Poprvé u Mono Lake
(ještě, že ne stereo)

V minulým vydání jsme posnídali po první noci v Yosemitech, dopili zbytky místního piva, spočítali zátky pivní, rozebrali stany, zahladili stopy y vyrazili k Mono Lake. Vypadalo, že bude hezky a horko. A bylo.

Lehká snídaně a jedeme k Mono Lake. Ale o tom bylo v minulém čísle. Už jsme zaplatili, zdánlivě dobrovolné vstupné. Je to v takovém rozporu s tím, co se o Americe a Američanech říká. Nikdo tu nic nekontroluje, vše je založeno na jakési samozřejmé solidaritě, protože podvádět je prostě hnusný a tak většina nepodvádí. Joo, bejt to tak u nás.

Nějaké zvíře, kterýmu nevadí všeobjímající slanost.

Už z dálky to vypadá zajímavě. Taky vůně je poměrně zajímavá, marně se snažím přijít na to, kde jsem podobnou vůni již cítil. Ale zatím si nevzpomínám.

Skály ze sedimentů, které se postupně vylouply z jezera, jak voda klesá nabízí spousty portrét, bust i zvířátek. Skály jsou na omak drsné jako šmirgl a divně voní.

Busta z pravého profilu vlevo, zepředu uprostřed...

V pozadí kopce yosemitské. Při každém takovém výhledu mi v hlavě naskočí nějakej obrázek mého oblíbeného Ansela Adamse. Ne, že by to nebylo barevně zajímavé, ale když já tak miluju černobílý focení, že už skoro s barvou ani nepočítám.

Zde jelen v říji bučí na jelenici.

Vypadá to osaměle, klidně, až přímo jogínsky.

Věže se tu vynořují z vody, kde snad ani nic živýho žít nemůže. Ale prý žije. Je to o dost slanější než voda v moři, ale určitě ne jak mrtvý moře.

Tady zase vyje na měsíc velbloud dvouhrbý.

Kamenný kohout dohlíží na dva černé živé ptáky.

Líbající se milenci.

Ruka s kamenem v hrsti.

Kytka, která neuschne.

To černé jsou miliony much. Myslel jsem si, že je to jen nějaké bláto, ale když jsem na to stoupl, hejno se vzneslo a zase kleslo. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl. Miliony a miliony černejch much.

Je zde spousta racků, asi to je pro ně pochoutka, myslím si.

Rackové čekají, až poodejdeme od jejich snídaně.

I černý pták pochmurně číhá.

Další rackové plují po hladině, blíží se čas snídaně.

Jezdívá se tu prý i na kajacích, ale není to tak snadný, protože slanost způsobuje, že je kanoe hodně málo potopená a tak je nestabilní a hrozí převrh.

Ryby tu nežijou, ale je tu spousta jiných potvor. Jen nevím jakých, na ceduli mě informovali, že jako Full of other creatures.

A tu již přilétají první mlsouni.

A víte, jak si to servírujou? Normálně přistanou a rozběhnou se tím usazeným hejnem...

... rozevřou zobák a běží, mouchy se zvedají ze země a lítají rackům přímo do huby. Žádní pečení holubi, obyčejné černé mouchy. Vypadá to děsně srandovně. Chtělo by to asi video, ale mě videa nebaví.

Olina s Honzou si řekli, že by to mohli taky zkusit, tak se připravili a vyrazili, ale mouchy jsou jen žrádlo pro racky, tak tak vysoko až k lidským tlamám nelítají. No a tak Olina s Honzíkem hubu utřeli.

Honza to sice ještě párkrát zkusil, ale víc, než jednu do huby nechytil. A možná ani tu ne.

Mono Lake je 2,5 slanější než moře a nejméně 100x alkaličtější. Za to může velké množství sody bicarbony.

South Tufa

Tetřev toká.

Vypadá to křehce a ementálsky.

Některé věže si hrají na věže v jednom italském městě..

A zde zase ve stínu číhají mladé věžičky. Jejich čas jednou přijde.

V roce 1994 naměřili, že je výška hladiny Mono Lake 6392 stop na úrovní moře. A klesá docela rychle, v roce 1941 to bylo o 25 stop výš. Teď zrovna dumají a přemýšlí, jak dalšímu poklesu zabránit.

Ale jednoduchý to nebude, protože obecně Kalifornie se potýká velkým nedostatkem vody. Hezký ale je, že o tom mluví, zkoumají možnosti a dokonce jsou i ochotní do toho vrazit prachy, jen přijít na to, jak to udělat.

Olina s Jeníkem plaší mouchy.

Je to trochu měsíční krajina. A rozervaná.

Tohle možná nebude ani šutr, ale spíš nějakej zmineralizovanej klacek. Sůl to docela umí.

Tanečnice.

Poslední ohlédnutí a jedeme dál. Je neděle, čeká nás ještě cesta do SF, tedy přesněji do Berkeley, máme tam sraz se Stáňou, jdeme totiž večer na koncert, na kterej nám Honzík koupil lístky. Nevíme sice na co jdeme, protože Honzík chce, aby to bylo překvápko.

Po cestě se s námi loučí podivně geometrická krajina. Hory se vzdalují.

Poslední zamávání křovinám u silnice.

Doufáme, že se sem ještě podíváme. Ještě nás čeká malé šopování v pseudoindiánské vesničce a oběd.

Dvě moudré sovy ukryté do jakési místní kopřivy na nás moudře kývají, ať vejdem do krámu na koupíme cetky. Zde své povídání ukončím. V příštím pokračování bude něco i o muzice.