Cedar creek
(Yosemity)

Konečně jsem se rozhoupal splnit slib a uveřejnit cestopisnou črtu. Naposledy jsme při našem americkém putování skončili v městečku Mountain View, město plné planoucích a geniálních mozků, město, kde se to hemží googlisty a dalšími perspektivními a i potrhlými vědci. V té hospodě uprostřed MV jsme ochutnali několikero druhů piv a většinou to byla piva dobrá. Tedy podle nás. A my jsme sakra-že dobří piva-neználci.

Blížil se pátek a my jsme měli naplánováno týdenní putování po Yosemitech. Den před odjezdem jsme se zastavili v půjčovně aut. To je v Americe ještě jednodušší než se jít vyčůrat do veřejnýho hajzlíku. Srandovní je, když vám barevný půjčovatel s úsměvem podstrčí tablet a modrozubaté (bluetooth) pero, a že podepiš se. A to je vše. Honza sice ještě neměl v té době řidičák, začal s ním v Irsku, ale odstěhoval se do Ameriky dřív, než ho dodělal. Přesto nebyl problém, aby si na svý jméno auto pučil. Podpis dvou řidičů byl jen formální záležitost, kdo se nepodepíše, řídit by tohle půjčený auto neměl. Jeli jsme domů, udělali si večeři a nabalili na ráno. Vstávali jsme nehorázně brzy a vyrazili směr Yosemity.

My jsme za sebou měli už jeden výlet s Lálou a Jiřkou. A Olina dokonce tam byla i před dvaceti lety. A tak jedinej, kdo v Yosemitech ještě nebyl, byla Helča. S překvapením musím konstatovat, že jako rodinka jsme účelní a účinní, žádný zbytečný poletování, žádné zbytečné předměty, naskládat věci do auta a vyrazit. Trvalo to ani ne půlhodinku. Jedeme. Helča řídí. A přestože posledních 5 let jezdila v Austrálii na nenormální straně silnice, v Americe se přizpůsobila bezchybně. Teda jednou, když odjížděla od kavárničky při cestě, to posrala a chtěla jet v protisměru. Dopadlo to dobře.

Honza si koupil šalinkartu na vstup do Yosemit, která ho opravňuje, že všichni v autě, co s ním jedou, nemusí platit vstupné. To není nijak vysoké, asi okolo 25 dolarů, ale na šalinkartu to je výhodnější. Máme v úmyslu navštívit největší živý organizmus na zeměkouli, kterým je sekvoj se jménem generál Shermann, ale o tom až v některém z dalších pokračování.

Většina návštěvníků si zabukovává místa v kempech, a proto jsou všechny kempy obsazený. Takže bez zabukování jde o čirou náhodu. Zkusili jsme dva kempy po cestě, ale bylo plno. Sjíždíme tedy do údolí k potoku Cedar Creek. A tam, světe srandovní, je zrovna jedno stání volné. Zrovna pro nás. Opět se projevujeme jako sehraná partička, rychle postavíme stan, nastrkáme všecko žrádlo a předměty voňavé, krémy proti spálení a tak, do plechovejch proti-medvědích skříní. To je tu povinností a kdo to neudělá, dostane se do potíží buď s medvědy, nebo rančery národního parku. Všichni to dodržujou. Zajímalo by mě, jak by takové slušné nařízení dodržovali Češi v Česku. Pak jdeme zaplatit. Nikde žádnej office. Jen na sloupu je přišroubovaná plechová schránka a obálka s formulářem. Vyplníš formulář, napíšeš si číslo stání, eventuálně poznávačku auta a počet osob. A jedno z jmen plus počet kusů lidí. Spočítáš si celkovou sumu, většinou stojí noc 10 dolarů na osobu. A ty prachy strčíš do obálky a hodíš do schránky. Jednou za čas přijede nějakej sportovně vyhlížející rančer a nebo prdelatá rančerka, schránku vyprázdní, symbolicky projde kempem, kdyby bylo něco blbě, slušně požádají o nápravu a zas odjedou.

Naše první noc v Yosemitech v této sestavě se blíží...

Po cestě se ještě musíme stavit na nezbytné kafíčko. Teda ani ne tak kvůli Olině nebo mně, ale Helča je na kafi jaksi závislá. Většinou jsme si dávali nějakýho Starbucksa a ten stojí celkem za prd.

Výhledy yosemitské mě fascinujou.

No tak si to představte, třetí kemp a jedno místo bylo volné.

Chceme se jít podívat na obrovský sekvoje, tahle je jen takový malý miminko.

Američani jsou většinou docela poslušní a moc nevyvádí, ale sem tam zazlobí. Možná v tom má prsty americká policie, která se většinou s ničím moc nebabrá.

Cedar Creek. V Americe jsou prostě jiný měřítka. Tohle je prý docela malej potok.

Dřevo vypadá odolně i po smrti. Zkoušel jsem do něho řezat nožem, a šlo to blbě.

Často tu hoří, ale to je pro některé dřeviny nezbytné, jinak se nerozmnoží. Zrovna třebas ty sekvoje to potřebujou. Příroda si s tím poradí, ale lidi se rozhodli, že to budou mít raději pod kontrolou. Sem tam se to sice vymkne, ale pak se to i samo nějak narovná. A příroda si jede po svým dál.

Všude tu nějaké čertisko rozhodilo balvany bolderovského typu.

Olina je jakási rozjásaná. Když jsme si postavili stan, tak jsme vyrazili pěšky do nákupního střediska. Amíci by to jeli autem, ale my jsme šli asi tak tři kiláky do obchůdku a pak tři kiláky zpátky.

Naše rodina je nikonová. Můžem fotit stereo.

Stromy a šutry tu žijou v těsné symbióze.

Dřevěná hladová ryba. Chrlič yosemitský.

A už jsme na místním Čerňáku. Obchodní centrum. Je tu všechno hezky pohromadě, bar, prodejna, kde dostanete krém proti opálení, klobouky a šátky, a hlavně brambůrky slané a umělé a PIVO!

Je to takové dřevěné a americké.

Potůček nám zurčí za zády a my pijem vyprahle pivo. Je docela dobré, akorát se tu prodává pivo zásadně jen ve třetinkách.

Všechno tu voní.

Tak na zdar našemu rodinnému výletu. Jirka s náma sice nejel, ale máme s sebou jeho fotku v baťůžku, aby to taky viděl a zažil.

V Americe si myslí, že mamut vypadá takto.

Vše je tu vymyšleno tak, aby nasrali medvědy. Popelnice jsou přidělané k betonovým panelům a dekl je tak složitej, že i pro člověka je náročné něco vyhodit. Já bejt medvědem, tak z té tyranie začnu koktat.

Mobil je vám tu ku hovnu, ale normální telefon v těchto střediscích funguje bezchybně.

Mrtvé zvířátko.

A pak stromy obklíčily balvan. Co bylo dřív? Kámen, nebo dřevo. Slepice, či vejce.

Živá zvířata jsou taková málo plachá. To je způsobeno hlavně tím, že se tu lidi chovají poměrně slušně a jsou smíření s tím, že zvířata mají přednost, oni jsou tu jen na návštěvě. A ty zvířátka, jakoby si to byla vědoma.

Veselý kámen.

Kecáme a plánujeme náš první výlet, který začne hned zítra ráno.

Ano, již je ráno, vyrážíme. A o tom zase příště.