Na začátku roku, když jsme byli u Helči a děcek v Rokytnici, na jednom z výletů po okolí Olina při pohledu na červenou turistickou značku s informací „Červenohorské sedlo 50 km“ vymyslela, že bysme v létě mohli všichni s děckama a se stanama tuhle pouť zkusit. Nápad se nám schoval v hlavě a nezlobil. Jenže léto je tu.

Vytáhli jsme turistickou mapu a zjistili jsme, že když trasu mírně poupravíme a nebudeme se přísně držet rudé barvy a přidáme zelenou, mohli bysme projít Helčinýho bytu až na naši chaloupku v Ostružné. Trasa sice bude o něco delší, zato však náročnější. A tak jsme si nabalili velké batohy a vyrazili jsme.

V neděli v 11 hod dopoledne vyrážíme do hor. Některé batohy jsou docela těžké, ale batoh má každý z nás včetně Bobíka. Bobík je trochu rafinovaná fňukna a předstírá, že batoh neunese, přesto, že v něm má jen svačinu, karimatku a pláštěnku. Úpí, že už dál nemůže, ale stejně jde. Jdeme krásnou krajinou Orlických hor tak podobnou Jeseníkám, že chvílemi nevíme, kde vlastně jsme.

Mapa, skutečnost i mobilní aplikace v chytrých telefonech krásně souhlasí. Někdy se nám to nelíbí, a proto schválně bloudíme, ale pak se vždy vrátíme k tomu, co píšou mapy. Čekají nás nejméně 4 dny pochodu, myslíme si. Počasí nám přeje, sluníčko nám svítí, pod batohy se nám záda potí a Bobík kvílí. Po prvních 10 deseti kilometrech v krásném hlubokém lese padá náhle Olina k zemi, přesto, že jsme neslyšeli výstřel. Asi to bylo s tlumičem, pomyslím si. Jenže Olina žije, zvedá se, krev z ní neteče, a přizná se, že si vyvrkla kotník. Nemáme obinadlo, jen slivovici na namazání poškozeného údu. Část Olinina nákladu si přebalujeme do svých batohů s Helčou, abychom Olině ulehčili. Chytne se nás za rámě a tanečním pajdavým ploužákem se plazíme vpřed. Rychlost se náhle změnila na necelý kilometr za hodinu a chaloupka se ďábelsky vzdálila až kamsi na Slovensko. Myslím tím časově. Dobelhali jsme se až na silnici k Zemské Bráně. Na obdivování krás nemáme tak moc času, začíná se lehce šeřit a v dálce i bouřit. Začínáme hledat místo pro náš první noční tábor. Na nedaleké louce pán v maskáčích hrabe seno a Helča zneužívajíc svého šarmu se s ním jde domluvit, jestli bysme na jeho posekané a již učesané louce mohli přespat ve stanu. Pán nám to dovolit nechce, ale neumí říct ne, tak se jen blbě vymlouvá, že tam pod stromem je včelín, a tam pod tím druhým stromem, že často bouchají blesky. Je to jasné, cizáky rád nemá, kašlem na něho a jdem si najít jiné místo. Dobře jsme udělali. Romantický plácek v lesíku přesně pro dva stany je jak z čarovné pohádky. Stany máme dva, a k tomu jednu půjčenou slečnu, kámošku od Bibišty. Aby si holky užily, mají svůj vlastní malý stan. My ostatní, Bobík, Boris, Helča, Olina a já, bydlíme ve větším stanu, což je dobré jen na spaní, ne však na nošení. K večeři jsme si dali chleba namazaný mrkví a jako moučník kluci dostali chleba s cukrem. Olina si namazala svůj zničený kotník 60% slivovicí od tatínka a jdeme brzo spát. Prožene se přes nás akusticky, opticky i kapalinově menší bouře a pár přeháněk, ve stanu je fajn.

Ráno kromě Olinina kotníku vypadá vše optimisticky. Sem tam vysvitne sluníčko, les voní, vařič funguje, zapalovač taky. Dokonce je i čas ocukrovaný, z čehož má největší radost mlsnej Bobík, protože my velcí čaj nesladíme. K snídani je čas s mrkví. Je to jasné, ten, kdo vymyslel tuhle pouť, s námi dál už nepůjde. Noha do rána opuchla jako malá stodola, ale boty se nezvětšily (možná by bylo záhodno začít vymýšlet pro tyto lidi nový typ obuvi mentálně spojený s jejich fyzickým stavem…) Ale Olina je šikovná, nakonec se jí nohu do boty podaří nalít, čeká nás 8 km do Mladkova, odkud Olina pojede přímo na chalupu autobusem a bude tam na nás čekat. Při rychlosti, které jsme momentálně schopní, je otázkou, zda vůbec autobus v 11:20 z Mladkova stihneme. Olina to nakonec vyřešila šalamounsky a stopla si jednoho řidiče a nechala se odvézt do Mladkova vozmo. Po ztrátě Oliny mírně upravujeme trasu, kupujeme jídlo v obchůdku v Petrovičkách a Bobík začíná brblat: „Ta babička je strašná, ona to vymyslí a pak si klidně zlomí koleno a bude na chaloupce a my musíme jít co ona vymyslela. Je to strašný, příští rok to babička pude dvakrát.“ Vyrážíme do chajdy, kde slibujou teplé obědy. Jmenuje se Kašparova chata a tyčí se na kopci. Je odsud vidět pěkně do dálky. Vůně česnekové polívky, to je optimismus, výhled do dáli to už ne, protože tam někam k horizontu bychom měli do večera dorazit a už je poledne. Děcka si můžou vybrat k obědu co chtějí a nastává první problém směnného obědu. Bobík závistivec trpí, když má někdo na talíři něco jiného než on sám, ale jak jsme později zjistili, trpí úplně stejně, když mají lidé to samé, protože nemůže měnit. Při obědě zjišťujeme, že máme pár Olininých věcí, které nepotřebujeme a něco od Oliny, co by se nám hodilo, zase nemáme, např. slivovici. Helenin a můj batoh jsou dost těžké a to jim vydrží až do konce výletu. Platíme a vyrážíme. Zvesela, protože nevíme, co nás čeká za pár kilometrů.

Několikrát lehce zabloudíme, ale je to v normě a o nic nejde. Před námi se rozprostřela obrovská louka, jenže. Ta louka jsou jakási mokřadla, či bažiny, či co. Máme mokré nohy, každou chvíli se spustí déšť, každou chvíli se ztratí značka na stromě, přesto, že je Československo prý nejlépe proznačkovanou zemí v Evropě, možná i na světě. Šustíme si to pláštěnkama tou mokrou krajinou tu na polské straně, tu na české straně. Příroda se rozhodla, že to furt je prd adrenalin a přihodila hovada. Sedají na nás, štípou jako hovada, už ani nemá cenu se ohánět. Krávy to mají lepší, mají na to ocas. Opět jsme krátce zakufrovali, pomaličku se blíží večer a náš dnešní večerní cíl je ještě docela daleko. Bobík přestává fňukat, že má těžký batoh, přestává se usmívat a před očima vadne. Ve vzduchu je opět cítit bouře a jedovatý ozón. Naše zablácené nohy v Tarahumarských sandálkách nejsou schopné jít do prudkého kopce, je to naprosto neřešitelné. Samozřejmě, můžeme se vyzout a jít bosky, ale místo toho se pár metrů vracíme a stavíme náš druhý tábor. Opět na krásném romantickém místě, jenže ne na rovině, což moc nevadí. K večeři máme chleba s mrkví. Protože je docela brzo a ven není kam, zaleháváme všichni ke knížkám. Ve vedlejším dívčím stanu čte Bibi z kindla a Ester papírovku, v našem stanu čte chvíli Boris slabikář, Helča papírovku a já kindle. Je to krásné být uprostřed přírody a číst si papírové příběhy.Ráno jako obvykle hodně oslazenej čaj a chleba. Myslím, že poprvé bez mrkve. Balíme, a vyrážíme do prudkého kopce. Bobík je čerstvý, vesele poskakuje jako kůzle. Esterka si ho vede za ruku a povídají si o jídle. Hlavně asi o chlebu a mrkvi. Orlické a Jeseníky jsou trochu jiné než třeba Krkonoše, protože tu je hodně málo chalup s možností jídla. V Krkonoších to je vyvařovnama prošpikované. Našli jsme si jednu takovou na mapě, ale šestý smysl nás varuje, že to je jen název na mapě bez česnečky. Podle mapy by to mělo být po červené. Krásná cesta podél hraničních patníků. Bejt pejskama, tak se učůráme k smrti. Na jedné z křižovatek se objeví odbočka k té vysněné chalupě s jídlem. Ale Zbojnická chata je jen název na ceduli. Všecky čtyři děti jsou rozkošné, protože místo, aby se zhroutily hrůzou, že není jídlo si povídají dál. Samozřejmě, že o jídle. A protože to tady už trošku znám, vím, že další osvěžovna, zcela jistě funkční je Paprsek a ten je sakra daleko, bude to pro ně docela záhul.

Veselá naše společnost hopsá dál. Batohy se nám zařezávají do zad. Olininy pohorky a karimatka nás tíží, jídla je málo, což není na váhu špatné. Několikrát zastavíme rozdáme jednu sušenku a kus jabka. Děcka jsou stále veselá. Čeká nás prudký výstup na Králický Sněžník. Nahoře je prd, je trošku větrno. Boris dnešní etapu ušel bosky. Helča se na Králičáku seznámí se sympatickou dvojicí, která má přesnější mapu a i dobré informace o teplým jídle. Prej chata Návrší, pár kilometrů mimo trasu, ale my neváháme a tu záchůzku si dáme do itineráře. Seběhnout z Králičáku a honem na teplý jídlo. Po šesti kilometrech nás přivítá voňavá hospodská veranda. Všechny děti si dávají, tedy včetně Helči, kuřecí řízek s bramborem. Závistivý Bobík trpí, protože nemá co měnit. Jen já jsem si dal zbojnickou klobásu. Je tmavá, velká a trochu smrdí divočinou. Bobíkovi svítí oči: „Dědo můžu já to mít taky?“ Nabízí výměnu. Přistoupím na ten podivný kšeft, ukrojím mu kousek klobásy a od Bobíka za to dostanu kůrku od citronu. Pak se ještě pokouší o výměnu malých nakousnutých brambor za velké nenakousnuté s Helčou. Je to podvodník. Po večeři jdeme ještě kousek směrem Paprsek a pak si najdeme místo pro třetí tábor. Opět pěkné místečko.

Holky se v noci bály, protože byly přesvědčené, že jejich stan obcházelo divoké prase. Jsou trošku vyjukané z předchozí noci, protože to nás děsilo liščí štěkání a zoufalé bučení nadržených býčků.

Je ráno, sladký čaj, sbalit, zbytky natvrdlého chleba a maličko müsli. Vyrážíme na poslední úsek naší pouti. Není to daleko, tak 14-18 kilometrů. Vypadá to, že poslední noc našeho čundru už budeme spát v postýlkách na chalupě.

U Medvědí chaty Helča vytahuje pikao, což Bobíka téměř slastí rozloží, všechny děti si povídají o tom, jak si na Paprsku dají 4 obrovský borůvkový knedlíky. Už jen dva a půl kiláčku. Začíná opět pršet. Pláštěnky a posledních pár set metrů si dáme klusa. Mokří a hladoví vtrhneme na Paprsek, sežereme jim všechny knedlíky, pak sedíme jak pecky, kecáme a sbíráme sílu na posledních skoro 8 kilometrů. Je to veselá jízda. Neprší a je to skoro sranda.

Doma už na nás čeká polámaná Olina, hustá zeleninová polívka a lívance. Děcka i my dospělí žereme. Olina zatopila v lázeňských kamnech, tak se můžeme vysprchovat horkou vodou.
Je to slastné. Nebýt těch skoro 76 kilometrů chůze, ani by nám nedošlo, jak je krásné pouštět si vodu na slaný tělo a přikrýt se normální peřinou.
Budem to muset zase nějak zopakovat. Odněkud někam.

Rozhodli jsme se s Helčou, že otestujeme drahé tarahumarské sandály.

Je před polednem a my vyrážíme na dlouhý výlet.

Orlické hory jsou stejně krásné jako Jeseníky. Nechápu proč je někdo nesjednotí.

Takovouhle značku neumíme správně přečíst, tak vysoký ten smrk není
a proto poprvé bloudíme.

Děti si to štrádujou, jakoby šlo o prd.

Olinin zrasovanej kotník.

Naše první zastavení. A taky poslední v Orlických horách. Děti se hádají o jídlo. Teda Bobík. Helča a já si
dáváme jen nedojezené zbytky.

Olina se belhá rychostí sympatického šneka k našemu prvnímu táboru. Liška podšitá.

Zemská Brána to na pohled.

Naše první táboření. Noc s bouřemi a přeprškami.

Ale ráno parádní.

Děti od babičky a dědečka dostaly nože, tak furt vyřezávají klacíky.

Olina zkoumá, kdy jí jede autobus do Ostružné, noha je opuchlá.

Je sbaleno, sežráno, vyrážíme tempem šneka na autobus do Mladkova.

Olina si stopla hodného pána, který ji odvezl rychlým nešnečím tempem do Mladkova. Naše cesty se rozešly.

Bobík je rozzuřenej na babičku. Sama to vymyslela a jede autobusem bez nás do chaloupky.

Naše druhé teplé jídlo. Už bez Oliny.

Támhle na horizontu je náš dnešní cíl. Ach, ta dálka nebeská.

Cesta drogového kartelu je na nás zlá. Komáři, hovada, déšť a bažiny.

Všechno máme mokré a smrduté. Všichni jsou veselí a to je podezřelé.

Náš druhý tábor, který rušilo drsné štěkání lišky a tužebné kňučení nadržených býčků.

Je zas ráno, mokrota v hadrech zůstala.

Toto je úsek jen s hovady, ale bez deště.

Zde jsme se rozhodli, že půjdeme jinudy, než nám radila Olina.

A proto jsme vystoupali na Klepáč, kde je rozhledna. Od holek v protisměru jsme vyžebrali trochu pitné vody.

Bibi má své první puchejře z krásných botek značky Keen. My s Helčou zatím nic. Sušenky a hurá na Králičák.

Konečně Králičák. Trochu tu fučí. Každej dostaně tři datle a trochu vody.

Vrcholovej snímek.

Hodní lidé nám poradili, kde je jídlo. Začíná trochu pršet.

Za čtvrt hodiny přestává a přichází duha.

Končeně chata Návrší. Bude teplý jídlo.

My sandálisti nemusíme. Ostatní si suší ponožky. Smrdí a jsou děsně špinavý.

Nálasda skvělá.

Směrem na Paprsek rozbíjíme třetí tábor. Možná, že poslední.

Každý večer si čte Boris ve slabikáři, aby si spravil češtinu.

Ráno Helča vyhodí dva použité pytlíky ze stanu a hned naporpvé je
zavěsí vysoko na strom. Nikdo to nedokáže zopakovat po ní.

Tady jsme taky trochu zabloudili, ale vydělali jsme na tom asi kilometr.

Od Medvědí chaty to je už jen kousek ke knedlíkům.

Helča vybaluje pikao.

Číslo pět žije. Tohodle páína jsme navigovali naší zkratkou, byl na kole a vypadal, že chcípne.

Bobík rozlil umělecky multivitamínovej džus.

Všechny děti si daly velkou porci borůvkovejch knedlíků.

Paní servírka prozradila, že denně vaří tyhle knedlíky z desti kilo mouky. Jiná paní na cestě pak zase prozradila,
kolik se dá udělat knedlíků z půlkila mouky. Na Paprsku denně v sezóně udělají asi 600 knedlíků.

A jsme na chaloupce. Jo a kus té svačinové mrkve z prvního dne jsem dovlekl až na chalupu.