Rudolfinum
(mapované)

Když tu u nás o čase vánočním byl Jirka, furt měl na klíně noťasa, snad i v posteli v noci jím byl přikrytej. Zarputile tvořil v Blenderu 3D model Rudolfina. Vlastně s náma ani moc nemluvil. A to všechno, protože....

Jirka 3Dčkuje Rudolfinum.

No, Rudolfinum je spojený ještě s jednou aktivitou, která s tímhle, o čem tu chci podat zprávu, nesouvisí. Jde o to, že vše je mam a klam, vše, co jako pravda vypadá, a není a co jako lež, zas je. Kdysi v dávných časech mě napadlo, že si seženu bohaté a velkorysé sponzory, kteří dají prachy na výstavu nevyfocených fotek v Rudolfinu. Ten projekt je tu se mnou už dost dlouho, už se mi vryl do kůže i pod ni, jako kérka. Už se stal i synonymem, když něco nevyfotím a někteří mí kamarádi ten výraz používají už taky. Třeba jdeme po ulici a najednou někdo řekne: "Ta byla do Rudolfina." Vidíš něco, zahlídneš akci, příběh, je jasnej, srozumitelnej a asi i vyfotitelnej, ale nestane se tak. Ten obrázek uvízne jen v hlavě autora. Fotku nikdo jinej nikdy neuvidí. A proto jsem přišel s tím projektem. Vystavit ty krásné a dokonalé, nevyfocené fotky. Fotky bez kazu, silné a vymazlené. Ale o tom tenhle fejeton být nemá. Ten bude o něčem, co se uskutečnilo, ale přece jenom... No taky tu jde o iluze. 3D iluze, které mění Rudolfinum v něco jiného. Třeba v plátno, kde se odehraje příběh. Smutnej příběh plnej barev. Ale ten smutek, to temno se namapovanýmu Rudolfinu aspoň trochu podařilo rozptýlit a odfouknout.

Partička 3D sense vytvořila ke Dni dětské onkologie videoprojekci, aby do toho smutnýho světa vneslo něco barviček a optimismu a vesela. Zatnul jsem zuby a vrátil na foťáku otočením knoflíku zpátky barvy a následující fotoreportáž je povětšinou v barvě.

Před Rudolfinem se připravuje velkolepý videomapping na podporu dětské onkologie, na podporu dětí, které přepadla rakovina a ony statečně bojují, i vzpomínka na ty, kterým se boj nezdařil, a taky na ty, kdo dětem pomáhají přežít a zvítězit, doktoři a rodiče. Na Hradě zatím bloudí hlava a dumá, koho zase nasere, tělo unaveně spí.

Produkce začne přesně za 14 minut a 59 vteřin. Klobouk dolů, fakt začala. I když první představení bylo s několika záseky...

A ve tmě zatím znuděně paní Hudba sedí, je jí zima na kozy a těší se na jaro. I kámen může přece trpět. Zimou.

Hlavní hrdinka přichází. Technický zázrak, Balonek se vznáší, letí a SVÍTÍ!

Holčička, školačka a její strachy, hrůzné sny a všechno, co je s tou po zuby ozbrojenou nemocí spojené.

Balonek letí k nebi.

Kamaráde pejsku, kde jsi?

Haf. Tady přece.

Videomapping na budovu Rudolfina je krásný a ježí se z něho chlupy na zádech.

Autoři použili motivy z dětských kreseb, které vznikají v onkologických pavilonech. Je to podmanivé.

A ta muzika!!!!

Je to veselé, je to děsivé, je to hororové, je to nadějné!

Nemoc se připlíží a s chutí se zakousne.

Svině zákeřná. Nikdo totiž dodnes neví, jak a proč. A proč já? To jsou otázky na prd. Přišla, hryzla. Bojuj.

Jen koumáci a spiklenci vědí o této záhadné nemoci všechno. Ale ti většinou nepomáhají. Možná proto se jim tak lehko z huby vypouští, že oni vědí.

Tahle projekce je fakt horor. Konferenciér tomu sice zarputile říkal videošou, ale to mi přijde hodně nepatřičné. Stejně jako jeho intonace. Inu profík.

Je to omračující.

Rakovina útočí. Ale je šance, že to prosere.

První projekce skončila, ale my jsme tam museli zůstat, dali jsme si ještě svařený víno a počkali i na druhé kolo.

A když horor s dobrým koncem skončil, naskočily titulky s autory. Nemohl jsem si to odpustit a narychlo si vyfotil i jméno našeho šikovnýho Jirky. Já vím, je to camrání, ale dlouho už jsem nezažil tak silné emoce.

A tady jsou tři z autorů toho velkolepého díla. Pozdravili jsme se s nima, ale Jirku jsme nenašli, ani nehledali. Měl totiž problém se svítící, teda vlastně nesvítící sukýnkou té nemocné holčičky. Sukýnka měla svítit a reagovat na zvuky. Byla propojená wi-finou a tak složitě naprogramovaná, že se ji Jirkovi nepodařilo rozsvítit. Ani při druhé produkci sukýnka nesvítila. Ale moc lidí to stejně nevědělo.

Ani při druhé produkci sukýnka nesvítila.

A teď si představte, že obrovská dřina, ty stovky hodin s přípravou, programování, animace, zvuky, hudba, synchro, 3D modelování Rudolfina, to všechno se rozplyne ve třech produkcí v jediném večeru a konec. To je taky síla.

Třikrát a dost, to je šílený.

První ročník Evropského dne dětské onkologie nebo jak se to přesně jmenovalo, je u konce. Jedeme domů a skoro nemluvíme. Bylo to krásný a mohutný. Díky! Jste šikovní.