Minule naše mise do Ostružné, udělat na zimu dřevo, dopadla poněkud prkenně. Máme za chalupou takové velikánské smrky, které tu rostou už, teda pardon, rostly asi 20 let. Byly přerostlé, ohrožovaly chalupu i elektrické vedení. Rozhodli jsme, že je složíme. Martin má Husquarnu, sice letitou, ale zato dost profi. Já zase mám Mac Oleo, hovno profi, ale míň letitou. Štěstí stálo tentokrát na naší straně, když jsme káceli posledního hrbáče, spadl přes cestu, dotkl se drátků, povalil bejččí ohradu s elektrickým ohradníkem, bránil v cestě autům i chodcům. Vrhli jsme se na rozřezání toho zmetka a v okamžiku, kdy byl rozřezaný a cesta uvolněná, pila chcípla. Vzali jsme si druhou, ale ta ani nenastartovala. Naše mise skončila, a v neděli večer, když jsme jeli zpátky do Prahy, tak jsem ty pilky vzali do nemocnice. Asi do měsíce jsme měli pily opravené a jeli jsme znova. Tentokrát to bylo správně. Po domluvě jsme vypucovali kousek lesa od padlých stromů a vysbírali tlusté bukové větve, zametli jsme les. Ale k cestě a k chalupě to bylo děsně daleko. Vozili jsme kuláče celý den od lesa k trati, pak přehazovali přes koleje, vozili dolů k cestě, odkud je Ája s Martinem vozili ve starým čertovi, to je jejich předchozí auto, které teď často používají na nečisté stavební práce. Celej den jsme to vozili, až jsme za chalupou vytvořili neprůchozí hnízdo kvalitního dřeva na zpracování. V neděli jsme se oběma pilama pustili do zpracovávání. Parta byla tak sehraná, že do oběda bylo nařezáno....

Ráno před dřevní misí jsem si šel ještě zaběhat, V Ostružné na to nebude čas. A ani síla, jenže to ještě nevím.

Na chalupě už byly Ann s Helčou, Mayou a Bibi. Ann je Helenina dobrá kámoška, doktorka z Ameriky, co se přestěhovala do Austrálie, protože už se nechtěla honit od ráno do večera v práci, chtěli trochu klidu pro život a na to je Austrálie jak dělaná. V týhle zemi se nikdo moc nepředře a všecko je tam v takovým klídku a skoro i pohodička. Ann žije ve stejným městečku, kde žila Helča s rodinou asi 4 roky. A Ann Helču přivedla k běhání. Maya zase byla největší kámoška Bibi. Moc fajn holky - pohodářky. Ann se v Ostružné moc líbilo, ale už odjela s Mayou do Německa, kde bude se svými rodiči čundrat kolmo po výletech. Holky odjížděly v sobotu a se dřevem nám nepomohly.

V sobotu ráno vyrazila Australská sekce na vejlet do Lesního báru, kterej se Ann líbil, ale určitě ji neohromilo to, že to funguje bez obsluhy a hlídání. Tohle ohromuje nás Čechy. Ale co Ann ohromilo doopravdy, bylo to, že si daly v pravé dopoledne v tom báru pivo. Ann byla šokovaná, že v Česku se pije pivo už takhle brzo dopoledne.

A sekce dřevorubecká vyrazila na obhlídku lesa.

Je vybráno, jdeme na to.

Ostružňácká popelnice.

Práce to byla ukrutně urputná a večer jsme se oprávněně odměnili pivem v místní hospodě.

Martin je k nezaplacení parťák. Dříč, a šikovnej, a jeho Ája taky. A aby nás bylo víc, vzal s sebou i svýho "malýho" Martina a jeho Janu. Já jsem si vzal Jirku. A ještě tam byla Dana se Zdenou a psem Belou.

Dana s Jirkou v hospodě. A protože Dana v hospodě vyplazovala jazyk, tak v neděli začala chraptět.

Podařilo se mi ulovit tři wwwiditelná prasata do své sbírky WWWiditelných prasat. Asi z nich udělám na příští rok nějaké nové logo pro tento internetový časopis.

Navozit dřevo až k chalupě byla fakt velká fuška. Ale jeden z buků smrděl hovnem. Podle nás to byla jakási houba. A když jsme tahali klády od cesty za chalupu, na jedný kládě uvízlo i opravdické hovno a já, který hovna přímo psychicky nesnáší, jsem si jím umazal ruku zrovna bez pracovních rukavic. Aj aj to bylo hnusný.

Vypadalo to tak, že tohle se nám nemůže podařit za dopoledne v neděli zpracovat.

Martin naplnil svou Husquarnu, já Mac Oleo a vrhli jsme se do práce. Skupina Martin a Martin se vrhla do velkejch klád, skupina Jirka a já jsme zpracovali větve a tenčí klády. Najednou, světě div se, dřevo pořezané.

Zatímco my kluci jsme drtili dřevo, holky se postaraly o jídlo. K obědu byla skvělá houbová polívka. Přivezl jsem na chalupu starý indukční vařič, který nepřežil poslední povodeň u babičky ve Vraném. Vrozená lakota nedovolila ani Olině, ani mně, abychom vařič vyhodili. Asi rok se válel jen tak v pokoji u Jirky a pak jsem ho najednou ze dne na den spravil a teď začal sloužit na chalupě. Je to dobrej pomocník a furt se o něho někdo při vaření hádá. Indukční vařič umí nejen rychle ohřát magneticky železnej hrnec s jídlem, ale umí i vyvolat vášně.

Po skvělé polívce, kterou ale Dana nejedla, protože byla houbová, byly švestkový knedlíky s tvarohem a rozpuštěným máslem. Tenhle víkend se nám s Jirkou podařilo bejt vyžírky a nechali jsme se pohostit od kohokoliv na chalupě. Měli jsme s sebou jen jednu půlku chleba a nic víc. Musíme se nějak odvděčit. A já už tak trochu vím jak, jen to zatím nechci prozradit.

Po obědě bylo ještě pár hodin času, tak jsme se pustili i do sekání. Na rozdíl od dřívějších let jsme tentokrát měli špičkový model sekery Fiskars, takže sekání šlo jako po másle. Většinou. No a když už bylo posekáno, tak jsme to i poskládali pod střechu.

Fiskars je dobrá sekera, ale i tak se to trochu musí umět, jinak by moc nepomohla. A klukům to šlo moc dobře.

Martin se sice ksichtí, ale knedlíky mu chutnají.

Taky je potřeba se dohodnout se strejdou Josefem. Nechce máslo na cukr, chce víc cukru, míň tvarohu a míň knedlíků. Všecko jinak, ale nakonec se s Ájou dohodnou a děda dostane, co Ája určila, protože už dědu zná a ví, co je potřeba.

Po jídle a po práci jsou všichni totálně zmoření.

Bolí nás ruce, čeká nás cesta domů, zácpa na dálnici...

Letošní úroda dřeva je velmi kvalitní. Asi v zimě neumrzneme jako drozdi.

To vpravo je moc čerstvý, to si necháme až na příští rok.

A jedeme domů. Cesta je zdlouhavá, bolí nás ruce i prdel. Martin nám přibrzdil u mostku přes dálnici, u takovýho nenápadnýho, často přes něj běhávám. Je tma a trochu prší. Vystupujeme s Jirkou a lezeme prudkým svahem na horní cestu. Svah je plný bodláčí a trní, není na to vidět, ale jdu bosky, takže to cítím, jsem odřenej a v nohách mám pár bodlin. Domů je to kousíček. Byl to nesmírně pracovní víkend. Parta sehraná. Ale tak mě bolí ruce, že i napsat tenhle raport bylo úmorné. Skoro se mi při tom chtělo vzdychat. Svrbí mě pobodané šlapky (Jacka Rozparovače by to určitě inspirovalo).

Když už jsme se v sobotu blížili ke zdárnému konci přesunu dřeva z lesa k chalupě, přihodila se mi příhoda. Když jsme totiž sváželi dřevo z prudké louky na rovnou cestu, bylo potřeba vyladit ten skok. S kolečkem se muselo opatrně. Když ho svážel Jirka, docela to zvládl, ale když já, podařilo se mi kolečko do rovné cesty zapíchnout a kolečko mě strhlo s sebou. A jak se vyklopilo na stranu, vytrčilo železnou trubku rukojeti a já jsem měl možnost si ji zapíchnout do břicha. To se mi ale nechtělo, tak jsem vychýlil dráhu úskokem, ale těžiště zůstalo. Takže po doskoku na rovnou cestu jsem se dostal do stejné situace jako řezník pan Hyrman z povídky Bambíni di Praga 1945 od mého oblíbeného Bohumila Hrabala. Běžel jsem beznadějně drobnými krůčky napříč cestou a věděl, že tohle moje nohy neustojí, jediné, co dokázaly, dohopsat mé tělo na kraj a tam už jsem to vzdal. Ale nechtělo se mi padnout jako pytel hrušek, tak jsem si vysekl jeden "elegantní" kotoul téměř plavmo. Energie byla natolik veliká, že se mi podařilo se hned i znova postavit na nohy. A já jsem vypadal, jakože tohle dělám každej den, že jsem najatej Berouskama v cirkuse. Měl jsem z toho radost, to jo, ale stejně, kdybych byl mlád, dělal bych takové kotouly s radostí, furt a rád, takhle mi bohatě stačil jen ten jeden bez následků. Dokonce i moje sestra, známá katastrofistka, prý neměla ani na vteřinu pocit, že šlo o nebezpečnou situaci. I nekompromisní Jirka to ocenil, že to bylo elegantní a skoro jakoby úmyslné.

Penzion pro maximálně sympatické šneky (2014/38) Lesní sámoška (2014/37) Langoš sajtoš tojfološ (2014/36) Desáté jubilejní Krkonoše (2014/35) Už ty pily dořezaly (2014/34) Anenská pouť (2014/33) Z Orlickejch do Jeseníků (2014/32) Konečně GGB (2014/31) Petra 50 (2014/30) Hurá na GGB (2014/29) Suši po snafranciscu (2014/28) Slovensko-finská svatba (2014/27) Tráva neroste (2014/26) Čínská čtvrť podruhé (2014/25) Křížová cesta (2014/24) A zase ty šedesátiny (2014/23) Golden Gate Park (2014/22) Dvoje kulatiny (2014/21) O běhání (2014/20)

Neurologové z Univerzity v Bristolu nedávno objevili významnou souvislost mezi genem ROBO2 a vývojem dětské řeči. Vědci již dříve odhalili genetickou souvislost mezi třetím chromozomem a rozvojem dyslexie a řečových vad u dětí. Nyní přišli na to, že gen ROBO2 obsahuje protein, který řídí chemické reakce v mozku, které mohou za rozvoj řečových schopností a artikulaci zvuků. Tím tedy prokázali, že řeč je u člověka zakódována v genech. V Brně byl otevřen Středoevropský technologický institut CEITEC, který má vědcům z českých i zahraničních univerzit poskytovat špičkové zázemí. První dva pavilony vyrostly v areálu kampusu Masarykovy univerzity v Brně-Bohunicích. „Otevřením těchto dvou pavilonů se symbolicky i fakticky propojil a uzavřel celý areál kampusu pro přírodní vědy a medicínu. Nové prostory a sdílené laboratoře zajistí další rozvoj úspěšných vědeckých týmů a umožní mladým vědcům zapojit se už v době studia do špičkového výzkumu,“ řekl rektor MU Mikuláš Bek. Do konce příštího roku vyrostou další pavilony v areálu Vysokého učení technického. V nových budovách už čeká například unikátní kryo-elektronový mikroskop, který umožňuje studovat struktury a prostorové uspořádání izolovaných komplexů bílkovin a nukleových kyselin až na úroveň atomů.

Taková typická fotka- Helča na procházce s Bibi a Borisem.

Jedna bába druhé bábě na zastávce tramvaje: "Můj zeť teď pracuje na Karláku, na té endokriminologii."

DOX (do 22. 9. 2014) Výstava PRVNÍ LINIE připomene 100 let od výročí začátku 1. světové války. V hlavním výstavním prostoru Centra DOX se v monumentální prostorové site-specific instalaci slovenských umělců Bohuše a Moniky Kubinských střetnou dvě bojové linie: zákopový val evokující „verdunský“ obranný systém z první světové války a linie tvořená fragmenty autentických protileteckých bunkrů (tzv. „kugelbunkrů“) z druhé světové války, která byla jejím přímým důsledkem. Pomyslné opuštěné a ztichlé bojiště, v němž se tyto dvě „první linie“ dvou největších válečných konfliktů v dějinách lidstva setkávají, se stává jakýmsi mementem uplynulého století válek a jejich absurdity.

Liao I-Wu: Kulky a opium Žádné krveprolití nesmí být zapomenuto! Časně ráno 4. června 1989 mobilizovala čínská vláda lidovou armádu, aby potlačila mírovou demonstraci desetitisíců studentů, kteří požadovali větší svobodu a demokracii. Na Náměstí nebeského klidu pak armáda zmasakrovala tisíce lidí, což vyvolalo vlnu zděšení. Čínská vláda nikdy nezveřejnila, kolik lidí rozjezdily tanky, kolik studentů bylo zastřeleno nebo ubito k smrti. Liao I-wu, který krveprolití předjímal ve své básni napsané den před vlastním masakrem a byl za její uveřejnění na čtyři roky odsouzen do žaláře, vedl potají rozhovory s očitými svědky a příbuznými obětí. Vzniklo tak šokující i dojímavé svědectví o nepochopitelných událostech 4. června a statečných lidech, kteří zaplatili za svoje předsvědčení životem.

„Jsme-li demoralizováni, smutní a pouze si stěžujeme, tak naše problémy nevyřešíme. Budeme-li se pouze modlit za řešení, tak naše problémy nevyřešíme. Musíme se jim postavit, zabývat se jimi bez násilí, ale s přesvědčením – a nikdy se nevzdát. Pokud přijmete nenásilný přístup, ale současně uvnitř váháte, nepodaří se vám to. Musíte být přesvědčení a ve svém úsilí stále pokračovat – jinými slovy, nikdy se nevzdát.“ (Dalajláma)

Spolek Činoherák Ústí (navazuje na tradici Činoherního divadla, které zlikvidovala ústecká radnice) otevře 26. září veřejnosti poprvé rekonstruovanou pbudovu bývalého kina Hraničář, která se má stát domovskou scénou divadla. Uvede premiéru hry Kráska Leenane. Peníze na opravy získal spolek především od dárců. S rekonstrukcí pomáhají desítky dobrovolníků.

Až do 8. prosince potrvá festival České sny – IV. Ročník kulturního projektu věnovaného propagaci české hudby a hudební spolupráci evropských regionů (více informací: http://www.ceskesny.cz)

Švédský kontrabasista, violoncellista a pianista Lars Danielsson představil na začátku roku 2012 svůj projekt Libretto – desku na pomezí jazzu a klasické hudby. Nové album Libretto II je pokračováním slibného projektu, který vychází u německého vydavatelství ACT. Na desce dále hrají Tigran Hamasyan (piano), John Parricelli (kytara), Magnus öström (bicí, perkuse), Mathias Eick (trubka) Dominic Miller (kytara), Cæcilie Norby (zpěv) a Zohar Fresco (perkuse, zpěv).

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš