Je kruté ráno. To trochu kecám, je to takové klišé. Prostě po třetí hodině ranní. Normálně je zvykem na takovejhle čas brblat. Ale my nebrbláme. Lála s Jiřkou nám slíbili, že nás vemou na víkend do Yosemit. Já tam jedu poprvé, Olina ne, to je starej harcovník, byla v Americe před necelými dvaceti lety a tak si Yosemit už užila, ale stejně se těší jako malá Karkulka. A náš Honza, kterej tam už taky byl dostkrát se těší. Je to náš první společnej výlet v této sestavě. Olina má nabaleno už od včerejška, já vlastně taky, bambusový triko na sobě, bambusový slipy taky, mají výhodu v tom, že v nich člověk moc nezasmrádne. A hlavně foťák, bez toho by se mi tam snad ani nechtělo. Foťák je pro mě nejdůležitější součástkou výzbroje i výstroje, to ostatní nějak oželím, nebo vydržím.
Před čtvrtou hodinou se ozývá zvonek. Jiřka s Lálou bydlí v San Jose, takže museli vstávat snad už včera. Sebíháme schody a nasedáme. Lála půjčil v půjčovně přívěs, celej plechovej, na medvědy stavěnej. A do něho naházel všechny kempovací potřeby. Provoz není skoro žádnej, a za chvíli už vyrážíme z města. Cesta krásně odsejpá, svítá, krajina je trochu monotónní, ale koukám kolem sebe a snažím se zapamatovat si všechny možný tvary i barvičky. Taky bych si rád zapamatoval myšlenky, které mi táhnou hlavou, ale to mi moc nejde. Není to tak úplně stářím, tohle mám už dlouhý roky. Když už jsem něco vymyslel, klidně jsem to zase zapomněl, protože jsem si to mohl kdykoliv znova dovymyslet. To mi sice zůstalo i teď jako dědkovi, ale stává se mi, že si nevzpomenu, co jsem to vymyslel, protože kdybych si vzpomněl, tak to vymyslím znova, to mi zůstalo.
Čím je víc světlo, tím víc se objevuje aut, sviští po highway sem a tam a přestože je provoz svižný, vypadá to neagresivně. A pak jsem si ještě několikrát všiml, že v Americe se jezdí na klid a pohodu, nikdo zbytečně netroubí a málokdo je nasranej. Možná se pletu. A nebo je to tím, jak to mám odkoukaný v Česku. Amíci jsou proti nám, českejm řidičům úplní lobotomičtí beránci.

Je rozverně barevné kruté ráno. Těšíme se do hor.

Jiřka s Lálou Yosemity milujou a jezdí sem kdykoliv to je možný, vozí si spacáky a stan, aby mohli kdykoliv přenocovat, a kdyby to jinak nešlo, tak klidně přespí v nějakým motelu. Koupili si i speciální šalinkartu, aby nemusel furt platit vstupné, které sice není vysoké, ale šalinkarta je výhodnější.

Na jednom prověřeném místě zastavujeme na, z našeho pohledu, opulentní snídani. Je to v mekáči, kam normálně nechodíme, ale v Americe to ani skoro nejde mekáč ignorovat. Jo tohle nechutné, to je jen americkej kečup.

Hambáče v mekáči sice jsou, ale je tu i daleko víc jinejch dobrot než jen ty profláklé hambáče. A musím říct, že jsme se nasnídali královsky.

V odrazu v okně se rozdělil a skoro sjednotil Olinin mladší brácha Lála. Žije v Americe už od osmdesátých let.

Ještě rychlý kafe a pokračujeme.

Typičtí mekdonaldisti.

Půjčenej přívěs na kempingový věci. Je celej plechovej a udělanej tak, aby medvěd neměl šanci a ani se nezranil. Kromě toho je tu většina přívěsů a aut pojištěná proti medvědovi.

V sámošce ještě dokoupíme nějaký třetinkový piva na večer, až budeme kempit.

To je naše výletní sestava. Včetně mě v podobě černého stínu na asfaltu.

Projeli jsme kontrolním bodem, pak silničkou nahoru a nahoru a v tom se na mě vyřinul vysněný Halfdome.

Na velké plotně se válí kamenný hovno, Hovniválka se marně snaží odvalit si ho do pelíšku.

Výhledy parádní, na první pohled se do Yosemit zamilovávám.

Hovniválské pole.

Point view No. 1

Honza na svým kamínku.

Nutí mě to fotit černobíle, kam se kouknu, všude cítím oči slavného fotografa Yosemit - Ansela Adamse. Cítím každým pórkem těla, jak by se mi líbilo, našetřit pár korun, odjet sem a fotit na desky 10x15 svou starou dobrou Linhoffkou, jak by to bylo ukrutně náročný a dřina, jak by mě z toho bolelo celý tělo z nošení té mašinky, jak bych v noci ve stanu nabíjel kazety ve fotorukávu, jak bych si promejšlel každičkej záběr, každičkej centimetr na matnici pod jeptiškou a jak bych pak v pronajatým bytě po nocích vyvolával planfilmy a schovával si je do jemnýho papírku a jak bych se po několika tejdnech začal těšit domů do Pařezin do své temné komory a tam bych ty obrovský negativy maličko zvětšoval na fotopapíry Agfa nebo Illford. A jak bych pak při muzice Milesa Davise olizoval retušovací štětec z kuních chlupů, štětec značky VanGogh o tloušťce 00. Jak bych ty bromový papíry opatrně skládal do velkejch krabic velikosti 50x60 cm a jak bych se na ně se zalíbením koukal a jak by mi postupně začalo vadit tu to a tu zas ono na těch mejch fotkách a jak by se z toho vynořila touha jet tam zas a napravit to a jak bych čím dál víc žárlil na fotky Ansela Adamse. A tak bych se prodíral tou zastaralou technikou a kolem mě by nesmírně rychle probíhali lidé a nabušenejma Canonama a Nikonama by chrlili tisíce záběrů jen tak od boku, a na počítači pak nějakej povedenější vyberou a zmenší na 1300x800 px a fláknou to na facebook. Konečně tak, jako to dělám teďka já a nechávám svou linhoffku odpočívat v kufru z plechu.

Dojeli jsme na parkoviště a já poprvé na vlastní oči vidím tzv. foodlockery. Skříňky na žrádlo a kosmetiku, které mají nesmírně komplikované zavírání dvířek. Medvědi tu jsou velmi šikovní a často na mechanismus přijdou a proto jsou petlice někdy tak složité, že jsem na tom stejně jak ten nebohej medvěd. Jo a to je zajímavý, Amíci vás nijak extra nenutí, je to jen vaše povinnost, dát si věci do skříňky, oni vám to doporučujou. Ale když to nedodržíte, medvěd si vaše auto otevře jako konzervu se sardinkama, tak pojistka to sice řeší, ale vy kromě té pojistky budete muset zaplatit pokutu, která mnohonásobně převýší cenu za opravu. Za opravu zaplatíte z pojistky třeba 1500 USD a pokuta může být třeba i 5000 USD. Ale tyhle informace berte s rezervou, znáte mě a víte, jak si vymejšlím. :)

Místo, kde jsme zaparkovali, je velmi nepodobné české krajině, ale působí uklidňujícím dojmem a sympaticky. Každou chvíli tu čumíte zblízka na jeleny a srnce, kteří se nijak nenervujou z turistů. Zde totiž chybí čeští myslivci. Nikdo tu po zvířatech nestřílí, nikdo moc nereguluje jejich stav, nějak se to děje samo. A filozofie americkej parků je taková, že návštěvníkům správci opět jen doporučujou slušný chování a pár pravidel s poznámkou, že aby to návštěvníci ve vlastním zájmu dodržovali, protože by se jinak mohlo stát, že by se parky pro turisty zavřely a basta.

Strom, řídí se strunovou teorií. Cokoliv v proudu je obtečeno a nezanechává v proudu žádné informace.

Sem, tam se z trávy vynoří obrovskej krtinec jako od nějakýho betonovýho krtka. Velikosti jsou velmi rozmanité. Některé krtince jsou tak veliké, že se na nich dá i bolderovat.

Stromy vyschlé a dohnilé tu nikdo neřeší, je tu tak stojí, až se unaví v patě a sesypou se a postupně změní v troud a prach, aby vyrostly nové. Staré a nemocné stromy jsou tu pro brouky, co se živí dřevem. To by se ochránci u šumavských hvozdů posrali starostí o zdravé stromy. Příroda si to tu řeší tak nějak sama.

Jdeme k jezeru Young, nebo tak nějak, nechce se mi to teď hledat na mapě, ale kdyby to bylo blbě, tak to tu časem opravím. Je to pořád do kopečka a holky netuší, že to v půlce vzdají.

Jo, jo, je to tady, dál už půjdou asi jenom kluci.

Ještě společný foto.

Tenhle strom už stojí jen z nostalgie a stařecké demence.

Tak trošku DNA.

Voda v potocích je čistá a studená.

Tyhle potvory jsou velmi ostražité. Ale ne proto, aby je někdo neulovil, natolik jsou chytré a znají svá práva a že tu jsou doma. Jsou ostražité hlavně proto, aby jim neunikl žádnej na chviličku opuštěnej batoh, okamžitě přiběhnou, rozhryžou batoh a z batohu vyžerou vše, co je k jídlu.

Tenhle stařík to balí odshora. Je to oblast, kde si často zařádí hromy blesky. Zde vyprávění na chvíli přeruším. Holky se otočily a šly zpátky k autu a my kluci jsme šli dál. A o tom bude příští pohádka...

klikni si pro větší obrázek...

Fillmore (2014/48) Fagaraš (2014/47) Ztracené prase (2014/46) Halloween, myši, krysy a dušičky (2014/45) Pat a Mat (2014/44) Necestou (2014/43) Přijela návštěva z Austrálie(2014/42) Víkend s vňoučaty (2014/41) GGB z druhé strany - cestopis (2014/40) Pily jsou už spravené (2014/39) Penzion pro maximálně sympatické šneky (2014/38) Lesní sámoška (2014/37) Langoš sajtoš tojfološ (2014/36) Desáté jubilejní Krkonoše (2014/35) Už ty pily dořezaly (2014/34) Anenská pouť (2014/33) Z Orlickejch do Jeseníků (2014/32) Konečně GGB (2014/31) Petra 50 (2014/30) Hurá na GGB (2014/29)

A léta běží, vážení.

Do Máchova jezera se vrátili raci a škeble. Při vypouštění našli ekologové neobvyklé množství. Sebrali asi 10 300 chráněných škeblí a kolem 300 raků bahenních. Škeble rybničná tvořila asi 80 až 90 procent přenesených mlžů, ekologové ale nacházeli i škeble říční a velevruby malířské. Za největší úspěch však považují návrat raků. Při předchozím vypouštění před šesti lety totiž našli jen jednoho. Automobilový průmysl možná čeká převratná revoluce. Stroj německé společnosti Sunfire mění vodu a oxid uhličitý na syntetická paliva na bázi ropy. Strej funguje na principu Fischer-Tropschovy syntézy, během které jsou pod velkým tlakem oxid uhelnatý a vodík, či methan, přeměňovány na kapalné uhlovodíky.

Helča když chodila do první třídy:

Galerie Rudolfinum - Ana Mendieta: Stopy (do 4.1.2015) Během své krátké, avšak bohaté kariéry, Ana Mendieta vytvořila jedinečný a důmyslný vizuální jazyk, působivý, jak svou intimitou, tak provokativností.

Artatak - Martin Velíšek: Darw-In (do 7.12.2014) Výstava DARW-IN představuje různé pohledy na totéž téma – zvíře. Přináší odpověď na otázku, co bylo dřív: slepice nebo vejce? Svým způsobem je totiž u Velíška vejce PŘED slepicí…

Galerie UM - Giovanni Battista Piranesi (1720-1778) (do 1.2.2015) Rozsáhlá výstava představí dílo jedné z nejvýraznějších postav světové grafiky.

Tomáš Hejna: Pozapomenuté osobnosti české literatury Česká literatura je velice bohatou na mnoho dobrých autorů a děl, avšak ne všichni, kteří stáli na vrcholu úspěchu a byli ve své době obdivováni, jsou dnešnímu čtenáři známi. Přitom nehovoříme jen tak o nějakých autorech, ale třeba i o autoru prvního českého sociálního románu Gustavu Pflegrovi, humoristovi Bedřichu Moserovi, který dokázal přebrat Borovskému Šotka, anebo o Bohumilu Baušem, který dal naší literatuře jeden z nejlépe sestavených a umělecky hodnotných Herbářů, jaké kdy u nás vyšly. Kromě nich se však také zapomnělo na mnoho významných tiskařů, nakladatelů a knihkupců, na jejichž obchodních tradicích a strategiích stavíme dodnes. Kniha Pozapomenuté osobnosti české literatury přináší celkem třicet životopisných medailonů spisovatelů, tiskařů, nakladatelů a knihkupců, na které se pozapomnělo, ale kteří často obětovali naší literatuře celý život, někdy doslovně. Publikace je doplněna jak četnou fotografickou přílohou, tak také textovými ukázkami děl několika uvedených autorů.

„S nevědomostí je to jako s alkoholem. Čím víc jí v sobě člověk má, tím méně je schopen vnímat, jak ho ovlivňuje.“ (J. M. Bylsma)

Ke stému výročí narození velkého českého moderního divadelního a filmového režiséra Alfréda Radoka připravila Knihovna Václava Havla ve spolupráci s Nadačním fondem Cen Alfréda Radoka komponovaný večer věnovaný silnému přátelství, které pojilo začínajícího autora Václava Havla a režimem těžce zkoušeného divadelního mága Alfréda Radoka. Večer Václav Havel píše Alfrédu Radokovi se uskuteční 3. prosince v 19 hodin.

Kytarista Bill Frisell vydává desku Guitar in the Space Age!, na které vzdává poctu nejen skladbám přelomu 50. a 60. let, ale především elektrické kytaře jako nástroji. Celou desku nahrál na kytaru značky Telecaster a pozval do studia osvědčenou kapelu, se kterou před třemi lety vzdal poctu Johnu Lennonovi na albu All We Are Saying – bubeníka Kennyho Wollensena, basistu Tonyho Scherra a kytaristu Grega Leisze.

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš