Velikonoce
(místo cestopisu)

Redakce rozhodla, že se jedním číslem prasečím odpoutáme od pravidelného cestopisného obsahu. Ale ono to hrozilo, ne sice zrovna zase z Ameriky nebo jiné dálné ciziny, ale měl tu být fejeton z jarního čundru, který pořádáváme s partičkou krkonošskou. Jenže, přišla SMS, že předpověď je hnusná a Ála má smrkání a proto jsme čundrvíkend zrušili. Ani do Ostružné jsme nejeli, protože jsem měl jiné aktivity. Vy, kdož jste se těšili na Ameriku, tak mi, půjde-li to, promiňte.
Jednou z aktivit, proč jsme nejeli do Ostružné bylo i focení obrazů pana Lieslera. Na to focení jsem se moc těšil....

 

Sežral jsem tvaroh s pomletou chillipapričkou a kurkumou a prstem jsem zamyšleně na dně namaloval obrázek. Přemýšlel jsem o tom, co všecko musím stihnout. A dospěl jsem k tomu, že nemusím stihnout nic, přesto jsem to nakonec - to nic, stihl.

Ateliér Josefa Lieslera je krásnej a inspirativní. Jen si myslím, že kdybych tam měl tvořit, asi by mě rozptylovaly ty krásné pražské výhledy. Ledaže bych se pustil do tvorby těch výhledů. A proč ne, Sudek taky fotil z okna svýho ateliéru Na Újezdě. Tento obrázek pan Liesler pojmenoval "Cimřička u staré hraběnky."

Focení skončilo, vydržel bych tam fotit klidně celej den. Potřeboval jsem si napsat nějaké poznámky o obrazech, rozměry, název a tak, ale neměl jsem tužku, jen mobila a Nikona. Ach ta elektronická doba. Ale pan Liesler ml. mě zachránil a půjčil mi propisku a našel mezi věcmi po tátovi papírovej tácek na párek. A tak jsem měl i poznámky zarámované, adjustované. Ve městě již stavějí šibenice, jen nevím, komu jsou určené, kdo se bude houpat ve svěžím aprílovém větříku.

Praha je krásná, kam se podíváte.

Moje oblíbená socha Bruncvíka. Kdysi dávno jsem ji použil v samizdatu na obálku knihy Mariny Cvetajevové Myslete na mne na pražských mostech. Od té doby je socha zakletá a já kdykoliv jdu kolem, tak si ji vyfotím. Až bude České zemi nejhůře, povstane svatý Václav s blanickými rytíři, kůň svatého Václava na mostě vykopne Bruncvíkův meč. Svatý Václav ho uchopí, zatočí s ním nad hlavou a s jeho pomocí useká hlavy všem nepřátelům české země, vyžene koblížkáře a pussinkáře... no já vím, utopie, blaničtí rytíři se neproberou a nepomůžou. Myslím, že bysme si měli pomoct sami, my zatím živí. A navíc, kdyby někdo ten bruncvíkovej meč z mostu vydoloval, určitě by ho někdo šlohnul. Nebo poblil.

Karlův most už dávno nepatří jen pouličním umělcům, je to prý teď děsně složitý a získat povolení pro uměleckou činnost, není žádná prdel. Třeba žebrání. Ale jak je vidět po celém mostě, trpělivostí si to povolení lze vysedět.

Jo a abych nezapomněl, nastává selfíčková móda. Karlův Most je plný selfíčkářů, kteří svýho mobilního miláčka uvězní ve slepecké tyči a fotí se u památek. Myslím si, že nastala doba, kdy nějaký výrobce prohodí přední a zadní foťák. Tak, aby ten lepší byl zepředu. A dá se to selfíčkový zařízení používat i pro focení pod sukní. Nebo pod kožíškem.

Je pravda, že chodit Prahou v dobách jakýchkoliv svátků je skoro horší, než se prodírat deštným pralesem někde v Amazónii. Kejklíři do vás šťouchají barevnými meči z plastu a skřehotají sliby erotických masáží...

Velikonoční Praze je těsno.

Až běda.

Smajlík na prdeli

Na procházce se slečnama.

Všude tu hrají muzikanti, vytrubují, kufr na prachy zeje desetikorunama.

Kromě focení mě potkala i jistá nepříjemnost. Před sedmi lety jsem si koupil hodinky poháněné sluncem, a snad, jestli to bylo kvůli zatmění, či co, se v hodinkách odehrála nehoda. Začaly samy od sebe a zcela zbytečně podsvěcovat displej a to i běhmn dne a bez mého přičinění. To je v případě sluneční energie nepřijatelný stav. A velmi brzy došlo k nejhoršímu, potřeboval jsem změnit zimní čas na letní a hle, místo změny to jen tiše písemně kvílelo Pls CHARGE! Což o to, vyhodil jsem hodinky ven na balkon do muškátu a namířil na sluníčko, ale marné. A protože jsem měl kutivou náladu, hodinky jsem rozebral a prohlídl, kontakt na osvětlení byl téměř ulomený a volně plandal a tak si svítil na svou smrt. Nebyl problém doulomit plíšek a hodinky znova seskládat, a dokonce i nastavit. Byl jsem fakt pyšnej. jak jsem šikovnej a šel se vykoupat do vany. Jenže... Přes třicet let jsem zvyklý na hodinky vodotěsné. Po vykoupání jsem měl své čerstvě opravené solárky plné vody s pěnou do koupele. Znovu rozebrat, vysušit fénem a v troubě a znovu nastavit a sešroubovat. A slíbit si, že od teď už je do vany nevemu. Večer jsem si s nimi do tý vany vlezl znova. Zvyk je železná košile a starýho psa, jak by řekla teta Kateřina... Bylo mi jasné, že to chce nové hodinky. Ty plné vody jsem nechal rozebrané na radiátoru a jel do Prahy. Být bez hodinek neumím, protože se na ně koukám nevědomky stokrát za den a vyndávat mobila z kapsy je oser. Vydržel jsem bez hodinek půl dne a na Černým mostě jsem si koupil nové. Značka zní německy, na zadku je potvrzená výroba v Číně, jsou údajně vodotěsné, protože bych určitě zase zapomněl. A stály neuvěřitelných 250 korun. Jsem zachráněn.

Kromě turistů nožních se Prahou prohání segvajíčci, bzučí ztichle dlažbou a někdy to není tak blbej pohled.

Miluju abstraktní obrazy vzniklé ze zcela realistických akcí. Chce to jen čas a trpělivost a ty se už postarají o koláže samy. Mně pak je stačí vyndat foťák z kapsy, víc zásluh si netroufám přivlastnit.

A ldyž už jsem byl skoro u nádraží, napadlo mě, že jdu kolem prodejny se zahraničníma rybama, že třeba bych mohl koupit nějakou k obědu?

Jo, tak rybu mám, ještě tohle abstraktno vyfotit a honem na vlak.

Po cestě domů mi dochází, že jaro již opravdu začíná vítězit na zimou a šedí.

Na vedlejší zahrádce došlo k převratu. Ale obešel se bez krveprolití.

Jen místní herna vyhlašuje internal error. Možná taky převrat.

Koupil jsem dva platejzy. Poprvé jsem se s nimi setkal v kresleném vtipu myslím od Jiránka. Host vyvaleně čumí na talíř, kde se skví velký sprostý kosočtverec. Pingl znechuceně nad hostem stojí a říká: "Váženej pane, to není píča, to je platejz." Podruhé jsem se s platejzem setkal již osobně v Jemenu. Vzal jsem si s sebou mnou vyrobenou pytlačku. A protože nemám s rybařením společného vůbec nic, vypadala podle toho. Jakési děsně těžké olůvko a blízko něho ostrý háček, žádný plováček, silon namotaný na kousku papírové trubky. Fakt hrůza. Sedím na skále, slunko pere, kdyby tu byl někde stín, bylo by v něm určitě takovejch 45 °C. Sedm metrů pode mnou je asi deset centimetrů vody, písek a tam hluboko dole pod skálou se cosi lehce vlní, nevypadá to na živočicha, spíš jakoby hra světel. Znuděně odmotám několik metrů vlasce a hodím ho dolů. Olůvko cvaklo o hladinu, vlasec se zachvěl. Tak si říkám, že to zkusím znova a namotávám ho na trubičku, jenže na konci se líně pomrskává cosi poloprůsvitnýho ne moc velikýho. Až nahoře vidím, že to je ryba škaredá, neestetická a nesouměrná. Ryby mají být souměrné, ale tohle má hlavu nějak nakřivo i pusu divně, oči podezřelé, celá je jako bys vyhladovělýho kapra přišlápl ke dnu a on se pod bagančatem zdeformoval. Chtěl jsem to hodit zpět, ale pak jsem si říkal, že jsem nikdy nic neulovil, a šel jsem se zeptat odborníka, kamaráda. Ten se podíval a prohlásil: "No Rouši, seš pitomej? To je nejlepší ryba, co znám, to je solfish, neboli platejz!" To mě překvapilo, že bych hned napoprvé měl takový štěstí, tak jsem ji dal do ledu a šel znova na skálu. Touto metodou jsem chytil ještě 4 další píče. Ale nebyl to normální rybolov. Olůvko plesklo o hladinu a háček strhlo s sebou, ten se zachytil o hřbet té blbé líné křivé ryby a já ho vytáhl za kůži nahoru. Stačilo se jen tím olůvkem trefit do ryby. A to nebyl žádnej problém, protože jich tam bylo jako štěnic. Udělali jsme si je na másle kmíně, byly dobré. Olina ty koupené platejze udělala na páře. Ale, co si budeme namlouvat nilskej okoun, africkej sumeček a nebo českej pstruh jsou lepší. I kapr v Olininé úpravě je lepší než píča, váženej pane.

V chodbě baráku slunce kreslí zátiší. Jsme po platejzím obědě a jdeme se projít do lesa.

Podívat se panu Ptáčkovi na daňky a na pivo v nádražní restauraci, pak vláčkem zpět.

Cesta domů je dramaticky krásná.

V Bille jsou pokladní namačkané do odulých triček s nápisem příšerná sranda, ale daleko větší srandu zažijete v Lidlu v oddělení banánů, protože v nich je kvalitní kokain za desítky milionů korun.

Jdeme také na návštěvu za Ralfem. Ralf je prý vychovaný pes, ale miluje jídlo a samoobsluhu.

Jakmile zjistí, že na stole je sladkost, nic a nikdo ho nezastaví.

Sežere, na co přijde.

A pak ještě dopije mlíko, aby se hrnek nemusel umývat a důstojně odejde do křesla, kde čeká na další servírování.

V pondělí jsou velikonoce a některé kočky už teď propadají panice.

Je krásně a cesta domů od Ralfa je plná grafických listů.

Zámecký park je v rekonstrukci, hrozí nebezpečí úrazu, ale nechce se nám to obcházet, tak obcházíme zákony.

Navzdory zákazům. Ono to je s těma zákazama dost podivný. Mně třeba vadí, když vidím, jak někdo na zastávce drze vypaluje zobák a jak statečně mlčím a nezakročím. Ano, vadí mi to moje mlčení, ne to kouření. Nejde mi ani tak o ten smrad, to je to poslední, ale jaksi mě sere ta programová bezohlednost kuřáků k nekuřákům. Tuhle jsem viděl cápka. Parametry 105 kilo/40 let, ať to stojí za to, a hulí krásně provokativně. Zkusil jsem si, jestli bych to někdy nepřekonal tu zdánlivou lhostejnost a tak jsem se ho šel zeptat, jestli ví, že se na nástupišti ze zákona kouřit nesmí, ať tu nekouří. Úplně jsem cítil, jak mi to nejde přes hubu, jak se cítím trapně a odvážně. Jeho to vyloženě potěšilo, koukl se na mě jako na papírek od staré žvejkačky a pronesl zdravě slyšitelným hlasem: "Jen se neposer." Jistě dodal i tichou noticku - dědku blbej - ale tu jsem neslyšel. Přijížděl zrovna vlak, on se podíval, jak se dívám a pak s drzým obloučkem odhodil vajgla doutnajícího doprostřed nástupiště a vlezl do vlaku. No, co. Zkusil jsem si to a tušil jsem, že to takhle dopadne.

Olina jde lipovou alejí a víte, co má v taštičce? Pletení. Prý, kdybysme u Ralfa kecali dýl, tak při tom bude plést fusakle.

Tudy rád běhávám, je to takové poetické.

Našel jsem rukavici transparentní a došlo mi, že symbol paroháče a fakáče jsou vzájemně komplementární, a že k sobě neodpáratelně patří.

Pak jsme ještě potkali zdrogovanýho banána z Lidlu.

Tohle jsou krásné běhací schody. Mají správnou délku kroku a já si na nich zkouším kondičku.

A teď bacha, citlivé povahy, ať přeskočí dvě fotky. Před poslední zatáčkou se odehrál zločin. Krvavé stopy jsou toho důkazem. Fantazie pracuje naplno. Co když nějakej opilec nezvládl zatáčku? Hned i tušíme, kterej opilec. A co když je to jinak?

Ale pak, druhý den objevím v trávě u zahrádky zavražděnýho ježka, už si na něm pochutnávali broučci, příroda vše řeší s jistou nonšalancí a spolehlivou recyklací. Takže ne opilec, možná ježka překousl pes. A nebo ho přejelo auto, jenže krev je na chodníku, takže auto s opilým řidičem jelo po chodníku a přejelo ježka. Třeba opilý pes za volantem? Jirka nadhodil, že možná řídil ježek a vyboural se, protože byl opilej. Pak auto někam odstavil a chcípl. No, možností je hodně. Ti opilci...

 

A opravdu se zdá, že jaro je tady. Na pondělí velikonoční jsem se chytal, že si půjdu zaběhat ve svých nových sandálkách, ale počasí, jak se to dozvědělo, se vyhecovalo a hned spustilo déšť, vítr a zimu. Tak jsem nešel běžet. Posera. Ale odpovídalo to všecko i tomu výsledku při rozhovoru s kuřákem. Prostě se mi tenhle týden někdy nedařilo.

No a to je všecko kolem Velikonoc. A co bude příště? Nevím.