Reunion IV
(aneb „Železná a jiné díry“)

Začínáme druhou polovinu dovolené už vybaveni autem a plánem prozkoumat východní část ostrova s aktivní sopkou a spoustou dalších lákadel. Hned první den se nám čas nějak vymkl z kontroly, padla tma a my nemohli najít rozumné místo k přespání ani ve stanu ani v přijatelném objektu. Dopadli jsme tak, jak jsme nechtěli, přespali jsme totiž ve vícehvězdičkovém zařízení s bazénem. Bylo to pochopitelně nejlepší ubytování za celý zájezd, nikdo se nepozastavoval nad propocenými tričky a páchnoucími pohorkami, dokonce ani cena za noc po usmlouvané slevě nenabourala náš rozpočet, ale tak nějak to zlehka odporovalo filosofii výpravy. Navenek sice na to nejsme pyšní, ale uvnitř si musíme přiznat, že se nám nechtělo pryč.
První z menších výletů směřoval do pralesa v okolí le Trou de Fer neboli Železné díry. Nebudu se snižovat k přebírání neuvěřitelných fotek z internetu, byť vlastní nemáme, neboť koncový úsek cesty před vyhlídkou do hluboké propadliny smáčené řadou vodopádů je poškozený a zabarikádovaný několika ploty. První dva jsme překonali, ale pak jsme slyšeli pracovní ruch a neodvažovali jsme se sejít dál a tvrdit, že jsme zbloudili nebo varovné cedule a ploty neviděli.
Už sama cesta pralesem je zážitek. Dokonce někde tvrdili, že se tu točil Jurský park, ale přes usilovné hledání jsem o tom žádné seriózní informace nenašel. Takže narozdíl od Jiřího Ovčáčka rovnou potvrzuji, že to nejspíš nebude pravda.

Ta naživo nespatřená le Trou de Fer má podobný charakter jako Cascade de la Grande Ravine. Podstatný rozdíl je v tom, že zde jsou vodopády jednostrannou součástí říčního stupně, kdežto Železná díra nemá přístup a padají do ní vodopády ze všech stran. Příjezd po asfaltu je tady zase výhodný pro provozování canyoningu, poměrně nového druhu zážitkové aktivity, kdy skupina v neoprénech s přilbami na hlavách slaňuje a proplouvá vodopády, a putuje řekou různými jinými, místy i méně důstojnými způsoby.

Grand Bassin je další ohromující díra ve střední části ostrova. Výškový rozdíl až kolem 600 m, dole bydlí lidé, ale silnice tam (aspoň podle mapy) nevede. Zásobování probíhá za pomoci lanovky, jejíž podlaha při spouštění běžně škrtá o výběžky skalisek. Bylo by to možná legrační, kdyby se nejednalo o zásadní způsob přepravy zboží. Jak se tam dostávají lidé, nevím. Horní stanice lanovky s vyhlídkou je dobře přístupná autem, takže jsme se tu zastavili celkem dvakrát. Poprvé při návratu z nějakého výletu, kdy se pokazilo počasí, takže pohled dolů byl sice romantický a člověk jen tušil, co se v mlze skrývá. Napodruhé už to vyšlo, jak je vidět na fotkách.

Grand Bassin napoprvé

Grand Bassin podruhé, třikrát totéž místo při různém přiblížení

Běžné místní názvy v našich vsích, jako jsou Třešňovka nebo Ořechovka, tady reflektují místní flóru a je z toho Papájovka.

Další z nesourodého popisu kratších výletů ukazuje vzrostlý dračinec a kostel v palmovém háji s pro nás nezvyklým interiérem.

Na východním pobřeží je řada zajímavých míst, kde v nedávné minulosti pronikl proud tekoucí lávy až do oceánu. Rychlým ochlazením vznikla pórovitá hornina, která zvětrala v tmavý písek. Proudící voda pak jako při šlichování separuje různě těžká zrna a minerály, čímž na pobřeží vznikají věčně se měnící linie dosahu jednotlivých vln. Ale na koupání to moc není.

Řekl bych, že žlutozelená zrna v písku jsou z minerálu olivínu. Jsou pěkná na pohled, ale protivná v botě.

Tento lávový proud (zde zvaný coulée) je datován do října 2007. Moře ještě nestačilo odkrouhat podivné patvary ztuhlé horniny.

Tím, jak roztavená hornina na povrchu chladne, vytváří se někdy průběžné dutiny zvané lávové tunely. Mohou dosahovat kilometrových délek. Jsou zde pořádány vícehodinové výlety do těchto děr. My jsme objevili jednu u silnice a přesto, že by se do ní vešlo i metro, nechtělo se nám dovnitř ani metr.

Ústí lávového tunelu

V jihozápadní části ostrova, kde le Piton de la Fournaise občas vypustí proud do nečekaných míst, došlo k takovému případu, že okraj se zastavil u kostela Notre Dame des Laves. Je to mimo jiné zachyceno na leteckém snímku přefoceném z muzea Maison du Volcan Bourg-Murat (poslední v této skupině). Přestože pravoúhlé tvary čela proudu kopírující s metrovou rezervou stěny kostela jsou trochu podezřelé, nemá smysl pátrat po podrobnostech a uvěřit v sílu víry.

Tady už se blížíme ke konci dovolené. Lanový most s úplně zpackanou statikou (podle Petra), dále hinduistický chrám, strom liči, jediný maják na ostrově a pláže plné oblazů (oblázek je menší). Tam jsme s Alenou litovali obzvláště, že do letadla máme limitovanou váhu zavazadel, protože jsme vymysleli plán proti sousedovic kočkám, které k nám na zahradu chodí do čerstvě zkypřených záhonů na záchod. Hodláme totiž podobnými kameny záhon pokrýt. Mezi kedlubny se to moc nehodí, ale taková réva nemá problém.

St. Denis a poslední večer před odletem. Nicméně ještě nekončíme, protože pro poslední díl si schovávám výstup na le Piton de la Fournaise (2632 m).