Přijel nám
(americkej Honza)

Již v minulém čísle jsem psal, že přijel Honza z Ameriky. Tentokrát to byla návštěva hodně intenzivní, protože Honza přijel a nikomu moc neprozradil, že je tu, takže jsme ho hodně měli pro sebe. Chodil sice do práce, ale to my všichni. A po večerech jsme kecali o všem možným a sem tam si vypili švýcarský víno, který přivezl Honza. V úterý jsme si zašli na výstavu Steva McCurryho. Je to skvělý fotograf, který fotí barevně. Ale většina jeho fotek je málo-barevná. Ne, že by ty fotky byly jakože barevně chudé či mdlé, McCurry si vybírá motivy, na kterých bývají nanejvejš tři čtyři barvy. Víc ne. A ty asi i upravuje. Ty zbylé barvy jsou brutálně nápadné. Přesto z těch obrazů čiší příběh jako prvoplánová věc, ty barvy tam jsou jen jako záclona na okně. Výstava byla báječná a každému ji doporučuju. Bohužel výstava končí posledního září. Je to jedna z nejlepších výstav, které tu letos byly.

Po výstavě se jdeme vyčůrat do jedné hospody, ale protože nejsme v Irsku ani v Americe, tak si musíme za to vyčůrání něco dát. A co jinýho než pivo. Dobrý pivo, pak ztemnělou Prahou domů. Užíváme si Honzy jak už dlouho ne. Ve středu jde Honza vyprávět dětem do jedné montesorky, ve čtvrtek si kupuju novou klávesnici a v pátek ještě další blbosti do počítače. Poprvé v životě zkouším novinku Alzabox, ale to netuším, jakou dělám kravinu...

Po výstavě fotek jdeme s Honzou na pivo do jedné z pražských hospod. Samozřejmě, že to je cenově naladěné na odírání tůristů. Místní by do takových hospod chodit neměli, ale když se vám chce čůrat, tak je to hospoda dobrá.

Žebrajících je v turistické zóně poměrně dost, ale to je v každém velkém světovém městě. A tím Praha zcela jistě je. Když už ničím jiným, tak těm žebrákama. Unikátní jsme jen v taxikářích, protože to asi nikde jinde tak hustý nemají.

Blanka Má dráty.

Po Praze se pomaličku rozlézá podzim.

Dům.

V pátek přijela na otočku Linda, aby se viděla s Honzou, tak u nás spala a dlouho do noci s Honzou kafrali.

Na sobotu jsme si vymysleli hromadnou návštěvu babičky ve Vraným. Sestava je mnohočetná. Olina, Honza a já vyrážíme z domova, Helča s děckama z Kladna a Jirka z Prahy. Všichni se sejdeme u babičky. Máme štěstí na počasí.

Borisovi je trochu blbě z auta, ale pak se vzpamatuje.

Pijeme kafe, babička udělala výbornou krémovou polívku. Ve Vraným zrovna byly farmářské trhy, tak jsme si tam zase nakoupili všelijaký pálivky a chilli a další habanero a taky červenej burčák.

Babička má i čerstvý papričky v květináči, ale ty nepálí.

Boris od své prababičky dostal čokoládu a tečou mu z ní sliny.

Bobík si osedlal strejdánka Honzu a tak ho trýznil, že teď Honzu bolí za krkem.

Jirku bolí zápěstí. Asi z práce na počítači.

 

Bobík nás donutil zahrát si Člověče nezlob se a pak se zlobil, když prohrával.

Jirka vypadá, že je napojenej na elektřinu.

A jedno společné foto. V této sestavě jsme se myslím nikdy nesetkali. To znamená, že i s babičkou. Poslední podobné foto bylo před pár lety v Austrálii.

Bobík má tajnosti, nejspíš přemlouvá Honzu, jestli by si nemohl půjčit jeho brejle.

Dokázal to. Prý přes ně vidí blběji než bez nich.

Babička má po operaci očí a vidí jako ostříž.

Měli jsme zarezervované dva stoly. Jakoby náhodou se u jednoho stolu vyrobila holčičí sekce a u druhého klučičí.

Brejle si zkouší i Boris.

Nejsem ušetřen, i moje brejle si Bobík vyzkouší.

I Boris.

Bobík je maximalista, prej troje jsou nejlepší a nejvíc.

Je to šašek.

A Bibi krasavice.

Bobíkovo oblíbené jídlo - smaženej sýr s tatarkou.

Po obědě vytáhla Bibi z kabele speciální hru. Je to tak trochu jako UNO, ale úplně jiné, spíš mi to připomíná výrazně komplikovanější verzí karetní hry kanadských dřevorubců, která se jmenuje spit.

Boris si osedlal Jirku. Po obědě ještě jdeme k babičce na kafe a pak honem na vlak. Olina a všecky děcka se chtějí stavit na oslavě 130 let školy v Dolních Počernicích. Já jedinej jsem s tou školou neměl nic společnýho, tak jsem si šel místo toho vyzvednout PC komponenty do alzaBoxu na Jarově. Blbej nápad, protože už v pátek mi oznámili, že si zboží můžu vyzvednout, ale neposlali mi ty PINy, piny přišly až v noci. Proto jsem to šel vyzvednou v sobotu. Jenže bohužel, když jsem k boxu dorazil, zrovna tam byl pán, kterej plnil boxíky zbožím a skoro radostně mi oznamoval, že si budu muset počkat, protože on to musí doplnit. A pracoval pomalu, urputně a nesnažil se. Asi měl radost, že musím čekat. To mi ale tak moc nevadilo, protože jsme měl v uších sluchátka a poslouchal nějakou knihu. Stál jsem poblíž boxu a pozoroval toho pána, aby z toho měl taky radost, tak jako ji přál mně. Asi po půl hodině jsem se dočkal, zboží si vyzvedl a těšil se domů, jak si to namontuju do počítače. Ujel mi autobus před nosem, a to mi taky nevadilo. Když jsem dorazil domů a chystal se na montáž, zavolala mi Olina, ať přiběhnu za Alenou V., tak jsem se jen vyzul a bosky běžel do Dolních Počernic na kafe. Večer jsme si udělali malinkatej mejdan s jednou flaškou vína, šli spát pozdě a těšili se na ráno, až zase budeme všichni spolu.
Ráno jeli všichni kromě mě a děcek nakoupit a vyprávěli jsme si o uprchlících. Borise zajímalo, jakej je můj pohled na věc a trochu byl překvapenej, že jsem na straně uprchlíků. Ale dokázali jsme se domluvit. Pak jsem děckám půjčil takovou magnetickou kostku neodynovejch magnetů. Myslel jsem si, jak se zabaví, ale kvůli té kravině vzniklo tolik konfliktů, že už větší blbost jsem udělat nemohl. Zatímco 216 neodynových kuliček k sobě provokativně lnulo, všechny děti to krutě rozhádalo a rozdělilo. Třeba se k tomuto fenoménu ještě vrátím.

Doma to vypadalo jako v nějakém uprchlickém táboře, jako v Maďarsku na hlavním nádraží. I ten bordel z rozloupanejch ořechů a všude hadry. Boris mluvil o tom, že uprchlíci všude nechávají bordel a neuklízí po sobě. Zeptal jsem se ho, jestli on jo a jestli tohle kolem je nějakej pořádek. Došlo mu, že to s tím bordelem bude nejspíš nějak jinak.

V neděli si Helča zapsala přednášky na první ročník vejšky o anglistice. Pak všichni odjeli a my velcí jsme vyrazili do Prahy na oběd.

Jirka si dal nějaký noky, Honza švestkový knedlíky, Olina nějaké hovězí a já nějaké vepřové.

Po obědě jsme se protoulali městem až k Sovovejm mlejnům.

A pak na výstavu Toyen. Jirka nás vlekl všelijakejma uličkama. Některé jsem viděl poprvé v životě.

Tohle chtěla vyfotit Olina a prý, ať jí to vyfotím já. A představte si, že jsem měl ve foťáku vybitou baterku. To se mi nestalo už drahně let. A to jsem si tu skoro vybitou vyndal a dal čerstvou, jenže ona nebyla čerstvá. Jsem bordelář, a tudíž vlastně i uprchlík.

Výstava Toyen byla krásná, našli jsme po výstavě na hajzlíku chytrýho telefona, tak jsme z něho poslali SMS na jedno z telefonních čísel a telefon odevzdali v pokladně.

Jirka nás přemluvil, že nás vezme do jedné kavárničky, kterou má jeho kamarád, zase nás vláčel uličkama, jaký neznám.

Židle pro draka.

Kavárnička je v průchodu a je z dvorka vidět komín.

A pivo báječné americké.

Honza dostal od Terezy stoosmdesátitisícovou bankovku.

Jedeme domů. Honza se musí večer nabalit, protože ráno odlítá do Irska a pak do Londýna.

No a to je zase pro tento týden všechno.