Rodinné setkání
(třetího druhu)

Kdysi před léty vymyslela Alena, že bysme se mohli jako rozvětveně košatá rodina scházet někde společně, a ideálním bodem středu bylo vypočítané místo v Křižánkách. A protože část z nás bydlí v Čechách, část na Moravě, tak to bylo místo skoro symbolické, protože Křižánky jsou obec, která se skládá z Českých Křižánek a z Moravských Křižánek. A ještě, jako z udělání, má Alena v Křižánkách pěknou chalupu. Takovou upravenou a velikou. Ta naše setkání se párkrát fakt podařilo zrealizovat a bylo nás tam vždycky jako filcek.
Je taky pravda, že ta setkání nejsou nijak pravidelná, tedy pokud nepovažujeme občasnost za jistý druh pravidelnosti. Dokonce se nám ani nedařilo přesně zjistit, kdy jsme se setkali naposledy. Každý z nás s hrstičkou střípků skládal vzpomínky, kdy to bylo, ale často nedošlo ke shodě. Zcela spolehlivým důkazem by mohly být moje fotky, potažmo WWWiditelné prase, protože každé setkání bylo zpracované v samostatném eseji. Taková rodinná epopej na Praseti. Ale nechce se mi to dohledávat. Daleko zábavnější bylo sledovat, co se komu z těch setkání noří z paměti. Jedno z posledních bylo i s maminkou, to už byla na vozíku, v noci si pletla souřadnice a nebyla si jistá, v které části světa se zrovna nachází, ale jistá si byla, že to je na maturitním plese.
Vzpomněli jsme si i na jedno setkání, kde byl Bobík malinkatej bobek, skoro novorozeně, a možná jsme se nakonec shodli i na tom, že poslední bylo tak před sedmi lety.
Vzpomněli jsme si, že Olina v Křižánkách jednou zjistila alergii na kvetoucí smrky, a to se děje jednou, maximálně dvakrát za sedm let. Já jsem si vzpomněl, že jsme jednou jeli s Honzou a Olinou na kole. Vláčkem kamsi do Žďáru a pak už vlastní obrovskou silou a po cestě zpět jsme zmokli.
Ano, vzpomínali jsme. A na to letošní budeme vzpomínat také. Jen věk nám umožní, abychom vzpomínky něžně dokolorovali stářím a brutálně prostříhali zapomnětlivostí a okořenili zarputilou snahou přesvědčit ostatní, že to bylo tak, jak já říkám, a ne Dana nebo Alena... Jediné, co nás vždycky usvědčí z chorobné blábolivosti a stařeckého cintání roztomilých rodinných lží budou fotky, takže zde jsou ty z posledního rodinného setkání:

Je radostné cestovat hromadnou dopravou. Z dob komoušů jsme byli zvyklí, že vlaky měly zpoždění jaksi samozřejmé a nevypočitatelné, České dráhy ho ani nehlásily, až když překročilo hodinu, dnes hlásí i pět minut, není to sice ještě pořád žádné Japonsko a Švýcarsko, ale je to to nesrovnatelné. Takže si můžete plánovat cestu se třemi přestupy a mít na přestup jen 8 minut a ono vám to neujede. A hledání v jízdních řádech je taky radost, protože to všecko umí chytrej telefon, kterej má dnes kdekdo, a v tom telefonu se často objevujou i informace o zpoždění jednominutovém. Krásná cestovatelská doba. A vlaky jsou čistý i na hajzlech, splachujou a skoro vždycky si sednete. Když jsme na minutu přesně vystoupili v Křižánkách, uvítal nás spící Otakárek, momentálně benjamínek rodu.

A zatímco Oťas spinkal, sestřička Nina pila, její maminka Evička žrala, moje sestra Alena vařila a Kuba v pozadí vypadá, že umejvá nádobí, ale to bych se divil.

Až se Otakar probudil, zkoumali s Evičkou možnosti dřevěných kostek, které se linou všemi dětskými generačními časy. Kostky s příběhy je nesmrtelná dětská hračka.

Je čas vyrazit na výlet. Nina nosí černý brejle, protože má nakapáno do očí, tak aby nemusela mhouřit oči.

Místní JZD zkoumá výroky Archimédovy. Nerušte mých kruhů. Na Hradě se už chystá do bloků Čtveráček, aby našel Archimédův výrok v časopise Minulost, protože prezident to viděl na vlastní oči, jak glorifikuje Hitlera a kruhama to jen maskuje.

Na posledním setkání jsme se tu družili s telátky, letos tu jsou jen sesličky a šrot.

Ale stroje promazané, jen vyrazit.

Pinokiův satelit.

Kuba nese Otakara a Otakar to umí ocenit. Je přítulnej a teploučkej.

Procházíme českou částí Křižánek.

Kuba si koupil novej tablet od Wacoma, ale odhalili jsme, že nekoketuje s grafikou, ale že má stavební firmu.

Křižánky jsou dobré místo pro setkání, protože jsou malebné.

Akorát to značení nebeské není přesné.

Jdeme do hospody na čokoládu. Otakar si pro objednávku jede ševroletem Camaro s pořadovým číslem 22. Ševroleta dostal od strejdy Kubíka. Kubík měl tohle autíčko nejraději, ale teď už si víc hraje s tím tabletem.

Čekání na čokoládu je netrpělivě sladce bolestné.

Ale stojí to za to.

Nina si s sebou vzala i svou knihu nápadů. Co kdyby ji něco napadlo, že jo.

Čokoláda je věc, která všem dětem chutná, jsou z ní skoro počůraný blahem, ale bohužel spousta rodičů se snaží to čiré zlo svým dětem zakazovat. Evička ne, protože je normální.

Esterka si čokoládou zvýraznila rety.

Čokoláda je sice bezva věc, ale máma je lepší a sladší. Říká Nina.

Otakar se po požití čokolády stává klaunem.

Esterka se k Otakarovi má jak k bráškovi a Otakárek Esterku žere.

Ano, přiznám se, že čokoládová esej mě uchvátila, a proto je tu tolik fotek s nezdravou čokoládou.

Nepřibarveno umělými barvivy...

Otakar se hrne i na pivo. Bejt to v Norsku, tak už dostane náhradní rodinu.

Nina vaří kořeněná jídla a panenka ji přísně sleduje z pozadí.

Denisa čte s dětma knížku. Kniha je v našem rodě poměrně zásadní fenomén. Dědí se z generace na generaci. Všichni doma máme poměrně nepřehlédnutelné knihovny a všichni jsem velmi často, prý až moc podle některých přiženěných, s knihou v pařátkách. A naše děti a praděti v té tradici pokračujou. V přiženěném příbuzenstvu je několik jedinců, kteří považují čtení knih za zločin proti životu, nečtou a taky přestali jezdit na setkání.

Otakar však někdy vymění knihu za botu. Prej to je taky dobrý čtení.

Samozřejmě, že každé setkání je potřeba zdokumentovat společným fotem. Tohle ale je jen modrá sekce. Modří už vědí.

A to už je kompletka. Vlastně není, protože chybí Martin, kterej dorazil až večer.

Společné foto hrníčků.

V oblasti Křižánek řádí gramatický duch a zarputile ohlašuje vyjímky. Vyjímka na odpadní vodu.

Lesem, kde jsme před lety vezli maminku na vozíku na horkou čokoládu. Do Milového. To už je celé moravské.

Přestože se lidstvo české snaží držet tradici a kňučává, že není dobře a že všechno stojí za hovno, všichni kradou a je draho, tak se prozrazuje, že žijeme v době velmi blahobytné.

V Milovým si zase děti vymrčely čekuládu. Olina a já jsem si dali pivo a škubánky. Škubánky napůl.

Ale nemyslete, i v Milovým jsou místa s vysokým stupněm netolerance a segregace.

Doma pak oslavíme Otakárkovy druhé narozeniny a Kubovy dvacáté šesté. Mají je den od sebe. Problém byl, jak napočítat správně svíčky, ale nakonec se nám to podařilo vypočítat a vyřešit . Našli jsme jen tři.

Otakar svíčky sfoukl, až když mu Nina napovídala.

Dana vypráví klukům veselé historky, a oni nevěří.

Esterka předává dárek svému milovanému strýčkovi. A pak mu ještě večer u stolu složí básničku a já blbec jsem ji zapomněl vyfotit. Tu básničku.

Pak se probrala Linda. Linda totiž byla posledních devět měsíců na Novém Zélandu, kde nosila pod rypák lidem kafíčka a muffinky, pak stáčela novozélandské víno v nočních šichtách a stihla se vrátit akorát na setkání. Byla vlastně takovou velvyslankyní těch, kdo se nemohli zúčastnit, protože dlí v cizinách. Honza sice přijel na týden z Ameriky, ale o týden dřív, takže setkání nestihl, neb už odletěl, tentokrát do Švýcarska, zalozit si po horách a vrátit se do Ameriky. A Helča s rodinou zase momentálně dlí ve Francii, kde telemarkujou. No a jak je Linda z toho jetlegu popletená, tak si myslela, že se stala housenkou.

Housenkou, která na dálku vystopuje flašku rumu.

Napojí se...

... a odkulí.

Otakar to sleduje zdáli a odsuzuje. Rum přece není čokoláda.

A Olina? Ta plete. Olina plete všude a furt. I na rodinným setkání. Alena čte, jak jinak, když je z našeho rodu. Je to prokletí.

Přijel Martin a přivezl Otakarovi k narozkám oranžovou tatru. Tatru 148. I naše děti od nás kdysi dostali tatrovku, fotky jsou v archivu. Ale myslím, že to byla tatra 136. Inu doba spěchá kupředu. Otakárkovy děti možná jednou dostanou náklaďák Ferrarri.

Otakar chrochtá blahem.

Večer si děláme špekáčky na ohni. Bezlepkové, tedy jakože zdravé. Doufám, že nejsou z Babišovy líhně, protože se snažím jeho produkty bojkotovat.

Každé ráno jsem si šel zaběhat. Běhá se tu krásně, je svěže a lesy inspirujou. Našel jsem semeniště trpaslíků.

Stromy se k sobě mají májově.

Jsou tu krásné chaloupky.

Malebno.

A ticho.

Jezeďácký sudoku.

Olympijský kruh dvojitý.

A najednou na mě vybafla žirafa. Volně žijící.

V neděli ráno byl koncert. Nina na píšťalku...

...a Otakar na harmoniku.

Aleně i Daně málem z té moderní muziky jeblo.

Martin nasadil Evičce na hlavu cyklistickou helmu, protože jí chtěl něco důrazně vysvětlit. Nebo vytmavit? Helma byla modrá.

Na pánvi se válela panenka a zkoušela hrát na harmoniku. Blíží se doba odjezdu.

Ještě krátkej výlet kolem hřbitova s nabídkou náhrobních kamenů k opékání.

Letošní jaro je výrazně studenější než na minulých setkáních, tenkrát jsme se i koupali.

Už se těšíme na další setkání. Vždycky totiž končí slavnostním prohlášením Aleny, že se musíme setkávat častěji, nejlépe za rok touhle dobou. Zní to optimisticky a odhodlaně, ale většinou mezi prvním a druhým rokem proplyne roků nejméně sedm.