Málem se mi tohle prase vymklo z ruky. Měl jsem trošku práce přes víkend, ale pak jsem si šle zaběhat. A jak jsem byl na to běhání nadrženej a jak bylo krásně, tak jsem běžel furt dál a dál, až jsem skončil v Roztoklatech na nádraží a měl jsem v nohách 39 pomalejch kilometrů. Ani jsem si nemohl dát ten chybějící kiláček do čtyřicítky, že si jako v neděli dám půlku tarahumarskýho ultráče. Samozřejmě bez vedra a zabijáckých stoupání a klesání, který prej jsou v Měděným údolí naprostou samozřejmostí toho jejich závodu. Ale asi dělám něco blbě, buď, že to bylo po rovině, nebo ne celejch čtyřicet, ale v cíli na mě nikdo nečekal s půlkou pytle kukuřičné mouky, jako tomu je u Tarahumarů. Ale to je jedno, kvůli kukuřici jsem neběžel. Zrovna přijížděl vlak, tak jsem do něho nasedl, sedl si naproti a smradlavýmu pánovi, ale neměl sílu přesednout jinam. Bolely mě docela nohy. A pak jsem vystoupil, a přestoupil na vlak, kterým jela Olina od mámy a spolu jsem se dobelhali domů. Olinu bolí ruce a záda ze sekání, mě nohy z běhání. A jak na mě postupně padala únava, tak to vypadalo, že to prase dneska nedokážu. Přesto se to podařilo.

Dnešní vydání je zase z Ameriky. O tom,, jak jsme šli ke Golden Gate Bridge z druhé strany:

Američani jsou na vlajky, Pro nás, co bylo věšení vlajek povinné svinstvo, je to prostě nepochopitelný fenomén.

Vyrazili jsme ráno a notnou část cesty jsme si ušetřili busíkem za 2 doláče. Ale předtím jsme si ještě prohlídli takový hezký kostel u jedné z mnoha univerzit.

Sousoší vlků před univerzitou.

Asi to je nějaká zemědělská vejška.

Mám kostely rád, protože je v nich něco zakletýho, trčí tam jiná atmoška, než v jinejch barákách.

A to už jsme opět na údajně nejhezčí SF pláži. Nám se zdá škaredá a nevlídná. Slanej vzduch to tu umí všecko pořádně rozežrat.

Sem tam se dá najít nějaký vybydlený kolo, o které nestojí ani hordy bezdomáčů, kteří tu v SF žijou celkem komfortně. Tím mám na mysli, že tu nebejvají moc vedra ani mrazy, celoročně se tu na ulicích dá přežívat. Nikdo neumrzne.

Přes ulici je dlouhá řada luxusnějších vilek a domků. Bydlí tu smetánka.

Vhoď niklák a můžeš čučet na nekonečnou vodní hladinu.

I ptákům tu je zima. Na téhle pláži skoro pořád fučí. Možná proto patří mezi nejoblíbenější, protože to milujou surfaři.

SF je tak hrbatý, jak to znáte z americkejch filmů

Oblíbenou brigoškou je venčení psů. Kupodivu se spolu ti psi nedohadujou. Jsou tolerantní,

Ten barák je jakási vyhlášená hospoda, kde se servírujou rybí žrádla a mořský potvory.

Taky tu je funkční dírková komora. Nám se ale nepodařilo se podívat dovnitř. Měli zavřeno.

V té obrovské dírkové komoře je i výstava fotek z té komory i nějaké hologramy. Ale tam se budem muset podívat až příští rok.

Vchod do rybí restaurace střeží mosazná chobotice.

Noříme se do parku. Po cestě narážíme na pár jeskyní a na zajímavě pokroucené stromy.

Je tu hodně běžců. Spousta z nich si běhá v poledne v době oběda.

A tam na horizontu nevidíte GGB.

Pěšinkama se prochází stařečci a stařenky a lidi všech věkových kategorií.

Můj méďa si vyndává šutr z boty.

Pak nás čeká ještě prodírání se veeelmi bohatou čtvrtí. To se pozná i tak, že tam, kromě pár dělníků a zedníků, tam skoro nikoho nevidíte. Prej jsou trochu nemocní

Ani rovnou zeď neumí postavit. V zemi neomezených možností.

Jako vyderatizované. Nikdo tu nechodí, nikdo tu nesedí za plotem v sedátku, nikdo tu neklepe koberce. Inu boháčská čtvrť.

Bydlet v takovým baráku, tak mi bude líto, že tam je tolik pokojů.

Auťák instalatérů.

Ani značné množství peněz na kontě neudělá z lidí lidi s vkusem. Tenhle prefabrikovanej lev, náhrada za českýho trpaslíka, žere hajzlpapír.

V SF je jedna pláž nudistická. A to je zrovna tam za těma dvěma babama s psíkem. Je to takový šok, jdeš po pláži a najednou tam stojíš mezi nahatejma pánama.

Boháči mají hezkej výhled.

San Franciskej aligátor.

Tenhle výběh na dunu by byl dobrej na trénování běhu.

Takovýhle hranatý auta jsou pro mě jedním ze symbolů Ameriky. A taky, jak jsem se na vlastní oči přesvědčil, i Austrálie.

A už se nám tu rozprostírá ten krásnej červenej most. Dnes ale na něho nejdeme.

Olina s Josefem Straussem.

Tentokrát to dopadlo dobře, most vydržel.

Ten den se vyrojili kajťáci a bzučeli kolem Alcatrazu

Dnešní procházka pomaličku končí.

Jdeme na autobus ulicí, kde jsou stromy oblečené do pletených oblečků.

I v Americe se ztrácí plyšoví medvídci. Olina hned znervózněla a zkontrolovala si svýho cestovního méďu, kterého si koupila na Letišti Václava Havla těsně před odletem.

Pily jsou už spravené (2014/39) Penzion pro maximálně sympatické šneky (2014/38) Lesní sámoška (2014/37) Langoš sajtoš tojfološ (2014/36) Desáté jubilejní Krkonoše (2014/35) Už ty pily dořezaly (2014/34) Anenská pouť (2014/33) Z Orlickejch do Jeseníků (2014/32) Konečně GGB (2014/31) Petra 50 (2014/30) Hurá na GGB (2014/29) Suši po snafranciscu (2014/28) Slovensko-finská svatba (2014/27) Tráva neroste (2014/26) Čínská čtvrť podruhé (2014/25) Křížová cesta (2014/24) A zase ty šedesátiny (2014/23) Golden Gate Park (2014/22) Dvoje kulatiny (2014/21)

Ta má ale kozy.

Nový druh dinosaura objevili paleontologové v americkém Utahu. Podivné zvíře žilo před pětasedmdesáti miliony let a dostalo jméno Rhinorex condrupus. Patřilo do velké skupiny hadrosaurů, což byli dinosauři s kachními zobáky a podivnými výběžky na čele. Lebka zvířete byla v době nálezu pevně zaklíněna ve skále. Dostat ji z něj dalo paleontologům Terrymu Gatesovi ze Severokarolínské státní unverzity a Rodneymu Sheetsovi z Provksého paleontologického muzea hodně práce. Že potraviny označené jako light před obezitou neuchrání, ale naopak ji způsobují, prokázal nedávný výzkum izraelských vědců. Výzkum proběhl v laboratoři Elinava ve Weizmannově ústavu v izraelském Rechovotu. Vědci podávali pokusným hlodavcům buď standardní kalorickou glukózu, nebo umělá sladidla. Ukázalo se, že myši krmené sladidly častěji trpí cukrovkou a více tloustnou. Umělá sladidla totiž mění složení a obsah střevních bakterií, což může podle autorů studie v konečném důsledku vést až k rozvoji cukrovky a s ní spojené obezity.

Fotbalový komentátor: "Z typologicých typů to nejsou právě ty typy."

DOX (do 22. 9. 2014) Výstava PRVNÍ LINIE připomene 100 let od výročí začátku 1. světové války. V hlavním výstavním prostoru Centra DOX se v monumentální prostorové site-specific instalaci slovenských umělců Bohuše a Moniky Kubinských střetnou dvě bojové linie: zákopový val evokující „verdunský“ obranný systém z první světové války a linie tvořená fragmenty autentických protileteckých bunkrů (tzv. „kugelbunkrů“) z druhé světové války, která byla jejím přímým důsledkem. Pomyslné opuštěné a ztichlé bojiště, v němž se tyto dvě „první linie“ dvou největších válečných konfliktů v dějinách lidstva setkávají, se stává jakýmsi mementem uplynulého století válek a jejich absurdity.

Slavomil Fischer, Jiří Škoda: Sociální patologie Závažné sociálně patologické jevy, přítiny, prevence, možnosti řešení Pro studium problematiky sociálně patologických jevů je k dispozici jak řada vysoce odborných knih, tak těch, jež se snaží v lepším případě o popularizaci, v tom horším jdou pouze po senzacích, bez ambice rozkrýt hlubší souvislosti. Odborných publikací, které by byly přínosem jak pro odborníky a specialisty, tak i pro studenty a další případné zájemce, je bohužel poskrovnu. Jednou z nich je právě tato kniha. Mohou ji využít jak pracovníci, kteří se na řešení sociálně deviantních a patologických jevů již v praxi podílejí, tak specialisté na vědeckých pracovištích. Je ale též určena vysokoškolským studentům, kteří se připravují na práci v tzv. pomáhajících profesích, tedy budoucím vychovatelům, sociálním pracovníkům, terapeutům, etopedům, speciálním pedagogům apod., a studentům učitelských a zdravotnických oborů. Vzhledem ke společenskému zájmu o projednávaná témata poslouží i dalším zájemcům z řad širší veřejnosti.

„Neučte děti, co si mají myslet. Učte je myslet.“ (Margaret Mead)

Cenu Thalia za kritické psaní získal letos od Mezinárodní asociace divadelních kritiků dánský divadelní teoretik, režisér a zakladateli Odin Teatret Eugenio Barba.

Až do 8. prosince potrvá festival České sny – IV. Ročník kulturního projektu věnovaného propagaci české hudby a hudební spolupráci evropských regionů (více informací: http://www.ceskesny.cz)

Otto Hejnic Trio, složené z bubeníka a skladatele Otto Hejnica, pianisty Ondreje Krajňáka a kontrabasisty Josefa Feče přichází po Hejnicově autorském albu One (2011) s deskou Standards One plnou standardů, a to nejen jazzových. Ochutnávku z desky je možné si poslechnout na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=dAZjCur1V8I

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš