prase č. 26/2014

Dlouho jsem nebyl na chalupě, A zrovna je takové správné vegetační období. Tráva roste jak zdivočelá, je potřeba jet pokosit kolem chalupy, jinak se do ní ani nedostaneme. Jedu v pátek odpoledne autobusem. Hned na Černým mostě se skamarádím s malým dravcem. Normálně si tu dřepí na zeleným zábradlí a naivně čumí. Vyfotil jsem si ho pěkně zblízka. Je mladej a unavenej. Za chviličku mi jede autobus, tak se spolu moc nevykecáváme. Pan řidič je asi veselá kopa, protože když přistoupí dáma s psíkem,vybafne na ni pan řidič: "Tak to je jeden celý a půlku psa." Dáma se ohradí, že ho má v tašce, a řidič pokračuje? "Když mu trčí hlava, musí platit." Vyjíždíme z Prahy, asi je i trochu frmól na silnicích, ale to já nevím, usnul jsem jak špalek a probudil se až v Hradci. Po osmé jsem konečně v Ostružné, je tu o poznání chladněji a dokonce to vypadá, že bude pršet. To mi to pěkně začíná ten pracovní víkend.
Nemýlil jsem se s tou velikostí trávy, děti by se v ní ztratily. Je vysoká po pás, někde i výš. A pěkně hustá. Na chalupě není benzín, tak mám klidnej večer s kindlem. Uvařil jsem si zelenej čaj a četl vzpomínky od Milana Uhdeho. Dokonce jsem si i v kamnech zatopil. Za potokem na mě tupě čumí Bohoušek. Asi tunovej černej bejk, kterýho ode mě dělí jen 48 voltů v drátku. Stejně je divný, že tak mohutný zvíře respektuje uprděnejch 48 volt. To já, kdybych byl bejk a ne vůl, tak se na ohradník vyprdnu a uteču za krávama.

Můj novej kamarád z Černýho mostku

Fotím si ho pěkně zblízka. Je skvělý model, nevrtí se, neprudí a čumí chytře.

Kámo, tak zatím ahoj, já musím na autobus. Stejně by mě s tebou do autobusu nepustili, protože nejsi pes.

Chaloupka mě přivítala vysokou trávou a prázdným kanystrem od benzínu. Je to fajn, protože nemůžu začít hned kosit, ale musím prvně pro benzín. Vstanu ráno v 6 a zajedu pro něj do Jeseníku. Jdu docela včas, takže si můžu fotit kolem hřbitova.

Na hřbitově je stejnej klid jako v celé Ostružné.

Na nádraží je taky klid, prostě všude tu je děsnej klid.

Za chvilku přijíždí jednovagónovej motoráček. Je rozhrkanej a vypadá, že pomalu vypouští duši, jestli ji už nevypustil. Do Jeseníku to je půl hodinky.

Ostružňáckej nádražní hajzlík je zadarmo, ale zamčenej.

Toto je historicky první bezdrádový přenos vody v dějinách okapnictví.

Jeseník se ospale probouzí do novýho dne. Lidi se tu pomaličku šourají, cizinci-tůristi ještě spí. Ráno to tu vypadá jak ve městě samotářů.

Prsa stehna čtvrtky a půlky.

Kompozice opuštěnejch hospodskejch zahrádek.

V Jeseníku se tak rychle mění počasí, že většina venkovních zahrádek od hospod je zabalená do igelitu. Aby hosti nechcípli na krátkodobou slotu.

Jedno selfíčko.

V Jeseníku se docela třídí. Například ta židle nemá odpovídající kontejnérek, tak se tu povaluje jen tak.

Zákaz vnikání do nádoby. Jo a taky bych rád věděl, jak se pozná vysloužilý elektrospotřebič. A co se stane, kdybych tam hodil novej?

Když jdu pro ten benzín, musím vypadnout z města. Nikdy by mě nenapadlo, že to je tak daleko.

Jeseníkem protéka řeka Bělá. Je pěkně zákeřná a ráda se vyleje z břehů, když chvíli víc prší. Ale dneska je líně klidná.

Tenhle mostek je hodně frekventovanej. Vejde se na něj jen jedno auto a lidi se musí mezi sebou dohodnout, kdo první. Víc takových úzkých mostů, ať můžeme trénovat toleranci.

Pak ještě kolem pstruží farmy, kolem masny, a prodejny se šroubkama a už jsem skoro u benzínky.

Jeseník je hodně otabulkovanej.

A často jsou tu domy, které stojí jen silou vůle, správně by už měly padnout.

Samý zákazy a příkazy. I když často nesrozumitelné.

Vybydlenost spousty objektů je tu nápadná.

Třeba tenhle barák vypadá hodně jetě, ale přitom všechna okna jsou plastová a nová.

Tenhle baráček je na tom skoro stejně jako naše chaloupka.

Opilcovo ráno před masnou, kde nabízí tlačenku.

Divná adresa.

Anařům se v tomhle kraji prý daří.

Když jsem si fotil tenhle dům, vystartoval na mě mísťnák, že co jako to fotím, řekl jsem, že nevím, a on, že proč to jako fotím, řekl jsem že nevím. Kupodivu to fungovalo. Odešel. Ale kam? Nevím.

Nebo třeba tahle pivnice. Pamatuju si ji roky, desítky let. A vždycky byla zavřená.

Ještě strunu do sekačky a honem na vláček. Jenže von jede jen na Ramzovou, zbytek musím doběhnout. Doma se hned pouštím do sekání a sekal jsem celej den až do večera, Kupodivu se mi to podařilo pokosit celé. Mám žízeň jak trám, tak si zajdu večer do místní hospody na pivo.

Dostávám kapky od místňáka, že jsem jen Pražák, a nebo přinejmenším pouhý rekreant. Což teda pravda není, protože sekáním trávy se zrekreovat nedá. To mi můžete věřit.

Bavíme se s Honzou o běhání a podobných koninách. Pivo je dobrý.

V pozadí nás přísně sleduje pan Bubela, co v Ostružné provozuje obchod potravinami.

Ale Eda zákeřně objednal lak na rakve a donutil nás toho panáka vypít. Nechutnalo mi to, ale co, aspoň jsem od něho nedostal kapky, že se vyvyšuju, nebo cokoliv jinýho. Eda umí precizně kácet stromy. Skoro na centimetr přesně.

Tenhle chlapík mi vynadal i za to, že nosím na ruce hodinky, protože proč je vůbec nosím. A pak zahodil telefon až nakonec hospody. Kdoví, co to je za značku, protože to vydržel. A asi jsou na tohle číslo s mobilem zvyklí, protože mu mobila přines úslužně číšník, aby za chvíli telefonem mrskl znova.

Tak trošku si zapomlouvat, kdo je jaká sketa a takové to správné brblání.

Jdu domů a spát. Na ráno jsem si vymyslel za odměnu, že mám posekáno, že vyběhnu nahoru na Šerák, teda vlastně na Keprník a zpátky. Je to moc do kopce a na rozcestí pod Šerákem jsem sotva dech popadal.

Správná modrá.

Neztopořená větev.

Pod Keprníkem. A honem zase zpátky na chalupu.

Dřevěnej had.

A furt do kopce. Snažím se běžet i mimo cesty. Je to sice kratší, ale zato víc do kopce.

Běžel jsem ve svých běhacích sandálkách Luna. Vypadají nevěrohodně, takovej kousíček tenké gumy a jeden pásek. ale je fakt, že na běhání jsou skvělý. Dokonce se mi chce říct, že jsou lepší na běhání než na chození.

Běžím lesem, pěšinka nikde. Všecko tu voní a je tu ticho.

No a to už jsem skoro zase doma u chalupy. To jsem nebarvil ve fotošopu, to bych dokázal líp a přesněji, ale natíral ty deklíky někdo s rozmachem. Doodvážím poslední kupky trávy, pak rychle oblíknout civil a utíkat na vlak. Jede na čas, ale v Zábřehu se všechny rychlíky štosujou. Zpoždění se vyšplhalo až na 120 minut, jenže to mi tak moc nevadilo, jednak proto, že jsem nasedl na vlak, který už měl být skoro dvě hodiny odjetej, čili já jsem se zase tak moc neopozdil. Usnul jsem zase jako špalek a místo v Libni jsem vystupoval na hlaváku. Ani to nebyl průšvih, protože jsem stejně jel tím samým panťákem, jako z Masaryčky.

Vítá mě hlavní město Praha.

Roháče
(příspěvek od Helči)

Tento víkend jsme se s Míšou vydaly na Roháče. Já jsem v Tatrách ještě nikdy nebyla a Míša byla můj zkušený průvodce. Byl první letní den, z chaty v podhůří se na nás hory přívětivě zubily.
V pátek ráno se vydáváme nahoru. Čeká nás výstup do sedla a potom přes hřeben Ostrých Roháčů až do údolí na druhé straně do Žiarskej chaty. Hned po prvních desti krocích začíná pršet. Vytahujem pláštěnky a usměrňujem nebesa. Jen poprchá a po asi hodině a půl dokonce pršet přestává. Mlha je hustá jako mlíko, občas se rozestoupí, a vykouknou na nás kopečky a doliny.
Přechod přes Ostrý Roháč je parádní. Drápeme se na skály jako kamzíci, přidržujeme se řetězu a snažíme se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby člověk zpanikařil a blbě stoupl… Díky chladu, mlze a občasnému dešti máme velehory skoro pro sebe. V některých momentech se nám i nohy zatřásly, ale hlava to pak vždycky zase srovnala. Pak sestup do Žiarskej chaty a nocleh tamtéž.
Druhý den vypadá slibněji, co se počasí týče. Shora na nás nesměle vykukuje sluníčko a my se drápeme zase do sedla. Po asi dvou hodinách jsme nahoře a vydáváme se na přestup hřebene Tri Kopy a Baníkov. Výhledy jsou o něco lepší než předešlý den, ale po chvíli se zase vše halí do mlhy. Tri kopy máme zdolané, Baníkov před námi a z mlhy se najednou začnou sypat malé ledové kuličky. Normální krupobití. Pak začal foukat vítr a kroupy nás šlehaly po celém těle. Holýma rukama se přidržujeme mokré skály a ledových řetězů a šineme se vpřed. Začíná to být docela dobrodružné – kameny začínají klouzat.
Nakonec se nám podařilo dorazit až do Baníkovského Sedla, tam však raději kvůli počasí hřebenovku končíme a sestupujeme do doliny. Kroupy se mění v husté macaté vločky. A po další asi hodince přestává sněžit a vylézá slunce. My jsme zatím došly k plesům a statečně se, ač zmrzlé, koupeme v té ledárně.
Pak už jen seběh do údolí. V první chatě si dáváme na zahřátí místní „Čučorietkový sen“ – borůvky máčené v rumu a ještě čemsi. Je to balada. Večer ve sprše se nám pak konečně podařilo rozmrznout. Bylo to skvělé, určitě se musím ještě vrátit dokončit ten nedokončený hřeben.