyl drsoň, ale přitom má Dana od dětství rovnej prsteníček a při pití kávy na jedné straně může bez falešného předstírání hrát hraběnku, protože prst v posledním článku neohne. Přeřízla si v potoce šlachu v prstě a táta ji vzal do nemocnice v Jeseníku, kde nad její rukou s kolegou doktorem jesenickým dumali, co s tím, a táta navrhl, že Dana na klavír hraje blbě a volejbal jí taky nejde, tak proč by se to mělo operovat. No a dnes je při kávě hraběnkou s vytrčeným prsteníčkem.
Nebo jiný příběh s dětství. Někdo z nás tří někoho jiného udeřil tlustou knihou do hlavy. až potud se všichni tři shodneme. Až sem jsme sourozenci společného dětství.
Verze podle mě: Já jsem udeřil Danu po hlavě tlustou knihou Geologická minulost země. Důvod jsem jistě měl, ale už si nepamatuju, jestli ze msty nebo jako výzkumník.
Verze podle Dany: Knihou Špalíček veršů a pohádek praštila Dana Alenu, protože jí nechtěla půjčit panenku .
Verze podle Aleny (neupdatovaná): Alena praštila mě, ale už neví proč a neví čím.
Je docela možné, že vůbec nejsme sourozenci, i když jsme jimi kdysi byli. Zasuté a blížícím se stářím zase trochu povyhrnuté vzpomínky jsou přetaveny naší optikou do několika různých příběhů. Možná bysme si měli jednou vzájemně napsat svou knihu z dětství a podarovat jí své sourozence, ať vědí, jak to bylo.
Dovolil jsem si hrábnout do archivu, do krabiček s diákama, co mi zbyly po tátovi. Jsou to teda poklady a na rozdíl od vzpomínek jsou fotky z té doby nekompromisnější a nevymejšlí si jako my. Jenže ani to nepomůže, protože příběh pod fotkou může bejt zase něco úplně jinýho, když si to vybaví Alena, Dana nebo já. Ale teď už do světa obrázků.

Dana si vydyndala na mamě psa přes výslovný zákaz táty. Štěně bylo plné blech a sralo kudy chodilo, ale nakonec s ním chodíval ven do Lužánek i odpůrce táta. Pes se jmenoval Blek, ale aby to bylo jméno svétové, psali jsme ho takto BLACK. Možná, že by bylo rozumnější ho pojmenovat v té době příhodněji na čijornyj.

Naše první auto v rodině byla stará oktávka barvy renata béž, což nám, a nebo přesněji mně, připadalo jako název barvy pitomé. Auto mělo značku BM 11-18 a v tom se všichni tři sourozenci dodneška shodneme. Stejně jako si pamatujeme číslo auta, které nás jednou ohrozilo na úzké silnici. Tátu ten skorokarambol tak vylekal, že jen křikl dozadu na své tři děti: "Děcka OX 37-06, pamatujte si to! A nesmíte to zapomenout!" No a vidíte, táta se nás na číslo auta už nikdy nezeptal, dávno je již po smrti, ale my tři sourozenci si tohle číslo stále pamatujeme, protože nám už nemá kdo sdělit, že už si ho pamatovat nemusíme.

Rodiče bydleli léta v Bystrci u Brněnské přehrady, alias Pryglu, kam jsme se v dětství chodívali koupat a zoncnit (po brněnsku opalovat). A skákat z věže na Sokoláku. Snad se v tomhle všichni tři shodneme. Když už byla maminka sama, jezdívali jsme za ní pravidelně, aby sama nebyla. Ona se na nás dycky moc těšila a upekla nám kuře v troubě a k tomu rejžu.

Tohle ale už je kapitola sama pro sebe. Tatínek byl sportovní doktor a děsnej fanatik na sport, takže jsme furt někde organizovaně hopsali a lyžovali a gymnastikovali a volejbal a... No fakt docela šílený. A maminka, ta naše hodná maminka, nás jednou zavlekla na zimní stadion a nějak se jí podařilo prosadit svou a my jsme pak děsně dlouho krasobruslili. Zpočátku všichni tři, pak už jen Dana a já. A protože jsme to moc neuměli, tak z nás udělali taneční pár, protože jsme se při tom bruslení mohli držet a přestali jsme padat. To krasobruslení se pak stalo jakousi vrcholovou metou. Skončili jsme párkrát na stupínkách skorovítězů a párkát i na nejvyšším, ale nic zásadního. Byla to děsná fuška a z toho všeho nám zbylo pár fotek a mně jedno opravované koleno. Myslím, že i v tomhle se shodneme.

Trénoval nás Ivan Rezek.

Oblečky nám šila naše šikovná babička Karlička, která byla vyučená pánská krejčová. Oblečky byly příšerně barevné, což se v tom krasobruslení nosilo, a dodnes to je docela šaškárna. A bylo to z látky, která byla natahovací a děsně moc i kousací. I v tom se asi shodneme.

No uznejte sami, nejsme cukrouškové?

Dana měla a asi stále má spoustu zajímavých schopností. Klidně by mohla nastoupit do jednotky rychlého nasazení a lámat lumpům vazy.

Táta přísně dodržoval to, abysme o víkendu jezdili stále na výlety, zpočátku jen v neděli, protože v sobotu se ještě chodívalo do školy a do práce. A protože trpěl sportovním duchem přebujele, museli jsme trénovat i v lese nasucho. Klobouk dolů před jeho postřehem, tady nás vyfotil, jak s Danou skáčeme zrovna axelpauzen. Celkem primitivní skok z dnešního pohledu. Uprděných 540°.

A jedna zvedaná figura, jejíž název si už nepamatuju.

Hodně jsme lyžovali. Vybyvení jsme po sobě dědili. Přiznávám bez mučení, že jsem na tom byl nejlíp coby prvorozený.

Krásná doba svetrů a kaliopek.

Zde se nořím v archivu ještě hlouběji. Výlet na vodopády v Jeseníkách. Táta dost často vkomponoval do obrazu i svůj prst. A taky ho štvalo, když jsem ho na to upozorňoval. Od té doby vím, že tvorby druhých se kecat nemá.

Pyšný otec si vyfotil svou rodinku. Vlevo maminka Marylin Streepová pro chudý, vpravo dnešní oslavenkyně Dana, na zemi se válí Alena, která ještě šedesátiny neslavila, a uprostřed já, kterej už je slavil před pár lety.

Dana a její mazel králíček. Byla to surovost od našich rodičů, že nám dali každýmu jednoho králíka, že je postupně na té chalupě zabijeme a sežereme. Trauma na celý dětství. Dana brzo přišla na to, že ten, kterej bude nejhubenější, vydrží nejdýl, tak přísně dohlížela na to, aby papal maličko. Stejně nám je pak všecky zabili a museli jsme si je sežrat.

Pyšnej tatínek s Alenou a Danou.

V kterém roce vznikly tyhle fotky si asi netroufnu určit. Stejně bysme se nakonec neshodli, kdy to bylo, tak to nechám otevřený. Dana zkouší, jestli by třeba nemohla být modelkou nebo princeznou a nebo panenkou.

Zde bych nechtěl hádat. Alena má v ruce medvídka, kterej možná byl Danin. Ale klidně to odvolám, jestli holky řeknou jinou verzi.

Na historickém snímku tří banditů lze spatřit zleva MUDr. Ivana Milotu, Ing. Dušana Rouše a Danušku Synakovou.

Naší nejoblíbenější stravou na chalupě byly mačkané jahody s cukrem. Bába husovická tvrdívala, že se do toho dávává i šlehačka nebo smetana, ale to se nám nikdy nepoštěstilo. Ale proto, abychom věděli, jak to vypadá, tak nám tam někdy cvrkli trochu mlíka.

Dejme tomu, že budu hádat. Zleva je Vlastik Urban, Dana Urbanová, Dana s hajnýho psíkem a Alena.

Museli jsem být pěkní šaškové. Pořád jsme někde metali nějaké kozelce a mysleli si, že nás za to někdo bude obdivovat, nebo že skončime v cirkuse a nebo aspoň ve varieté. V Brně bylo jedno takové a jmenovalo se Rozmarýn. A nebo se pletu. Vyšší váha Dana, nižší Alena.

Dana dělá stojku na kladině. Kladinu nám vyrobil tatínek.

Alena a Dana na Keprníku.

Dana učí Bleka správně sedět. To byly ale tenkrát obrovský brejle.

Tak to bylo něco z historie a teď rychle do sobotní současnosti.

V pátek jsme se sebrali a jeli do Brna, že oslavíme ty Daniny šedesátiny. Rafinovaně a logisticky jsme to propojili i s návštěvou Olininýho táty a Jiřinky. Takovej docela nadupanej víkend. A nejhorší je, že jsem dostal za úkol hodně fotit, to nebyl problém, ale taky sem na prase dát co nejvíc fotek. Takže potěš vás všechny pánbůh, jestli si to budete chtít všecko prohlídnout.
Samotná oslava byla až v sobotu, ráno jsme vstali a utíkali pro kytku, za kterou dycky Jiřinka Olinu sprdne, že moc utrácí a že to stejně scípne. Pak zápas o neprasknutí z jídla. Ale za ty roky se začíná zdát, že jsme už našli společnou řeč. Jiřinka nás přemlouvá, ale nevyhrožuje, a my sníme víc, než jsme zvyklí, ale není to na smrt. Musím tu zodpovědně říct, že už to není tak náročné a nebezpečné. Z Orlických přijela i Helča s Borískem a Bobíkem. Sešli jsme se u dědy a pak honem za Danou na oslavu. Sešel se úzký kruh rodinný, ale musel jsem na něho vzít objektiv širokoúhlý.

U dědy byla pohodička. A čekuláda.