Od krevety
(po pandu)

Velmi pravidelně a velmi často se nám podaří domluvit se se Zuzkou na oběd. U nich v Lysé nad Labem. Poprvé to bylo tak před 8 lety, možná ještě dýl, to jsem přijel velkou oklikou na vynikající sekanou. Po druhé možná před třemi léty nebo ještě dýl to jsem dostal pozvání na dijonskýho králíka. To jsem nejel na kole, ale běžel malou oklikou. Bylo to asi 45 kilometrů a králík byl naprosto fantastická delikatesa. Zuzka, která vždycky vyhrožovala, že umí udělat jen čas a ještě ho připálit najednou začala vařit jako gurmán. A pak, po tom králíkovi jsem jel sice vlakem domů, ale nevydržel jsem jen tak sedět ve vlaku a vystoupil jsem v Mstěticích a ještě si dal asi 12 kiláčků po králíkovi domů. Přestože byl výbornej, tak jsem ho vyběhal. No a teď, už potřetí, jsem dostal pozvání na šrimpsy, ale abych nepředbíhal. Vymyslel jsem si, že to doběhnu bez okliky. Do Lysé to je po pěšinkách asi tak 29 kilometrů Od rána poprchalo, někdy pršelo docela hustě. Když už jsem byl mokrej až na kožich, tak mě schválně v Mstěticích ohodilo černé auto s náhonem na všechna tlustá kola a ohonem za volantem. Zrovna jsem si sundal sluchátka z uší, takže jsem dostal zásah přimo do ucha, nosa, huby a celé půlky těla. Moc mi to nevadilo, protože jsem byl stejně úplně mokrej, jen nechápu, co tahle tupá paka nutí dělat schválně takové věci. Pak už přišly Čelákovice, sundávám pětiprsťáky, prší velmi urputně.

Na čelákovické lávce prší docela urputně.

Druhá lávka přes rameno Labe je dřevěná

Vládnou tu lekníny.

Akvabely utopencovy.

Bahníčkem lesa se bosky běželo parádně.

Divná pumpa.

Svatý Václave...

Na druhé straně Labe je párkrát blbý povrch, ale pak se to změní v teplé blátíčko a jehličí, což mají bosé nohy rády. Běželo se mi krásně, sem tam jsem si něco vyfotil a poslouchal jsem do mokrých uší Husitskou epopej od Vlastimila Vondrušky, překvapivě dobré čtivo. Přede mnou se objevuje cedule Lysá nad Labem a já už vím, že to stihnu tak, jak jsem slíbil. Po cestě ještě kupuju z nostalgie australský víno, abych nepřišel s prázdnejma rukama. U Zuzky a Honzy zvoním v 11:56 a Zuzka mě sprdne, že mám přece ještě 4 minuty, ale dveře mi otevře. To jídlo, které připravuje, ukrutně voní, takže teď dovysvětlím ty šrimpsy byly na velmi pálivé kari omáčce s rýžovejma nudlema. Jako předkrm bylo Gà xé phay và rau răm (po česku kuřecí salát s koriandrem). A co jsou šrimpsy? No přece krevety. Krevety miluju. S nostalgií vzpomínám na doby, kdy jsme se v Austrálii sešla celá rodinka a kdekoliv to jen šlo, jsme si kupovali čerstvé krevetky všech možných rozměrů a připravovali jsme si je na vařiči u moře a pak je loupavě jedli. Ty od Zuzky byly už vylouskané. Ale říkám vám, to jídlo bylo fantastický. Pak Honza udělal výborný kafe, je na to velkej odborník. Zuzka připravila krabičku s jednou obrovskou porcí pro Olinu a vzala své nové staré auto a jeli pro nějaký hadříky po mamince pro moje holky. No a pak mě odvezli na nádraží. Jsem bosky, mám pomačkanou kostkovanou košili, na zádech ušmudlaný již běhací baťůžek a v ruce velkou igelitku s hadrama. Vzhledem jsem se stal špičkovým bezdomáčem. Má to výhodu, nikdo si vedle mě nechtěl ve vlaku sednout. Ve Vysočanech jsem vystoupil, nechal se znova odeštit a přeběhl do Libně a tam nastoupil na vlak, ve kterým jela Olina od maminky. Zase jedna nadstandardní sobota.

U Tróje na parkovišti.

Jsme země zákazů a příkazů a hajzly nemáme zadarmo.

Siluety na trojské zdi.

A co teprve neděle? Bobík zjistil, že nikdy neviděl živýho slona a byl z toho nápad, na který jsme se s Olinou těšili už spousty roků, vzít vňoučátka do Zoošky. Ani jsme se té neděle nemohli dočkat. Do Tróje to je přes hodinu jízdy MHD, byli jsme tam samozřejmě dost brzo a Helča s děckama z Kladna zase samozřejmě později, ale nakonec jsme se sešli a vnikáme do Zoošky. Mají to všechno dost vychytané a zoologická funguje. Normálně funguje. Olina vyplázla za všecky lístky 900 korun, ale stálo to za to. Jdeme podle plánku přímo ke slonům. Naposledy jsem byl v zoošce se studenty Všeobecného sochařství Kurta Gebauera kdysi v devadesátých letech jo a ještě jednou s Honzou a Jirkou, když byli malí smradi.

Tímhle obrázkem začala naše cesta po zahradě. To musel být včera mejdan.

V ztemnělém pavilonu asijského pralesa.

Jedině kaloni si mohli létat kde chtěli. v pavilonu je tma, vlhko a smrad. A vzduchem bezhlučně poletují ti kaloni, sem tam se dotknou něčí hlavy. Je-li dámská, ozve se zapištění.

Když jsem viděl ledního medvěda, došlo mi, že bojová psí plemena jsou vyšlechtěná z ledních medvědů a chrtů.

Ani by se mi nechtělo věřit, že je lední medvěd jedna z nejnebezpečnějších savců na Zemi.

Orangutani sumaterští se trošku skrývali. Zpočátku ukázali jen jednu ruku.

Ale pak se osmělili, starej si dal na hlavu krabici o banánů a šel trucovat na druhou stranu výběhu.

Mezitím máma vzala mlaďocha a šla vařit oběd. Taková normální rodinka.

Táta přestal trucovat a šel na oběd.

I my jsme si dali svačinku.

A červenou ledovku.

Boris neměl svůj den a ještě mu Bobík plivnul do limči. Údajně omylem.

A Bibi stále zachovává dekor dámy nad věcí.

Babka s dědkem si tu neděli s vnoučaty moc užívali. Celej den v zoologické. Rozhodl jsem se, že skoro všecko budu fotit barevně. a taky mě napadlo, že bych si mohl koupit permanentku a jít tam ještě několikrát, Ta celoroční stojí jen 1350,- A mohl bych tam fotit veselé příběhy ze zvířecí říše. Je tam tolik zajímavejch zvířátek a těch názvů poeticky podivných. V tomhle čísle to bude bez názvů, jsem na zoologii úplně blbej a nic o tom nevím, jak jsem zjistil. Boris i Bobík sem tam vychrlí nějaké info, ale moc o tom nevíme. Nejvíc to asi bavilo Borise. Ale teď už fotky.

Jakési exotické srnky. jméno nevím. Až někdy příště tam půjdu fotit, tak to napravím.

A plazové se mi asi líbili nejvíc.

Tyhle hlodavce jsem si ale zapamatoval, protože... se jmenují bubeník s dlouhým nosem.

A filmově věhlasný medojed. Slavná scéna s medojedem z Bohové musejí být šílení, je nezapomenutelná.

A zase ti hlodavci.

Opice jsou taky vděčný objekt plný příběhů.

Pavilon konopných lan.

A konečně mise splněna. Bobíkl poprvé vidí živý slony. Tohle jsou samice slona indickýho. Samec nadrženě trčí v jiném výběhu a trucuje, protože by nejraději jen šukal.

Sloni pod kobyliskými paneláky. Sloní výběh je parádní.

Puštíci a sovy uměji otáčet hlavu o 180 a možná ještě víc stupňů.

Nádherné rychlé kočky.

S touhle popiskou jsem se jaksi ztotožnil.

Žrádlo pro zebry je hodně stylové.

Pivohory.

Ptákovi je asi zima.

Zastávka na sladkost.

Takovouhle rybu...

... no fakt, to mi můžete věřit.

No, když myslíte?

Tenhle pták je taky ohroženej a to jen proto, že z jeho zobáku se dělají kleštičky na kyselý vokurky.

Si myslím já, odborník ornitolog.

Divnej hrbatej pták.

A náš oblíbený australský pták. Drzý a hlučný. Krade svačiny. Kukabara. Kukabara je taková australská sojka. Je v Austrálii skoro všude a jde o velmi oprsklýho ptáka. a je i děsně hlučnej. Našli jsme tu i dalšího australskýho věhlasnýho ptáka čejku australskou. Tu jsem sice nevyfotil, ale nechce se mi ji hledat v australským archivu fotek. Australská čejka je pták poměrně pitomej a sám sebe staví do pozice ohrožovanýho ptáka. Ale co si budeme namlouvat, může si za to sám. Kdyby žil jinde než v extrémně tolerantní Austrálii, tak už je dávno po něm. Když na čejku přijde správná doba, postaví si hnízdo klidně uprostřed křižovatky. Nebo uprostřed chodníku v autokempu. Pak velmi hystericky a odvážně hájí své hnízdo a vajíčka. JE schopen zaútočit i na velkej americkej traktor Deer. Na lidi útočí skoro s chutí a nadšením. A když se mu nepodaří vzbudit respekt a hrůzu, začne děsně kulhat, nebo vláčet křídlo za sebou a odlákává psy a dingy od hnízda. Vypadá pak velmi zbídačele, ale je to hérec. Divnej pták. No a v Austrálii ho nechají klidně na té křižovatce hnízdit a opatrně ho objíždí, aby mu neublížili. Čejka patří mezi kulíkovité.

A nebo tohle stvoření. Když jsme ho pozorně zkoumali, nevěděli jsem, proč má tu dírku v zobáku. Nejlepší řešení přinesl Bobík, že to je něco jako brčko, aby mu nelezly do zobáku blivajzy z vody. Až biolog Boris odhalil podle druhýho modela, že má jen ulomenou špičku zobáku.

Jmenuji se člunozobec.

Smajlík z dvou vrutů, ptačího hovna a praskliny.

Plazi jsou fakt úžasní.

I tygr...

Tihle dva hajzlíci se prý okamžitě poperou, když se jim oddělá to sklo. Prý, podle průvodkyně, jim nejde ani tak o partnerku a trochu sexu, jako spíš o to, že se můžou porvat o samičku.

Anakonda.

Pusa.

Podle Steinbecka.

A zase trochu sexu. Možná ale, že dělá samička jen taxikářku.

A možná přišel i kouzelník.

Roztržka mezi pelikáni rodinkou. Něco o nerespektování, či co.

Tenhle byl nádhernej.

Tyhle opice jsem si taky zapamatoval. Chápani. Já patřím spíš do čeledi Nechápanů.

Jeden z chápanů neustále nutil druhé, aby si čuchli k podpaždí. Něco mi to připomínalo.

Prej by to deodorant sneslo, říkala samička.

A se mnou si nikdo nechce hrát, nikdo ke mně nečuchá.

Se mnou taky ne.

Čuchni si ještě jednou.

Olinini oblíbení plameňáci.

A taky tučňáci. Boris potřeboval nutně najít pandu, protože to je jeho nejoblíbenější živočich, nakonec se nám podařilo najít pandu červenou, ale Boris chtěl tu klasickou černobílou. Tak byl trochu přinasranej.

A pak, po celodeňáku v ZOO nás všechny ještě Olina pozvala na oběd hned poblíž zoošky. Boris si vybral neomylně cosi nedostupnýho k jídlu, ale pak se ukázalo, že to není jídlo, ale že pod číslem dvě je alergen krabí. Je srandovní sledovat, jak nesmírně trpí Bobík při vybírání jídla. Ať si vybere, co si vybere, vždycky pak závidí druhým to jejich jídlo. Pamatuju si na jednoho kolegu z Tesly, který touhle chorobou trpěl taky. A jak jsme spolu byli v jedný hospodě v Berlíně, on dlouho vybíral z jídelníčku, pomáhal si vlastním slovníčkem s německými výrazy pro delikatesy a pak si koktavě vybral. Já jsem jen prstem ukázal na Ente mit krauter und knösel. Nebo tak nějak to bylo. Přinesli mi kachnu a červený zelí a nadýchaný bubliny, něco jako knedle. A ten kolega měl nějaký hnědý maso. Ten tak trpěl, že jsem mu málem tu kachnu nabídl. Cena byla stejná. Jo a Bobík si dal ke smažáku hranolky, ostatní chtěli brambory. A to byl jediný rozdíl. Pak čachroval Boris s Bobíkem bramboru za hranolek a podobně. Já jsem si dal utopence. Už se těším, až tam zas půjdeme někdy jindy do té zoošky. Ještě hodně toho nemáme nakoukáno. I neděle byla úplně skvělá. A fyzicky? Je daleko jedodušší uběhnout 29 kilometrů než se celej den courat po zologické zahradě.