Tohle už zavání ultraneserozností. Ani v tomhle čísle se nedočkáte cestopisu. Byli jsme totiž ve čtvrtek s Roušovnou na Nákladovým nádraží Žižkov, protože Jirka, kterej nás ani neinformoval, tu měl se svými kumpány jednu z dalších derniér slavného projektu Lov na Bogorha.
To bylo tak. Jirka se kdysi na základce rozhodl, že chce bejt kuchař, ale nevyšlo mu to. (Místo toho vystudoval Hollarku a k tomu VOŠ. A během pobytu na VOŠce se zbláznil do systémů, kdy je vše propojeno se vším. Prostorová čidla koupená z Ameriky se zapojila do interakce s divákem a podobné hovadiny, Jirka vytvořil z drátu a sklolaminátu poměrně nezanedbatelný objekt - takový kokon, ten byl osazen pohybovými čidly. Zvuky a video byly také provázané a divák měl, aniž to tušil, možnost ovlivnit příběh. Projekt byl složitej a krásnej a myslím, že ho Jirka nikdy nedotáhl do konce, ach ta prokrastinace.
Pak, až na FAMU, se mu přihodila další nehoda, někde z digitálního roští na něho vystrčil větvičky příběh, kterej napsal náš Honza, ten, kterej teď dělá v San Franciscu pro Google, povídku. Jmenovala se Lov na Boghora. Ta povídka Jirku natolik ohromila, že se rozhodl, že ji natočí jako film. A tak se pustil se svými kamarády do šíleného projektu, i jakýsi grant na to získali, a podle té Honzové povídky natočili šílený film, spíš teda projekt, performanci. Samozřejmě, že jsme rodina úsporná a recyklační, tak Jirka ten svůj těžce vyrobený kokon resuscitoval a ve filmu hraje jednu z hlavních rolí.
Chtěl jsem tu napsat útržky z Honzové povídky, ale došlo mi, že bych spíš uškodil. On totiž Lov na Boghora nejde asi nafotit. No jo, možná jde, ale já jsem to nedokázal. Ty útržky si skoro odpustím, kdo si chce předlohu přečíst, odkaz zde. Bohužel jen pro ty, kdo mají kindla. Ostatní mají smůlu, a nebo ať si napíšou, a já jim pak individuálně pošlu ve formátu třeba pdf nebo word... Nebo jak si poručíte.
Takže filmové představení na motivy fantasmagorie třináctiletého chlapce začíná:
Nákladové nádraží Žižkov je prostor pozitivní.
Říká se tomu funkcionalizmus nebo jak, ale to je úplně jedno. Vemte si, že mezi dvěma nástupišti vznikne hospoda a letní kino.
Všechno je ponechané, jak je.
Letní kino funguje přes léto, protože letní. Sám mám pro letní kina slabost. Za mlada jsem je přímo zbožňoval. Třeba na soustředění krasobruslařském v Gottwaldově, to bylo báječné. Mohli jste si vzít deku, jít až nahoru k lesu, kam řady laviček nedosahovaly, a vzít s sebou momentální kámošku, rozbalit deku... Ano, přiznávám se bez mučení, do letního gottwaldovskýho kina jsem chodil rád a hlavně na naprosté pičoviny. Teď už jsem velkej kluk a i asi dospělej, tak bych si prohlídl program a na pičovinu bych nešel. A deku si taky nevemu.
Vše je původní a pocity z prostoru jsou velmi pozitivní.
Hospodu obsluhujou tři roztomilé a sympatické holky, moc to neodsejpá, ale vůbec vám to nevadí.
Systém funguje tak, že si vemete u zdi hranatej stoleček a seberete si volný žlutý lehátko, nebo třeba židli, a pak už se jen povalujete, popíjíte a čekáte na program.
Nebejt Jirkové Zuzky, tak bysme se to ani nedozvěděli. Projekce Lov na Boghora. Už asi čtvrtá derniéra. My jsme to viděli na premiéře, ale stejně jsme museli jít znova.
Mají tu výborné nefiltrované pivo a kelímky jsou bakelitový a opatřené bezva logem, jenže lidi kradou, a tak je na kelímek depozit 50 Kč. Trošku překvápko. Na kus bakelitu pajcka. Ale když vám to vrátí, tak proč ne. Jen musíte jít do hospody s o padesát korun vyšším rozpočtem.
V hospodě to vypadá jak na nějaké plovárně.
A hlavně pohodička. Všude.
Ve vstupní hale je zrovna výstava Landscape festival Praha
Připadali jsem si tam s Roušovnou jak ve žlutejch lázních.
Logo NNŽ se mi hodně líbí. Tohle je jen jeho třetina a ještě z rubu směrem od hajzlíků k šalině. Hajzlíky jsou tu zadarmo a čistý.
Projekce Boghora se má odehrát v suterénu NNŽ.
Jsme tu poprvé a prostor je impozantní.
Projekce začíná.
Uprostřed sálu je rozžhavený kokon. Původně Jirka tenhle kokon měl na Hollarce vymyšlenej jako multimediální šílenost, která interaktivně reaguje na chování návštěvníka. Když mi o kokonu vyprávěl, byl jsem nehorázně hrdej, že tohle bláznivé stvoření je náš synek. Ale naštěstí trpí i jistou prokrastinační chorobou, tak spoustu věcí nedokáže dotáhnout do konce. Nakonec kokon uvízl jako důležitá rekvizita ve filmu Lov na Boghora. Takže jen slabší prokrastinace.
Lov na Boghora je performance.
Jedním z hlavních atributů je zvuk. Jirka se svými kurvítky zvuku a smyčkami, to je pro mě nepochopitelný, vydrží v této poloze až do konce vystoupení. Vidět Jirku v montérkách je roztomilé.
Když jsme byli na premiéře před léty, bylo to všecko trochu jinak. Při téhle projekci jsou v chodu čtyři šestnáctkový projektory, většinou promítají přes přerušované zrcadlo smyčky na plátno na stropě.
Performance tohoto druhu jsou drátově velmi náročné.
Jeden z účinkujících celou dobu obchází s baterkou v hubě všechny projektory a mění jim ve správném okamžiku smyčky.
V dnešní době natočit film na klasickou šestnáctku, nechat ho vyvolat do negativu a pak do pozitivu, to už chce velkou dávku hrdinství.
Součástí performance je i baskytarista live.
Čtyři šestnáctkový projektory, zrcadla a vrtulky s jinými zrcadly, tvoří něco, co slovy popsat, ani fotkou, neumím.
V téhle performanci je všecko propojené se vším.
Je krásný se koukat na něco, co v době, kdy mobil umí natáčet v kvalitě velmi nového formátu 4K, je natočený na normální klasickou šestnáctku. A navíc. Naprostá většina vyvolaných filmů je následně poničená kyselinkama a zásadama do něčeho, co je přijatelné jen s velmi zatnutým svalstvem. Teď nemluvím za sebe, já pro tuhle tvorbu mám bytostnou slabost.
A ke konci projekce i tihle otrlí autoři nezávislých postupů zvadnou a pár minut promítají na zeď suterénu nákladového nádraží Žižkov, promítnou souvislých pár okýnek s herci a tak...
Říkal mi Jirka, že nebejt teror-pásky, tak ten film ani nevznikne. Model rakety a spousty dalších propriet je vytvořeno právě za pomocí geniálního vynálezu - stříbrné lepícími, neboli, teror pásky.
Tahle derniéra je fakt výborná. Jsem nadšenej, i když se to nedá ani nafotit.
I Olina je nadšená.
No a to je všechno. Projekce skončila, lidi odešli. Rozloučíme se s Jirkou, pochválíme a lezeme ven ze suterénu.
Nákladové nádraží Žižkov je prostor s duší.
Čekáme s Roušovnou na šalinu a jedeme domů. Jsme nadšení.
Posledních pár fotek, přijíždí tramvaj.
Na konečné stodevítky čekáme na dvěstěšedesáttrojku. No a to je fakt už úplně všecko. Původně jsem si myslel, že do fotek rozpustím text Honzové povídky, ale pak jsem se rozhodl, že to nechám na vás. Kdo má zájem přečíst si předlohu, podle které byl natočen tento film, tak má možnost. Vytvořil jsem pro vás volně šiřitelnou verzi e-knížky. Získáte ji kliknutím na tento odkaz. A můžete ji šířit libovolně dál. Je bez omezení.
- 2015/29 - Zase je všecko jinak
- 2015/28 - 600 let
- 2015/27 - Nechutně chlubivé vydání
- 2015/26 - Od krevety k pandě
- 2015/25 - A zase to Brno
- 2015/24 - Réunion V
- 2015/23 - STOJEDNA ZVÍŘAT v Úněticích
- 2015/22 - 40 let po maturitě a Brno
- 2015/21 - Reunion IV.
- 2015/20 - Mountain View
- 2015/19 - Rodinné setkání
Stát vybral v pololetí na dani z přidané hodnoty (DPH) necelých 149 miliard korun, což je v meziročním srovnání pokles o 7,5 miliardy korun. Stejně tak méně vybral stát i na všech spotřebních daních, a to zhruba 70 miliard korun. To je v meziročním srovnání pokles o 2,8 miliardy korun. Čili Ministr financí je fakt expert!
V Berlíně odstřelili 160metrový vysílač, hlas svobody ze studené války. Vysílač, kterej jsem vybudoval v Königs Wusterhausenu, stále ještě vysílá.
Moudrý Jožo Ráž:
"Voľakedy to bolo iné. Mohli ste chytiť nejakú pohlavnú chorobu, ale za tri dni ste to vyliečili. Dnes na to môžete zomrieť a ešte aj nakaziť celú rodinu."
DOX (do 17. 8. 2015) ART BRUT LIVE – sbírka abcd | Bruno Decharme |
Národní technické muzeum, Praha (do 26.7.2015) Karel Čapek - fotograf. |
Art-residence Zahradník - Uvnitř doby (do 5.9.2015) Na výstavě jsou představení uznávání mistři z České republiky, Slovenska, Polska, Německa, Estonska, Ruska a Ukrajin, kteří svá díla zhotovili za pomoci historických fotografických technik. |
Opráskový specjál |
„Každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytům.“ George Orwell |
|
Americký saxofonista Donny McCaslin vydal album nazvané Fast Future, ve kterém se snově ponořil do elektronické hudby inspirované i taneční sténou. "Opravdu miluji sonické textury a ambientní vibrace, které můžete slyšet ve spoustě elektronické taneční hudby", uvedl k vydání alba. Zařadil také cover-verzi No Eyes Willa Wiesenfelda, zámějšího pod uměleckým jménem Baths. Elektronika je však hladce propojena s akustickými elementy. Na desce se dále objeví pianista Jason Lindner, baskytarista Tim Lefebvre, bubeník Mark Guiliana, ve vokální sekci David Binney, Nina Geiger a Jana Dagdagan a kytarista Nate Wood. |
Vážení přátelé,
obracím se na vás s prosbou o podporu při vydávání CD coververzí písní mého táty, Jiřího Bulise. Více se dozvíte na Hithitu, https://www.hithit.com/cs/project/1440/cd-jiri-bulis-hommage, prosím, šiřte to dál, protože, to co už je natočené, je výjimečné.
Předem velký dík,
Lucie Dlabola Bulisová
Vážení a milí,
dovolte abychom vás pozvali na doprovodný hudební večer
k sochařské výstavě Miloše Vlčka v Galerii Titanium v Brně. Tento hudební večer se koná uprostřed léta v úterý 28. července v 18 hodin v galerii Titanium v Brně na Nových sadech 25. http://www.vlckovi.cz/foto/742-113-hlas-dreva-a-jinych-nastroju
Při příležitosti koncertu bude výstava obohacena o reliéfy "Letičů a Létavic" .
Srdečně zveme.
www.vlckovi.cz
BARVY V OSTRAVĚ
vyšly neuvěřitelně.
Dokonalá organizace, údajně skoro 44 000 návštěvníků, hory jídla a moře piva.
Lidi občas tvořili i fronty, tato byla na žlučníkovej záchvat.
Stěna Světa techniky, kde se nachází i poetická scéna - tam jsme v pátek hráli.
Prostředí pro festival se každým rokem mění, přibývá přístupných prostor a je to síla. Kam se člověk podívá, žasne.
Ve čtvrtek večer jsme se šli podívat na Björk. Bylo tam narváno, takže ještě za zvukařským zařízením viselo plátno, kam se promítalo z jeviště.
Björk měla masku, kterou nesundala ani jednou a Jirka jí zkritizoval šaty, poněvadž na nich byly blbý záševky.
Měla velkou kapelu smyčců, ale zvuk byl tak našlapanej, že jsme smyčce vůbec neslyšeli - a to jsme zkoušeli poslouchat z různých míst. Byla to na náš vkus příliš velkolepá show včetně ohňostrojů a podobných efektů.
V pátek nám Jirka krásně nazvučil Poetickou scénu, ale na náš koncert přišlo málo lidí. Prý nás převálcoval Ucpanej systém, hráli ho ve stejnou dobu.
Stejně jsme si koncert užili a ověřili si, že nás to všechny bavilo.
Vrcholem Colours byl pro nás Avishai Cohen, užili jsme si ho sice jen na plátně, neboť v sále bylo plno. Nádherná muzika, už se těším na jeho koncert v Brně.
V sobotu ráno jsme se dostali i na Stodolní, konečně vím, jak to tam vypadá.
Odpoledne jsme se zbláznili a už nás nějak nebraly ty davy a horko. Zajeli jsme si do Ostravice a ubytovali se přímo u Beskydského pivovárku. Udělali jsme si výlet okolo části přehrady Šance a užívali si zeleně a ticha.
A večer jsme ochutnávali piva, pivovárek má pochvalu.
V neděli jsme ještě zajeli na Colours a zažili představení Nely Boudové a Blanky Fišerové Desatero podle Dagmar. Původně jsme mysleli, že poslechneme jen kousek, ale nakonec jsme se zatajeným dechem vydrželi až do konce. Byla to zpověď ženy, vězněné za komunistů, nářez!
Po tomto zážitku už nějak nebyla síla ještě něco vidět a slyšet.
Ostrava je krásný město, bavila nás! Všude plno zeleně a potkali jsme spoustu příjemných lidí. Vypadá to, že se tam nejpozději za rok vrátíme.
Dada a spol.