Jak Olda křápnul Boženu
(něco z historie)

Velikonoční víkend nám nevyšel a tak jsme odsunuli jarní výlet každoroční jarní výlet se Slaňáky až na víkend tento. Trasu vybíral, jako obvykle Honza a jako obvykle byla zajímavá a krásná. I počasí nám docela přálo. Sice předpověď vyhrožovala kosou i deštěm, ale nic se během výletu předpověďářům nepodařilo předpovědět správně. Ráno jsme s Olinou vyrazili na vlak. Jeli jsem již podruhé v životě Cyklohráčkem. Je to taková snaha ČD zlidštět svou nelidskou tvář. Vláček Cyklohráček je brutálně veselej, jede do Slanýho dlouho, všude jsou namalované na podlaze veselé obrázky, všude je křída, sem tam žíněnka nebo molitanová blbina na válení. Na boční dveře do hajzlu se dá kreslit školníma křídama jako na tabuli, ale močení je povoleno. Není to hajzlík kontejnerový, trefujete se na šutry mezi kolejema. A vláček je plnej řvoucích děcek, což je celkem pochopitelné, protože to je vláček pro ně. Ten kvikot ve vlaku je tak mohutný, že by se klidně vláček mohl přejmenovat na Cyklohororáček. Do Slaného jsme dorazili před jedenáctou, kde už čekala Gábina s Ladysem a vzápětí dorazila i Ála s Honzou. Vyrážíme.

Honza vymyslel výlet plný zajímavostí, které jsem ale zase všechny vesele zapomínal. Dojeli jsme do Peruce a odstavili auta.

Hned v Peruci nás upoutal divný dub, ale o něm až za chvilku. Nejprve musíme zvizitírovat zvenčí zajímavý kostel svatýho Petra a Pavla. Zvenčí dobrý, ale vevnitř na vás ze všech stran zaútočí vůně vlhké plísně, stropy popraskané, vše poničené časem a s obtížemi si člověk představuje, že by se to dalo nějak normálně zachránit. Před kostelem hrajou kluci fotbal a nebojí se, že jim na hlavu spadne třeba zvon.

Nejen stropy, ale i přístupové cesty do vyšších pater jsou zhroucené. Podle těch schodů je docela možné, že se pokouší kostel zachránit. Ale těžko tu pořádají nějaké mše. A nebo se mýlím?

No, fakt, je to tu děsný, věřte mi. A přitom je takovej hezkej, ten kostelík...

Peruc je opředena bájí o Oldovi a Božce. Je to takový starý příběh, kterého se zmocnily kdejaké kroniky. Příběh peprný a tak trošku starověce péčkový. Olda, kterej žil tak okolo roku 1000, měl manželku, se kterou nemohl mít děti. Kosmas, zakladatel dnešního knihkupectví Kosmas.cz to všecko popisoval ve své kronice. Kníže Oldřich, patrně nadrženej přijíždí do obce Peruce a tam kdesi u vody v hlubokým předklonu pere Božka prádlo. Prát prádlo v potoce je samo od sebe erotické vizuálně příjemné pro každého, kdo zrovna nepere a je kluk. Olda na to čumí jako puk... a pak ji, Božku, jak prozradil Honza, křapne.

Prostě se jí zmocní. Kronika nepopisuje všechny detaily, například není jasné, zda při křapání přestala prát prádlo, nebo jestli prala dál. Ale protože jsme v roce 1000, je to docela možné. A když Kosmovi uvěříme, tak se dozvíme, že Olda je sice už jednou ženatej a nerozvedenej a Božce slibuje po křápu manželství. Prý z toho všeho Božka otěhotněla a z té příhody se pak vyloupl na svět Bŕéťa... Mít dvě manželky najednoubylo jaksi nepřijatelné i tehdá, ale protože šlo o šlechtu, bylo potřeba to zpřijatelnit. Asi nějakým Ovčáčkem na zámku.

Poblíž studánky, kde Božka prala roucha, do kamene, kresí návštěvníci pod vlivem toho péčkovýho filmu sprostý draky, a je jich tu celé hejnoě. Pravděpodobně se pokouší svou představu o přednostech Boženy graficky do kamene vyjádřit.

Kosmas v kronice to popisuje takto: „Knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy, jménem Boženy, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav... Jednoho dne totiž, vraceje se z lovu skrze selskou ves, uviděl řečenou ženu, jak pere roucha u studánky a prohlédnuv ji od hlavy až k patě, vpil do hrudi nesmírný žár lásky... Kníže, poslav ihned pro ni, pojav ji v manželství - staré však manželství nerozvázal, protože toho času každý, jak se mu zlíbilo směl míti dvě až tři ženy a nebylo hříchem uvésti v manželství bližního, ani manželce vdáti se za ženatého muže..."

Z některých výzdob okolních oken se mi zdá, že obec pokračuje v péčkových nápadech i v dnešní době.

Ti slušnější kreslí prstem do prachu jen srdéčka. Název obce Peruc prý vznikl z toho, jak Božena předkloněna u studánky roucha perúc... No, zdá se, že příběh je dobře vytěžený.

Obec je v prudkém svahu a cyklisté jsou varováni, že neubrzdí-li svoji jízdu, dub neuvidí. Kdo čte pomaleji a jede rychleji, skončí ve zdi.

Poslední zatáčka před dubem je opatřena poznámkou "Spalte fejky." Ale co přesně tím autor má na mysli, vám teď zatím nepovím. V kronice pana Kosmase o tom nic nepíšou.

A jakoby nebylo málo, že u studánky prala, historka pokračuje v lehce idealizovaném a poetickém duchu. Zamilovanej Olda, kterej si křápnul Božku, tu zasadil na počest té velké lásky dub, který tu je dodnes.

To znamená, že by měl mít přes tisíc let. Ale to vědci z univerzit naprosto vylučují. Takže zase jen historické kecy.

Dub je ale tak zdevastovaný a zničený časem i jinak, že jako tisíciletej vypadá. Je celej vyhnilej a dutej, obručema staženej, větve ocelovejma lanama přidržované. Informace prozrazují, že i byl dvakrát vystaven požáru za svůj život, ale to až po sametové revoluci v roce 1998 a 1999. Ale stojí a vypadá mohutně. Za všecko, co už musel prožít a vydržet, získal jakési ocenění Strom - hrdina, nebo tak nějak.

Ladys přiznal, že ještě za totáče tu byla celá partička a pokoušeli se dub obklíčit, a prý jich na to bylo asi pět, možná víc. Ladys už si to nepamatuje přesně, ale fotku toho objímání někde má. Prý obvod toho dubu v patě je skoro deset metrů. A výška skoro 30 metrů. Maně jsem si vzpomněl na Generála Shermana v Americe v sekvojovým národním parku. Kolikpak se asi do Shermana vejde dubů Oldřichů?

Okruh, který nám Honza vybral je protkán krásnými výhledy, většinou panoramatickými. V dáli jsou dokonce vidět ji jakési činné sopky. Prý Počerady.

A zde jsem již u nejzajímavějšího místa výletu. Mezi polem a lesem je vždy po dvaceti metrech na kmeni zavěšenej pytlík s lidskejma vlasama. Perverzní horor. Dohadujeme se, proč. Já jen poslouchám, protože to vidím poprvé. Prý to je kvůli divokejm prasatům. Prý jim vadi lidský puch a vlasy jsou člověkem cítit nejdéle. Mně se to moc nezdá. Hlavně si neumím představit, proč by to prase nešlo žrát tu Babišovu řepku, když pole není vlasy celé obklíčeno. Fakt nevím. Ale Roušovna to zase rozlouskla. Prý prase přijde k pytlíku, zavětří a pronese do lesu ticha: "Byla piča u holiča..." a na řepku se vysere. Tohle vysvětlení chápu a připadá mi věrohodné.

Těch sopek, té zeleně, té krásy.

Kam se koukneš, tam je to krásný.

Tady za pár dní už bude Babišovo žluto.

Prý keltské opidum, nebo-li hradiště. V popředí je rozhledna Stradonka, která vznikla zásluhou stradonického klubu žen. Je vysoká asi 6 metrů.

Z rozhledny je to skoro stejně hezké jako odkudkoliv jinde zde.

Opidum.

Údajně jde o nějaký sluneční kalendář, ale já si myslím, a klidně to časem napíšu i do Roušovy kroniky, aby to za tisíc let někomu vrtalo hlavou, jako mně ten dub a vlasy proti prasatům, že to je ono proslulé místo, kde sedělo dvanáctero Měsíčků a znuděně čekalo na Marušku, až ji zlá macecha vyžene v zimě pro fialky a jahody. Pro současný děti je to pohádka málo pochopitelná, protože měsíčkové dnes sídlí v jakémkoliv Lidlu, Bille nebo vietnamské večerce, kde jsou jahody celoročně a docela levně.

Keltské opidum zkreslené širokým úhlem.

Vcházíme do vesnice Stradonice, kterých tu v okolí nějak moc. Tyhle nejsou ty od Nižboru, ale hospodu v pondělí úterý mají zavřenou. Je sobota, takže je taky zavřená. Ale to nám nevadí, protože ve Slaným na nás čeká grilování a pivo.

Honza si hodil chytrej telefon na zem a telefon z toho zblbl, takže používáme mapy papírové, ale často si nejsme úplně jistí, jdeme-li cestou teoreticky na počítači zvolenou.

Vrby ve Stradonicích.

A údajně funkční mlejn. Podle Roušovny jen stačí odstranit zarážku. Asi to fakt funguje, ale my jsme si to neověřili. A možná tam někde ve mlejně je i troška princezny.

Honza, Olina a já se jdeme kouknout na nějakou štolu, ostatní jdou poslušně po cestě směrem k autům.

Štola je zavřená a vypadá nedůvěryhodně. Podle dostupných informací, které se samozřejmě zase liší a nepotkávají, tu vytěžili asi 60 uhláků uhlí. Podle jiných zdrojů se tu pokoušeli těžit kaolín. Tak nevím.

Les se hemží lupiči dřeva, ale...

... zdá se, že kradou nevhodně, tak si zanechávají vzkazy na viditelných místech.

Je tu i pár malebných rybníčků a u nich kouzelné chaloupky.

Statečný zdevastovaný buk to zkusil znova a roste prostě dál.

 

Objevil jsem tu i Bajkonur a připravenou raketu země-země.

Jsme zpět v Peruci.

Ve Slaným Honza ogriloval maso, Gábina chlebíčky připravila i bábovku, v lednici bylo pivo, holky ochutnaly becherovku, protože prezident už takové slabé patoky nepije. Jdeme spát. Ráno Ála rozflákne terárko na kytky a zrevidujeme zahradu.

Honza s Álou si zasadili jinan dvojlaločný, který je zajímavý tím, že má listy a přesto je to jehličnan a ještě se o něm lživě tvrdí, že podporuje mysl, prý je pak člověk míň blbej. Asi tomu kdekdo věří, neboť potravinové doplňky vybavené tou gingkobilobou jsou drahé a přesto se prodávají o sto péro. Párkrát jsem listí z toho stromu žral a nic. Ale pozor, na téhle fotce žádnej jinan nenajdete, to je rakytník, kterej je taky zdravej. A modřenec, kterej je zase modrej.

Honzova nádoba na dešťovku mi připomíná Steinbeckovo a Na plechárně.

Na zelené zahradě vládne žlutá a modrá.

I bělásek řeřichový tu žlutou akceptuje.

Před obědem dumal Ladys nahlas o držkové polívce, ale měli jsme lososa. A pak jsme jeli zase domů. Krásnej víkend.

Klikni pro větší obrázek.