Zase je to všecko jinak
(cestopis nebude)

Tohle prase zase nebude cestovní. Ale mělo být, jenže se mi přihodilo to, že jsem v sobě konečně našel dostatek morální síly a pustil se do reinstalace svého unaveného již počítače. Chystal jsem se k tomu kroku už dlouho, dokonce se mi tu na stolečku válel několik týdnů, snad i měsíců nový velký disk. A ten starý byl neřešitelně přeplněný. Odkládal jsem to, jak se dalo. Ani prodloužený víkend, zakončený oslavou spálení Mistra Jana Husa, mě nepřiměl k činu. Vždycky jsem našel dostatečně "zásadní" důvod to neudělat. Ale pak v pátek odpoledne byl celkem klid, nikdo po mně nic nechtěl, byl jsem si zaběhat a trpěl jsem euforií a přehnaně dobrou náladou, tak jsem se do toho pustil. Vždyť o co jde, žádnej problém, čistý systém, a pak programy a je to. Jenže ono to tak nikdy není. Já to prostě nechápu. Když instaluješ totéž na dva stejné počítače, není to stejné, ale člověk už si zvykl, že ani dvojčata nejsou identická. Ale v tomhle případě jsem jen vzal nový disk místo starého, vše ostatní zůstalo při starém, přesto se instalace vymykala kontrole a počítač se choval zbaběle křivácky. Jakoby to byl úplně jinej počítač. Párkrát jsem se dostal do úzkých. V tom okamžiku mě to začalo trochu bavit. A pak to zase vyprchalo. Jde totiž o to, že kdyby ta instalace trvala dlouho, tak má člověk čas třeba si zacvičit tibeťánky, nebo si přečíst kapitolu z Českýho snáře od Vaculíka, nebo opracovat vidličku na prak pro kluky. A když to trvá krátce, tak to odsejpá a není čas na nic jinýho než na tu instalaci. Tahle instalace však se pohybovala přesně na rozmezí, trvala docela dlouho, aby byla nudná, žádný prostor pro bokovky.

Pátek uplynul a já byl na začátku, v sobotu jsem tak nějak s malým nadšením, och jak přeháním, bylo to úplně bez nadšení, dokončil základní instalaci, udělal zálohu disku a zbytek jsem si nechal na neděli. Počítač začal pracovat, jak měl, až v neděli navečer. A to už mělo být prase přinejmenším nasypané do kyblíku a měl jsem začít česat.

Co se přihodilo v týdnu? Roušovna stále chodí ráno běhat, nepřestala ani po třech dnech. Běhá takový malý kolečko a já běžím s ní, pak zmizím před plotem v lese a Olina běží dom. Když se vrátím z lesa, posnídáme společně. Užívám si ty Olininy prázdniny. Když jsem běžel v sobotu lesem, měl jsem s sebou i pilku na dřevo v baťůžku, hledám vidličky na praky. A je jich zatraceně málo. Když jsem se zastavil na uzounké prasečí pěšince a studoval motiv na focení, skočilo mi cosi na hlavu. Teplé malé nožky přeběhly po pleši a přes krk seběhly na batoh, přes trenky ke kolenům, velký skok na zem a frnk do roští. Přepadla mě nějaká stromová myš, či co. To bylo leknutí. Olina pak mě v lese varovala před skoro stejně nebezpečným šnekem, kterej lítal po stromě. V lese začíná bejt nebezpečno. Co nás to sakra učili v přírodopise na základce o hlodavcích?

Počítač zlobí, tak jdem s Olinou ještě odpoledne na krátkej vejlet ke Svépraváku. Bylo to tam jak z pera Vančurova.

Olina čumí na televizi, já se mořím s počítačem. A zrovna by se mi chtělo udělat nějakou fotku, ale není na čem. V neděli ráno jdeme zase s Olinou běžet. Mám nějaké citlivé šlapky a cejtím každej šutr. Ani se mi nechce běžet někam daleko, protože musím pokračovat s tím počítačem. Po obědě už to vypadá nadějně, kolem páté jsem téměř v koncích. Tak se sebereme s Olinou a jdeme na pivo. Do Klánovic. Je to asi 7 kiláků lesem, ano tak daleko máme hospodu. Já plzeň, Olina kvasničákovýho kozla. A jedovatý nebezpečný brambůrky. Po cestě na nás ještě vrčel černej pes a pak nás našel i v hospodě, ale to už nevrčel, protože jsem mu přihodil pod stolem něco hnusných slaných brambůrek. Panička nebyla vůbec ráda, ale nevrčela ani ona. Jedeme vláčkem domů. Ještě se jdeme napást na zahrádku jostou. Olina mi přinesla v náruči dvě malinoostružiny. No fakt, to by se jeden posral. Malinoostružina. Vzpomínám, jak mě jednou poslala před Vánoci nakoupit husu nebo kachnu a prodavačka mi nabídla husokachnu. Kam se ten svět řítí? Malinoostružina. Ona i ta josta je prasárna. Prej kříženec mezi angreštem a černým rybízem. Tak proč se teda nejmenuje angreštorybíz? Nebo rybízoangrešt? Proč tak normálně a sympaticky josta? No fakt bordel. Lidstvo se nudí, tak vymejšlí píčoviny.

Olina si sedá ke zprávám, které jsou plné hororových situací. Prý Sparta Praha rozstřílela kohosi a Baník Ostrava přišel o tři hráče. Další zpráva je stejně děsivá. Na motocyklových závodech jeden ze závodníků propadl na třináctou příčku. Kurva to nemůžou ty žebříky dát do pořádku?

Jdu psát prase. Jo, to zní dobře, když ke konci fejetonku končím tím, začínám psát. Papír snese vše. Kromě toho, že jsem zase nedodržel slíbenou cestovní črtu, tak jsem si i vzpomněl, že jsem tak před dvěma třema rokama sliboval, že napíšu o jedné vojenské události, která zatížila hlavu mnoha zúčastněným lidem. Ale to až někdy. Znáte to.

Ta je taky z běhání.

Šifra Mistra Leonarda. A nebo jeho EKG?

Kam se ten svět řítí? Husokachna, malinoostružina. A to má Olina na zahradě ještě jakýsi muchovník. Vypadá jak borůvka, ale roste na vysokým hustým keři. Asi nějakej kříženec mezi borůvkou a autobusem. A mezi autobusem a šalinou? To je trolejbus.

Přiletěl pták, vlaštovka s krátkým ocasem, tedy jiřička, a posrala nám okno do kuchyně. Obdivuju ptáky, jak dokážou to hovno umístit v prudkém letu v zatáčce.

Zaběhl jsem si pro cosi do Prahy a potkal se se svým oblíbeným prezidentem.

Ta rozumnější část občanů Česka už zase horuje pro zadrátování hranic. To jsou blbci. Ze strachu z běženců jsou ochotni se připravit o veškerou svobodu. Bych blil.

To je moje oblíbená trasa. Tady, jak bydlíme, je tolik cest k běhání.

Jdeme s Olinou na pivo ke Svépraváku. Je tam stánek na kolečkách. Prodávají svijany. Ale asi až budou ty elektronický poklady, tak přestanou. Je pravda, že Babiše zrovna takoví nezajímají, ale nějak se to zakamuflovat musí.

U Svépraváku to vypadá jako z pera Vladislava Vančury.

Ta dvojice vlevo je divná, holka s kýmsi telefonuje a huláká do mobila: "Seru ti do huby." Skoro všichni kolem rybníka hulí a jsou špekatí.

Ze stolu na nás čumí rozjívená holka.

Jak furt hledám vidličky na praky pro kluky. Tahle by byla dobrá jako dělo.

Přemýšlím, jestli ti v malým domečku mají nějakou slevu na elektřinu.

Jsme země zákazová a příkazová. Kupodivu ale většinu zákazů nedodržujeme a na příkazy sereme. A já nevím, jestli to je tím, že jsme hajzlové, a nebo tím, že jsme nesehnutí hrdinové. Něco jak ti Řekové hrdí. Oni se nesehnou a nepodřídí diktátům zlé EU a věřitelů, ale prachy ať platí ti blbci dál, myslí si Řekové.

Většinou fotím jen záklaďákem, a tak si nemůžu vyfotit velké vodní zvíře tak, aby bylo poznat, co to je, ba dokonce, že tam vůbec nějaké zvíře je.

Ženská prchá před deviantem.

Nenasytná tlama stromu.

Málo milenců a pak to takto dopadá. Neudržovaně a poeticky.

Olina pak našla v lese hlavu srnce.

Já tu řvu Munchu Edvarde! A ty neslyšíš.

Přeřízl jsem citron. Ten bolně vyčítavý pohled koaly mě bude pronásledovat dlouho.

Našel jsem navigaci, abychom v lese nezabloudili.

Když hlodavec skočí z velké výšky a netrefí pleš, může i zahynout. Ta moje myš, která neřvala, se trefila.

Les, ve kterém myši žijou na stromech.

Dalším z mých nesplněných slibů je povídka, která se pracovně, a asi i doopravdy, jmenuje Růžový kadilak.

Většinou jsem se vymlouval na to, že mi chybí ilustrační foto. Blbá výmluva.

Tři holky s brčky.

Malý turista v Klánovicích. To se to modernizuje za nenáviděné prachy z nenáviděné EU.

Uznejte, není to krásné, když to není Babišova řepka?

Jsem zvědavý, o čem budu psát příště. Pes krvavě vyje a karavana jde dál.