600 let
(celý český svět)

Tohle prase musí nutně být chaotické, skákavě neuspořádané a až nepochopitelně mimo mísu. Dejme tomu, že by to mohlo být kvůli vedrům, které právě zadeklovaly Českou republiku. A mně to přijde od přírody velmi obětavé a symbolické. Když už je to 600 let od upálení Mistra Jana Husa, tak to vedro je hned nabízející se symbolika. Sleduji jak se na to výročí nabalují politici a snaží se jednoho spálenýho heretika proměnit v politické body. Já na ty oslavy moc nejsem, ale je taky fakt, že Jana Husa si vážím.

Patří k mým oblíbeným osobnostem. Ještě se tam vejde Karel IV. A Václav Havel. Samozřejmě jich je víc, ale tihle mě vytanuli na mysli společně. Mně je totiž celkem jedno, jestli je někdo Čech, nebo kdokoliv jinej. Je to v dnešní době asi nebezpečnej náhled na národnosti. Přiznám se, že jsem znechucenej tou spoustou lidí, co brojí proti utečencům, jsem otrávenej jejich argumenty a trápí mě, že se za nás Čechy, za ten postoj a ochotu nepomáhat, stydím. Je mi za to všecko trapně. Máme se jak prasata v žitě, nikdy jsme se neměli líp a to navzdory nešťastně vyhlížejícím a nepřehlídnutelným bezdomáčům, navzdory nezaměstnaným, navzdory žvástům komoušsky smýšlejících spoluobčanů, a odmítáme pomoct lidem v nouzi a ohrožení života. Lidem, kteří prchají z rodné země před válkou a brutalitou vládců té jejich rodné země. Fuj. Všechno se to umocnilo i úmrtím pana Nicholase Wintona. Umřel v krásných 106 letech. On je pro mě hrdina a velkej člověk. Proti němu tu stojí na pódiích Okamura a Adam B. Bartoš. Řeční takové hovadiny a je v tom tolik nenávisti. A tolik lidí jim nadšeně aplauduje. Je mi fakt na blití. Proč do prdele nemůžeme, stejně jako to jen tak udělal Winton, přijmout uprchlíky a nabídnout jim trošku z našeho blahobytu a jistot? Proč ani ti naši připosraní politikové nejsou schopní říct JO!

Tak, a dost kňučení. Velikou oklikou jsem si vzpomněl na jednu figurku, která se mě zaryla do paměti. Ani už přesně nevím, jak mi na mysli vytanula, možná za to může Karolína M. princezna z Marakéše, která po mně chtěla nějakou fotku, ve které by byl zakletý motiv na knihu od Johna Steinbecka Toulky s Charleym. Prý je to její nejmilejší kniha. Což o to, mně se taky kdysi moc líbila. A jak jsem tak uvažoval o fotce k té knížce, vyskočil do popředí Čárlí. Šílená figurka z Austrálie. Začal jsem hledat fotky s Čárlím ve svým archivu. Archiv je jen prostor, kde čas přestává mít význam. Snad jen pro hnidopychy, kteří své fotky datují. Já to teda nedělám, ale dělá to za mě sám a bez mýho vědomí foťák. Kde jsou ty krásné časy filmů. Tam jsem se musel hodně snažit, abych si v tom udělal pořádek. Tak jsem každej film svědomitě zabalil do průklepáku ... znáte vlastně vy mladší průklepák? To je takovej tenkej papír, kterej se už asi úplně přestal vyrábět. Tenkej papír, kterej se dával do psacího stroje, když byla potřeba kopie k originálu. Papír byl tenkej proto, že se dalo pak udělat víc kopií. Samozřejmě, že bývaly za komoušů doby, kdy nebyl průklepák k sehnání. Teda, to není přesný, v odloučených zapomenutých a zaprášených papírnictví se koupit daly, ale za dob komančů se průklepák používal pro výrobu knih, proto ho komouši sem tam zabrzdili při distribuci, ale ti, kdo vyráběli samizdaty zdatně kradli ve firmách - kurňa, jak se tomu tenkrát říkalo? - jo ve státních podnicích. Když se hodně třískalo do stroje, tak se dalo vyrobit 11 kopií a jeden prostřílenej originál. Od 7 kopie se kniha už nečetla, ale luštila. Dvanáctá kopie byla tak nečitelná, že si čtenář více méně v hlavě tvořil nový příběh, trošku podobný tomu, co se pokoušel číst.
Ale abych neodbíhal stařecky od tématu, průklepák byl nejlepší způsob (pro mě) jak skladovat vyvolané filmy. Nastříhat po šesti políčkách, poskládat na sebe a zabalit do průklepáku, napsat akci, datum a nějaká ttd. Až potud je v archivu čas důležitej. Ale já mám na mysli ten okamžik, kdy člověk sáhne třeba v pondělí - dnes! do archivu, tak tam ten čas je jen takovej ocas přilepenej ke kompaktní hmotě zvané historie.

Čárlí má pokojíček udělanej z jílu a kamenů a plesnivýho stanu. Ale přesto tam jsou zákoutíčka srovnatelná s normáním bytem v paneláku. Teda v tom bytě nebjvá Gandhí, ale porculánoví jelení štvaní psisky.

Najít Čárlího je trošku složité. Bydlí v lese, který patří britské královně. Abyste za ním mohli přijet, musíte jet naslepo, on nemá telefon, vědět, kdy uhnout ze místní okresky, projet státem pasoucích se krav, pak jet chvíli opatrně lesem a tam. Tam sedí Čárlí.

Čárlí má pocit, že by se měl královně bydlí v lese a že ho tam stará milá dáma nevyhazuje, tak se ten kousek země snaží zvelebit. Dělá to ale po svém. Možná by se to královně nelíbilo.

Celý prostor je osázen zajímavými samorosty, Čárlí tam sází kytky a o ty se pak stará. Snaží se tam vybudovat chrám, ale zatím, kdoví kolik už let, jde jen o projekt virtuální.

Čárlí má na okraji lesa takový zdevastovaný karavan. Ale v něm nebydlí. Já se mu nedivím, karavanem se prohánějí hlodavci, mravenci i švábi a smrdí to tam. A tak tam na křesílku leží jen Čárlího kytara a nad ní visí jakýsi učitel buddhistický. A několik růžových froté ručníků udržuje plesnivý odér.

Čárlí potmě.

Byli jsme u Čárlího na návštěvě i s dětma, když jsme vyrazili na dobrodružný výlet lovit kozy.

Čárlího udržuje v pohodě hulení. Pak je milý a upovídaný.

A protože je dlouhé dny, týdny a měsíce sám, každá návštěva si to odsere. Je k nezastavení.

Pak jsme se sebrali a jeli do oblasti, kde se před léty těžil opál. Kurevsky podivná část Austrálie.

Kostel z vlnitýho plechu si prý zahrál i v jakémsi filmu.

Pak si ho kdosi odkoupil a taky opustil.

Dovedete si představit, že by to byla vaše chaloupka, na kterou každý víkend přijíždíte? Nejbližší městečko 200 km, Sydney asi 1000. Naše Evans Head u moře bylo kolem 800 kilometrů.

A umyvadlo? V téhle části země skoro na hovno.

To byly ty nepodstatné důležitosti posledního týdne. A to podstatné? Roušovna začala mít školní prázdniny a tak se rozhodla, že začne taky běhat. Je to podezřelé, ale chápu to. Mimo prázdniny ji chrání to, že vstává před pátou jak Korabelnice a jde hákovat. Vrací se až večer. Teď je všecko jinak. Nemusí nikam. Začala běhat. Takovej malej okruh. Už byla dvakrát. Třeba jí to vydrží. Pak by jediným neběhačem v rodině zůstal Jirka.

Stavila se Helča před odjezdem do Tater, obrousila si nohy bruskou a zase zmizela.

Olina začala běhat. Jednou jsme jí dělali s Helčou bosý ozbrojený doprovod.

Podle Oliny jsem měl možnost poznat, kdy je víkend a kdy pracovní dny. My na volné noze to totiž rozeznáváme s obtížemi, ale teď, co má Olina prázdniny, tak se třikrát denně ptám, jestli je sobota nebo neděle. A není. Je den všední. Nepoznám to ani podle Alberta nebo Billy, protože tam všude se prodává každej den. A jednou, asi v nějakou sobotu, které se říkalo zrovna pátek, jsme byli s Roušovnou nakoupit, ale ona vůbec neumí nakupovat jako ženská, ona prolítne tím obchodem jak vichřice, nakoupí podle seznamu a vypadneme ven. Pak musíme čekat dlouhé minuty na autobus, žrát norský salát z ukradených dětí a zapíjet to plzní v plechovce.

Párkrát jsem byl běhat v těch vedrech. Vedra mi nevadí, mám je rád. Nevadila mi ani opravdovská vedra v Africe a Arábii. Vedra jsou fajn. Psala mi Zuzka, že ona má teplo ráda a když jsem jí odpověděl, že já taky, tak mě diskvalifikovala s tím, že mě nevadí žádný počasí, takže ve výběru respondentů figurovat nemohu. Párkrát jsem běžel za tchyní do Vranýho, ale to se zase běží lesem a tam žádný vedro moc není. Potřebovala, teda vlastně Olina, spravit sekačku na trávu. Stal se tak trochu zázrak, protože mi najednou je elektrovzdělání úplně k prdu. Přiběhl jsem do Vranýho rozebral sekačku, zjistil stav věcí, vše v pořádku, ale sekačka se rozjede a za pár vteřin sama od sebe vypne a už nenaskočí. Elektrická sekačka. Olina měla doma úplně tu samou, tak jsme ji tam přivezli. Spravoval ji její kolega ze školy.

Zrovna byl úplněk jako prase.

Ten, kterej vyučuje elektro. Zkoušeli jsme jí a fungovala. Převozem do Vranýho se stala zakletou a po pár vteřinách se vypnula stejně, jako tak současná. Stereo sekačky Bosch se válí u tchyně na zahradě, obě dělají to samý, začnou a skončí. Jakési blbé silokřivky. Je to pro mě dvojitě frustrující, protože o elektřině toho vím poměrně hodně. Uhlíky v pořádku, Motor v pořádku, spínač v pořádku, přívody taky. A obě u tchyně dělají to samý. Jako opravář s jedním šroubovákem jsem zklamal. Sežral jsem oběd a utekl trucovat domů po cyklostezce podél Vltavy. Po 13 kilometrech jsem doběhl do Braníka, sedl na vlak z Vranýho a dojel domů. Olina mi pak volala, že jsem běžel v době největšího naměřenýho vedra. ani mi to nepřišlo. Ale triko jsem měl úplně mokré.

Tuhle trafiku jsem nikdy neviděl otevřenou.

Podél Vltavy je příjemně, i když vedro.

Kámen, nůžky, papír - Zbraslav.

Zbraslav je v zajetí grafomanů orientovaných hradně.

Kalousek je pro spoustu lidí v týhle zemi zobecněným zlem. Mně nikdy moc nevadil. Naopak proti současnýmu minstrovi přes kasu to byl přímo anděl.

Směr Praha hl. n.

Na Hlavním nádraží se to hemží hordami vražících migrantů.

Dnes jsem si byl zaběhat jen tak nalehko. Odnikud nikam a na konce cesty loukou jsem našel stokorunu. Dnešní běh byl za profíky. Vydělal jsem si 9,10 Kč/km

No a to je asi pro tenhle zmatenej týden všechno. Příště už napíšu nějakou cestovní črtu. Slibuju, ale nevěřte mi, WWWiditelné prase je neseriozní týdeník.

7.7. umřel brněnskej gladiátor a hodnej člověk Franta Kocourek. Někde v archivu bych asi nějakou fotku našel, ale netroufám si tím ohrožovat vydání prasete, protože tohle hledání by bylo hodně hluboký. Fanóšku, vzpomínáme na tebe.