Jak a odkud začít? Já nevím, tak třebas od včerejška. A nebo ne, ještě dřív. Moc rádi běháme. Helča i já. Honza taky běhá, ale není jasný, jestli moc rád. Honza běhá, ale nepropadl tomu chorobně. A Jirka s Olinou na to serou, protože někdo v rodině by normální být mohl. Taková už je matematika. Už jen to, že v naší rodině jsou tři leváci a jen dva praváci, svědčí o tom, že něco v pořádku nebude. Shodou okolností je to právě ta partička, co běhá. Já jsem s běháním nikdy problémy neměl jako mladej. Prostě mě běhání nebavilo, ba přímo sralo. Děsně sralo. Ale pak jsem si pokazil při bruslení koleno a pan docent Bozděch ho spravil. Akorát udělal drobnou chybičku, když to vše shrnul do jedné vševysvětlující lakonické věty: "Operace dopadla dobře, budeš normálně chodit." Jo, je možný, že tuhle historickou poznámku o běhání jsem tu psal, tak to zkrátím. Pan docent mě nasral, a tak jsem po roce klidu začal pomaličku běhat a běhal jsem dlouho a daleko, pak to zase na dlouhý roky přešlo. Jako starej pán jsem se k tomu vrátil, a tak se běhání stalo mejma marlborkama, mým rumem, mou lajnou i trávou, mou drogou. U Helči to bylo kdoví jak. A pak, když byla Helča kdesi v Austrálii, začala s kámoškama běhat a Honza, taky levák, zase sem tam běžel v Irsku a my jsme si vymysleli, že poběžíme rodinnej maraton a v rozmezí několika dní jsme uběhli každej u sebe "doma" jeden půlmaraton. A od té doby se snažíme tuhle rodinnou tradici dodržovat. Loni to bylo 51 km já, další den Helča v Austrálii svůj první celej maraton a za tejden na to Honza v San Francisku taky svůj první maraton.

Můj přepečlivě připravený itinerář nepřežil ani půlku trasy.

Na letošek jsme to vymysleli takto. Helča se přihlásila na Pražskej maraton, já jsem si vymyslel jeden a půlmaraton o den dřív a Honza zatím nic, prej se přihlásil, ale poběží někdy později. Možná až v létě s tátou své kámošky Stáni.

Poprvé vyndávám foťák u hřbitova, na spočinutí je ještě brzo.

Zelený řízek. Asi.

Chotutické rudé lákačky

Takže bych měl začít asi já. Rád jsem se koukal na mapy a vymejšlel tu trasu, aby to bylo 63 kiláčků. Mapy.cz ale udělaly notný kus cesty k tomu, aby porazily google mapy. A víte proč? Mají daleko líp propracované turistické značení a hlavně, to je služba úplně nádherná, si můžete zaškrtnout -pěšky-preferovat turistické značky. To je tak skvělá funkce, že ten můj oběhanej plácek v okolí Prahy získal nádherně barvité dimenze. Myslel jsem si, že bych měl odjet vlakem někam za Kolín a pak běžet zpátky, aby to bylo těch 63 kiláků. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem to zkusil a bylo z toho tu 95 km, tu zase 85. A proto jsem ubíral zastávku po zastávce, o nic nejde, netrvalo to dlouho, až jsem skončil v zastávce Velim. Přes turistické značky to hodilo krásných 64 km až domů. Mapa se dá vyexportovat do gpx formátu, kterou zase umí nacucat moje oblíbená offlajnová aplikace pro chytrý telefony OSMAND+. Tenhle Osmand se mi vyplatil už ve všech koutech světa. Podle mýho je to nejlepší mapová aplikace. Dá se dobře nastavit, všecko možný se na tom dá měřit a podobně. Já podle ní zas tak moc neběhám, ale když je to takhle daleko a v cizím terénu, tak se to může hodit. A jak. Ale nepředbíhejme. Termín byl danej, v sobotu před Pražským maratonem, s tím hejbat nejde. Pak si ještě koupit gumový medvídky Haribo, protože na tyhle já běhám, to je můj zdroj nepovolených podpůrných prostředků. Helča mě ještě nalákala na nějaký pitominky, který se dají udělat z různejch semínek, který vyčetla z knížky Born to run, že to prej žerou Tarahumarové. Poprvé jsem slyšel (ale ne poprvé se setkal) s chia semínkama. Limču z toho jsme si dali na Helčinu radu už loni v Americe a bylo to docela dobrý, jenže teprve teď nám k tomu řekla ty krásný vlastnosti. A Olina, přestože neběhá, ale rozhodla se o mě krásně postarat, koupila ve zdravé výživě 300 g za 155 Kč. Semínka se namočí do vody, a protože jsou na vodu nadržený, tak nabydou do obludných rozměrů a stane se z nich sliz a sopel. Dá se to do ledničky, pak vyždíme, a přidají se oříšky a sezam a kdoví co, rozmíchá, Helča tomu říká hovno. Tak tohle jsem já neměl. Jen tu limču. Srandovní a na pohled hodně hnusný pitíčko. Jako kdybyste si po rýmě vypláchli kapesník do malé petky. A v tom plavou malinkatí broučci, nebo vši, nebo blechy, vajíčka prťavejch žabiček. Fakt hnusárna. Tuhle limču jsem si vzal do baťůžku, medvídky, kousek hajzlpapíru a taky foťák, protože bez foťáku bych snad ani běhat nechodil, ztratilo by pro mě to běhání smysl.

Chotutice jsou velmi malebná obec.

Řepkoland, že by to patřilo ministrovi financí?

Běhat jen tak bez ostatních je úplně ohromující a krásný zážitek.

Jsem sám, opuštěný a nesmírně šťastný. Je to skoro jako klišé, jako červená knihovna, jako padesát odstínů šedi. No fuj.

Vstávám v sobotu brzičko ráno, Olina i má sestra, která je u nás na návštěvě, ještě hluboce spí, potichu se vykradu na nádraží a za 45 korun se dostanu do Velimi. Je brzo ráno, lidi napůl spí a napůl nasraně čumí. Venku je svěže. Vystoupím. Moc se mi běžet nechce, ale pak se to spraví a přestane mně to vadit, takovej normální klasickej začátek. V Cerhenicích už je mi docela teplíčko, zahřátej na pracovní teplotu jak starej dobrej trabant. Sem tam potkám nějakého místňáka zachumlaného do teplého oblečení a jak už to tak v této zeměpisné šířce (i délce) bývá, místňák se chrání přinasraným ksichtem, protože pak ho nikdo nezdraví a on nemusí odpovídat. Z Cerhenic do Radimi je to po opuštěné silničce, pak polní cestou k prvnímu hřbitovu. Je ještě moc brzo, abych tu spočinul. Zatravněnou pěšinkou se dostanu do Chotutic, které jsou plné komunistických letáčků, a u jednoho opuštěného fotbalové hřiště slyším zahoukat motorový vláček. Značená turistická cesta několikrát překračuje tuto místní železniční trať, a protože jsem proběhl kolem číhajícího motorového vláčku, přebíhám přes trať doleva a doprava, tak jak mi nařizuje turistická značka, velmi opatrně. Chotutice jsou krásné. Přes pole a kouskem lesa dobíhám do Vrbčan, opatrně přeběhnu přes hlavní tah Praha - Kolín a přes Klášterní Skalici a Zárybník do Kouřimi. Je to něco přes 20 km, cítím se dobře, počasí krásné. Medvídci Haribo spinkají v pytlíku, sopel chia taky odpočívá.

Kuna nedávala bacha a je po ní.

Běhat přes silnic a nerozhlídnout se, je riskantní operace s fatálními následky.

Má cesta k bitvě u Lipan.

Ale městečko Kouřim, ač nekouřím, se stává mou černou dírou na červenou značku. Logicky vzato přece musím doprava a ne doleva. Vždyť vím, kde je Kostelec nad Černými lesy. Červená značka mě zavede nádhernou travnatou pěšinkou k zákeřnému ypsilonu. Přestože je turistické značení v této zemi na velmi vysoké úrovni, tady to podcenili. Nebo mě přecenili. Bez jediného zaváhání se dávám vlevo. Po půl kilometru cesta končí, z oploceného pozemku vybíhá velký pes. Psi mě fakt nebaví. Pes vypadá odhodlaně, já mírně připosraně, a tak se rozhodnu, že mu na usmířenou nabídnu batoh s Haribuama, soplí limonádou a mým milovaným Nikonem. Doufám, že prvně kousne do Nikona a bude muset k zubaři. Pes se zastaví 5 metrů ode mne odhodlaný do Nikona nekousnout. Štěká a sere mě. Odcházím pozpátku, aby mě nekousl do prdele, ale pes pozná po pár metrech odkaď pokaď a vrací se domů. Zároveň se psem ovšem zmizí i pěšinka. Jsem tak trošku v prdeli. Za mnou zlý pes, a přede mnou žádná cesta. Taková zprasená situace. Ten pes mě nakonec donutí přebrodit se přes pole ovsa, rosy a bláta. Vypadá to trošku beznadějně, ale zarputile se hrnu vpřed, protože vzadu je ten pes. Moje odhodlání nakonec nějaké ovoce přinese a já se dostanu na polní pěšinku, kterou pravděpodobně jezdí místní jednostopý traktor Zetor. Přivítala mě krásná vesnice bez volně pobíhajících psů a jmenuje se Království. Teď už vím, že jsem měl jít doleva, ne doprava, jenže mně se chce budovatelsky vpřed. Vracet se nebudu. Potkávám stádo zdivočelých postarších dam. Dámy jsou ozbrojeny holemi a já si pozdě uvědomuju, že ten pes byl jenom jeden a neozbrojený. Snažím se dámy získat na svou stranu, a proto se jich ptám, odkud jdou, a jestli jdou po červené. Pluk dam s úsměvem tvrdí, že jdou od Lipan. Když se jich zeptám, zdali jdou z bitvy, rozzáří se a já už vím, že nebudu bit. U památníku bitvy u Lipan jsem stejně nikdy nebyl, tak proč ne teď.

Lipanský pyj. Změna trasy.

Cesta je krásná, lesem, lukami, ale památník nic moc. Jen takový vytrčený pyj. Lipany taky nic moc. Poklidná vesnička. Jenže chytrý telefon mě upozorňuje, že jsem si to pěkně prodloužil, budu-li se snažit dodržovat svůj itinerář. Zastřečkuju, zazmatkuju a jako správný český manažer se okamžitě rozhodnu pro úplně jiné řešení. Z Lipan běžím do Chrášťan. Strašně mě začaly bolet prsty na nohách a pravá pata, přemýšlím, jestli bych si neměl místo těch blbejch chytrejch ponožek vzít svoje staré děravé bambusky, ale pak se rozhodnu, že si raději dám v Chrášťanech pivo. Je to určitě lepší řešení, protože u něj nemusím rozvazovat tkaničky. V Chrášťanech to pivo, už nevím ani jak se jmenuje, bylo dobré, ale na tabuli psali, že to je 450° pivo. To jsem nevyfotil, ale ochutnal a podle mého to byla jen obyčejná třináctka za 27 korun. Pivo mi udělalo moc dobře. Kašlu na prsty na nohách a běžím dál. Běží se mi zase dobře a přibíhám do vesničky s poetickým názvem Lstiboř. Za Lstiboří jsou mé oblíbené Liblice, kde stojí rozhlasový vysílač, který jsem kdysi za dob Tesly modernizoval, a dobíhám do Českého Brodu. Jaké je mé překvapení, když zjistím, že v Českém Brodě jsem právě uběhl maraton: "Do prdele, vždyť z Brodu je to po turistickejch značkách až domů přes 30 km." Neběžím tedy úplně po turistických trasách, snažím se to všelijak zkrátit, ale moc možností nemám. Roztoklaty, Tuklaty, Úvaly. Asfaltová část je za mnou, v Úvalech už začíná krásný les, kde se kdysi před lety proháněli Kopčem s Veverčákem, malí lovci mamutů. Doufám, že je dnes nepotkám, protože jsem hodně unavenej a musel bych se s nima bavit. Čeká mě posledních strašných 15km. Můj trapný "běžecký" styl se změnil v ještě trapnější, i kuře by se posralo smíchy, kdyby mě vidělo. Bezostyšně si povídám polohlasně sám se sebou, a to i v případě, kdy mě předjíždí lidi na kole, je mi úplně jedno, jestli si myslí, že jsem pošuk. Mám pocit, že běžím pomaleji, než kdybych šel. Ale protože každého chodce jdoucího stejným směrem, na kterého v lese narazím, předběhnu, je jasné, že ještě pořád běžím. Napadá mě věta z Kamenáče Billa, který když běžel hořícím lesem, odkopával zajíce z cesty a volal na ně: "Uhněte tomu, kdo umí utíkat." V tom okamžiku mi došlo, že jediné, co mě ještě neopustilo, je humor. Nohy jsou v prdeli, v hlavě bláto, medvídků sežranejch jen půl pytlíku, chia sopel vypit. Je to peklo, ale domov je už tak blízko. Tři patra schodů nahoru, furt jdu po svých, a tak jsem poprvé v životě uběhl svých 71 kilometrů.

Za pár kiláčků mě čeká občerstvovací pivo v Chrášťanech.

Když jsem loni uběhl 51 km, provokativně jsem si říkal, že bych někdy zkusil stovku - ultramaraton. Dnes, když se mi podařilo 71 a jsem k té vysněné stovce o hodně blíž, jsem od ní vlastně o hodně dál. Bolí mě celé já, co si budem namlouvat, je to fuška.

Zde, v tomto kritickém místě jsem zažil snad největší krizi toho mýho běhu. Když jsem dobíhal do Klánovic, zrovna přijížděl panťák domů. Jak se mi chtělo nastoupit, to si ani možná neumíte představit, ale přepral jsem se a těch posledních 6 kiláčků jsem doběhl. Haha, jestli se tomu běh dalo ještě říkat.

Když jsem doběhl domů, dojela i Helča z Orlickejch, protože poběží druhý den Pražský maraton. Helča mi namasírovala nožičky, propíchala puchejřky a vůbec se o mě doma všichni moc hezky starali. Už proto stojí za to běhat hodně daleko.

Je večer, já mám běh za sebou a Helča před sebou.

Je neděle ráno, Dušan spí jak zabitý, Olina a Dana taky a já vstávám na svůj druhý - první Pražský maraton. Do batůžku si balím svá umačkaná semínka spojená s tahini, medem, burákovým máslem, kakaem a quinoou. Už se těším, jak tu hnědou věc budu při běhu zobat z igelitového pytlíku a postupně se ze mě stane Tarahumarský indián. Když ne rychlostí, tak alespoň tím jídlem.

Když jsem si den před závodem vyzvedla startovní číslo, na pódiu zrovna vyprávěl něco asi docela poutavého jakýsi skotský mladík. Slyšela jsem jen poslední větu, tak jsem se kohosi vedle sebe zeptala, o co jde. Prý povídal o běhání na boso. Taky jsem věděla, že na sportovním expu bude autor knihy "Born to Run", a protože nevím, jak vypadá, tak jsem se šla hned drze zeptat, jestli to náhodou není on. A ono ne. Ale prý je tady jedna z hlavních legend bosého běhání. A že prý mě k němu dovede. Prodíráme se hejnem navoněných seladonů a já se držím mladého Skota jako hovno skotské sukně. Dostáváme se ke stánku Vivobarefoot a je mi představen malý holohlavý sympaťák. Představuje se mi jako "Bare Foot Ted". Je to jeden z hlavních hrdinů knihy Born to Run, doporučuji k přečtení. Povídáme si o běhání a rozhovor je plný nechtěných slovních hříček, které se v češtině ani moc interpretovat nedají. Plkáme o genech a džínách (whose genes are better, but maybe my jeans are better in the end....) Bare Foot Ted je veselá kopa, má v očích čertíky, prozrazuje mi, že když běhá, tak musí fotit, a že mu za pár týdnů bude padesát, takže si prý zítra ten maraton ještě před padesátkou užije. Prý před závodem nesnídá, jenom si dává kafe a máslo. Podepsal mi knížku "Born to Run", potřásli jsme si rukou a každý jsme šli svou cestou. Takové hezké náhodné setkání.

Každý, kdo doběhne, dostane alobal.

A komu se chce na hajzl, může na růžovej, prej pár minut po zahájení provozu byly všecky hajzly bez papíru.

Do cíle přišel přivítat Helču i Jirka Cepelín Belmondo.

A již tu máme první koně.

Kluci přelejzají hrazení a poslední metry běží s tatínkama.

A hle, Helča přibíhá, nebleje, usmívá se.

Start jubilejního dvacátého Pražského maratonu je na Staroměstském náměstí. Běžců je přes 10 000. A proto, aby se všichni vešli a na startu se neudupali jako stádo pakoňů, řadili běžce do koridoru v Celetné ulici. Já, neb Tarahumarem se teprve stanu, stojím téměř na konci potravinového řetězce závodníků - téměř na Můstku. Kdyby něco, mohla bych metrem domů, ještě než vyběhnu na cestu. Ale než si to stihnu rozmyslet, ozve se výstřel ze startovního kulometu a z repráků se vyřine Smetanova "Vltava". Na chvíli mě přemáhají emoce a oči by smrkaly, ale na breč není čas. Dostat se k opravdické startovaní čáře mi trvá skoro čtvrt hodiny. Fronta jako za komančů na hajzlpapír.

Je to tak, jsem v cíli, je to paráda.

Tatínku, tatínku, co je ti, že nemůžeš skákati.

Olina nabízela Helči čokoládu, ale Helča prej, že to jediný, na co má chuť je pomeranč. A v tom kouzelný Jirka jeden vyndal z kapsy. A Jirka přitom neběhá.

Banány v cíli, proč ne, ale i Helča i já na banán jaksi nemáme po dlouhým běžení ani trošku chuť, je to divná potravina. Po maratonu.

Pomeranče, ty jsou skvělý.

Někteří jsou připravení k dodávce v dodávce až domů.

Vesmírný alobal a chytrý telefon.

Trasa se různě klikatí převážně kolem Vltavy, když už to ten Smetana napsal, od Libně až do Podolí s různými zákruty. Prvních 5 km je docela nudných, čekám, až se mi konečně začne běžet dobře, 5 km je moje startovací norma. Kolem mě se řítí šílenci nadpozemskou rychlostí, a to i tlusťoši. Lýtka mají zatejpovaná modrou lepenkou od profi lepičů, možná, že to funguje, a možná, že to je jen móda. Tejpování je in. Konečně už mi je fajn, dalších 10 km se i já snažím o nadpozemskou rychlost. Občas si vyndám hnědou dobrotu a uhryznu a říkám si, jak jsem si to dobře uplácala. Ztratila jsem hovno. Přišla jsem na to, když jsem si chtěla na 12. km zase uhryznout z té hnědé dobroty. No jo, však už je to jenom 30 kiláčků. Jen aby na tom hovně někdo neuklouzl, to by mi bylo líto.

Nechali jsme se všichni na památku vyfotit od cizího chlapa.

Jdeme na pivo, nejlepší iontovej nápoj na světě.

Helča je šťastná, ale ještě netuší, co udělají nohy, až se zvedne od piva. Oba chodíme tak trochu jako nemocné ryby.

Na mém 20. kilometru se keňští běžci už blíží do cíle. Ach, ti se mají. Začínají mě bolet nohy a smutním po hovně. Místo toho žužlám myslím nějakou tyčinku müsli. Začíná pršet a je to příjemné. Chvíli není poznat, jestli to mokré kolem mě je zpocenina, nebo jenom voda z nebe. Dlažební kostky trochu kloužou a chlapi smrdí víc než ženské. Po 30. km se začínají dít věci. Hlava by běžela, tělo možná taky, ale nohy na to serou. Začínají být pěkně líné. Kdyby uměly mluvit, červenala bych se hanbou. Ale pak sním pomeranč a chytám druhý dech. Uběhnu dalších 6 km a pak už vím, že to je za rohem. Keňští běžci už jsou určitě na letišti na cestě domů. A to včetně holek. Začínám míjet trosky. Kupodivu mi to vlévá sílu do žil. Inu, jsem Čech jako poleno. Jen aby ta sousedojc koza chcípla. Po levici zvrací paní přes pruhované zábradlí, po pravici namakaný běžec uléhá do škarpy, přede mnou chroptí stařík v kšiltovce, asi ho škrtí. Chtěla bych mu poradit, ať si jí sundá, ale jsem svině a neporadím, sama kšiltovku nemám, ztratila jsem hovno, hlava mi funguje, nohy jsou v prdeli. V cíli na mě bude čekat dědek s babkou a Danou a nerada bych je poblila, a tak si běžím svým rozvážným tempem staříka v kšiltovce. To by na neblití mohlo stačit. Pohybuji se ve správné skupině. Jsem obklopena dámami ve středních letech, co si s sebou na běh přinesly ovislá prsa a něžné polštářky tuku kolem pupku. Maminky od dětí, ženy od manželů, prostě takové normální ženské. Všechny je obdivuju a jsem ráda, že nemají kšiltovky a nechroptí. Půl kilometru před cílem běžkyně vedle mě dostala astmatický záchvat a přijela si pro ní záchranka. Vbíhám do Pařížské ulice a běžím poslední úsek na Staromák. Teď už vím, že to uběhnu. Téměř v cíli vidím dojatou Olinu s Danou, máváme na sebe jako na prvomájovém průvodu. Nezvracím, nechroptím, ztraceného hovna mi přestalo být líto. Jsem v cíli a stálo to za to.

Dana pak namasírovala odborně Helči ucaprtaný nohy. Dana je na to expert a umí to skvěle.

A tak jsme přes víkend s dědkem uběhli dohromady 113 kilometrů a zjistili jsme, že rychlost v běhu není ukryta v tarahumarském hovně ani v medvídcích Haribo, ale že to bude těma žlutejma tarahumarskejma pláštěnkama. Ještě, že se máme na co vymlouvat. Olina a Dana se nechaly inspirovat a prý příští rok poběží také, ale protože mají v očích čertíky, je v tom jistě skrytá nějaká kulišárna. Tou kulišárnou je, že poběží 3km trasu. Ale každej kilometr dobrej, ne?

Holky si hrajou s maratonskou medailí. Už máme po večeři, dali jsme si na zahradě rybu na náhrobním kameni, protože jsme všichni přežili.

Jo a víte, proč jsou Keňani nejrychlejší běžci na světě? Protože při běhání nefotí.