Rozhodli jsme se, že tento víkend je jeden z mála, který nám ještě vyjde, abychom se mohli vzájemně užít v Orlických horách. Helča s rodinou vyhrožuje, že zase na nějakej čas odjedou do ciziny. Vypadá to na Francii, ale kdo ví jestli.
Ve čtvrtek v noci někdo zachrastil u nás doma klíčema. Dorazila Helča a s klukama, že u nás potřebuje přespat, že jedou z lyžovačky z Kaprunu a v pátek dopoledne chtějí vyrazit do Rokytnice. Rokytnice není nijak daleko, například třeba od Austrálie, ale česká hromadná doprava (autobusy i vlaky) dovedou vytoužené cíle držet v patřičné vzdálenosti. Přestože vyrazili už před 11 dopoledne, do Rokytnice se dostali až v 5 večer. Přesně v tom okamžiku, kdy dojela do Rokytnice první parta, vyrazila druhá parta (Olina a já) za nima z Prahy taky. Na rozdíl od Helči a kluků naše spoje relativně dodržovaly itinerář a návaznosti. Naše zpoždění se pohybovalo maximálně v 8mi minutovém skluzu, což mohlo být fatální, neboť všude, kde jsme přesedali, jsme měli čas maximálně 3 minuty. Vlaky na sebe ale něžně čekaly a tak se nám podařilo dorazit do Rokytnice na minutu přesně. A tak jsme se radostně setkali.
Kluci se na nás vrhli jako vosy na malvice a hned nás zaplavili spoustou grafických listů, které vytvořili během té dlouhé, ba přímo nekonečné, cesty do Rokytnice. A že jich bylo!!! Boris vytvořil asi 30 uměleckých děl lehkou propiskou a rozevlátým stylem, zatímco Bobík se do počtu uměleckých děl držel zpátky, ale popracovanost jeho výkresů byla téměř 100 %. Na spotřebovaný papír jednoznačně zvítězil Boris, na spotřebované propisky to bylo vyrovnané. Před spaním jsme se nahlas přečetli kousek z Lichožroutů a těšili se na sobotu na nějaký výlet.

V sobotu dopoledne měl Boris fotbalové klání v místní tělocvičně. Byli jsme se na něj podívat a už venku před tělocvičnou jsme slyšeli zuřivé hlasy jak řvou: “To dáš! Dělej, nahrej! Zašlápni ho! Co tam stojíš! Vrať se! Utíkej dopředu! Neválej se!” A podobně. Na chvíli jsme zaváhali, jestli máme vůbec dovnitř jít, ale byl tam náš Boris, a tak jsme šli dovnitř. To, co zvenčí vypadalo jako Jatka číslo 5, bylo vevnitř téměř něžné. Ti řvouni byli jen pupkatí taťkové, kteří se snažili vyždímat ze svých ratolestí úplně všechno. Bylo to srandovní. Boris byl nejspíš rád, že nás tam vidí a asi mu ani nevadilo, že neřveme, jako ostatní fotříci. Olina to chtěla zachránit, tak si dvakrát pořádně hvízdla, až popraskalo pár bubínků a pupíci znejistěli, co to vlezlo za fanouška. Pak se ale Olina uklidnila a lakonicky prohlásila: “Škoda, že jsem si s sebou nevzala štrikování.”
Borisovo družstvo prohrálo třetí zápas 4:0, tak jsme šli všichni na výlet.

Julinčiným údolím mírně bahnitou cestou voňavým lesem jsme se vydali do Říček, že si tam v jedné hospodě dáme bramboráky a pivo, prostě oběd. Všichni jsme se na to moc těšili. Bobíkovi se podařilo najít vedle cesty pár kousků ledu, někdo odmražovával mrazák. Schoval si je do igelitky a vlekl je celou cestu s sebou. V nestřeženém okamžiku, když uklouzl, mě tím ledem praštil přes polámaný malíček u nohy, skoro se mi chtělo omdlít, ale Bobik to myslel dobře, chtěl mně tím ledem nohu ochladit. Je to záchranář. To jsem si ověřil již ráno, když na mě v posteli skočil, začal mi prudce masírovat hrudník a proti mé vůli mi dával i umělé dýchání. Přesto, že je to můj milovaný vnouček, je první pomoc s masáží a umělým dýcháním hnusná. Po cestě si holky povídali svoje tajnosti, a my kluci jsme si povídali o Indiánech a o tom, jak Vinetou i Old Shatterhand byli mými vzory, přestože to na mě není poznat. Vzpomínal jsem, a kluci poslouchali s otevřenejma hubičkama, jak jsem nutil svoji babičku Karličku, aby mi ušila autentický indiánský obleček, abych v něm mohl strávit celé velké prázdniny na horách v Jeseníkách. A protože moje babička nikdy žádnou indiánku neviděla, ani žádný western nečetla, ani nevěděla, že existují Rodokapsy, tak pro ni bylo velmi obtížné takový obleček jen tak z vody vytvořit. Inu, třásně to mělo, tak jsem se s tím smířil. Vyprávěl jsem jim také o tom, jak jsem poprvé viděl Vinetoua za 50 halířů v sokolovně v Ostružné, jak vrzaly židličky a jak při výměně filmového pásu všichni dospěli chlápci vybíhali před sokolovnu a kouřili smradlavé partizánky (nehledejte v tom žádné erotické kouzlo, pro nepatmětníky, partizánky byly cigarety bez filtru, desítka za korunu padesát.) Líbí se mi, jak se neustále vše opakuje a jakási drátěná nitka propojuje všechny generace, protože kluci, kteří sice už pravděpodobně partizánky nikdy nezažijou, za to mají mnohem hezčí lego a umí telefonovat mobilem, přesto je Vinetou v této akustické lesní podobě nadchnul. Při vyprávění o mírumilovných indiánech a krvelačných běloších nám cesta pěkně utekla a ona vyhlášená hospoda, na kterou se Boris celou cestu těšil, byla zavřená. Vypadalo to, že se Boris zhroutí. Chtěl bramboráky. Naštěstí se nám po 300 metrech do cesty vloudila jiná hospoda, vzhledem ještě sympatičtější, než ta zavřená, kde jsme si dali pozdní oběd. Kančí guláš, Martinskou husu a kuřecí řízek, pak také moučníčky. A najednou už byla zase skoro tma a my jsme jeli malým milým autobusem s obrovským řidičem za 67 korun zpátky do Rokytnice.

Večer šly holky do místní Rokytnické školy na divadelní vystoupení Ženitba od Rusáka Gogola. V Rokytnici to fakt tepe. Představení hrálo amatérské divadlo Diviš ze Žamberka. Přišlo prý hodně lidí a to je dobře. Zatímco holky sledovaly prostopášné vrtochy ruské šlechty, my jsme budovali legosny.
Kluci byli z příběhů o indiánech celí říční a dokonce se snad ani nemohli úplně soustředit, když z lega vyráběli tu dnešní hospodu a na stůl z lega vytvořili i tu pečenou kachnu a další dobroty, tak jsem jim z internetu operativně stáhnul Poklad na Stříbrném jezeře a pozval je do minikina v obýváku. Oba se zachumlali do deček a prožívali svou první indiánku v životě. Když jsem je po očku sledoval, viděl jsem sebe v sokolovně na vrzavé židli, když se přede mnou poprvé projel na koni Vinetou v oblečku s třásněmi, jak hovoří v třetí osobě. Jo jo, pořád se to opakuje. I našim klukům musela Olina ušít indiánský oblečky a pak v nich i spali.

A tak jediným mínusem toho našeho krásného víkendu bylo to, že s námi nebyla Bibi, která, ač nerada, nás odvrhla a strávila víkend se svou věrnou kámoškou Ester blízko Kladna. Byly spolu nakupovat kozačky.

Kluci dostali od babičky z Anglie sešitky a propadli kreslení.

Boris se ujal vaření a připravil nám vynikající palačinky. Boris kuchtěni baví.

Palačinky jsem si mohli ozdobit biodobrůtkama. Po večeři jsme si přečetli kus Lichožroutů, kluci šli spát a my těsně po půlnoci taky. A ráno?

Prvně přiběhl Bobík, skočil mi na prsa a začal mi dávat první pomoc. Masáž srdce a po několika stiscích mi foukl do huby. Pak zase přišel Boris s nápadem, dát mi do huby lžičku medu a Bobík hrst oříšků. Při takové péči se spát nedá. V Rumunsku umřelým dávají peníze na zhaslé oči, tady v Rokytnici strkají ještě živým do huby lžíci medu. Inu, je duchařskej víkend.

Jsem přežranej, tak toho moc nesním, ještě mi váznou mezi zuby zbytky ořechů. Bobík miluje australskej vegemite. Naučil se to v Austrálii.

Jediná spojka s Austrálií

Bobík se oblíkl do džudistickýho a půjčil si Bibištin fialovej pás. On sám prý má žlutej a půl.

A zatímco jsem si užívali pohodlí domova u Helči, Boris byl hrát sálovej fotbal. Prý do oběda, ale protáhlo se to.

Páni s pupíky to prožívali víc, než kluci.

Chvíle soustředění.

Aut.

Prohráli a kluka to sejmulo. Za prvé dostal kapky od trenéra a možná i od táty, tak se nedivte, že brečí.

Ale jo, hráli s velkým nasazením a bylo to chvílemi i dojemné.

Holky od rozhodčího hnízda však to neprožívaly a ládovaly se, zatímco klucí lítali za mičudou,

Zločin a trest, radost a vztek.

Příběh osamělého fotbalisty - Boris.

Je po zápase, jdeme na oběd do hospody v Říčkách.

Říčky.

Hubatá klika.

Borisova hospoda je zavřená, ale tahle je výrazně lepší.

Pivo dobrý, kachna i kančí guláš taky. Vlastně všechno bylo moc dobrý.

Extrémně zvědavý Bobík čumí skrz prázdné flašky Jacka Danielse do vedlejší sekce, protože tam řve zrovna maminka na své vzteklé uřvané dítě, ať se laskavě uklidní a neřve.

Lichožrouti se stali u Helči v rodině návykovou drogou a modlou. Museli jsem vzít knihu i na výlet a pak jim babička četla v hospodě po jídle další kapitolu.

Je večer, za chvíli nám jede autobus domů.

Přestože pečou husy, na jídelníčku byly jen kachny. Ten kančí guláš byl lepší.

A další kapitola z Lichožroutů a honem spát. V noci se klukům zdálo o Vinetuovi a o Indiánech. A o lichožroutech.

V neděli dopoledne šly holky na jógu a já jsem si zatím pochodil okolí, které bylo zahaleno lehce mlhou.

Sem tam romantická chaloupka, žádní sousedé.

Téměř sklizeno,

Už je čas, musím utíkat zpátky.

Poslední letošní zelená.

Ponk.

Bobík metá salta.

Boris pak pod hospodským dojmem ihned vyrobil 3D model té naší včerejší žranice. K nedělnímu obědu upekla Helča maso z ovečky a Olina polívku houbovou. Je na čase zase zvednout kotvy a jet domů. To to ale nějak moc rychle uteklo.

Po cestě na autobus narazíme na Boha Rudých bratrů,

Zkontrolujeme správný směr.

Zamáváme z autobusu. A jedem domů. Tak zas někdy jindy. Bylo to skvělý.

Jo a kdybyste měli pocit, že to o žádnejch duchách, potvorách, helouínu a nebo dušičkách nebylo, tak to se pěkně mýlíte, protože Bobík namaloval několik obrazů, kde bylo plno myší, krys, duchů a strašidel. A Boris jich namaloval taky pár.

Pat a Mat(2014/44) Necestou (2014/43) Přijela návštěva z Austrálie(2014/42) Víkend s vňoučaty (2014/41) GGB z druhé strany - cestopis (2014/40) Pily jsou už spravené (2014/39) Penzion pro maximálně sympatické šneky (2014/38) Lesní sámoška (2014/37) Langoš sajtoš tojfološ (2014/36) Desáté jubilejní Krkonoše (2014/35) Už ty pily dořezaly (2014/34) Anenská pouť (2014/33) Z Orlickejch do Jeseníků (2014/32) Konečně GGB (2014/31) Petra 50 (2014/30) Hurá na GGB (2014/29) Suši po snafranciscu (2014/28) Slovensko-finská svatba (2014/27) Tráva neroste (2014/26) Čínská čtvrť podruhé (2014/25)

Vosa Ampulex compressa, která se vyskytuje v tropických oblastech jižní Asie, Afriky a na ostrovech v Tichomoří, je známá tím, že její samičky vstřikují do mozku švába toxiny, které z něj udělají zombie, a poté do jeho těla nakladou své larvy. Nová studie izraelských vědců z Ben Gurionovy univerzity v Negevu ukázala, jak je vosa schopná určit, kam švábovi zabodnout své žihadlo. Vědci zjistili, že vosí žihadla obsahují speciální neurony, které jsou citlivé na dotek. Tyto neurony se aktivují, pouze pokud se žihadlo dotkne předmětu s konkrétní tvrdostí. Díky nim jsou vosy schopny podle tvrdosti rozeznat, že se jedná o hlavu švába. Ještěrka obecná je jedním z nejrozšířenějších druhů ještěrky u nás. S výjimkou Krkonoš ji lze potkat takřka všude. Žije pod kameny či ve skulinách a dorůstá délky 20–25 cm, z toho na ocas připadá více než polovina. Zajímavý je i způsob, jakým se tito plazi rozmnožují. Pohlavní zralosti dosahuje ještěrka zhruba po dvou letech. Každý samec obývá území, na němž může spolu s ním žít několik samiček. V době páření, přibližně v květnu, si samci žárlivě střeží své teritorium a každého narušitele bez milosti vyhánějí. Jako zápas však vypadá i samotný akt rozmnožování. Samec se do vyhlédnuté samice totiž zakousne a poté se sám zkroutí tak, aby jeden z jeho dvou tzv. hemipenisů mohl vklouznout do samičí kloaky.

děti jsou v hlavním fejetonu

Po jídle v hospodě: Helča: ” Já jsem se nepřežrala a je to příjemný." Boris: “Já jsem se přežral a je to taky příjemný.” Bobík: “Já jsem se ještě nepřežral a ještě nevím.”

Galerie 1 - POSLEDNÍ HODINY LIDSTVA (do 22. 11. 2014) Markéta Korečková, Ján Macko, Jaroslav Valečka

Bronislav Ostřanský: Atlas muslimských strašáků aneb Vybrané kapitoly z „mediálního islámu“ Zájem o islám soustavně narůstá, což se odráží v knihkupectvích i v médiích. Přitom řada kontroverzních jevů, jež léta plní zpravodajské rubriky, se v základních příručkách o islámu nevyskytuje vůbec nebo jen okrajově. Nezasvěcený pozorovatel tak může snadno nabýt dojmu, jako by existovaly islámy dva, mediální a ten z knihoven či univerzit. A právě tuto mezeru by rád zaplnil Atlas muslimských strašáků, jenž se záměrně soustředí na ta islámská či muslimská témata, která bývají tolik medializována i diskutována a často přijímána s nepochopením či obavami. Čtenář zde nalezne hesla lehčí, ale i temnější. Bronislav Ostřanský, soustavně polemiky o islámu sleduje a rozborem vybraných „strašáků“ by chtěl přispět k lepšímu chápání islámu a muslimů. .

„Smrti se nebojím. Byl jsem mrtvý miliardy let, než jsem se narodil, a nečinilo mi to sebemenší potíže.“ (Mark Twain)

Konceptuální umělec Václav Stratil, jehož díla jsou proslulá experimentem a provokací, získal cenu Michala Ranného, který za přínos výtvarnému umění uděluje Moravská galerie výrazným umělcům jednou za dva roky.

Italský pianista Stefano Bollani má za sebou spolupráci např. s Chickem Correo nebo s brazilským mandolinistou Hamiltonem de holanda. Tentokrát přizval amerického kytarového experimentátora Billa Frisella a saxofonistu Marka Turnera a vydává desku nazvanou Joy in Spite of Everything. O Frisselovi Bollan uvedl: „Bill pro mě není jenom kytarista. On je komplexní hudebník. Miluji způsob, jakým plánuje a provozuje muziku, aniž by ho omezovalo přemýšlení o hranicích a žánrech. On nehraje jazz, on hraje Hudbu. Přesně to mám rád i já: Tuhle snahu hrát každý večer, na každé desce, odlišné věci. A samozřejmě, miluji jeho kytarový zvuk.“

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš