K něčemu máme s Alenou dost laxní až fatalistický přístup. Třeba k výběru dovolené. Letos jsme v červnu absolvovali parádní týden v Rakousko-Maďarsku (již se objevilo ve VP) a pak jsme se rozhodovali/nerozhodovali až do půlky října, co ještě letos podnikneme. Když už to vypadalo, že konečně zůstaneme o zbylé dovolené doma a umyjeme okna (jak je mi neustále vyhrožováno), ozval se kvůli pracovní záležitosti bývalý spolužák Petr a na závěr rozhovoru se jen tak mezi řečí zmínil o tom, že hledají parťáky pro trekování po Réunionu. Chtěl jsem se nejprve podívat, kde to je, než slušně odmítnu. Pak jsme si s Álou přečetli, že některé cestovky tam pořádají „pohodové putování od chaty k chatě“, a usoudili, že by to mohlo být príma. Tož jsme nabídku přijali.
Ten reklamní slogan nás ovlivnil natolik, že jsme si nedělali zvláštní starosti s vybavením a počítali s tím, co vozíme normálně na výlety. JENŽE: začít plánovat zájezd dva týdny před odletem přináší jistá omezení. Třeba, že nejsou úplně nejvhodnější termíny letenek a většina „pohodových“ chat je beznadějně plná. Ještě, že se organizace chopila Petrova kamarádka Ilona a s neutuchajícím úsilím vykouzlila jak přijatelné letenky, tak i několik noclehů v chatách na trase treků. Přesto zůstaly některé díry, které jsme se rozhodli řešit přespáním ve vlastních stanech. Tím batohy ztěžkly o několik kilogramů. Kilo sem, kilo tam (pan prezident to tedy říká trochu jinak, ale naštěstí nejsme pan prezident), měli jsme si tím snad lámat hlavu?
Myslím, že podobně jako já před zahájením příprav nebudou všichni hned vědět, kde se ten Réunion vlastně nachází. Jedná se o nevelký ostrov (cca 60x40 km) ležící v Indickém oceánu asi 500 km východně od Madagaskaru, západně od podobného ostrova Mauricius a jižně od Seychelských ostrovů. Mauricius a Réunion tvoří spolu s menším ostrovem Rodrigues a nějakými atoly souostroví Maskarény pojmenované po portugalském objeviteli jménem Pedro Mascarenhas (1512). Réunion je vzdáleným departementem Francie (zabrala si ho v roce 1638), potažmo EU, kdežto Mauricius je samostatný ostrovní stát. Na Réunionu je tedy dominantní vliv Francie včetně toho, že se obyvatelé neradi baví jinak než francouzsky, resp. kreolsky. To nám přinášelo jisté obtíže, jelikož tyto jazyky nikdo z naší čtyřčlenné výpravy neovládá až na drobné výjimky, o nichž pojednáme na vhodném místě později, přičemž přineseme i zcela nové a místy znepokojivé informace o původu Kurkovic rodiny.
Čím tedy Réunion láká turisty? Překvapivě pro koupání není úplně ideální. Pláže jsou spíše na jižní a západní straně, na severu jsou většinou útesy a kameny, všude velké vlny, na řadě míst jsme zaznamenali žlutě svítící cedule upozorňující na výskyt žraloků. Nepřijeli jsme se válet u vody, takže nás tahle záležitost zase tak nevzrušovala. Co obyvatelé? Asi 840 tisíc, většinou potomci afrických otroků, francouzských osadníků zejména z Normandie a míšenců. 100 tisíc je přistěhovalců z Francie z novější doby a místní jim údajně říkají Zoreilles = Uši, protože jsou někdy až příliš zvědaví, co se o nich říká v místním jazyce. Často se v původu obyvatel objevuje výraz kreol. Je to výraz celosvětový a má řadu rozdílných místních významů. Podle wikipedie je zde kreol každý jedinec narozený na Réunionu. To souhlasí s průvodcem Lonely Planet, kde se o obyvatelstvu píše, že během let zde docházelo k intenzivnímu mísení jednotlivých etnik, kreolem se cítí každý místní obyvatel a nemusí mít nutně ani afrofrancouzské předky. Měl by ale aspoň mluvit kreolsky, tj. kreolizovanou francouzštinou – réunionštinou. Hlavně se tu podle mě původ ani barva pleti v každodenním životě vůbec neřeší. Ostrov je osídlován od roku 1642, naprostá většina obyvatel žije v blízkosti pobřeží, hlavní město Saint Denis na severu má kolem 200 tisíc obyvatel, avšak hranice osídlení podél pobřeží jsou nejasné. Jen na východní straně ostrova se skoro nebydlí, neboť tudy občas proteče proud lávy.
Další zajímavosti hledám, jako obvykle, u univerzálního zdroje zeměpisných informací – letitého a již mnohokrát mnou vychváleného díla Fr. Hellwalda „Země a obyvatelé její“. Tady se člověk nejen leccos dozví, ale i potěší krásným jazykem. O Africe třeba píše: “Neútvarnější a neohrabanější, nežli kterýkoli díl světa, vyjma pevninu australskou, představuje se nám Afrika na mapě“. Co to jako má znamenat nevím, ale je to nádhera. V době, kdy tato výjimečná kniha vznikala, měl Réunion, jinak též Ile Bourbon, 215 tisíc obyvatel, 70 tisíc bělochů, 60 tisíc Číňanů a Indů a 85 tisíc černochů a mesticů. Že se tu nemohla žádná skupina dochovat rasově netknutá, je snad každému jasné. „Ostrov jest sopečný, hojně svlažovaný, podnebí velmi zdravé. Plodiny jsou hlavně cukr, káva, kakao, tabák, bavlna, skořice, hřebíček atd. Obchodem obrátí se tu do roka 160 miliónů franků“. Nezmiňuje se o vanilce, která je dnes po cukrové třtině druhou nejvýznamnější (obchodně?) plodinou.
Vanilce se budeme věnovat později speciálně, takže konečně přírodní krásy. Charakter ostrovu dává dvojice sopek, jedna starší – již 20 tisíc let nikoli definitivně nečinná, druhá – patřící mezi nejaktivnější vulkány na světě. Ta starší, vyšší tvoří střed ostrova a provázela nás celý první týden cestování, takže jí probereme podrobněji, druhou necháme na potom. Piton des Neiges – dalo by se to snad přeložit jako Sněžka (pokud výraz piton nebudeme z francouzštiny překládat jako závěsný šroub s okem) – není vlastně ani tak vrchol, jako okraj skaliska tvořící střed trojlístku kráterů vzniklých propadem původního vrcholu sopky do prostoru vyprázdněného rychlým vyvrhnutím sopečných hmot a následnou erozí. Ty dílčí krátery (zvané cirque) hluboké více než 2000 m (záleží, jak se to porovnává) jsou výškově nesmírně členité, porostlé pralesem a vytvářejí právě to jedinečné na místní krajině. Západní kráter Cirque de Mafate je pojmenovaný po uprchlém otrokovi, náčelníkovi a šamanovi, kterého v roce 1751 vystopoval a zabil lovec uprchlých otroků (anglická wikipedie má ovšem kromě toho i jiné vysvětlení, podle ní jméno Mafate pochází z malagašštiny a značí něco jako smrtící, v narážce na obtížnost přístupu do Cirque), je nejméně přístupný a zalidněný, což právě láká k návštěvě. Naší cestu jsme načali hned po přistání a přejezdu taxíkem na místo zvané Mamode Camp (1192 m) a postupně vystoupali na la Roche Écrite (2276 m), abychom klesli na 252 m k soutoku řek, vystoupali, klesli, vystoupali a tak stále dokola celý první týden. Ve vedru hodně přes 30° Celsia a s těžkými batohy to bylo zpočátku hodně náročné, a tak jsme si s Alenou opakovali po panu Sovákovi větu z filmu Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, kdy se nechtěně dostal do centra nějaké špionážní aféry a v nejtěžších chvílích promlouvá ke svému psovi: „My jsme to, Pajdo, neměli brát, viď!“. No ale nakonec všechno dobře dopadlo, tedy jak se to vezme, v tom filmu se válely mrtvoly v bazénu a všudemožně, nakonec se ten hlavní agent vyhodil do vzduchu vlastní bombou skrytou v multifunkčním budíku, ale pro nás to platilo zcela, dokonce jsme v závěru předcházeli ty časy uváděné k dosažení cíle na rozcestnících, a mohli naplno vstřebávat tu nádheru kolem.
S měnící se výškou se střídalo i prostředí, vlhké pralesy se stromovými kapradinami a bambusem, holé plochy ztuhlé lávy nebo les vzrostlých stromů, to vše se mohlo objevit během jediného dne. Tak nechme konečně promluvit fotky.

Chata Gite de la Roche Écrite s protivným dědkem, prvním pivem značky Bourbon (se jménem podle historického názvu ostrova a přezdívaným dodo podle vyhynulého ptáka blbouna nejapného, který pochází právě odtud), první společnou večeří pro 20 lidí u jednoho stolu a první noclehárnou. V ní jsme potkali 2 Francouze, s nimiž jsme se následně potkávali celý týden.

la Roche Écrite = Popsaná skála (2276 m), v pozadí Piton des Neiges (3070 m).

Pohled k západu, v dálce le Port a oceán.

Bas Mafate (Dolní) je ještě opuštěnější než Haut Mafate (Horní).    

Řeka Riviere des Galets a následné stoupání do Aurere.

V Aurere nás zachránila Alina Timon nejdřív studeným dodo, pak dvěma pokojíčky a těstovinami s tuňákem s nezbytnou lahví červeného vína. Jmenuje se to tu Les Agapantes podle takových kytek, co rostou i u nás.

Ilet a Malheur.

Tenhle vrtulník nám asi nepomůže.

Pohled zpátky na Aurere v horšícím se počasí, zítra po ránu to bude vypadat o mnoho lépe.

Odbočka do Grand Ilet. Když jsme dorazili k silničce vedoucí po hraně mezi Cirque de Mafate a Cirque de Salazie, bylo již pozdní odpoledne, sestoupily mraky a začalo mžít. V zastřešeném svačinovém altánku jsme si uvařili kafíčko a začali přemýšlet, kam se uložíme na noc. Stavět stany se nám ani trochu nechtělo. Z mlhy se občas vynořilo auto odjíždějící z parkoviště nad altánkem dolů do civilizace. Petr cíleně odhalil ortézu na koleně a začal stopovat. Neuvěřitelné se stalo skutečností a francouzský turistický pár s velkým autem nás nejen odvezl do městečka, ale hledal s námi tak dlouho, dokud se nepodařilo najít ubytování. A k tomu jako už tradičně byla společná večeře (i s domácími) v jídelně/garáži, sestávající z předkrmu (nějaká zapečená dýně), rýže s masem a fazolovou nebo čočkovou omáčkou, dezertem a nezbytnou lahví červeného vína. Dezert byla docela dobrá buchta z pekáče, šéfová spočítala přítomné a podle toho zvolila velikost porce. Zapomněl jsem, že dva dny předtím v Dos-d Ane jsme se rovněž dostali k teplému jídlu, podávali se kromě jiného jacísi malí ptáci, kteří byli posléze identifikováni jako cailles – křepelky. A nezbytná láhev červeného vína. To nebylo poslední překvapení, protože k snídani byly i křepelčí vejce natvrdo. Protože se má dojídat, museli jsme si odnést zbylá vejce s sebou a dojíst je přes den ke svačině. Tady z Grand Ilet nás paní domácí ráno dodávkou už za slunečného počasí hodila zpátky na parkoviště pod Col des Bœufs. V nákladním prostoru jsme s Petrem v nespočetných zatáčkách málem vrhli, dívky v kabině řidičky na tom nebyly lépe. Jen ta byla v klidu, ani se nepřipoutala a po celou dobu cesty na ní pískal alarm.
Poznámka 1: Ilet znamená malou vísku. Grand Ilet pak velkou malou vísku. Budiž.
Poznámka 2: Rodina, u které jsme byli ubytováni, byla příkladem míchání ras. Rodiče a dcera spíš do běla, zeťák úplně tmavý, výsledek je na výše uvedené fotografii, přičemž tu pobíhala ještě jedna kopie v holčičím vydání.

Pohled z Grand Ilet nahoru na la Roche Écrite.

Pohled zpátky na Aurere posazené pod špičatou horou připomínající prý Machu Picchu.

I tudy po tom osvětleném hřebínku jsme včera šli.

A ze sedla Col des Bœufs v dálce pod hřebenem je už vidět dnešní cíl – Marla, ovšem ještě je třeba projít si nezbytné stovky metrů dolů, nahoru, dolů a nahoru.

Vypadají jako lákavé jahody, ale jsou skoro bez chuti.
Proto je nikdo nejí (kromě nás – doufám, že ne proto, že by byly jedovaté).

Plaine des Tamarins.

Svatební květina na 4 písmena a opuncie.

Kostelíky jsou tu skromné, zvonice rovněž.

V Marle poprvé stanujeme. Kemp to sice není, ale teče tu voda z kohoutku, kadibudka je u kiosku, občerstvení blízko, krávy a kozy jsou ukázněné. Nic nám nechybí.
Zase jsem se rozepsal tak, že budu muset pokračovat příště. Předesílám, že v dalším dílu hned na úvod proběhne prazvláštní mejdan, při němž se mnozí vůbec poprvé dozvědí o existenci České republiky, resp. o tom, že neleží ani v Kanadě, ani v Rusku.

Obvyklá součást trojboje pivo, víno, le rhum arrangé. Bourbon je místní, Phoenix z Mauriciusu, schází tu Fischer (Réunion), který je zvláště v točené podobě opravdu pitelný. Víno bylo většinou červené dovezené z oblasti Bordeaux. Místní vána z Cilaosu, která jsme zkoušeli, připomínala spíš vína ovocná, možná jsme neměli štěstí na ta pravá. K termínu Le rhum arrangé si na wikipedii lze najít francouzský text, kde jsou výrazy snad dostatečně mezinárodně srozumitelné – préparation, rhum, macéré, ingrédients, fruits. C'est une spécialité de La Guadeloupe, de La Réunion et de Madagascar.

A hurá do Yosemit (2014/49) Fillmore (2014/48) Fagaraš (2014/47) Ztracené prase (2014/46) Halloween, myši, krysy a dušičky (2014/45) Pat a Mat (2014/44) Necestou (2014/43) Přijela návštěva z Austrálie(2014/42) Víkend s vňoučaty (2014/41) GGB z druhé strany - cestopis (2014/40) Pily jsou už spravené (2014/39) Penzion pro maximálně sympatické šneky (2014/38) Lesní sámoška (2014/37) Langoš sajtoš tojfološ (2014/36) Desáté jubilejní Krkonoše (2014/35) Už ty pily dořezaly (2014/34) Anenská pouť (2014/33) Z Orlickejch do Jeseníků (2014/32) Konečně GGB (2014/31) Petra 50 (2014/30)

Pětihvězdičkové

Netopýři používají pro svou orientaci v prostoru podobně jako kytovci echolokaci, přirozený radar, který pracuje se zachycením odrazů ultrazvukových vln od překážek. Vědci z Královské univerzity v Belfastu však nyní zjistili, že se netopýři nespoléhají pouze na sluch, ale dokážou pracovat i polarizovaným světlem. Rozptýlení polarizované paprsky při západu Slunce používají k tomu, aby kalibrovali svůj vnitřní kompas a letěli správným směrem. Skupina imunologů z Oxfordské univerzity došla na základě dlouhodobého pozorování k přesvědčení, že virus HIV je méně infekční a později přechází do stádia rozvoje nemoci, než tomu bylo v minulosti. Vědci vychází z pozorování chování viru v těle více než 2 tisíc nakažených afrických žen. Výzkum probíhal v Botswaně a Jihoafrické republice, které patří k zemím s největším počtem nemocných AIDS. Podle virologů by časem mohl virus dospět do stádia, kdy nebude pro lidstvo nebezpečný.

Bobíkovi vytrhl zubař dva zuby a on se z toho radoval, že je to takhle daleko lepší, protože vypadá víc jako netopýr.

Dvě dámy ve vlaku se s baví o cukroví: "Já jsem přemejšlela, že bych na to dala já nevim."

Galerie Rudolfinum - Ana Mendieta: Stopy (do 4.1.2015) Během své krátké, avšak bohaté kariéry, Ana Mendieta vytvořila jedinečný a důmyslný vizuální jazyk, působivý, jak svou intimitou, tak provokativností.

DOX - THIS PLACE (do 2. 3. 2015) Světová premiéra monumentálního uměleckého projektu This Place představuje práce 12 světových fotografů a jejich pohled na Izrael – jeho historii, geografii, jeho obyvatele, každodenní život a význam, který tato země má pro zbytek světa.

Galerie UM - Giovanni Battista Piranesi (1720-1778) (do 1.2.2015) Rozsáhlá výstava představí dílo jedné z nejvýraznějších postav světové grafiky.

Papež František a Antonio Spadaro SJ: U mě je vždy otevřeno – Papež František Rozhovor, který na podzim 2013 vedl s papežem Františkem jeho spolubratr a redaktor známého italského čtrnáctideníku Civilta Cattolica P. Antonio Spadaro SJ. Díky četbě jejich rozhovoru se čtenáři otevře v celé šíři vize papeže Františka o světě, ve kterém žije on i my, a také jeho „obyčejná“ lidská stránka.

„Upřímnost je první kapitola v knize moudrosti.“ Thomas Jefferson

Ústí nad Labem pomůže spolku Činoherák Ústí. Letos mu poskytne dotaci milion korun, na příští rok se počítá s 12 miliony. Rozhodli o tom radní, konečné slovo budou mít 16. prosince zastupitelé. Činoherák Ústí navazuje na někdejší Činoherní divadlo. Od dubna soubor funguje díky sbírce a sponzorům.

Nová deska tria kontrabasisty Roberta Balzara nazvaná Vuja-Dé je doplňkem a současně protipólem předchozího titulu Discover Who We Are. Obě alba vznikala souběžně a zachycují tehdy čerstvou spolupráci s novým členem tria, pianistou Jiřím Levíčkem. U bicích zůstává Jiří Slavíček

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš