Tento víkend se konal jubilejní desátý přechod Krkonoš. Už devět let jsem se zájmem pozorovala reportáže z těchto horských výletů, kam jezdí moji rodičové a parta jejich kamarádů. Vždycky se na mě z fotek dívaly rozzářené obličeje a krásná příroda. Po pár letech jsem si začala tajně přát se k nim někdy přidat. Po dalších pár letech už jsem si to začala přát nahlas a veřejně, jenže jsem se raději ukryla do dálav Austrálie, takže přechod Krkonoš byl pro mě jenom sladkou vábničkou.
Když už jsme věděli, že se zase na čas ukážeme v Evropě, hned jsem se nahlásila jako další zájemce o tuto povedenou taškařici. A ono to bylo zrovna jubilejní desáté výročí, které se šlo v přesných stopách toho jubilejně prvního. Děti se prý ze zásady neberou, a tak jsem se musela nominovat coby šerpa a zvedač odpadků, aby mě ta parta stárnoucích vtipálků vzala s sebou.
Trasa začíná v Žacléři, kam se dostáváme načas i přes skoro hodinové zpoždění jednoho z autobusů. Parta čítá celkem 11 osob, ale 2 z nás se bojí bahnitého výstupu na hřeben a ze strachu, že by si museli sušit boty na vypnutých akumulačkách, se prý dostaví až večer do chaty Na Pomezí. V Žacléři uvádíme výstup do hory pivem a drobným občerstvením. Pan výčepní je roztomile nepříjemný, jakoby zastydlý ještě z dob minulého režimu. Ale ke klobáse nám přináší i opravdický živý nastrouhaný křen.
První den nás čeká asi 16 km. První kopec si žádá občasné posílení z čutory, co voní po rumu a tullamore. Staříci se opírají o hole (zatím ještě ne ty na předpis, ale ty, co se používají na nordic walking) a statečně se derou do hory. Kilometry ubíhají docela rychle, lesík je krásně zelený, sluníčko i sem tam svitne, cesty jsou pěkně značené. K večeru se doškobrtáváme Na Pomezní boudy a už tam na nás čeká Ludvíček s Táňkou.
Ubytovává nás ošuntělá kráska středního věku, které chybí pár zubů, objem vlasů je obohacen příčeskem a její vnady vyhnané kusem látky s kosticí se tyčí hrdě a zvědavě na odiv. K večeři dostáváme špenát s uzeným a knedlíkem a v 9 večer už nás kráska výčepnice zahání spát, že prý přece už od 7 hodin zase musí připravovat v kuchyni snídani, tak aby to chudera stihla. Ale ani nám to moc nevadí, unavená těla se na vertikální polohu docela těší.
Druhý den nás čeká přechod až na Labskou boudu, což je 26 km. Vyrážíme po snídani, která není ošizená co se množství týče, kvalita je však podobná oné ošuntělé krásce s příčeskem. Cesta jde, jak už to po hřebeni bývá, nahoru a dolů. Čím více se blížíme ke Sněžce, tím více přibývá turistů, pejsků různých plemen, často v oblečku, neb fouká vítr, a taky mužů v elasťákách a značkovém odění. Utkvěla mi v hlavě rodinka se třemi dětmi, všichni včetně rodičů obutí do bot značka Scarpa, děti mají stejné vestičky od firmy Mt Kinley a na hlavách fleecové čepičky, které vypadají jako plavecké. Tatínek jim pod Sněžkou odstartoval závod, kdo prý bude nahoře dřív. Nevím, čím je motivoval, ale děti opravdu na zatlesknutí vyrazily a hnaly se na přelidněnou Sněžku, porážely chodce, co jim stáli v cestě, a všechny se snažily vyhrát. Neposmívám se, jenom konstatuju. I my už máme mnohem lepší vybavení než chudák Hanč s Vrbatou, kdybychom se všichni převlékli do pyžama, tak bychom si klidně mohli otevřít nějaký mini Hudy sport a vybavit ho našimi věcmi.
Vyškrábali jsme se na Sněžku, ale zas jsme rychle prchali. Kóta dosažena. Na placatém vršku bylo přelidněno, vůně sprejů se mísila s potem, kterému se nikdo nevyhnul. Cestou dolů jsme potkali jednoho staříka, který funěl tak strašlivě, že by mohl roztlačovat ultralehká letadla. Nevím, jestli tu cestu na vrchol vůbec přežil. Pod Sněžkou jsme si dali hodně rychlou sváču, vyhnala nás zima a vítr a hajzl za 20 korun. Hřebenová cestička je docela široká, příliv turistů konstantní. Jdeme na Špindlerovku. Poslední docela dlouhý kus je dost prudce dolů a samý velký šutr. Olinka musí jít opatrně, protože má ještě pošramocený kotník z přechodu do Jeseníků. Jde statečně dolů, ale už ji humor zcela opouští. Šerpa Dušan jí nese batoh a babička statečně píchá svýma hůlkama do nerovného terénu. Nakonec to zvládá a do Špindlerovky přichází vcelku. Pivo, polívka a smažák nám vlévají sílu na posledních asi 7 km dnešního pochodu. Poslední štaci trochu upravujeme, abychom nemuseli znovu z prudkého kopce, měníme červenou značku, která kopíruje česko-polskou hranici, za zelenou. Ta vede po vrstevnici, po krásné lesní a luční pěšince. V jednou úseku opouštíme značku a jdeme starou cestou, která protíná mokřady, do kterých se nám trošku boří nohy. Ale naše naimpregnované pohory se nad tímto chytákem jenom smějí. Jediný, kdo neprošel suchou nohou, byl Dušan, který šel celou dobu v sandálech zn. Luna, čili skoro bosky. A aby si to užil opravdu naplno, tak se v jednom momentě rozhodl v mokřadech zatančit čardáš. Uklouzla mu noha, asi metr a půl se snažil vykroutit nějakou krasobruslařskou figuru, ale pak sebou třískl do bažin a válel se na zádech na svém i Olinině batohu jako prase bradavičnaté – bažina mu sahala až po prdel,když byl vleže.
Na Labskou boudu přicházíme v 19 hodin rovnou na večeři. Po vyprávění zážitků z doby před deseti lety čekám hnusnou obsluhu, plíseň, svrab, neštovice a hlodavce. Ale zatím se na mě usmívají příjemné obličeje vstřícných holek pinglovek, pokoje jsou taky čisté bez krys i plísně, jídlo bohaté a chutné a obecně si nemáme na co stěžovat. Po večeři dopíjíme Blančinu meruňkovicu, nikdo nás z restaurace nevyhání, ale sami se docela brzo a rádi odebíráme do postelí. Všichni se patlají biomentem a doufají, že se ráno budou moci hýbat.
A taky že jo, na snídani jsme přišli v plném počtu. Opulentní švédské stoly se prohýbaly pod tíhou sýrů, vajec a šunky, ve hře byl i jogurt a křupínky. Vedoucí Honza nás vyhání do hory dost brzo, abychom stihli polední autobus z Harrachova. Venku je mlha a zima, ale navzdory Ludvíčkově chytrému telefonu neprší. Počasí nám vyšlo úplně skvěle, pláštěnky jsme za celou dobu nemuseli vytáhnout ani jednou. Sestupujeme z hor podél říčky Mumlavy, která si slastně mumlá až do Harrachova. Míjíme nádherné Mumlavské vodopády a už jsme téměř na autobusovém nádraží. Letos jsme nachodili za krkonošský víkend skoro 55 kilometrů. Skvělá parta vtipných a příjemných lidí se mi moc líbila. Doufám, že příští rok budu moci zase dělat šerpu. Díky.

Náš čundr začíná sice v pátek ráno, to jo, ale doopravdy až v Žacléři prvním pivem.

Objednávka byla složitá a pan vrchní z toho vypadal poděšeně.

Pivo však bylo jako křen. A křen ke klobáse taky.

Honza si vzal elegantní triko z futuramským motivem

Do piva mi skočila vosa, ožrala se jako prase, a když střízlivěla na ubruse, byla tak ochočená a vděčná, že se nechala drbat na prdelce. Pak odlítla a už zase ohrožovala všecky kolem.

Komoušskej motiv na balkoně. Asi opravář. Z celé té hospody dejchaly staré časy. Zábavy, tancovačky, poblitý křoví a sem tam nějaká ta facka. (To si jen představuju.)

Teď zprudka nahoru až po první občerstvení griotkou z vlastních zásob.

Je to krásně do kopce, sem tam někdo zakurvuje, ale jen maličko.

Krásné výhledy a druhé pivo. Na Hubertovi (??)

Až dopijeme, půjdeme tudy.

Tenhle záběr mám úplně stejnej jako před deseti lety, akorát foťák dělá daleko víc megapixelů než tenkrát.

I tahle fotka je téměř identická.

Helča, přestože plní funkci šerpy, kuliho a čističe Viktora, si hraje na dámu. Jo, ten čistič Viktor, to je novinka, vezme igelitovej pytlík a celou cestu sbírá odpadky, co hyzdí hory, a donese je někam do popelnice. Už se to i jmenuje a dokonce sehnala jakéhosi vola, co té partě Viktorů udělá zadarmo webovky. Tím volem, jak jsem šetřením zjistil, jsem já.

U boudičky doprava, pak asfaltkou a chvíli po louce.

Rezová grafika.

A dámy nemohou odolat vábení hájíčku - jdou všechny čůrat.

Nehty nadchly i Honzu K., udělal si taky manikúru a bylo mu trošičku líto, že Pride Prague průvod už byl.

Ála se na jeho nehty dívá s nadhledem, ale z podhledu.

Heleně nehty nestačí, přidává i náušnici do nosa, ale tou se už Honza neozdobil, prej je posmrkaná.

První noc na Pomezkách. Chajda se jmenuje Družba, nebo tak nějak. Večerku máme v devět. Jedinej, kdo brblá, je Ludva, protože se nechali s Táňkou vyvézt až na Pomezky, zatímco my ostatní jsme to museli ujít po vlastních, tak je plný síly a v devět je prej brzo. Táňka ale na něho prozradila, že chodí doma normálně spát taky v devět.

Ráno jsme zjistili, že se s tím Poláci moc neserou.

Dnešní etapa je docela dlouhá. Údajně 26 kilometrů- a není důvod veliteli nevěřit, i když si ozdobil nehty.

Olina si ochočila dřevěnou veverku, bojí se, že to dnes neujde, tak hledá alternativní dopravní prostředky. Kecala a ušla.

Našel jsem si malého Kristuska.

Na Jelence mají gambáč.

A Ludva se snaží identifikovat kopečky.

Olina s Honzou kontrolujou trasu. Milujou práci s mapou.

Naše společné první foto druhý den.

Hurá na Sněžku. Přesně před deseti léty se tu Olina rozzuřila na svoje nové drahé pohorky, které jí ničily nohy. Vyhodila je vztekle a převlíkla se do maratonek. Jenže její spořivá povaha jí nedala pokoje, a tak se pro ty vyhozený pohorky vrátila. Postupně je rozchodila a dodneška je nosí, když u mámy ve Vraným kosí.

Pohled ze Sněžky. Tudy jsme se drásali. Olina, Gábina, Blanka a Dana se rozhodly, že na vrchol Sněžky kašlou a kopec obešly. My ostatní jsme si ji vyšli. Nahoře hory jsme nepotkali ani Ovara, ani Kikinu. Snad z řídkosti vzduchu, či kýho čerta, mě napadla koláž. ale je naštěstí tak složitá, že se mi ji zatím nechce tvořit.

Pak seběhnout druhou stranou dolů ke žluté boudě. Zde je hajzl za dvacet korun nebo za jedno euro a nebo za 4 zloty. U hajzlu sedí biletářka a drancuje peněženky nebohých návštěvníků hor. Je to fakt hnus, tenhle blbej zvyk, platit za čůrání a kakání. Mělo by to být trestné.

Honza zkouší, za jak dlouho uhynou drobní živočichové v potůčku, když si tam opláchne nohy.

Ze sbírky Čertíci a Bertíci.

No konečně i já na fotce. Vyfotil mě zlý výrostek Viktor.

Cesta bažinama je pro sandály Luna docela blbá, jednak začnou trochu klouzat nohy a bláto se drží mezi prsty.

No a konečně zase ta bunkrová bouda. Přiznám se, že trauma z prvního čundru bylo veliké a dodnes jsme na ty hrůzy nezapomněli. Vytanulo mi na mysli, jak se Táňka sprchovala v ponožkách, protože ta koupelna byla fakt hnusná.

Normální Labe.

Čistič Viktor přistižen.

Stydlivý, avšak lačný polibek.

Dvojportrét u rolby.

Začíná se mi ta divná bouda líbit.

Zajímalo by mě, kolik se toho v tom monstru protopí v zimě.

Když jsem upadl do bažiny, udělala se mi na košili docela estetická batika.

Na Labské boudě se podává pivo Paroháč.

Ráno je zima, jsme přežraní k prasknutí a před námi je posledních 12 kilometrů a autobus do Prahy.

Mumlava je krásná.

Odhalené tajemství.

Hnízdiště Čertíků, Bertíků a Trollů.

Mumlavské vodopády.

Zahrádka na stromě.

Čůrání.

Kafe prý bylo dost hnusný.

Za oknem jsou dvě pily a Táňka se přiznává, že je vychovaná pilou břichatkou.

Poslední hospoda, poslední pivo, poslední kafe. Jsme v Chacharově. Cíle dosaženo. Bolí nás nohy. Od trochu po moc. Musím se přiznat, že běhání je menší dřina než chození.

Táňka před příjezdem autobusu fotí z žabí perspektivy.

Nástupiště v Chacharchově.

Tak a to je všecko. Prý příští přechod Krkonoš bude v Krušných horách. To budou krušné časy, pardon, krásné časy.

Už ty pily dořezaly (2014/34) Anenská pouť (2014/33) Z Orlickejch do Jeseníků (2014/32) Konečně GGB (2014/31) Petra 50 (2014/30) Hurá na GGB (2014/29) Suši po snafranciscu (2014/28) Slovensko-finská svatba (2014/27) Tráva neroste (2014/26) Čínská čtvrť podruhé (2014/25) Křížová cesta (2014/24) A zase ty šedesátiny (2014/23) Golden Gate Park (2014/22) Dvoje kulatiny (2014/21) O běhání (2014/20) Čínskou čtvrtí poprvé (2014/19) Druhej díl s vnoučaty (2014/18) Velikonoce v Ostružné (2014/17) Vňoučátkový víkend I. (2014/16)

Ten samej obrázek si vyfotila i Helča a protože ho má vzhůru nohama, tak to je pštros. Ten můj obrázek se jmenuje Trpaslík exhibicionista.

V Milovicích u Mikulova našli archeologové na nádobě uložené v hrobě materiál přípomínající svým složením sádru. Hrob patrně patřil příslušníkovi etnika označovaného jako Kultura zvoncových pohárů. Jde o keramiku z pozdní doby kamenné a jedná se o první důkaz, že lidé této doby ve střední Evropě znali sádru. Archeologové při vykopávkách ve staroasyrském městě Nimrud ležícím na řece Tigris nalezli krystal, o němž se domnívají, že byl, či alespoň mohl být, používán jako zvětšovací sklo. Pokud tomu tak skutečně bylo, pocházejí nejstarší pokusy o nápravu očních vad optickými pomůckami z doby okolo roku 2000 př. n. l.

Dana: "Já si myslím, jestli ti bejci nebudou mít málo mlíka, jak tady furt řvete."

DOX (do 22. 9. 2014) Výstava PRVNÍ LINIE připomene 100 let od výročí začátku 1. světové války. V hlavním výstavním prostoru Centra DOX se v monumentální prostorové site-specific instalaci slovenských umělců Bohuše a Moniky Kubinských střetnou dvě bojové linie: zákopový val evokující „verdunský“ obranný systém z první světové války a linie tvořená fragmenty autentických protileteckých bunkrů (tzv. „kugelbunkrů“) z druhé světové války, která byla jejím přímým důsledkem. Pomyslné opuštěné a ztichlé bojiště, v němž se tyto dvě „první linie“ dvou největších válečných konfliktů v dějinách lidstva setkávají, se stává jakýmsi mementem uplynulého století válek a jejich absurdity.

Tomáš Bernhardt, Jana Domanická a Petr Domanický: Zmizelé Čechy – Plzeň, I. díl Další svazek edice Zmizelé Čechy připomíná slovem i obrazem zaniklou tvář historického centra města Plzně. Pod pojmem „zmizelá Plzeň“ si čtenář asi představí především podobu města, kterou setřela masivní vlna demolic a výstavby nových činžovních domů na přelomu 19. a 20. století. Není však jen jedna „zmizelá Plzeň“. Město jakožto živý organismus se proměňovalo po celou dobu své existence. Na tento svazek naváže další díl věnovaný čtvrtím města mimo historický střed. Autorské texty doprovází přes 180 unikátních archivních fotografií.

„Ne! Je celá věta.“ (Anne Lamott)

Od 29. 8. Do 7. 9. se v Brně bude konat pouliční festival nezávislých divadel Divadelní kontejner 2014. Festival se bude konat na ulici Středova v blízkosti náměstí Svobody a ulice České. Více informací na: http://www.divadelnikontejner.cz

Až do 8. prosince potrvá festival České sny – IV. Ročník kulturního projektu věnovaného propagaci české hudby a hudební spolupráci evropských regionů (více informací: http://www.ceskesny.cz)

Mezinárodní uskupení působící ve Švédsku Tingvall Trio vydává nové album nazvané Beat. Skupinu tvoří švédský pianista Martin Tingvall, německý bubeník Jürgen Spiegel a kubánský kontrabasista Omar Rodriguez Calvo.

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš