Na začátku srpna se nás 7 rozhodlo jet do nejvyššího rumunského pohoří FAGARAŠ. Nejenom, že je nejvyšší, ale taky nejrozlehlejší. Hlavní hřeben má vzdušnou čarou 70 km a většina hřebene vede v nadmořské výšce přes 2000 metrů a široké je to vrásnění 40 km. Rumunská Sněžka se jmenuje MOLDOVEANU (2544m). Rumunské slovo pro horu, nebo vrchol, je nádherně poetické - Virful.

Celá taškařice začala už na Hlavním nádraží v Praze. Evička si dala předsevzetí, že už nebude chodit pozdě. A tak přišla asi 45 minut před srazem. Těsně, než jsme se sešli, si uvědomila, že si v autě, které má zaparkované v Dejvicích, zapomněla pohorky. Do odjezdu vlaku je to 30 minut. Evička se vydává do Dejvic.Není v lidských silách to zvládnout. Do odjezdu vlaku zbývá 10 minut, Evička se řítí vozmo k směrem k nádraží. 2 minuty do odjezdu vlaku, Evička je u Hlaváku. Snažíme se přemluvit strojvedoucího, jestli by nemohl způsobit zpoždění tohoto mezinárodního vlaku směr Budapešť. Strojvedoucí se mile usmívá a sděluje, že je jenom malý pán. Vlak je připraven k odjezdu. Příčím se ve dveřích, aby se nedaly zavřít, a předstírám, že tam vlastně vůbec nejsem. Chvíli to fungovalo, ale už se ke mně hrne průvodčí, že to sice byl dobrej pokus, ale že už opravdu musíme. Škoda, vlak se rozjíždí, Eva nikde. Prý se jí nepodařilo nikde zaparkovat… Další zastávka našeho vlaku je v Kolíně. Evička je neuvěřitelně houževnaté stvoření. A krom houževnatosti ještě testuje auta. Takže to pojala pracovně a testovala svůj vůz směrem na Kolín. Snad tady ani nemůžu prozradit, kolikátkou to hnala, ale když vlak přijížděl v Kolíně do stanice, Evička vybíhala po schodech na perón a v ruce třímala své fialové pohorky. Všem se viditelně ulevilo…

Jedeme do stanice Sibiu. Odtud pak taxíkem do Turnu Rosu. Odtud už po svých. Nejprve je stezka vlídná, široká, jen mírně do kopce, svítí slunko a batohy pomalu těžknou. Po pár kilometrech se stezka stáčí do lesa a nabírá výšku. Začínám proklínat všechny ty těstoviny, rýži a datle, které mi cihlovatí v batohu. 26 kilový vak se mi zadírá do ramen, u pusy by se mi tvořila pěna, bylo-li by z čeho, cesta je nemilosrdná. V pozdním odpoledni docházíme na plateau, kde se nakonec utáboříme. Na západě se pyšní kýčovité červánky, vaříme si houby, co jsme nasbírali po cestě na hřeben. První setkání se zdivočelými pasteveckými psy. Mohla by to být dost ostrá plemena, ale psi se dost se bojí, stačí se rychleji pohnout a chundelatá dredatá zvířata stáhnou ocas mezi nohy a táhnou pryč. Vypadají dost zbědovaně.

V noci se jednomu členovi výpravy udělalo nedobře, lítaly šavle meče. Nejprve nás napadly houby, ale nakonec jsme to vyhodnotili jako únavové šavle. Cesta přes Fagaraš vede stále po hřebeni a není moc kde se ztratit. Stále po červeném proužku. Napravo i nalevo se rozkládají malebné výhledy, sem tam pasáček ovcí, sem tam ovce bez pasáčka, míjí nás i osvalené mladé chlapisko s koňmi. V dámské části výpravy dokonce tento symbol mužství vyvolal takové reakce, že jsem L. musela půjčit brýle (na výhledy do údolí si o ně neřekla). V jednom sedle, kde si dáváme sváču, potkáváme 2 Belgičany. Prý jezdí po Evropě na motorce, asi před měsícem ztratil řidič motorky občanku i řidičák, do Rumunska se jim povedlo se dostat na černo. Vida, lidská pouť přes hranice funguje i naopak. Ze západu na východ.

Dostáváme se k jezeru Avrig. Ve Fagaraši je skoro 100 ples. Možná spíš i plesíček, těch větších zas tak moc není. Ale ve všech je krásně průzračná a pěkně ledová voda. Čeká nás výstup na kopec Negoiu – druhý největší vrchol na Fagaraši, a pak sestup Dračím průsmykem. Některá místa jsou i dost exponovaná a vyplatí se částečná znalost horolezení. V jednom místě potkáváme 4 mladé borečky, co s sebou mají dlouhé (a těžké) skateboardy. Chtějí se dostat do středu Fagaraše, který protíná Transfagarašská magistrála. Ta je kilometry a kilometry dlouhá a končí u nějakého jezera. K tomu jezeru chtějí sjet po silnici na těch skateboardech. Pak se zase stopem nechají vyvézt nahoru a sjedou si to znova. Asi jsem už stará páka a adrenalin tohoto typu mě nerajcuje, ale držím jim palce. Dostáváme se do místa kousek pod horu Negoiu, kde se cesta proměnila ve skálu. Sem tam visí ze skály řetězy, ale některé jsou vyrvané. Bylo by to asi docela prima si tuto exponovanou část pochodu projít, ale nalehko. S těma obludama, co máme na zádech, by to nemusel být zrovna bezpečný podnik. A tak toto exponované místo obcházíme jiným exponovaným místem. Čeká nás sešup po skále a pak v šotolině. Docela se nám klepou nohy. V jednom momentě musíme traverzovat přes šotolinové pole a to je skoro hodinářská práce. Krůček po krůčku se šineme vpřed. V údolíčku zůstáváme na noc a před západem slunce se ještě vypravujeme k vodopádům, které jsou kousek pod námi. Je to báječné pohádkové místo. Pozorujeme mraky na obloze, cítíme vodu a nekonečnou lehkost bytí. Sbíráme chrastí z pokroucených klečí a děláme oheň. O čem se nedá mluvit, o tom je dobré mlčet. Čeká nás dlouhý den.

Ráno se drápeme vzhůru, došli jsme na vrcholek Negoiu, do všech stran se rozprostírají kopečky, některé jsou zahalené v oparu, jiné mají ostré kontury, a když člověk pootočí hlavu, tak je to pokaždé jiné. Z Negoiu sestupujeme dolů. Dračí soutěsku ale zavrhujeme. Lana jsou zasypaná kamením a sestup je s našimi stále těžkými batohy dost náročný. Jdeme oklikou. V místě, kde se zase napojujeme na naši hřebenovou značku, potkáváme 4 Čechy z Kladna. Svět je tak malý…  Sestup k jezeru Caltun. Je tu o poznání více turistů, to už se dostáváme do střední části pohoří. Té turisticky nejobydlenější. Docela nás překvapuje, kolik se tu povaluje odpadků a hyzdí krásnou přírodu. Pak se přehoupneme ještě přes jeden vrcholek a hle, výhled na magistrálu a na pár hotelů jako na dlani. Škoda, tak nějak sem ty baráky a ta silnice nepatří. Trochu to vypadá, jako by si sem někdo odložil pár domečků z lega a šel si hrát s něčím jiným. Do dnešního tábořiště je to ještě kusanec. Všichni toho mají docela plný brejle. Začíná se zvedat vítr. Stavíme si stan, který se prohýbá jako tenká osika a vydává strašidelné zvuky. Všechno se halí do mlhy a docela pěkně se fotí.

Další den je na téma stáří. Vyplývá to tak nějak samo o sobě, povídáme si příběhy svých babiček, dědečků, pratet a prastrýčku, příběhy z prostředí domova důchodců a stáří obecně. Příběhy jsou to docela úsměvné a leckdy i velice vtipné, i když vážné. Zase stoupáme a klesáme a kopce tak nějak začínají splývat. Tento den se vyznačuje dvěma událostmi. Jdeme přes sněhový jazyk, a druhá událost je nádherné smočení v jezeru Podragul. Jezero sedí v takové kotlince a odtud vytéká velkým vodopádem do údolí. Zvuk i pohled docela majestátní. Míjíme jedinou horskou chatu a dáváme si pivo a polívku (čorbu). Rumuni bordel moc neřeší a za horskou chatu je neuvěřitelně nechutná skládka plechovek, skla a igelitu. Tak nás to rozhazuje, že si každý bereme plechovky po svých pivech a jsme rozhodnutí, že po zbytek pochodu si je poneseme a sneseme je až do údolí. Vymýšlíme očistnou akci „čisté hory“, kdy by lidi mohli vyfasovat před vstupem do hor igelitku a do ní pak sbírat odpadky a snést je do kontejneru. Myšlenka je to ušlechtilá a hnízdí se mi v hlavě.

Další den pak výstup na nejvyšší vrchol – Moldoveanu. Je tu docela hodně lidí, ale hory jsou i přesto krásné. Další dny byly opět ve znamení výstupů a sestupů, stále stejná písnička. Za zmínku stojí snad jen moment, kdy jsme si postavili v jednom sedle stan a vzápětí začaly padat kroupy. Bubnovaly do zteřelé stanoviny a při každém dotyku kroupy se látkou nám vstříklo trochu vody do stanu. Naštěstí krupobití netrvalo tak dlouho, tak nebylo mokré všechno…

Většinu hřebene jsme prošli, povinnosti nás volají a my musíme sestoupit do údolí a odjet domů. Rozdělujeme se na 2 skupiny, druhá zůstává ještě o něco déle v horách. Podle mapy vybíráme cestičku, kde po sestupu dolů půjdeme krásnou stezičkou podél říčky až do vesnice. Představa to byla krásná. Realita byla trochu drsnější. Sestup do údolí po bahnité úzké stezce byl podobný spíš tobogánu. V jednom místě se nám povedlo nasbírat docela hodně hub, a ty jsme pak při klouzání po tom tobogánu drželi nad hlavou jako vzácnou kořist. Vše to byla legrace do prvního vymknutého kotníku. Když už jsme byli dole v údolí, to, co se jevilo v mapičce jako krásná cestička, byla kamzičí stezka, co nás vedla přes výmoly, rygóly, popadané stromy, přes polorozpadlé mostíky a po dalším vymknutém kotníku už i optimistům začínal tuhnout úsměv na tváři. Ale všechny cesty někam vedou, někde končí a jiné začínají. Vesnice na dohled, déšť na dosah. Ještě poslední oheň, od kterého nás vyhánějí první kapky deště. Poslední ráno, stan balíme za deště, nandáváme pláštěnky a stává se něco neuvěřitelného. Během chviličky stopneme auto, které nás, 3 mokrá, smrdutá stvoření, zaveze až do 30 km vzdálené vesnice Fagaraš přímo na vlak.

Po cestě ještě objevujeme krásy městečka Sibiu. Malebné, milé, malé, po týdenní dehydrované stravě se nám sbíhají sliny při pohledu na jablka, švestky, hroznové víno. To jsou lukulské hody. Fagaraš je krásné pohoří. A v Rumunsko je plno ještě dalších krásných pohoří!!!!  

Sibiu:

Ztracené prase (2014/46) Halloween, myši, krysy a dušičky (2014/45) Pat a Mat (2014/44) Necestou (2014/43) Přijela návštěva z Austrálie(2014/42) Víkend s vňoučaty (2014/41) GGB z druhé strany - cestopis (2014/40) Pily jsou už spravené (2014/39) Penzion pro maximálně sympatické šneky (2014/38) Lesní sámoška (2014/37) Langoš sajtoš tojfološ (2014/36) Desáté jubilejní Krkonoše (2014/35) Už ty pily dořezaly (2014/34) Anenská pouť (2014/33) Z Orlickejch do Jeseníků (2014/32) Konečně GGB (2014/31) Petra 50 (2014/30) Hurá na GGB (2014/29) Suši po snafranciscu (2014/28) Slovensko-finská svatba (2014/27) Tráva neroste (2014/26)

Vosa Ampulex compressa, která se vyskytuje v tropických oblastech jižní Asie, Afriky a na ostrovech v Tichomoří, je známá tím, že její samičky vstřikují do mozku švába toxiny, které z něj udělají zombie, a poté do jeho těla nakladou své larvy. Nová studie izraelských vědců z Ben Gurionovy univerzity v Negevu ukázala, jak je vosa schopná určit, kam švábovi zabodnout své žihadlo. Vědci zjistili, že vosí žihadla obsahují speciální neurony, které jsou citlivé na dotek. Tyto neurony se aktivují, pouze pokud se žihadlo dotkne předmětu s konkrétní tvrdostí. Díky nim jsou vosy schopny podle tvrdosti rozeznat, že se jedná o hlavu švába. Ještěrka obecná je jedním z nejrozšířenějších druhů ještěrky u nás. S výjimkou Krkonoš ji lze potkat takřka všude. Žije pod kameny či ve skulinách a dorůstá délky 20–25 cm, z toho na ocas připadá více než polovina. Zajímavý je i způsob, jakým se tito plazi rozmnožují. Pohlavní zralosti dosahuje ještěrka zhruba po dvou letech. Každý samec obývá území, na němž může spolu s ním žít několik samiček. V době páření, přibližně v květnu, si samci žárlivě střeží své teritorium a každého narušitele bez milosti vyhánějí. Jako zápas však vypadá i samotný akt rozmnožování. Samec se do vyhlédnuté samice totiž zakousne a poté se sám zkroutí tak, aby jeden z jeho dvou tzv. hemipenisů mohl vklouznout do samičí kloaky.

Paní učitelka vysvětluje primánům na příkladu různých vět, co jsou nespisovné výrazy. Při větě: "Děcka odjela na čundr." se ozve Vietnamek: "Paní učitelko, a co je to ta čundrá?"

Galerie 1 - POSLEDNÍ HODINY LIDSTVA (do 22. 11. 2014) Markéta Korečková, Ján Macko, Jaroslav Valečka

Bronislav Ostřanský: Atlas muslimských strašáků aneb Vybrané kapitoly z „mediálního islámu“ Zájem o islám soustavně narůstá, což se odráží v knihkupectvích i v médiích. Přitom řada kontroverzních jevů, jež léta plní zpravodajské rubriky, se v základních příručkách o islámu nevyskytuje vůbec nebo jen okrajově. Nezasvěcený pozorovatel tak může snadno nabýt dojmu, jako by existovaly islámy dva, mediální a ten z knihoven či univerzit. A právě tuto mezeru by rád zaplnil Atlas muslimských strašáků, jenž se záměrně soustředí na ta islámská či muslimská témata, která bývají tolik medializována i diskutována a často přijímána s nepochopením či obavami. Čtenář zde nalezne hesla lehčí, ale i temnější. Bronislav Ostřanský, soustavně polemiky o islámu sleduje a rozborem vybraných „strašáků“ by chtěl přispět k lepšímu chápání islámu a muslimů. .

„Smrti se nebojím. Byl jsem mrtvý miliardy let, než jsem se narodil, a nečinilo mi to sebemenší potíže.“ (Mark Twain)

Konceptuální umělec Václav Stratil, jehož díla jsou proslulá experimentem a provokací, získal cenu Michala Ranného, který za přínos výtvarnému umění uděluje Moravská galerie výrazným umělcům jednou za dva roky.

Italský pianista Stefano Bollani má za sebou spolupráci např. s Chickem Correo nebo s brazilským mandolinistou Hamiltonem de holanda. Tentokrát přizval amerického kytarového experimentátora Billa Frisella a saxofonistu Marka Turnera a vydává desku nazvanou Joy in Spite of Everything. O Frisselovi Bollan uvedl: „Bill pro mě není jenom kytarista. On je komplexní hudebník. Miluji způsob, jakým plánuje a provozuje muziku, aniž by ho omezovalo přemýšlení o hranicích a žánrech. On nehraje jazz, on hraje Hudbu. Přesně to mám rád i já: Tuhle snahu hrát každý večer, na každé desce, odlišné věci. A samozřejmě, miluji jeho kytarový zvuk.“

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš