40 let po maturitě
(aneb čas je absolutně relativní)

Původně jsem měl v úmyslu publikovat poslední díl cestopisu o Réunionu od Honzy K. Jenže to bych si zavařil na pěknej rodinnej průser, protože o víkendu se odehrála taková jedna hurá akce, která nejenže vyšla, ona se i vydařila a bylo nás hodně.
Všechno to začalo tím, že si Olina vymyslela, že má 40 let po maturitě a že teda pojede na sraz spolužáků. Ona jezdí pravidelně po deseti letech. Mně se nikdy nepodařilo se žádného takového šíleného mítinku zúčastnit, ani jsem se o to nepokoušel a když jsem byl asi tak dvakrát oslovenej, abych se zúčastnil, tak jsem to ignoroval.
V pátek se nám podařilo dojet do Brna s optimálně minimálním zpožděním, to je takové zpoždění, kdy jde o prd, ale už vám Student Agency vrací čtvrtinu jízdného a cestující si může dýl číst, a ještě za prachy. Na to, že se s tou "dálnicí" serou, jakoby šlo o let do vesmíru, to fakt docela ubíhalo. Jen ten povrch je takovej hrbatej, jako když jedeš na kole po vlnitým plechu.
Hned od Grandu jsem jel s Olinou na místo střetu, ale nechal jsem jí osudu a běžel oklikou za Danou, sežral jsem párek, prohodil pár slov, spravil počítač, nahrál jí jednu knihu do kindla, no zkrátka byl jsem jakože trošku užitečnej a pak už jsem zase vyrazil a běžel bosky na Medlaňák a všelijakejma uličkama a pěšinkama, už byla docela tma a sem tam jsem šlápl na něco ostrýho, tak jsem se vrátil do města a doběhl si za Olinou.

Hanku poznám

Na tom jejich mejdanu jsem pár lidí poznal, ale moc jich nebylo. Dělal jsem jim totiž tenkrát maturitní tablo, které pak viselo kdesi v centru šatlu ve výloze drogerie. Na rozdíl ode mě si někteří Olinini spolužáci pamatovali spousty věcí. T5eba Zdena Jančíková to, že jeden kluk na tom tablu, asi Petr, byl vystřiženej do tvaru rýče a podobný kraviny. Je fakt, že jsem si na to najednou vzpomněl, že jo, že Zdena nekecá. Poznal jsem i Naďu a Hanku-tenkrát-Klementovou. Jedna z věrných Olininých spolužaček, které jsme pracovně s Jirkou Klementem říkali Bohumila Hrabalová však nedorazila. Prý nechodí nikdy. Její spolužáci jí říkají paní Colombová, protože o ní všichni vědí a mluví, ale nikdo ji neviděl. Poznal jsem pár lidí z vedlejších tříd, měli to totiž společně A, B i C. A také jsem byl několikrát poznán. A několikrát i špatně identifikován. Musel jsem se bránit, že nejsem spolužák, že jsem nejen starší model, ale i z jinýho ústavu. Pak jsme šli s Olinou pěšky ztemnělou brněnskou urbankrajinou za Danou, Olina se ani nestihla opít a z toho měla Dana radost.

Obraz Dorhydranta Greye.

Brněnskej Jing a Kanál.

V sobotu dopoledne dostala Olina absťák, jakože si musí koupit něco pro radost, tak jsme vyrazili na Lajnu do Štatlu, jenže mě nakupování neba. Ale ten pocit, že si musím něčím udělat radost znám docela dobře. Přepadávalo mě to, když jsem byl někde dýl v cizině pracovně. To jsem taky vzal nikona a vyrazil si udělat radost cetkou. A mohlo to být cokoliv, třeba modrej hrnek na čaj nebo značkové hodinky Seiko z potopené lodi v Suezu a proto s podezřelou cenou. Jejich originalita se pak prokázala tím, že je Jirka v opilosti, safír nesafír, odřel a ztratil.
To Olinino nakupování jsem se rozhodl minout a utekl do Bronxu. Mám totiž už dlouho nesnesitelnou touhu si od tama pořídit fotky, které by vyjadřovaly tu zajímavou, lehce podezřelou atmošku, to zvláštní cigaretovým kouřem prouzené nehybno a jistou vyčleněnost a nezařazenost v tom horším slova smyslu. Dýchá to na mě už roky, ale obrázky nemám. A taky mám pocit, že při tom možná dostanu do držky, ale zároveň tomu nevěřím. Jenže Bronx mě zklamal a netepal a nežil. Byl jakejsi vymřelej.

Ze Svoboďáku startovaly oldskůlový auta na nějakou rellye. Takovou oktávku jsme od mýho táty dostali jako svatební dar. Moc toho sice neujela, asi tak 400 km, a pak jsem ji nepojízdnou vyměnil s jedním nadšencem za dvě kola favorit.

Starý auta jsou pěkný.

Felicie.

Škoda 1201. Takovou jsem neměl, ale měl jsem tu sanitku po ní. škodovku 1202 třídvéřovou. Naše děti to auto milovaly, měly vzadu v kufru pískoviště a za jízdy si mohly dělat bábovečky.

Padesát odstínů Bronxu.

Začíná to tu vypadat opuštěně.

Místní atrakce jsou postupně zavírané.

Bronx před očima chcípá.

Ale je to hodně silná oblast. A bez ní Brno bude tak trochu impotentní.

Je tu spousta náleven, zastaváren a tajných heren, jenže to jde taky do kopru.

A vyznat se v Brně, je těžké už i pro Brňáka. Natožpak pro někoho, kdo Brno opustil před tolika lety.

Nostalgicky jsem zavzpomínal, jak mě moji rodiče odložili do téhle nemocnice, když jsem byl malinkej kluk. Vymluvili se trapně na jakousi spálu a tatínek doktor ještě drze tvrdil, že je to choroba infekční a bez nemocnice to nepude. Děsně mě tím naštvali a dlouho jsem jim to nemohl zapomenout. Jediným světlým okamžikem pobytu v tomto ústavě bylo, že když mě chtěly odporné a zlé a tlusté sestry vykoupat ve vaně, tak byla tak horká, že se z ní kouřilo a děsně to bolelo. My jsme byli doma zvyklí sprchovat se studenou vodou a teplou jsem mívali v lázeňských kamnech maximálně jednou za týden a protože nás bylo pět, museli jsme tou teplou vodou šetři a protože já jsem se koupával vždycky poslední, byla už zase skoro studená. Teď poprvé v životě, oslaben spálou, jsem se měl ponořit do vařící vany. Měl jsem pocit, že mě chtějí zavraždit, tak jsem se začal bránit. To už jsem dva roky chodil do gymnastiky, takže jsem se vzepřel a ve vzorném přednostu, jako na bradlech jsem držel nad vařící vanou. Malé vychrtlé prase nechtělo položit svůj život bez boje. Sestra zuřila a mačkala mě do vany, jenže já jsem byl jako skála, strach z vřící vody mi dodával sílu. A protože se mnou nepohnula, šla si pro pomoc, ve dvou a po dvou minutách úporného boje mě svrhly do jícnu a spařily mě. Ano, toto je ta nemocnice.

Ulice Milady Horákové je už dva roky mimo provoz.

V Lužánkách jsou tenisové kurty. A prý dokonce i veřejný hajzlíky zadarmo, čemuž se mi nechce ani věřit.

A slunící se bezdomáči. Lužánky žijou.

Kope se a buduje na každém rohu Brna.

A někde zase se neděje nic.

Pravda, byla sobota dopoledne, což je na Bronx doba latence, přesto spousta opuštěných domů a krámků a zastaváren napovídá, že se s Bronxem něco začíná dít, a že jsem to asi teda nestihl. Jediné, co zůstává a nemění se, že projíždějící Brňané se v téhle ulici tváří ostražitě nasraně. A to se nezmění. Možná bych se mohl pokusit vyfotit tuhle nasranost. Tam je skoro i jisté, nějakou facku obdržím. Moje fotomise nic moc, tak jsem se rozběhl směrem na Lesnou a pak dolů do Kénigu a nahoru za Danou.

Linda si koupila nepálské gatě, do kterejch se vejde každej.

Dana s Olinou odpočívají před oslavou.

Dali jsme si společnej oběd a začali připravovat občerstvení na rodinné setkání, protože Dana vymyslela, že když už má Olina 40 let po maturitě, že by mohla oslavit i svoje narozeniny a sezvala příbuzenstvo. No a o tom je tahle obrazová část fejetonu. Moji milí příbuzní, čučte:

Dana dostala krásnou kytku od paní Stračesové.

Příbuzenstvo se začíná scházet.

Olivka s maminkou Janičkou.

Esterka s tetičkou.

Tom s Denisou.

Boží Nina namalovala tetičce Danušce vlastníma rukama obraz.

Ivetka s Reníkem.

Evička krmí svého Otakara, ale aby všecko stihla, vypráví si přitom s Janičkou. Času je přece furt málo.

Otakar dovede být nadšený z čehokoliv,

Otakar bývá ozdobou každého večírku.

Esterka si z Otakara udělala mladšího brášku a moc jim to spolu sluší.

Otakárek se rád mazlí.

Otakar si plácá s Honzou, kterej má snad největší ruce v Evropě.

Děti jsou nadšené, protože můžou kopat do Honzy. Honza vydrží. Olivka říkala: Maminko, můžu jít taky kopat?

Otakar je Belmondem naší rodiny.

Linda umí Otakarovi dělat druhou maminku.

Mejdan se vydařil, ráno nás čeká...

...snídaně u Denisy.

Esterka má dvě želvy o které se vzorně stará. Bohužel má po cestě do koupelny velké zrcadlo, takže ta starost o dva želváky trochu trvá, protože pokaždé se musí zastavit u zrcadla a zkontrolovat: Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo...

Po snídani jedeme do botanické zahrady na Mendelově fakultě. Setkáváme se i babičkou Alenou a jejíma vňoučátkama. Nina trénuje oko, takže ho má zalepený, ale kytku nese Daně s velikou radostí.

V zahradě to je barvené, hezké, voňavé a deštivé.

Otakar se posral, a Alena si myslela, že to hovno jen vytřepe, jenže to nešlo. Drželo jak přibitý.

A pak Otakar spadl na držku, ale zapomněl brečet. Je skvělej.

Olina byla mezi kytkama v sedmým nebi a chtěla, abych jí ty kytky nafotil barevně.

A taky tam byly barevný rybičky a Otakar chtěl jít za nima.

Nině se nechtělo chodit, tak se vezla v kočárku a čas využívala k tomu, že se snažila drezírovat šneka.

Nechal jsem se vyfotit s Aleninejma vnoučátkama.
"Kterak si starý pán, na stará kolena, cizí vnoučata pořídil."

Nina je rafinovaný trýznitel. Dovede jednou rukou tajně zezadu ubližovat Otakarovi a druhou a hlasem ho utěšovat, za což bývá často pochválená.

Burza skalniček samozřejmě neunikla Olininé pozornosti a hned si jednu koupila.

V Liliáriu byla i výstava Rudiho Lorenze. Tento objekt se jmenuje Militantní mravenečník.

Mně se to líbilo víc než ty kytky. "Feldflaškoň"

Žena s košíkem

Želva královská

Pojízdná ještěrka.

Maják šíleného pianisty

Olina byl z kytek úplně u vytržení.

Dokonce se skamarádila s paní zahradnicí, ošetřovatelkou lilií a povídaly si.

A Olina, jak už bývá jejím dobrým zvykem, moje Wikipédie, navykládala paní ošetřovatelce spoustu nových informací.

A dole pod liliemi odpočíval družstvo sprinterů.

A pak už jsme jeli na autobus zpět do Prahy. Na Maliňáku se nám machrovsky předváděli holubí ekvilibristé.

Brno je dvacetisedmikarátová zlatá loď.

Ahoj, Brno, za chvíli se zase vrátíme.