Réunion V
(aneb „Druhý pokus o svítání“)

Příprava na setkání se sopkou le Piton de la Fournaise (2632 m) začala v muzeu Maison du Volcan Bourg-Murat. Různé udělátory simulující výbuchy, ohně a vibrace zaujmou návštěvníky na několik hodin. Pro naši francouzsky nekomunikující čtveřici bylo uspořádáno zvláštní představení v angličtině ve 4D kině pojednávající o vzniku i současnosti sopky. V něm jako imaginární kamarádský průvodce vystupuje žlutá létající sonda, která se může bez poškození mimo jiné ponořit do žhavé lávy a například i cestovat minule zmiňovanými lávovými tunely, zajisté ovšem v době, kdy jsou přeplněné tekutou horninou. Střemhlavý let či spíše kontrolovaný pád do kráteru v naklánějící se a třesoucí sedačce, poryvy větru a horký dech sopky nebo vodní spršky jsou to, co vedle 3D brýlí naplňuje pojem 4D. Největší efekt na návštěvníka však podle mě má slizký pocit, když se mu ve vodě o nohy náhle otřou takové na pohled nebezpečné ryby. Bojím se nerad, ale tohle bylo ještě zábavné.
Nezapomínejme ovšem na poučení. Z historických ilustrací a snímků je vidět, že v přímém styku se sopkou a jejími excesy tu obyvatelé žijí od počátků osídlování (viz též fotku s lávovým proudem u kostela Notre Dame des Laves v minulém dílu). Vědci pokryli sopku různými čidly a měřiči, aby aspoň zčásti mohli blížící se erupce a otřesy předpovídat. Sledují teploty, pohyby, otřesy a další potřebné věci. Rozprostření monitorovacího systému je vidět na poslední fotce z muzea.

Technickou a teoretickou přípravu máme za sebou, tak vzhůru do terénu. Cesta k výchozímu bodu treku na sopku je dlouhá, klikatá a stoupá do výšky až kolem 2400 m. Jak ukazují následující tři snímky, je možné z příjezdové silnice pohledem k západu spatřit odleva zajímavý kopec Grand Bénare (2896 m, který jsme nenavštívili) i Piton des Neiges s chatou (bílá skvrna zhruba uprostřed třetí fotky) nebo v pravé části panoramatu Mazerin (2092 m), o kterém si myslím, že je to jiný kopec, než se na panoramatickém obrázku uvádí.

Sama sopka má několik pásem jako pozůstatků po starších erupcích. Za sjezdem z první hrany ještě následuje popelová hrbatá silnice, která končí na parkovišti u výchozího bodu nebo po odbočení u chaty – viz dále.

Následující snímky už patří k pěší túře. Začínáme pohledem k jihu na hranu velkého kráteru, z něhož ční kužel sopky. Ten beďar dole je ´malý sopečný kužel typu stromboli´, z něhož cosi vycházelo roku 1753. Jmenuje se Formica Leo. Přestože se nachází na planině v nadmořské výšce 2218 m, je třeba k němu od parkoviště asi 100 výškových metrů sestupovat cestou ve strmé stěně. Povrch uvnitř staršího kráteru je láva ztuhlá do rozličných krabatin, které mají kupodivu někdy i vědecké názvy. Tak třeba ta lávová nařasenina je typ ´pahoehoe´ (termín pochází z Havaje). I v tomto nehostinném prostředí sem tam přežívá nějaká rostlina. Ačkoliv se to zdá za hezkého počasí málo pravděpodobné, je tady za mlhy možné snadno zabloudit. Proto jsou cesty značené fleky natřenými bílou barvou přímo na kamennou podlahu.

Blížíme se k vlastnímu kuželu nejmladší části sopky, na který se stoupá velikou zatáčkou, až se přijde k odvrácenému okraji kráteru nad východní svah spadající odtud až k oceánu, tj. oblast nejčastějších výronů lávy zvanou le Grand Brûlé (nezaměňovat s Crème Brûlée, i když ta karamelová a lávová krusta mají leccos společné?...). Jak ukazují naučné cedulky, je tenhle Piton považován za jeden z nejaktivnějších vulkánů na světě a přístup k němu není zcela bez  nebezpečí. Po erupci v dubnu 2007 následoval kolaps dna kráteru Dolomieu, přičemž v pohybu bylo údajně 60 miliónů kubických metrů a nový kráter má hloubku přes 300 m. Cesta svahem ukazuje, jak odlišné tudy čas od času protékají lávy, jak pestrá je místní sopečná kuchyně. My jsme si chtěli ke svačině na vrcholu ohřát pizzu na lávovém grilu, ale naštěstí v tu chvíli nikdo nepřitopil.

Modrá obloha, modrý oceán, modrá větrovka – kdo tohle aranžoval?

Zpáteční cesta je podobná té nahoru.

Tady v dutině Petr objevil hromadu přírodnin skrytých pod papírky. Kdyby to tušil, asi by nebyl tak dychtivý poznání

Ovšem některé typy lávy zmíněné přírodniny věrně kopírují

Zpátky znovu kolem Formica Leo, odpočinek na parkovišti a dnes nocujeme v chatě Gîte du Volcan na palandách.

Na večeři v chatě jsme se trochu přejedli, několikrát si přidali rumový nápoj a začali řešit, jestli ráno vstaneme na svítání a jestli na výhled z parkoviště půjdeme nebo pojedeme. Nakonec jsme dali budíka na 4:30 s nadějí, že ráno někdo vyměkne a pronese, že na svítání kašle. Jenže nikdo nechtěl být ten první, takže jsme vstali a dali přednost klikatější silnici. Jako první byly osvíceny nejvyšší vrcholky na ostrově, pak slunce vykouklo za úbočím sopky. Řekl bych, že jsme nelitovali.

Pak už zbývalo jen zabalit a s konečnou platností opustit hory. Cestou jsme si prohlédli ještě jeden kráter a naposledy se potěšili panoramatickými výhledy. Sice z dovolené ještě jeden celý den zbyl na vanilku (viz díl II), St. Denis a jiné menší zajímavosti, ale to hlavní bylo za námi.

Není nic romantičtějšího než jeté pohorky
Cesta domů přes Paříž nebyla ničím zvláštní. Nad Německem ležela nízká listopadová mlha čeřená větrnými elektrárnami a bylo po dovolené.